V těchto dnech si připomínáme 30 let od kontrarevoluce v ČSSR. Začnu asi nejobtížnější otázkou: Co považuješ za základní příčinu pádu socialismu?
Socialismus jako myšlenka lepší společnosti nezapadl. Dokonce události roku 1989 si lidé spojovali se „socialismem s lidskou tváří“. Podlehli slovům o demokracii, ale mysleli na spotřební zboží. Ne na kvalitu, ale na lepší obaly, kulturnější prodej apod. To bylo důkazem toho, jaký zmatek v hlavách lidí vládnul.
Milada Sigmundová na demonstraci proti ukrajinskému fašismu na Václavském náměstí v Praze, 2. 5. 2018
Socialismus nutně musel vyvolat, tak jako každá společensko-ekonomická formace, vnitřní rozpory. To jsem si uvědomila, když jsem jako dítě sledovala svého tátu, jak dělá školení komunistů v Karlových Varech v Bohaticích. Zákon negace negace. Já to tenkrát pochopila tak, že nikdo nemůže říkat: „My jsme vám to vyhráli a vy teď buďte za to vděční,“ ale jako upozornění, že narostou rozpory. Jakmile určitá etapa zvítězila, vytvoří rozpory, které povedou bud k pozitivnímu, nebo i k negativnímu řešení. A to se stalo.
Strana nutně ztrácela revoluční charakter. Chápu, že v době budování byla snaha dát lidem po válce hmotné statky, potraviny, protože revoluce se člověk nenají. Ale první chybný krok byl sloučení KSČ se sociální demokracií. Minimálně neuvážený. Další krok – v roce 1956 Chruščov: „Naše generace bude žít v komunismu.“ To nutně vzbuzovalo očekávání toho nejlepšího a nejsladšího, v čem bude radost žít. Je to, mírně řečeno, hloupé a teorii marxismu na hony vzdálené. A nesmysl je také mluvit o tom, že zaniká třídní boj. Samozřejmě, třídní boj se vyvíjí, jeho formy v různých státech se vyvíjejí. V komunismu třídní boj nebude, ale rozpory určitě musí být.
Každý člověk potřebuje perspektivu a potřebuje se za ni prát. Jakmile před sebe postaví úkol a nepostaví se do čela revoluce vedoucí radikální subjekt, je to špatně. Ovšem nepokládám ani za vhodné, že se do ústavy zařadila vedoucí úloha strany. I v běžném lidském kolektivu si musí vůdce své místo vybojovat. Nu, a konečně jsme v roce 1960 „vybudovali socialismus“. Bylo mi 16, ale říkala jsem si, kde ten socialismus je, když kapitalismu to trvalo několik staletí, než se prosadil – ne vybudoval, a ještě ke všemu kapitalismus mění do určité míry vnějškovou podobu.
Přišel rok 1968 – „socialismus s lidskou tváří“. Je to prázdný výraz. Buďto existuje socialismus a musí mít lidskou tvář, anebo není socialismem. Můj táta, stejně jako já, byl skeptický od začátku už z hlediska složení „mužů ledna“. Jednak tam byli prvotřídní kariéristé typu Šabaty, na kterého na jižní Moravě, kam táta jezdil za odborový svaz horníků a geologů, vzpomínali jako na „markraběte moravského“. Najednou to byl největší demokrat. Druzí, kromě mletí o „lidství“ a ukazování se na veřejnosti jako spasitelé, neměli program. A neuměli ani čelit útokům pravice, např. Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Co se týče ekonomické podoby, v 60. letech se prosazovaly Šikovy teorie o zbožní tržní výrobě. Zajímavé bylo, že zatímco takzvaní stalinisté byli daleko tolerantnější, jít na státnici k zastáncům profesora Šika bylo „o hubu“.
Další etapa – přichází Gorbačov a jeho „perestrojka“. Byl to průšvih, který se táhl od Chruščova, s jeho nejapnou kritikou minulosti. Jestli se začnu za minulost omlouvat, je to už hřebíček do rakve.
Působily vnější jevy, ale k dočasné porážce přispělo zejména to, že vojáci revoluce se změnili v úředníky. Profesionalizace politiky je do určité míry nutná. Udělal to už Žižka v husitství, když potřeboval vycvičené bojovníky. Lidé však objektivně začnou hájit své židle, protože už nic jiného neumějí. Vzpomínám, jak na rozporuplnost postavení takového politického profesionála upozorňoval už tehdy můj táta. A je to hodně velký problém jak řešit postavení jednotlivce či skupiny pracovníků, kteří politickému subjektu věnovali hodně úsilí a mají se vrátit do běžného života s obyčejným zaměstnáním, kdy ovšem původní kvalifikaci částečně nebo zcela ztratili.
V době převratu roku 1989 jsi byla již přes čtvrt století členkou KSČ. Jakou jsi tehdy vykonávala profesi a jaké máš vzpomínky na tu dobu?
Byla jsem ekonomka a učila jsem na Vysoké škole politické. Měla jsem tam špatné postavení. Byla jsem kritizována, že nerozvíjím marxismus a příliš se věnuji synovi. Řešila to stranická organizace a ty posudky mám schované dosud. Na to jsem odpovídala, že kdyby byl syn vagabund, bylo by to horší. Chtěla jsem odejít ke své původní profesi do Státní banky. Nakonec jsem kvůli synovi Vítkovi vydržela, protože ve škole byly prázdniny a mohla jsem se mu více věnovat. I svému studiu. Na katedře politické ekonomie i stranické skupině byli lidé, kteří říkali: „Klidně si odejdi, ale dáme ti takový posudek, že se nechytneš nikde.“
Co se týče stranického života, byl to „průšvih“. Málem se losovalo, kdo vystoupí na stranické schůzi. Nikdo nechtěl. A já už vůbec ne. Rozpracovávat usnesení vyšších orgánů ve stylu květnatých frází a skloňování Marxe ve všech pádech bylo nad mé síly. S valnou většinou lidi, kteří tehdy marxismus „rozvíjel“, jsem se po převratu už nesetkala.
Politická změna byla znát v roce 1989 už od ledna. Strana nebyla schopna se proti tomu postavit. Byla vlečena událostmi. Když byly do Prahy v listopadu svolány Lidové milice, nebylo zajištěno ani jejich zásobování jídlem. I v tom byla naprostá dezorganizace. Vrcholem bylo, když shora poručili „zavřít vrata“ u stranických sekretariátů i školy. Miloš Čermák, jehož manželka byla ze strany vyloučena, řekl: „Budeme mluvit s lidmi.“ Ale to bylo shora zakázáno.
V roce 1990 jsem nastoupila do Státní banky československé na zahraniční odbor. Škola se po listopadu 1989 složila hned. Zaměstnancům dali plat za pět měsíců a rozvázali pracovní poměr. Ani lidé, kteří měli marxismus rozvíjet, nebyli schopni pořádného rozboru a řešení situace. Mysleli víc na své postavení a čekali na usnesení. A když žádné usnesení ÚV nebylo, rezignovali úplně.
Že „se to položí“ takto, jsem nečekala. Byla jsem u toho, když táta jel v roce 1953 po měnové reformě do Plzně. Tenkrát aktivisté šli do ulic, mluvili s lidmi. A podotýkám, že s velmi nespokojenými, ba rozzuřenými lidmi. Ale ani v roce 1968, ani 1989 už nikdo do ulic vysvětlovat situaci lidem nešel. Vojáci revoluce už nebyli vojáky, ale úředníky. Ti, kteří ještě pamatovali boj za vítězství, už povoláni do akce nebyli. I to je, a podstatnou, příčinou porážky.
Byla jsem členkou Lidových milicí na Vysoké škole politické a byla jsem odhodlaná bránit socialismus. Ale jestliže naše vedení bylo rozloženo, u pravice tomu tak nebylo. Zřejmě byly zorganizované nějaké skupiny, které se krátce po převratu vrhly na sklady Lidových milicí. Bylo to někdy na konci listopadu nebo na začátku prosince 1989, a vše proběhlo rychle, protože jsem si ani nestihla vzít své věci. Ve skladech byly ale také zbraně a uniformy. Jistě na to měli připravené své „bojůvky“. Strana už ale akceschopnou nebyla.
Ale ten problém se hrnul už od roku 1956 od toho, že se politika stala zaměstnáním a že se vůbec nepracovalo se stranickým aktivem.
Milada Sigmundová (vlevo) před velvyslanectvím Brazílie v Praze na podporu Lula da Silvy, 20. 4. 2018
Pocházíš z komunistické rodiny, oba rodiče byli členy strany. Kdy do ní vstoupili?
Vstoupili hned v roce 1945. Byli proletářského původu. Matka byla poloviční sirotek, z milosti knížete pána vyrostla v klášteře v Třeboni. Tam začala být velkým rebelem, když třeba chudé holčičky měly horší stravování, nevytopené ložnice aj. Věčně měla dvojku z chování. Táta byl syn venkovského krejčího, který za krize neměl co šít, takže třeli bídu s nouzí. Aby mohl jít na obchodní akademii, musela nejstarší sestra jít po osmé třídě hned do práce, ačkoli i ona byla velmi talentovaná.
Táta se stal úředníkem v Reeskontním a lombardním ústavu, což byla instituce založená v roce 1936, která měla vyrovnávat trh s cennými papíry. Sídlila v budově Živnostenské banky na Příkopech. Tím se stal člověkem pod penzí, měl služební definitivně, zdravotní pojištění. Přesto šel do revoluce v roce 1948.
Tvůj otec Jaroslav Svejkovský byl přibližně v době Tvého narození účastníkem protifašistického odboje. Vzpomínal na toto období?
Vzpomínal. Pracoval v „Obraně národa“. Nebyl členem komunistické odbojové skupiny, ale odboj byl dost propojený. Arnošt Šmíd, jeden z bratrů, kterým táta předával vysílačku, byl úzce napojen na komunistický odboj. Ve Zbirohu na nádraží je pamětní deska přednosty stanice Hejduka, který se skrýval v partyzánském bunkru u Újezda, kde byli také komunisté. Nedávno jsem četla, že všude v Evropě byl protifašistický odboj hodně politicky rozdělený, ale u nás byla jeho spolupráce velmi úzká.
K odboji na Zbirožsku se otec dostal přes své přátele, jednak Václava Vokáče, který byl jeho cvičitelem v Sokole a kde byl také jeho bratr Karel Vokáč, básník a učitel, a přes Jaroslava Šmída, syna zbirožského mlynáře, poručíka Československé armády. Působil zde i jeho bratr Arnošt Šmíd. Zapojeni byli všichni mlynáři na Zbirožském potoce.
Činnost v odboji záležela na tom, kdo koho oslovil. Táta by šel do komunistického odboje, kdyby tam měl nějakého kamaráda. Ze Zbirohu pocházel, měl zde rodiče a dvě sestry a jezdil sem. Jeho nejstarší sestra, která šla pracovat, aby mohl na obchodní akademii, byla také v odboji. Vystavovala na pracovním úřadě falešné pracovní knížky. Pro jaký odboj dělala, o tom nikdy nemluvila a možná, že to ani nevěděla. Odboj se nedělá tak, aby se o něm mluvilo na náměstí.
Po válce byl paragraf o zvýšení důchodu účastníkům odboje. Táta ho nechtěl uplatnit. Až když byl vyloučen ze strany, spolupracovníci z odboje ho přemluvili, aby ho využil, a říkali: „Dokud jsme ještě na světě, kdo jsme tě znali a s tebou spolupracovali… Za nějaký rok už ti to nebudeme moci podepsat…“ Táta z nich opravdu vydržel na světě nejdéle.
V čem konkrétně spočívala jeho odbojová činnost?
Rozšiřoval časopis „V boj“, sestrojoval vysílačku nebo k ní sháněl díly. Vezl ji do Zbirohu v kufru vlakem a po válce se divil, jak to, že neměl strach… Vyprávěl, že když v roce 1945 honili Karla Hermanna Franka, měl strach větší. Vysílačku předal bratřím Šmídům, Arnošt ji vzal a někam odnesl. Táta pokračoval s Jaroslavem k mlýnu a dál do Zbirohu. Vyprávěl o tom okrajově a dělal si že sebe legraci. (Bratři Šmídové, přednosta stanice Václav Hejduk, básník a učitel Karel Vokáč a mnozí další antifašisté na Zbirožsku zaplatili za svou účast v odboji mučením a životem.)
Jaké jsou Tvé první politické vzpomínky? Jak jsi vnímala první léta budování socialismu? Jak se v té době angažovali rodiče?
Táta Únor připravoval. Chodil na schůze pravicových stran, národně socialistické a lidové, a zaznamenával jejich jednání. Revoluce byla připravena, a musela být. Lidé ji vzali za svou. Byla tu generace, která pamatovala dvě války a strašnou hospodářskou krizi, takže chtěla lepší společnost a nikdo ji nemusel hnát na náměstí.
Přátelili jsme se s levicovými příslušníky různých stran. Lidé přirozeně šli ke komunistům, kteří bojovali proti válce a chtěli lepší společnost. Sestra „strejdy Procházky“ z národně socialistické strany byla u lidovců a u Červeného kříže a patřila také „k levici“. Mnoho sester bylo za heydrichiády popraveno. Od jsem dostala také červeného nebo růžového oslíčka, kterého jsem potom poslala řeckým dětem. Rodiče mi už tenkrát vysvětlili, co je proletářský internacionalismus.
Táta byl v roce 1949 přeložen do jáchymovských dolů jako hlavní účetní na civilní část. Jeden z pracovníků ÚV, Bedřich Hájek, chtěl, aby šel pracovat na ÚV na personální oddělení, ale nemohl mu zajistit byt. To byl rozdíl oproti době po roce 1969, kdy ten, kdo šel do Prahy, dostal automaticky byt a vyšší plat, kdežto ti první neměli žádné výhody. My jsme bydleli na Vinohradech v miniaturní garsonce, která neměla ani kuchyňský kout a máma vařila v koupelně. V Karlových Varech jsme dostali byt.
Bedřich Hájek byl před válkou Karpeles, Žid. Byl v emigraci v Londýně a jeho žena a dcerka zahynuly v Osvětimi. To si velmi vyčítal. Zavřeli ho se Slánským na doživotí, takže prošel Leopoldovem atd. V roce 1960 byl rehabilitován a hned se vrátil do strany. Věrný komunista. Ač Žid, a měl příbuzné a známé v Izraeli a v Anglii, zůstal v ČSSR a v KSČ. Po vstupu vojsk ho vyhodili znovu. Ale zůstal komunistou. Převratu v roce 1989 už se nedožil.
Táta neměl nikdy rád, když mu někdo do něčeho foukal. Na to byl háklivý. Zpevňoval se dozor od Státní bezpečnosti nad účetnictvím, a navíc přišla Gottwaldova výzva do dolů, takže táta v roce 1951 šel rubat uhlí. Už v době hesla „Republice více práce, to je naše agitace“ jezdil pomáhat na kladenské doly. Rubal dobře, protože se vyučil u starých, především německých horníků.
Z dolů ho vytáhli v roce 1955 na odborový svaz horníků do Prahy. Tam už bylo vidět, jak se měnily lidské vztahy mezi komunisty. V Podolí jsme žili v domě pro pracovníky odborů a tady už se tvořila vrstva „soudružek milostpaní“, které čekaly, až je pozdraví starší domovnice a nic konkrétně užitečného nedělaly. Mamince na obvodním výboru Prahy XV. vytkli, že se obklopuje v rodičovském sdružení „milostpaničkami“. Podolí byla většinou buržoazní čtvrť. Maminka řekla, že je ráda, že „paničky“ chtějí dělat, kdežto „soudružky milostpaničky“ jsou k ničemu.
Tady už jsem cítila, že zatímco komunistická komunita v Karlových Varech žila vzájemně jako kolektiv, jako přátelé, v Praze už to nebylo. Období počátků poválečného budování podporovalo i nové mezilidské vztahy. Ale v Praze už to byli lidé, kteří nedělali něco dobrovolně, ale byli to úředníci.
Po XX. sjezdu táta vystoupil na schůzi s tím, že pojem „kultu osobnosti“ je prázdný, a chtěl vědět, jaké byly podmínky toho, aby někdo mohl vzít takovou moc do svých rukou. Nazvali ho „stalinistou“. Ti samí, kteří ho v roce 1970 vyhodili jako nepřítele socialismu. To byli úředníci, kteří se udrželi vždy a za jakýchkoli poměrů. Byl mezi nimi např pracovník ÚRO, který v roce 1942 podepsal kondolenční dopis k úmrtí R. Heydricha a obdržel Svatováclavskou orlici.
Milada Sigmundová (Svejkovská) na zájezdu na čajovém poli v SSSR (třetí zleva), 1962
Kdy a proč jsi Ty vstoupila do KSČ?
Vstoupila jsem pod vlivem rodičů. Marxismus jsem přijala za svůj už v dětství. Když jsem se ptala táty, co to je, řekl mi: „Je to metoda myšlení. Metoda přístupu k jevům a jejich rozboru a z toho odpovídajícím opatřením, jak je řešit.“ Provázelo mě to celý život.
Přijata jsem byla v roce 1962, když jsem studovala Vysokou školu ekonomickou. Příliš mě přijmout nechtěli, ačkoli jsem měla posudky od starých členů strany – ručení předsedy stranické organizace z Podolí, starého bojovníka v zahraniční armádě, od manželky interbrigadisty, se kterou jsem pracovala ve strašnické Tesle, od rodinné přítelkyně, předválečné členky strany. Najednou se má přihláška ztratila. Působili tam pozdější velcí reformisté z roku 1968, kterým jsem se patrně nelíbila. Jako můj táta. Přes všechny potíže jsem nezanevřela, táta také ne.
Po studiu jsem pracovala v Československé obchodní bance. Tehdy už jsem byla tak rozladěna postoji strany, že už jsem se v ní angažovat nechtěla a hledala jsem nějakou „novou levici“.
Jak ses dostala ke „Sdružení názorové levice“, vzniklému v březnu 1968? Co to bylo za organizaci, jak byla početná a oč jí šlo? Dostupné informace hovoří o vlivu trockismu, maoismu, ale i anarchismu.
Anarchismus si nepamatuji. Maoismus a trockismus ano. Byla to zvláštní směsice lidí. S tátou jsme hledali něco, co není s „muži ledna“. Něco, co by skutečně bylo radikální. Přátelila jsem se s radikálními studenty z Latinské Ameriky a chodila jsem na čínské velvyslanectví, tedy jsem pro „socialismus s lidskou tváří“ nějak neměla pochopení. Táta taky ne. Už proto, že znal i ty funkcionáře, kteří se najednou stali „muži ledna“, když předtím byli největšími dogmatiky a tzv. sekerníky. V Rudém právu bylo zveřejněno ustavení Sdružení názorové levice, podepsal ho tenkrát už Tomáš Sigmund, můj budoucí manžel. Ten se k tomu snad dostal přes nějaké avantgardní divadélko a přes Egona Bondyho.
Tam jsem Tomáše poznala při jedné z prvních schůzí. Představil nás Petr Uhl. Bylo to na „Bohemce“ v „Ďolíčku“ a pak jsme šli na pivo do „Radiopaláce“ a bavili se jako běžní mládí lidé. Jen té politiky tam bylo víc.
Tenkrát už Egon Bondy netíhl tak k maoismu, jako spíš k buddhismu. Vedla se diskuse o profesionálních politicích. Pamatuji si na přednášku Egona Bondyho o buddhismu. Hodně se projednával „Otevřený dopis straně“ od Kurońe a Modzelewskiho. To bylo trockistického ražení, ale především kritizovali byrokratizaci politiky, což bylo zajímavé a podnětné.
Potom přišel srpen. Nikdo nevěděl, co se dál bude dít, a Sdružení názorové levice bylo rozpuštěno. Tomáš tvrdil, že by to nikdy rozpustit nenechal. A já si zpětně říkám, že měl pravdu. Sdružení jsme rozpouštět neměli. Byli tam i lidé, kteří inklinovali k vstupu vojsk. Alespoň do dubnového pléna 1969 jsme mohli fungovat.
Bylo nás pár. Táta dělal předsedu občanského výboru v Podolí a scházeli jsme se tam v agitačním středisku.
Když potom vzniklo Hnutí revoluční mládeže, Tomáš tam byl členem, mě velmi agitoval, ale mně to „zatrhli“ rodiče, protože se to odehrávalo v bytě Petrušky Šustrové, jejíž osobní život byl značně nekonvenční.
Milada Sigmundová (Svejkovská) (vpravo) se soudružkou z Kolumbie u pražské Lorety, 1963-1964
V jakém jste byli kontaktu s čínským velvyslanectvím? Znali jste postoj Albánie, jejíž Rádio Tirana vysílalo i v češtině?
Na čínské velvyslanectví jsem chodila s radikálními studenty během studií. Potom už ne. Rádio Tirana jsme samozřejmě znali, ale větší dopad nemělo. Musí se brát v úvahu kulturní tradice země. To, že třeba komunistické strany Jižní Ameriky přebíraly vliv Moskvy, se nehodilo k podmínkám tamních zemí ve smyslu politickém i sociálním a konec konců ani k temperamentu jejich obyvatel.
Táta měl vždycky smysl pro humor. A tak, když k nám jezdil čínský atašé, velice příjemný člověk, a viděl to soused z odborového svazu „Kovo“ a varoval ho: „Jaroslave, to auto s čínskou vlajkou… Ty si neuvědomuješ, jaké s nimi máme vztahy?“ Táta povídal: „To víš, Otíku, to je teď, ale člověk neví, jak se to změní za pár let a je dobré být připraven.“ Otík zůstal jak solný sloup a nemohl pochopit, zda to táta mysli vážně nebo si z něho dělá legraci. A to se většinou neodpouští.
Na čínském velvyslanectví se pořádaly asi jednou nebo dvakrát za měsíc besedy, kde nám promítali pěkné filmy z čínské revoluce, tlumočené do češtiny. Chodili tam studenti z Jižní Ameriky, z Indonésie atd. Tyto filmy lépe odpovídaly mentalitě a potřebám zaostalejších zemí. Navíc byly radikální a mně vždy seděla radikální řešení.
Kamarádila jsem s Jihoameričany, nejlepší kamarádka byla z Kolumbie, napojená na hnutí FARC. Měla jsem dokonce jejich odznáček. Byli to spolužáci. Měli roční kurs češtiny v Zahrádkách u České Lípy. Někteří se naučili výborně. Někteří zde zůstali, např. Indonésané, protože po Suhartově převratu se nemohli vrátit. Jeden z nich vystudoval finance i účetnictví, a dokonce pracoval jako náměstek podnikového ředitele.
Později se zahraniční studenti rozběhli po světě, proto návštěvy čínského velvyslanectví odezněly s tím, že už jsme nebyli pohromadě. Souhlasila jsem s čínskou kritikou SSSR.
Uvažovala jsem dokonce o odchodu do partyzánského boje do Latinské Ameriky. Organizovalo se, že si vezmu někoho z těch kluků a odejdu legálně do Jižní Ameriky. Ale dost jsem se s nimi pohádala, protože vše začínalo sklouzávat k akademickým sporům maoistů a komunistů jiného ražení. Co kritizovali u latinskoamerických komunistických stran, že třeba vyvolají obrovskou akci a pak od toho couvnou, to začali dělat také. Začalo to být salónní vyprávění. Tím to padlo. Myslím, že tam z ČSSR nikdo neodešel.
Možná bych padla ve Venezuele nebo v Bolívii.
Milada Sigmundová (Svejkovská) se soudruhem z Kolumbie v Praze, 1963-1964
Činnost Hnutí revoluční mládeže skončila zatčením asi 20 jeho aktivistů na začátku roku 1970, mezi nimi Tomáše Sigmunda. Měla jsi v souvislosti s tím nějaké problémy?
Tomáš v té době ještě nebyl mým manželem. Když ho v roce 1971 pustili z vězení, požádal mě o ruku. Z Ruzyně si přinesl tuberkulózu, protože zpočátku ho dali do cely s cizincem, který ji měl. Když ho pustili, dostal invalidní důchod a byl dva měsíce v sanatoriu na Dobříši.
Na Ruzyni byli určitě rádi, že ho mají z krku. Věčně si totiž stěžoval – že mu nedodali balíček s pomeranči, že mu nedodali knížku… Vždy u toho musel být obhájce.
19. března 1971 byl vynesen rozsudek nad 16 aktivisty Hnutí revoluční mládeže, z nichž dva obdrželi podmíněné tresty, ostatní nepodmíněně 1-2,5 roku s výjimkou Petra Uhla, v jehož případě šlo o 4 roky. Jaký trest si odpykal Tomáš Sigmund?
14 měsíců za podvracení republiky. Já jsem nemohla podvracet republiku, protože jsem byla vedena mravně a rodiče mi schůzky u Petrušky Šustrové z mravních důvodů zatrhli. Sdružení názorové levice mělo malý ohlas, takže jsem z angažovanosti v něm žádné problémy neměla. A HRM už vůbec ne.
Považuješ za možné, že by se HRM nebo aktivisté s ním spolupracující dopustili ozbrojeného násilí proti sovětským vojákům nebo proti zastáncům intervence, z čehož byli obviněni při pozdějším soudním procesu, nebo z jejich strany šlo jen o „silácké řeči“?
Ne. Někdo to řekl jako „silácký názor“, který byl okamžitě odmítnut. Někdo říkal, že by měli zaútočit na rozhlas. Byl tam někdo, kdo to na patřičná místa ohlásil. Ale jak se u nás všichni znají, moje spolužačka z VŠE, dcera prokurátora doktora Prokopa, který byl podepsán na rozsudku Tomáše Sigmunda, nám šla na svatbu.
Jak jsi nesla skutečnost, že jsi byla členkou strany s vedoucí úlohou ve státě, který věznil Tomáše a další Tobě blízké lidi? A jak to vnímal on?
Bylo to hodně rozporné postavení. Nikdy jsem však nezačala mít protikomunistické názory, což se většině účastníků HRM nakonec stalo. Co ale musím ocenit, Tomáš také ne. Vždycky říkal, že ho nezavřeli komunisté, ale byrokraté.
Při soudním jednání se kál, že byl sveden intelektuály. Ale ve skutečnosti nikdy sveden nebyl.
Milada Sigmundová (Svejkovská) na večírku Klubu přátel Kuby, později Klubu přátel Latinské Ameriky, Praha 1963-1964
Jak jsi v takové situaci prošla stranickými prověrkami? Zastávala ses v té době intervence Varšavské smlouvy?
Já to zamluvila. Hodně záleželo na složení komisí.
Maminku prověřovaly dvě paní z bohatých rodin, které dětství a mládí trávily v penzionátech a dobře se vdaly za příslušníky StB. A tak maminka napsala Husákovi, že se od nich prověřovat nedá. Něco pro stranu dlouhá léta dělala, je proletářského původu a než aby ji prověřovaly takové paničky, že raději legitimaci s velkým smutkem pokládá. Tak ji Husák prověřil a členkou zůstala.
Tátu vyhodili ze strany jako protisocialistický živel, ti samí, kteří ho v roce 1956 nazvali „stalinistou“. Skončil na geologických vrtech. Už mu bylo 57 let a zima v maringotce mu neprospěla. Dostal těžký infarkt, ale zachránilo ho JZD ve Zbirohu, velice dobře vedené a prosperující, které mu nabídlo místo bezpečnostního technika.
Hlavní příčinou jeho vyloučení bylo, že nesouhlasil s příjezdem vojsk. Argumentoval tak, že to poškodí mezinárodní dělnické a komunistické hnutí, že se mělo postupovat jinou formou. Místo mobilizace stranického aktivu došlo k řešení krize dost nejapným způsobem.
Já jsem vojenskou intervenci odmítala taky, ale nějak jsem to „uhrála“. Vnímala jsem to jako táta. Založili obrovský problém pro budoucnost. Revoluční vzepětí se řeší mocensky, pravda, ale tady už nebylo žádné revoluční vzepětí, lidé byli zblblí „socialismem s lidskou tváří“ a Sověti do toho „skočili“ s tanky… I kdyby to bylo nutné z hlediska vojenského, mělo se to udělat jinak, třeba podobně jako v roce 1953.
Mamina byla ještě po převratu „desítkářkou“ v organizaci na Proseku. Táta už měl velké zdravotní problémy. Nepředstavoval si, že vývoj půjde ke kapitalismu. Zemřel v roce 1993, mamina 1994. Když KSČ po převratu vyzvala vyloučené a vyškrtnuté členy, aby se vrátili do strany, táta o tom neuvažoval. Straně už nedával velkou perspektivu. Nepředpokládal, že by strana, která odkývala rok 1956, která odkývala vstup vojsk, mohla ještě být radikální.
Tomáš Sigmund se po propuštění z vězení stal členem KSČ. Sám přiznává, že byl spolupracovníkem StB, což potvrzují i „Cibulkovy seznamy“. Jak vzpomínáš na tuto dobu? Předpokládám, že tehdy jste se do větších polemik s oficiální linií nepouštěli…
Podrobnosti neznám, ale manžel dělal ve stavebnictví a když jsme se nastěhovali do Bohnic a Tomáš dělal konstrukci na knihovnu, nachomýtl se tam jeden chudák z StB, kterému Tomáš vrazil do ruky nářadí, aby mu pomáhal. Od té doby tam nepřišel.
Nevím přesně, kdy vstoupil do strany. V roce 1974 se nám narodil syn. Tomáš rád organizoval schůze a rád mluvil. Opravdu mu o něco šlo, nikdy neudělal názorový skok. Oba jsme věřili, že strana bude názorově obroditelná, což se ale nepovedlo, ani po roce 1989.
Na Vysokou školu politickou jsem šla v roce 1968 do aspirantury, měla jsem téma mezinárodních finančních institucí při rozvoji Latinské Ameriky.
Ve straně jsem byla jen řadovou členkou, rodiče také. To byli takoví ti pěšáci revoluce, bez nároku na funkce či majetkový vzestup. Tomáš také. Byl ale schopen organizovat brigády a letní tábory. Později byl mistrem odborné výchovy, ale vyhodili ho, protože na učilišti ve Vrbově ulici v Braníku začal vybírat od kluků na svačiny, aby poukázal na to, že jsou špatně finančně ohodnoceni. Potom šel jezdit s náklaďákem, pojízdnou dílnou apod.
Zejména trockisté a reformisté považují léta 1989-1990 za „zrazenou“ nebo „ukradenou“ revoluci a spojovali s ní velké naděje. Jak jsi to vnímala Ty?
Masovost KSČ v tomto rozsahu byla nesmysl. Přes milion lidí, mnoho z nich bylo jen „u komunistů“. Tomáš byl nějakou dobu dál členem strany a chodil na schůze Klubu společenských věd. Přiklonil se k Dolejšovi a Hellerovi. O žádnou významnější pozici v KSČM neusiloval.
V roce 1989 vznikla Levá alternativa., což je známo málo. Byl tam třeba Vráťa Votava, který zůstal „nalevo“. Tomáš tenkrát běžel k Petrovi Uhlovi, kde byla Hanka Šabatová, a ta řekla, že je to mrtvě narozené dítě, že je to k ničemu. Ti už byli úplně jinde. Ale není divu – Jaroslav Šabata, „markrabě moravský“. To říkali tátovi uvědomělí horníci.
Levá alternativa byla velmi slabá. Vznikl Klub samosprávného lidového podnikání, jednou z představitelek byla Vlasta Hábová. Předpokládali, že se vytvoří kolektivní vlastnictví dělnických kolektivů. Já jsem se k tomu stavěla více než skepticky. Oproti dravému kapitalismu se vlastnictví drobných výrobců nemohlo prosadit. Navíc tam byli lidé, kteří neuměli řídit podnik, který se prosadí v kapitalismu. Byl to marný pokus.
Vylučování z KSČ, například Jakeše, pokládám za strašný nesmysl a nehoráznost. Za co? Že to „zvorali“? Ostatní to „zvorali“ taky! Omlouvání se za minulost mě přivádí k příšernému vzteku, házení špíny se mi protiví. Což se nám omluví Švédové za rozkradení a odvezení rudolfínských sbírek?
KSČM převzala od KSČ členskou základnu i majetek. Členská základna ale držela jen setrvačností. Přesto mnoho lidí sympatizovalo se socialismem. Proto mě mrzí, že to tak lehce vzdali. Ale bylo směšné vylučovat kvůli tomu Jakeše.
Členství v KSČM jsem nikdy oficiálně neukončila, ale přestala jsem na schůze chodit, a Tomáš také. Nikdo už nás nekontaktoval. Dílem nepořádek, dílem lhostejnost.
Nikdy jsem nepřestala být komunistkou. Ale nevěřím tomu, že by se z KSČM stala revoluční strana. Už proto, že se zřekla svých tradic.
Svatební fotografie Tomáše a Milady Sigmundových, Praha, Nuselská radnice, 11. 8. 1972
Jak hodnotíš pokusy o vytvoření nové revoluční strany po roce 1989 – angažovala ses v Nové antikapitalistické levici, z níž potom vznikla Levá perspektiva – a proč nebyly úspěšné? Jak v této souvislosti hodnotíš úlohu KSČM?
Byli zde lidé velice různých názorů. Byla jsem v přípravném výboru Nové antikapitalistické levice. Už složení výboru bylo ale takové, že založit takovou stranu bylo neuskutečnitelné. Byli zde lidé od masarykovců až k nám…
Předpokládám nový revoluční subjekt, ať se bude jmenovat tak či onak. Možná KSČM křivdím, ale revoluční budoucnost s ní nespojuji.
Rozhovor vedl Leopold Vejr