14. červenec je Dnem dobytí Bastily. Toho dne v roce 1789 desetitisíce chudých lidí v Paříži zaútočily na nenáviděné vězení zvané Bastila a zahájily Francouzskou revoluci. Neustálá intervence chudých lidí ve městech a na venkově – zejména v Paříži – hnala revoluci kupředu.
Karel Marx a Friedrich Engels – zakladatelé komunismu – žili v doznívající záři této revoluce. Lenin a další vůdci Ruské revoluce Francouzskou revoluci studovali. Lenin se stal předsedou Rady lidových komisařů, což je termín odvozený od francouzského „komisaře“ (commissaire).
Dokonce i termíny „vlevo“ a „vpravo“ (nebo, chcete-li, „levice“ a „pravice“; pozn. překl.) pocházejí z francouzského povstání. Když se v roce 1789 sešlo Národní shromáždění, královi příznivci obsadili pravou část sálu a přinutili revolucionáře, aby seděli vlevo. Udělali to kvůli prastarému předsudku vůči levákům.
Francouzská revoluce začala v Evropě, ale patří světu. A bez Haiti by žádná Francouzská revoluce nebyla.
Kapitalistické bohatství od zotročených dělníků
Francouzská revoluce byla revolucí kapitalistickou neboli buržoazní. Smetla ze stolu všechny staré feudální odpadky, jako zbytky nevolnictví, které utlačovaly lid. Bylo třeba bojovat i za vytvoření národního trhu, nutnosti kapitalismu.
Kapitalistická třída neboli buržoazie nebyla nová třída. Svůj vzestup započala o několik století dříve v obchodním styku. Její první pokusy zpochybnit starý feudální řád, obvykle pod rouškou náboženských rozdílů, byly vyvráceny krvavými odvetami.
Bourbonští králové a velcí francouzští šlechtici byli aristokratickými parazity, kteří hodovali, zatímco miliony lidí žily v hadrech. Symbolizovala je královna Marie Antoinetta, která, když se dozvěděla, že lidé nemají chleba, zvolala „Ať jedí koláč!“ s odkazem na spálené zbytky chleba upečené uvnitř společných pecí.
Během 18. století byla Bourbonská monarchie buržoazií stále více napadána. Její ideologové v čele s Voltairem vše zpochybňovali a vedli velké intelektuální hnutí známé jako osvícenství. Voltaire vedl kampaň proti popravám lidí na „kole“, mučícím zařízení, k němuž byli lidé přivázáni, zatímco jejich těla byla polámána, někdy jen za údajný výsměch náboženskému procesí.
To, co však buržoazii dodávalo nově nabytou sebedůvěru postavit se proti monarchii, byly zisky plynoucí do její pokladny z práce lidí držených v otroctví.
Jak ve své klasické knize „Černí jakobíni“ zdůraznil C.L.R. James: „Téměř všechna průmyslová odvětví, která se ve Francii rozvinula během osmnáctého století, měla svůj původ ve zboží nebo komoditách určených buď pro pobřeží Guineje, nebo pro Ameriku. Hnojil je kapitál z obchodu s otroky; ačkoliv buržoazie obchodovala s jinými věcmi než s otroky, na úspěchu nebo neúspěchu tohoto nekalého obchodu záviselo všechno ostatní.“
Živobytí 2 až 6 milionů lidí ve Francii – z celkového počtu 25 milionů obyvatel – záviselo na otroctví a produktech pěstovaných zotročenými lidmi. Francouzská držba Haiti znamenala, že vlastní nejbohatší kolonii na světě. Její obchod zaměstnával 24 000 francouzských námořníků na 750 lodích.
Zatímco Británie měla vývozní obchod 27 milionů britských liber, Francouzi byli těsně za ní se 17 miliony. Jen bohatství vyprodukované haitským lidem v otroctví představovalo téměř 11 milionů liber.
Svobody se chopili zotročení lidé
Francouzská buržoazie vyhlásila heslem své revoluce „Svoboda, rovnost, bratrství“. To je dodnes motto Francie. Většina francouzských kapitalistů však nikdy nechtěla zrušit otroctví nebo poskytnout svobodu černochům uneseným z Afriky, kteří se upracovali k smrti na Haiti, Guadeloupe a Martiniku.
V té době panovaly na Haiti takové podmínky, že průměrná délka života černocha na ostrově činila 21 let. Pak na Haiti dorazila zpráva o francouzské revoluci a vyvolala politický kvas, jak se o ní dozvěděli lidé v otroctví.
Dutty Boukman, Afričan původně zotročený na Jamajce, zahájil v srpnu 1791 vzpouru. Bylo vypáleno přes 1800 plantáží. Boukman byl nakonec zabit, statečně bojoval. Vznikli však noví vůdci jako Toussaint Louverture a Jean-Jacques Dessalines. Povstání zotročených lidí na Haiti se nedalo zastavit a nalezlo podporu mezi francouzskou chudinou.
„Černoši se podíleli na destrukci evropského feudalismu započaté Francouzskou revolucí,“ napsal James, „a svoboda a rovnost, hesla revoluce, pro ně znamenaly mnohem víc než pro kteréhokoli Francouze.“
„Aristokracie kůže“
Ačkoli Francouzská revoluce byla revolucí buržoazní, bojovali za ni chudí lidé ve městech i na venkově. V Evropě dosud neexistovala moderní dělnická třída, protože neexistovala velká průmyslová odvětví. Průmyslová revoluce začala v Británii teprve před několika lety, s prvními spřádacími stroji na výrobu bavlny.
Haiti bylo jiné. Jak poznamenal Jakub: „Pracovali a žili společně ve stovkách tlup na obrovských cukrovarech, které pokrývaly Severní planinu, byli modernímu proletariátu blíže než jakákoli skupina tehdejších dělníků.“
Francouzská chudina nenáviděla aristokraty a šlechtu jako Marie Antoinetta. Nejvíce nenáviděnou se však stala „aristokracie kůže“, jak se začalo říkat. Chudí lidé v Paříži považovali za odporné, že lidé mohou být zotročováni, cejchováni a prodáváni jako dobytek jen kvůli barvě kůže.
James napsal: „V těchto několika měsících jejich nejbližšího přístupu k moci [francouzští chudáci] nezapomněli na černochy. Cítili se k nim jako k bratrům a staré otrokáře, o nichž věděli, že jsou stoupenci kontrarevoluce, nenáviděli, jako by Francouzi sami trpěli pod bičem.
„Nebyla to jen Paříž, ale celá revoluční Francie. Sluhové, rolníci, dělníci, dělníci ve dne na polích po celé Francii byli naplněni zhoubnou nenávistí vůči „aristokracii kůže“ [James citoval zastánce otroctví]. Mnozí byli tak dojati utrpením otroků, že nadlouho přestali pít kávu a mysleli na ni jako na zmáčenou krví a potem lidí proměněných v bestie.“
S postupující francouzskou revolucí ti buržoazní političtí předáci, kteří se stavěli proti radikálním opatřením, vešli ve známost jako girondisté. Pojmenovali je podle kraje obklopujícího francouzský přístav Bordeaux. Ekonomický život Bordeaux závisel stejně jako Liverpool v Anglii na obchodu s otroky.
Odpůrci girondistů byli známí jako jakobíni. Většina učebnic pomlouvá jakobíny jako Maximilien Robespierre nebo jiné radikály jako Jean-Paul Marat jako krvežíznivé „teroristy“.
Většina girondských předáků, kteří tak velkolepě hovořili o svobodě, však nechtěla otroctví zrušit. Teprve když byli u moci Robespierre a radikální jakobíni, bylo otroctví ve všech francouzských državách formálně ukončeno dekretem ze 4. února 1794.
Šlo o historické opatření francouzského Národního konventu, ale jen potvrdilo svobodu, které se už zmocnili sami zotročení lidé.
Obrana revolucí
Proti francouzské revoluci se postavila celá feudální Evropa a Británie, její obchodní soupeř. Stejně jako o více než sto let později ruská revoluce byla i Francie napadena na dvanácti frontách. Vévoda z Brunšviku, velitel spojenecké armády (hlavně rakouské a pruské), vydal manifest, v němž hrozil zničením Paříže.
Ačkoli Británie financovala některé armády, které napadaly Francii, její vlastní armáda chyběla. To proto, že napadala Haiti. Tento krok byl pro britskou vládnoucí třídu katastrofou. „Do konce roku 1796, po třech letech války, ztratili Britové v Západní Indii 80 000 vojáků včetně 40 000 skutečně mrtvých,“ napsal James.
Kdyby britská armáda, která napadla Haiti, pochodovala na Paříž spolu s dalšími evropskými mocnostmi, francouzská revoluce by mohla být rozdrcena. Tím, že haitský lid bránil svou vlastní svobodu v boji s britskými okupanty, bránil také svobodu 25 milionů lidí ve Francii.
„Byl to dekret o zrušení (otroctví), statečnost černochů [černošského lidu] a schopnosti jejich vůdců, co to udělalo,“ napsal James. „Velké gesto francouzského pracujícího lidu vůči černým otrokům, proti jejich vlastní bílé vládnoucí třídě, pomohlo zachránit jejich revoluci před reakční Evropou. Británie, nejmocnější země Evropy, zaneprázdněna Toussaintem a jeho surovými branci, zpívajícími Marseillaisu a Ça Ira [dvě revoluční písně], nemohla zaútočit na revoluci ve Francii.“
V knize „Dějiny britské armády“ dospěl J.W. Fortescue k závěru, že lidé, kteří byli zotročeni, „prakticky zničili britskou armádu“. Připustil, že „tajemství anglické impotence po prvních šest let války lze říci, že leží ve dvou osudových slovech, St. Domingo [starý název pro Haiti]“.
Dvě staletí pomsty
Po Francouzské revoluci byli radikální jakobíni svrženi a mnozí popraveni. Napoleon Bonaparte se nakonec chopil moci a stal se vojenským diktátorem.
Napoleon porážel jednu evropskou feudální armádu za druhou. Ale Haiti dobýt nedokázal. Napoleon poslal na Haiti armádu, které velel jeho švagr Charles Leclerc, a Toussaint Louverture byl unesen a zemřel ve francouzském vězení. Ale jak Leclerc napsal francouzskému ministrovi vlády: „Nestačí odvézt Toussainta, je třeba odvést 2000 vůdců.“ Leclerc zemřel na Haiti s vědomím, že byl poražen. (Aldon Lynn Nielsen, „C.L.R. James: Kritický úvod“)
Navzdory masakrům, které zahrnovaly utopení tisíce černochů najednou, stejně jako veřejné upalování a věšení, utrpěla francouzská armáda horší porážku než britská. Z 34 000 francouzských vojáků jich 24 000 zemřelo.
Dessalines vyhlásil nezávislost Haiti 1. ledna 1804. Ale světová kapitalistická třída Haiti jeho revoluci nikdy neodpustila. Američtí otrokáři měli noční můry o vůdcích v podobě Dessalinese, jako byl Nat Turner, který vedl povstání zotročených lidí ve Virginii v roce 1831. Haiti je stále záměrně Spojenými státy a dalšími kapitalistickými zeměmi udržováno coby nejchudší země na této polokouli.
Ale haitská revoluce změnila dějiny navždy.
Strhněte zdi
Francouzští kapitalisté využívají Den Bastily k oslavě francouzského kolonialismu. Ale socialističtí revolucionáři by měli oslavit Den Bastily požadavkem, aby bylo osvobozeno více než 2 miliony vězňů zavřených v amerických bastilách, počínaje Leonardem Peltierem, Mumiou Abu-Jamalem, Dr. Aafiou Siddiquim a Simónem Trinidadem.
Den Bastily by se měl slavit také kvůli irácké revoluci, která svrhla monarchii podporovanou USA a Brity na Den Bastily: 14. července 1958. Kapitalisté nikdy neodpustili Haiti revoluci a neodpustili Iráčanům, že převzali jejich vlastní ropu. Pentagon Irák dvakrát napadl a stále ho okupuje.
Americká kapitalistická třída je stejně zastaralá a zbytečná, jako byla francouzská aristokracie před 228 lety. Kapitalisté chtějí odebrat zdravotní péči, privatizovat sociální zabezpečení a ještě více snížit mzdy. Socialistická revoluce je potřebná už proto, aby kapitalismus přestal vařit Zemi.
Mnohonárodní dělnická třída v USA bude nucena povstat, stejně jako to udělala francouzská a haitská masa. Naprosto nezbytným předpokladem úspěchu je, aby se miliony bílých dělníků, kteří jsou součástí této mnohonárodnostní třídy, rozešly s rasismem. Musí vidět a uvidí, že jsou využíváni jako politický dobytek bohatými a mocnými, jako je Donald Trump, kteří jimi ve skutečnosti opovrhují.
Strhněte Bastily! Pryč s aristokracií kůže! Reparace pro Haiti!
Sepsáno na základě díla C.L.R. James: „The Black Jacobins: Toussaint L’Ouverture and the San Domingo Revolution“ (Černí jakobíni: Toussaint L’Ouverture a revoluce na San Domingu).
14. července 2023 Stephen Millies
ze serveru www.sruggle-la-lucha.org přeložil Vladimír Sedláček
