Kazachstán zažil a stále ještě zažívá horký začátek roku. Od prvního ledna došlo k již dříve naplánovanému zrušení cenového stropu pro zemní plyn, důsledkem bylo dvojnásobné zdražení tohoto paliva. Hned tento den se konalo první protestní shromáždění, které bylo svoláno pracujícími a dalšími obyvateli ve městě Žanaozen (je nutné dodat, že stávky a veřejná shromáždění nejsou v tomto regionu za uplynulých deset let žádnou výjimkou, byť jsou jejich účastníci pravidelným terčem represí vládnoucího režimu). Účastníky protestu pobouřila skutečnost, že k tak výraznému zdražování dochází právě v regionu, kde se plyn těží. Protestující poukazovali na to, že s rostoucí cenou plynu vzrostou i ceny dalších nutných životních potřeb. Za viníka situace označili nejen vládu, ale také bývalého prezidenta Kazachstánu Nazarbajeva za jeho politiku posledních 30 let „nezávislé“ republiky, která dovedla Kazachstán do koloniálního postavení – přírodní bohatství neslouží jeho obyvatelům, nýbrž je z větší části ovládáno zahraničními společnostmi z Velké Británie, USA, potažmo z Číny, Ruska a dalších zemí.
Protesty postupně získávaly podporu dalšího obyvatelstva a do tří dnů se rozšířily do dalších kazašských měst. Masová protestní shromáždění se uskutečnila ve městech Atyrau, Astana, Aktobe, Astana, Uralsk a Almaty (dříve Alma-Ata). Hlavním požadavkem byl návrat cen plynu na původní úroveň, ale objevily se také další požadavky – obnovení odborářských práv a na vládě nezávislých odborů, snížení věku pro odchod do důchodu, legalizace Komunistické strany Kazachstánu a Socialistického hnutí Kazachstánu, v některých případech dokonce znárodnění produkce nerostných surovin. 4. ledna byla v Mangystauské oblasti vyhlášena generální stávka. Vyskytly se první potyčky se státními bezpečnostními složkami, které se v některých městech snažily zablokovat přístup na náměstí a shromážděním tak zabránit.
Postupem času protesty přerostly v mnoha místech v násilí, a to jak ze strany protestujících, tak ze strany bezpečnostních sil – zapalování aut, rozbíjení výloh obchodů, rabování, ohlušující granáty, střelba. To, kdo toto násilí vyprovokoval jako první, ponechává redakce pro nedostatečně ověřené informace bez komentáře. Víme ale, že v oblastech západního Kazachstánu, kde mají proletáři zkušenosti s dlouhodobými sociálními boji, jsou lépe organizovaní a vzdělaní, k systematickému ničení majetku docházelo mnohem méně. Téměř s jistotou můžeme předpokládat zapojení různých vlivových skupin do protestů – tajných služeb konkurenčních imperialistických mocností (Rusko, Čína, USA, Velká Británie, EU, Turecko), jejich neziskových organizací, s nimi svázaných náboženských fanatiků, ale také reprezentantů svářících se části kazachstánské buržoazie. Je však zjevné, že ve srovnání s barevnými revolucemi např. na Ukrajině či v Bělorusku je podíl zahraničních vlivových agentur na událostech mnohem nižší.
Prezident Tokajev následně ve svém projevu vyzval protestující, zejména mládež, aby se neuchylovali k nezákonnostem. Slíbil, že jejich požadavky budou vyslyšeny. Zároveň pohrozil potrestáním těm, kteří budou v násilnostech pokračovat. Přijal demisi staré vlády a jmenoval nového premiéra. Bylo rozhodnuto o dočasném navrácení ceny zemního plynu na původní úroveň, byť ze začátku jen v určitých regionech země. Byl vyhlášen výjimečný stav.
Povstání ale neustávalo, naopak se stupňovalo, své požadavky rozšířilo na změnu režimu, který vybudoval bývalý prezident Nazarbajev po r. 1991. Režim tvrdil, že přibývalo také násilí – byly dobývány policejní stanice, vypalovány mimo jiné vládní budovy, vedl se ozbrojený boj. Mezi povstalci byli údajně rozpoznáni také cizinci. Tyto informace neumíme zcela potvrdit ani vyvrátit. Částečně vyprovokované (jak represí, tak různými vlivovými skupinami) násilí zřejmě hrálo relativně větší roli než na počátku protestů, ale představovat lidové hnutí v Kazachstánu jako dominantně násilné nepovažujeme za pravděpodobné, spíše jde o propagandu kazachstánského režimu, jeho spojenců a protektorů.
Tokajev prohlásil demonstranty za teroristy, že s nimi vyjednávat nebude, a povolil armádě střelbu bez varování. Až později upřesnil, že za teroristy nepovažuje všechny demonstranty, pouze ty, kteří vedou ozbrojený boj, rabují, případně páchají další násilí. Požádal o pomoc OSKB (Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti, vojenský blok některých republik bývalého SSSR, včetně Ruska). Během několika hodin dorazili do Kazachstánu ruské výsadkové jednotky s cílem „chránit strategické objekty v zemi“.
Během několika dní je povstání prakticky potlačeno a kazašské úřady sčítají škody a vyšetřují proběhlé události. Nepokoje si vyžádaly nejméně desítky lidských životů, většinu na straně povstalců.
Slovy jednoho komentátora, kapitalismus v Kazachstánu 30 let zrál, až dozrál v toto zlo. Zbývá odpovědět na otázku, jaké povstání to vlastně bylo a na jak dlouho bylo potlačeno. Házet ho do jednoho pytle s Mejdanem, Běloruskem, Sýrií, jak činí konzervativní buržoazie včetně její levicové frakce (u nás např. časopis Argument nebo lidé kolem Josefa Skály), je nesprávné. Daní autoři byli o tomto charakteru povstání přesvědčeni již ve chvíli, kdy začínalo, nemají zájem o skutečné poznání, pouze vybírají a dosazují informace do schémat, jež mají dopředu připravena. Zdroje, které máme k dispozici, nám však již umožňují představit jistý závěr.
Povstávání vzniklo živelně v oblasti, kde má proletariát a lidové vrstvy bohaté zkušenosti se sociálními boji. Šlo do značné míry o spontánní lidové hnutí s kořeny v dělnické třídě, s požadavky, které v některých případech mířily za hranice kapitalismu. Tím se zásadně liší od zmíněných barevných revolucí. S nastupující represí vládnoucího režimu a postupujícím časem však v povstání zejména v místech, kde tradice lidových bojů neexistuje nebo není pevná, se začaly více a více projevovat reakční prvky, zřejmě i provokační síly domácích i zahraničních konkurentů. Vládnoucí režim je však s pomocí vojenských sil svých spojenců, zejména Ruska, tvrdě, také pomoci masivní střelby do demonstrantů potlačil. Kolik obětí bylo a kdo mezi ně patřil, nevíme. Víme ale o desítkách tisíc zatčených, o desítkách mrtvých z řad demonstrantů, ale také bezpečnostních složek. Domnívat se, že jsou mezi nimi pouze provokatéři a násilníci, by bylo pustým klamem. Je téměř jisté, že vládnoucí režim bude snažit pomstít všem účastníkům protestů. Budoucnost však do žaláře uvrhnout nelze.
Kazachstán je nejen země bohatá na nerostné suroviny, ale také je to země se strategickou polohou – má dlouhou hranici s Ruskem a sousedí s Čínou, je součástí projektu Hedvábná stezka. Události v Kazachstánu nelze tedy hodnotit pouze v kontextu s jeho vnitřní politikou, nýbrž v kontextu mezinárodním. Jeho plné ovládnutí nebo alespoň destabilizace je objektivně v zájmu těch globálních imperialistických mocností, které konkurují Rusku nebo Číně.
Výše uvedené skutečnosti neubírají nic na oprávněnosti proletariátu k boji proti útlaku ze strany vládnoucí třídy. Ta sama od sebe žádné ústupky neudělá, ty udělá pouze pod tlakem zdola. Tak tomu bylo i v případě cen plynu v Kazachstánu, bez protestů by sníženy na původní hladinu nebyly.
V každém boji existuje riziko. Toto riziko však klesá na minimum v případě, kdy proletariát má svoji vlastní organizaci prosazující jejich zájmy – komunistickou stranu, která je dostatečně uvědomělá, aby si nenechala svůj boj ukrást někým jiným. Události potvrzují nutnost existence takové organizace.
Závěrem si dovolujeme poukázat na praxi (nejen) českých buržoazních médií. Proti kazachstánskému režimu se nevedla zdaleka taková kampaň, jako např. pro Assádově Sýrii či Janukovyčově Ukrajině. Proč? Stačí se podívat, kterým zahraničním koncernům patří např. kazachstánská ropná pole či uhelné doly – zejména společnostem z USA či Velké Británie. Pokud se lkalo nad lidskými právy, pak v domácích i západních buržoazních sdělovacích prostředcích byly vycenzurovány sociální, odborářské či revoluční požadavky stávkujících. Konkurenční, zejména neokonzervativní média ČR (Parlamentní listy, Argument, Střípky ze světa, Nová republika, První zprávy, Zvědavec atd.) měly od počátku „jasno“, že jde o barevnou revoluci, všechna fakta čerpaly výhradně z oficiálních kazachstánských či s tímto režim spojených zdrojů. Sociální požadavky uváděla sice více, avšak zcela okrajově, bez uvádění kontextu či znalosti kontextu. Např. vynechávala informaci o brutálním potlačení demonstrací v západním Kazachstánu v roce 2011, které si vyžádaly minimálně 16 obětí a o pokračujících stávkách a protestech v následujícím desetiletí.
Reprezentanti tohoto politického směru ČR, tzv. konzervativní levice, resp. „vlastenecké“ levice i tímto dokazují, že nepředstavují žádnou skutečnou alternativu vládnoucímu režimu.