Přeložená verze článku publikovaného na atexnos.gr.

V posledních měsících došlo ve Venezuele k rychlému vývoji (psáno v roce 2016, pozn. red.). Od loňského prosincového volebního vítězství pravicově-reakční opozice až po nedávný atentát na armádního generála ve výslužbě jsme byli svědky řady událostí, které vedly k destabilizaci vlády Nicolase Madura. Osmnáct let od nástupu Huga Cháveze k moci, v roce 1998, se „Bolívarovská revoluce“ nebezpečně chvěje, zatímco konzervativní opozice je v protiútoku a řada vnějších činitelů (vláda USA, OAS atd.) se snaží zasahovat do vnitřních záležitostí země.

Krize ve Venezuele má dvě stránky: Na jedné straně vláda a její lidé čelí multidimenzionálnímu útoku imperialistických center, jejichž cílem je vyostřit situaci do takové míry, že případná (vnější) vojenská intervence by byla oprávněná. Útok na Venezuelu je třeba prozkoumat jako součást širšího rámce meziimperialistických, meziburžoazních rozporů a antagonismů, které – podporované americkou politikou – se odehrávají v Latinské Americe. Vyplývá to i z vývoje v Brazílii (7. největší ekonomika na světě), kde meziburžoazní konfrontace a skandály vyvolávající politické orgie vedly k rezignaci prezidentky Roussefové. Číst dál →

Bylo to 24. března 1999 – před 17 lety (text vznikl r. 2016 – pozn. red.) – když ozbrojené síly NATO zahájily barbarské bušení proti lidu Jugoslávie. Několik kilometrů severně od řeckých hranic vtiskla Severoatlantická aliance vlčí smečky svou krví potřísněnou značku poslednímu velkému masakru 20. století. Bylo to tehdy, když se balkánský poloostrov opět stal akčním pólem imperialistů a Federativní republika Jugoslávie (nebo to, co z ní zbylo) se zřítila mezi mlýnské kameny euroatlantických zájmů.

Bylo to poprvé v historii NATO, kdy se rozsáhlá vojenská operace uskutečnila bez – alespoň konvenčního – souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Účast ve zločineckých vládách členských států aliance (převážně USA, Spojeného království, Německa, Francie) si samozřejmě již našla vhodnou záminku: bylo to ukončení domnělé „agresivity“ vlády Slobodana Miloševiče v regionu Kosova. Aby ospravedlnili nadcházející vojenskou intervenci, byli vůdci gangu NATO (Clinton, Blair, Schroeder atd.) zapojeni do bezprecedentního veřejného politického nepokoje a předstírali, že se „starají“ o budoucnost albánské menšiny v Kosovu. Číst dál →

Autor: Nikos Mottas

9. listopad je mezníkem pro ty, kteří proměnili antikomunistickou propagandu v profesi. Je to den, kdy v roce 1989 začalo ničení takzvané „Berlínské zdi“.

Od té doby každoročně pozorujeme menší či větší fiesty o „pádu zdi“ a obnovení kapitalismu v Německé demokratické republice (NDR). Vítězové studené války na těchto fiestách zapojují svou antikomunistickou fantazii, aby oslavili „velkou událost“ – například v roce 2014, během 25. výročí, byla mezi oficiálními hosty v Berlíně mizerná loutka mezinárodního imperialismu Michail Gorbačov.

Více než 27 let (psáno r. 2016 – pozn. red.) v rámci pomluv proti skutečně existujícímu socialismu vedou buržoazní historiografie, buržoazní média i různí oportunisté válku překrucování historie Berlínské zdi. Záměrně haní Německou demokratickou republiku a úspěchy socialistické výstavby, zatímco se pokoušejí manipulovat evropské a mezinárodní veřejné mínění známou, protivědeckou a antihistorickou rovnicí mezi komunismem a fašismem. Číst dál →

Upravit z rozmaru historická fakta a přizpůsobit je příběhu, který škodí suverenitě národů, je opět sázkou vlády USA proti kubánskému národu. To je to, o čem je výpověď, kterou tyto noviny před několika týdny umocnily, týkající se operace amerických speciálních služeb koncipovaných – když ne – za účelem „změnit režim“ na Kubě.

Operace Streaming, což není příliš nový termín, má mimo jiné za cíl přepsat historii Kuby, poskytnout přeslazený popis kapitalismu před rokem 1959 a samozřejmě představit obílenou verzi neokolonie a roli USA v této historii.

Jejich cílem je rozložit to, co nazývají oficiální verzí kubánské historie, a ovlivnit zejména mládež. Vycházejí ze skutečnosti, že Kuba čelí nejen ohromným peripetiím ekonomické situace, ale také procesu větší složitosti reality s existencí nových ekonomických aktérů a jejich sociálním dopadem.

Usilují proto o to, aby po šesti desetiletích konečně zvítězilo myšlení a hodnoty promytého, idylického kapitalismu, zbaveného katastrofy, kterou tento systém s sebou nese pro velkou většinu v nerozvinutých zemích a stále více v prvním světě.

Za tímto účelem mají mediální stroj a zdroje, aby se pokusili prosadit v digitálních sociálních sítích, ve kterých hyperbolizují jak problémy, kterými zde trpíme, tak výhody takzvaného amerického snu, to vše formulované vládou USA, která, jak bylo oznámeno, zaručí v roce 2024 pro tyto účely nejméně 50 milionů dolarů. Číst dál →

Autor: Nikos Mottas.

Původně publikováno v atexnos.gr

Ernesto Che Guevara je nepochybně historickou postavou komunistického hnutí 20. století, která přitahuje zájem lidí z široké škály politických ideologií. V letech následujících po jeho zbabělé vraždě v Bolívii se Che stal revolučním symbolem pro různé marxisticky orientované, levicové a progresivní strany a organizace – od trockistů po militantní leninisty a od sociálních demokratů po anarcholibertariány. Značný počet těch, kteří obdivují argentinského revolucionáře, sebe identifikují jako „antistalinisté“, nenávidí a proklínají Stalina, zatímco často odkazují na takzvané „zločiny“ Stalinovy éry. Co je protimluv a ironie historie, je následující: Sám Che Guevara byl obdivovatelem Josifa Stalina. Číst dál →

V mnoha evropských zemích se také letos slavil 8. nebo 9. květen jako konec druhé světové války, jako Den osvobození od fašismu a války a/nebo jako Den vítězství. Přestože se příslušné dny osvobození slaví v každé zemi v různý den, v Itálii 25. dubna, ve Francii na konci srpna osvobozením Paříže, v Nizozemsku 4. a 5. května, v mnoha zemích se konají vzpomínkové akce a vzpomínky na osvobození a osvoboditele.

Letos se FIR zaměřila na jednoduché poselství, které zní:

„Na památku 8. května 1945, Dne osvobození od fašismu a války, požadujeme od politiků ve všech evropských zemích: Přestaňte tolerovat a podporovat války na Ukrajině, na Blízkém východě a v dalších částech světa! Lidé teď potřebují mírové rozhovory!“ Samozřejmě nás také znepokojuje blížící se postup krajní pravice v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu, ale 8. květen musí také vyslat jasný signál pro mír v těchto válčících časech. Politicky široce založená německá mírová iniciativa formuluje u příležitosti 8. května: „Mír v Evropě není možný bez Ruska. Zavazujeme se k evropské bezpečnostní architektuře, která rovnoměrně zohledňuje bezpečnostní zájmy všech, v níž se konflikty řeší mírovou cestou v duchu Immanuela Kanta a zbraně se stávají nadbytečnými. Naše planeta je příliš zranitelná a vývoj zbraní hromadného ničení příliš nebezpečný na to, aby další velká válka byla byť jen vzdálenou možností.“ S tím souhlasíme. Číst dál →

Autor: Nikos Mottas

4. dubna uplynulo 75. výročí od podpisu Severoatlantické smlouvy 12 zeměmi ve Washingtonu DC. Záminkou pro založení Severoatlantické aliance (NATO) byla ochrana před „sovětskou agresí“ i – domnělé – upevnění míru na evropském kontinentu těžce zraněném druhou světovou válkou. Jak však historie ukázala, skutečné důvody vzniku aliance neměly nic společného s obranou nebo mírem.

Přestože NATO bylo oficiálně vytvořeno v roce 1949, myšlenka jeho zrodu byla připravena již před několika lety. Winston Churchill ve svém emblematickém projevu ve Fultonu ve státě Missouri 5. března 1946 ve skutečnosti položil základy pro vytvoření antikomunistické vojenské „Svaté aliance“ proti Sovětskému svazu a socialistickým zemím. Když Churchill mluvil o „železné oponě, která leží napříč Evropou“, zdůraznil, že „komunistické strany nebo pátá kolona představují rostoucí výzvu a nebezpečí pro křesťanskou civilizaci“ (1). Číst dál →

Redakce Kominternetu zveřejňuje překlad vynikajícího příspěvku Komunistické strany Řecka (KKE) ze zasedání Evropské komunistické aktivity (ECA) k otázkám minulosti, současnosti a budoucnosti antifašistických front a spojenectví, boje proti fašismu a nacismu. V rámci tohoto tématu rozebírá jak samotnou podstatu a charakteristiky fašismu a nacismu, tak i taktiku a strategii dělnicko-lidového hnutí a komunistických subjektů. Plně se ztotožňujeme se všemi tezemi textu, které se týkají současnosti. Souhlasíme také s velkou většinou názorů, jež se vztahují k minulým zkušenostem. Odlišné názory máme zejména na body č. 6, 8 a 9 – politika Lidové fronty byla ve své době v zásadě správná a rozhodně neměla být netřídním antifašistickým spojenectvím, jak dokazuje mnoho údajů. Avšak velmi problematický byl její výkon zejména v některých vlivných kapitalistických zemích – např. ve Francii či v USA, což mělo nejen zde negativní dopady na politiku komunistických a dělnických stran po osvobození – ve Francii, Itálii, v Řecku. V jiných zemích, kde byla tato politika realizována na třídních základech, např. v Československu, po určitou dobu v Jugoslávii, v Albánii, v Bulharsku, v budoucí NDR naopak vedla k socialistické revoluci.  Číst dál →

KS Řecka (KKE): Prohlášení o íránském útoku proti Izraeli a eskalaci války na Blízkém východě

Tisková kancelář ÚV Komunistické strany Řecka (KKE) v prohlášení (zde v řečtině) o eskalaci války na Blízkém východě po útoku íránských raket a dronů proti Izraeli zdůrazňuje:

„Očekávaný útok Íránu na Izrael jako odveta za zločinný útok izraelského státu na íránskou ambasádu v Damašku v Sýrii, který měl za následek smrt íránských představitelů, představuje nebezpečnou eskalaci války na Blízkém východě, která by mohla dosáhnout děsivých rozměrů v případě útoku Izraele a jeho spojenců proti Íránu.

KKE od prvního okamžiku varovala, že izraelská okupace a genocida proti palestinskému lidu s podporou USA, NATO a EU, izraelské útoky v Sýrii a Libanonu, stejně jako imperialistické soupeření v Rudém moři, za přítomnosti euroatlantických vojenských sil a účasti Řecka stanoví podmínky pro zobecnění války a otevřou tak „brány pekla“. Obyvatelé regionu spolu s řeckým lidem jsou uprostřed velkého nebezpečí. Číst dál →

Obyvatelé Kyjeva se vzepřeli policejním pravidlům a zákazům a spěchali dnes ráno k památníku věčného plamene v parku Glory, aby si připomněli 9. květen, Den lidového antifašistického vítězství, u jednoho z posledních zbývajících pomníků antifašistického vítězství, které zůstaly v Kyjevě a po celé Ukrajině.

Je třeba poznamenat, že se letos poprvé od vyhlášení nezávislosti Ukrajiny oficiálně neslaví 9. květen jako Den lidového antifašistického vítězství, protože Volodymyr Zelenskij svým výnosem proměnil 9. květen v „Den Evropy. Jako Den památky a vítězství nad nacismem byl ustanoven 8. květen (symbolické, ale porovnejme podobný scénář s Československem po r. 1989 – nejde jen o symboly, nýbrž o politickou praxi – pozn. redakce). Od roku 2015 jsou sovětské symboly zakázány v rámci ztotožňování nacismu s komunismem. Číst dál →

Zatímco antifašisté v mnoha evropských zemích slaví 8. květen jako den osvobození od fašismu a války nebo 9. květen jako Den vítězství, například v Itálii se 25. duben slaví jako Den osvobození na národní úrovni. Portugalsko si letos 25. duben připomíná jako 50. výročí „Karafiátové revoluce“. Při této příležitosti si toto významné výročí připomínáme v tomto prohlášení.

Dne 25. dubna 1974 byl společnou akcí odbojářů a levicových vojenských důstojníků svržen klerikálně-fašistický režim Antonia Salazara. Brzy ráno toho dne byla v katolickém rozhlase přehrána píseň „Grândola, Vila Morena“. To byl signál pro povstání. Movimento das Forças Armadas (MFA) se přesunulo do Lisabonu s vojenskými vozidly, aby obsadilo ministerstva, rozhlasové a televizní stanice a letiště. Tato akce se rozšířila po celé zemi. Povstání MFA bylo podporováno obyvatelstvem a bylo z velké části bez odporu. Revoluce vděčí za svůj název rudým karafiátům, které lidé vkládali do hlavně zbraní vzbouřených vojáků. Od té doby je „Grândola, Vila Morena“ hymnou portugalských antifašistů. Číst dál →