Když se Hugo Chávez dostal k moci ve Venezuele v roce 1999, zbořil triumfální tvrzení imperialismu, že historie skončila. Kuba již nebyla v subregionu sama – další antiimperialistická hnutí, která do té doby omezovala své akce na ekonomickou sféru, nyní pochopila důležitost uchopení politické moci. To byl případ Evo Moralese v Bolívii a poté Rafaela Correi v Ekvádoru, následoval El Salvador, návrat Sandinistů v Nikaragui, Pepé Mujica v Uruguayi atd.
Americký imperialismus si samozřejmě uvědomil, že ztrácí kontrolu nad svým proklamovaným dvorkem, a tak v roce 2002 podnítil státní převrat, aby sesadil Cháveze a obnovil podřízenou buržoazní vládu. Ale venezuelská pracující třída to převrat odmítla a mobilizovala, aby lidé vrátili svého legitimního prezidenta na místo. Imperialismus se tedy pokusil o další špinavé triky, z nichž nejnovější zahrnují pokus o puč Juana Guaidóa (kterého Kanada stále uznává i přes jeho naprostý nedostatek důvěryhodnosti) a zoufalé vojenské útoky vedené žoldáky proti Madurově vládě.
Venezuelský lid stál za svým, ale zaplatil vysokou cenu sankcemi, které na něj byly uvaleny. Venezuelané se bránili, protože věděli, že kdyby se kontinentální pravice vrátila k moci, znamenalo by to konec progresivních pracovních standardů (organický zákon práce a pracovníků z roku 2012), sociálních programů, infrastrukturních projektů, znárodněných společností a veškerého úsilí o zlepšení ekonomického rozvoje a přerozdělování bohatství.
Ale místo toho, aby se Sjednocená socialistická strana Venezuely (PSUV) snažila dostat z této krize prohlubováním bolívarského procesu tak, aby se stal skutečnou socialistickou revolucí, vládla jako každá sociálně demokratická strana. Spěchala, aby poskytlo záruky imperialismu, protože si uvědomovala, že pokud nechce bojovat za socialismus – v katastrofální ekonomické situaci – ,bude se muset podělit o moc a umožnit fašistické opozici, aby ekonomicky znovu získala svou půdu pod nohama.
V důsledku toho mají těžařské korporace, které byly vysídleny za Cháveze, opět nárok na zacházení s červeným kobercem, zatímco družstva a znárodněné zemědělské podniky zaznamenaly přesun kontroly k soukromému kapitálu. Organický zákon práce je ledabyle ignorován a opovrhován. Na politické úrovni vláda vyjednává s proimperialistickou „opozicí“.
V této souvislosti Komunistická strana Venezuely (PCV) uznává, že prioritou vlády již není obrana suverenity země, ale spíše kompromisy s imperialismem. Výsledkem bylo, že v roce 2020 vytvořila PCV Revoluční vlasteneckou alianci (APR) s dalšími politickými stranami, které podporovaly bolívarovský proces.
V reakci na to se vláda snaží podnítit rozkoly mezi stranami v APR. PCV je v přímé palbě, ale dokázala odolat útoku díky své demokratické centralistické struktuře a ideologické síle svých členů a vedení. Mezinárodní podpora pro PCV je vysoká, protože je často jedním z mála hlasů, které důsledně a nepřetržitě bojují za obranu venezuelské suverenity.
Pro PSUV zůstává jedinou možností ilegalizace současného PCV a jeho nahrazení falešnou „paralelní“ stranou.
Komunistická strana Venezuely byla první politickou stranou, která pochopila historický význam Cháveze a podpořila ho. Ale jeho návrh na jednotnou antiimperialistickou frontu, učiněný po volbách v roce 2006, byl ve skutečnosti tlakem na vytvoření jediné strany (PSUV), do které by se ostatní strany rozpustily. Odmítnutí PCV to udělat (rozpustit se) vedlo k vytvoření Velkého vlasteneckého pólu, který spojil všechny progresivní, antimonopolní a antiimperialistické síly. Ale na rozdíl od chilské Lidové jednoty, jejíž politické a sociální složky se pravidelně scházely, aby vytvořily společný politický program, neměl bolívarovský „pól“ žádný skutečný účel kromě obnovení striktně volebního spojenectví.
PCV byla pevně odhodlána zachovat své partnerství a solidaritu s vládou. V roce 2018 podepsala dohodu s PSUV, která se dohodla na Nicolasi Madurovi jako na jediném kandidátovi pro prezidentské volby. Ale jakmile byl Maduro zvolen, PSUV nesvolala následnou schůzku ani nerealizovala dohodnuté programy. Ve skutečnosti učinila pravý opak.
Jaké ponaučení si lze z této zkušenosti vzít?
Dva velké rozpory v současném kapitalismu jsou rozpory mezi kapitálem a prací a imperialismem a suverenitou. První je základní rozpor a druhý může být v určitých případech, jako je Venezuela, hlavním rozporem. Ale vyvíjejí se paralelně. To znamená, že nemůžeme ve jménu obrany národní suverenity vyžadovat od dělnické třídy oběti a dovolit, aby se národní buržoazie etablovala jako monopolní buržoazie.
Antiimperialistická jednotná fronta je důležitá, ale komunistická strana (jakožto předvoj dělnické třídy) musí být stále schopna se samostatně organizovat. Bez této podmínky je fronta antiimperialistická pouze podle jména a stává se nástrojem národní buržoazie.
Bez komunistického vedení může být boj za národní osvobození pouze kapitalistický. Ve Venezuele trvalo jen dvacet let, než se rodící monopolní buržoazie pokusila prosadit svou autoritu a zbavit se svých bývalých spojenců, často brutálně. Její snahy o integraci do globalizovaného kapitalismu zahrnují likvidaci sociálních výdobytků bolívarského procesu.
Tyto tři lekce nelze získat pouze z venezuelské zkušenosti. Viděli jsme to v Jižní Africe, kde vlády ANC neváhaly zradit Chartu svobody z roku 1955. Viděli jsme to také s MPLA v Angole, FRELIMO v Mosambiku, Sékou Touré v Guineji, s Násirem v Egyptě a s nezávislým Alžírskem.
V těchto a mnoha dalších případech je poučení jasné: neexistuje národní osvobození bez osvobození dělnické třídy.
ADRIEN WELSH
Hlas lidu (Kanada)
Clarté
Zdroj: https://mltoday.com/the-working-class-and-national-liberation-lessons-from-venezuelas-experience/