Demonstrace odborové konfederace, české prokapitalistické a prorežimní centrály s červeno-oranžovým nátěrem, nesla název Pět minut po dvanácté. Byla to demonstrace proti chudobě, na které se na tribuně prezentovali ti bohatší. Upřímně se přiznám, že jsem právě díky takovým organizátorům a díky obsahu i zmíněným požadavkům necítil velkou lítost, když jsem se na demonstraci z rodinných důvodů nedostal. O nic jsem nepřišel.

Podobného názorů nezakrývajícího skepsi bylo více lidí. Tisíce či desetitisíce dalších zaměstnanců. Demonstrovalo se proti chudobě jako proti špatnému počasí, bez odsouzení příčin, systému, který chudobu generuje a bez požadavků, které přinášejí řešení a ne záplaty na sametové iluze.

Pět minut po dvanácté uplynulo. Deset minut po dvanácté (těch deset let ukolíbaných „levicovou vládou i prezidentem“, kdy se nic nedělo) je už prostor, kdy se dá zhodnotit oprávněnost předchozího odstupu i nedůvěry. Číst dál →

Nadšené slogany proti chudobě, mobilizace a radikální fráze boháčů z odborové konfederace dávají dost jasně znát, že je zde něco neupřímného a shnilého. Nedůvěra těch, kteří jsou mimo struktury žlutých odborů a pro které otázka práv zaměstnanců neskončila „udemonstrováním se“ a kosmetickými požadavky, je spolu s úbytkem členů dostatečným vysvědčením, kam to s odbory dopracovala konfederace, jejíž exponenti za 30 let „práce“ způsobili ve společnosti to, že pojem „odbory“ působí skoro jako sprosté slovo. Nedivme se. Tento pocit je postaven na bezpráví vykonávaném roky na zaměstnancích, kterých se nikdo nezastal a které zradily vlastní „transformované“ odbory v čele s tak hlasitě řečnícími papaláši, kapitálem štědře placenými bossy. Číst dál →

Chtěl bych se s vámi podělit o svoji osobní zkušenost, která se týká špatných pracovních podmínek a vykořisťování.

Před několika lety jsem pracoval v továrně, kde jsme měli paní ředitelku, která neuměla jednat s lidmi, neměla cit, byla arogantní a křičela na zaměstnance. Paní ředitelka byla dle svého myšlení a způsobu života maloměšťačka. Nebyla však majitelkou továrny, majitelé továrny byli Němci.

Když tehdy jeden zaměstnanec potřeboval dovolenou kvůli tomu, aby mohl vozit svého nemocného otce k lékaři a vysvětloval to paní ředitelce, paní ředitelka mu na to suverénně řekla, že ji jeho otec nezajímá a také mu řekla, že mu dovolenou nedá. Zajímaly ji jen peníze a výkony. Číst dál →

Státní podnik Lesy české republiky má v letošní roce odvést do státního rozpočtu 3,81 miliardy Kč. Naposledy odvedl 2,5 miliardy Kč v roce 2018. Ministerstvo zemědělství a potažmo vláda argumentují zvyšující se cenou dřeva (která také výrazně mimo jiné napomohla udržet podnik v loňském roce v černých číslech a letos rovněž přispívá k lepšímu hospodářskému výsledku, nicméně její růst se ve III. kvartálu zastavil a poklesl) a zvýšenou potřebou financí v důsledku války na Ukrajině.
Proti tomuto kroku se vymezily odborové organizace působící u LČR, které oprávněně upozorňují, že podnik má z minulých let značné deficity v oblasti investic , zejména stavebních. Odborové organizace také připomínají roky 2014–2017, kdy došlo k drastickému čerpání rezerv podniku, které vedlo až k nedostatku prostředků na jeho řádný chod. Rovněž přišly s názorem, že takovéto odvody jsou v rozporu s programovým prohlášením vlády, kde je napsáno, že peníze do státního rozpočtu se ze státního podniku tahat nemají. Tento názor sdílejí i koaliční Piráti. Číst dál →

V souvislosti s korupčně – dekadentní kauzou pravice spjatou s děním v Dopravním podniku města Prahy, na pražském magistrátu, na radnici Prahy 10 a na ministerstvech školství a vnitra nezbývá, než skončit s hledáním decentních výrazů a říct naplno, co náleží tomuto lidskému septiku.

Byli to právě STAN spolu s Piráty, kteří jsou zodpovědní za déletrvající kolaps našeho hlavního města, za pokračující zaprodání developerům a spekulantům, jeho diletantské vedení primitivními antikomunisty a neoliberály. Bylo to toto vedení, které v Dejvicích strhlo Koněvův pomník, vyškrtlo jeho jméno ze seznamu čestných občanů a kdo přejmenovává jeho ulici na Žižkově. Byli jsme svědky antikomunistické a rusofobní masturbace pražských pseudopolitiků, kteří sami sobě nakonec postavili pomník z nejvýraznějších. Číst dál →

Od 12. června zajišťují provoz autobusových linek veřejné hromadné dopravy v Pardubickém kraji noví dopravci, vybraní na základě výběrového řízení. Nahradili tak především podniky privatizované bývalé Československé státní automobilové dopravy (ČSAD), v posledních letech spadající v tomto kraji pod společnosti Arriva (vlastněnou Německými drahami – Deutsche Bahn, které vlastní německý stát) a ICOM transport (vlastněnou rodinou Kratochvílů, spojenou s pochybnou privatizací části ČSAD v 90. letech a trestními kauzami zakladatele ICOMu Zdeňka Kratochvíla, amnestovaného exprezidentem Klausem, k jehož největším sponzorům Kratochvíl patří). Číst dál →

V našem hlavním městě, konkrétně v jeho naprostém epicentru pod svatováclavským pomníkem, byla v nejtropičtějším dnu v sobotní pravé poledne demonstrace „obrozené levice“, která žádala něco, co při všech kritických slovech zní až nesmyslně plytce a stejně odtrženě od reality, jako pojem „levice“ a její novodobí hodnostáři, kteří pracujícího neviděli ani z rychlíku. Účast zajistili vlastní, splněno. Udemonstrujeme se tedy k smrti, ale „nic na tomto světě se nezmění“, jak by v jiné souvislosti dodal básník.

Číst dál →