V r. 2013 vydal francouzský filozof Jean Claude Michéa esej s názvem Tajnosti levice, s podtitulem Od ideálu osvícenství k triumfu neomezeného kapitalismu. Do češtiny ji přeložil prof. Petr Drulák a vydala ji r. 2019 Masarykova demokratická akademie. Kniha vzbudila poměrně široký ohlas ve francouzské, evropské, ale i české, nejen levicové čtenářské obci. Patrně nejsilněji rezonují její myšlenky v části levice, která sama sebe nazývá konzervativní. Patří k ní také překladatel, politolog a politik, prof. Petr Drulák. V posledních letech je jednou z nejviditelnějších postav „alternativní“ kritiky současné vlády a směřování společnosti posledních desítek let. O konzervativním socialismu, „který není ani liberální, ani marxistický“, otevřeně hovoří. Je také autorem jednoho z příspěvků do sborníku Budoucnost levice bez liberalismu. Lze tedy říci, že se společně se svými spojenci teoreticky i prakticky pokouší zmíněný směr na české politické scéně vybudovat. Číst dál
Kultura
Glosa: Kam nás vedou nápady a hesla
Čím dál častěji slyšíme z nejrůznějších stran, že politici jsou blbci. Ale také řidiči, sousedi, učitelé, úředníci… Ti, kteří s bohorovným sebevědomím pronášejí takový soud, mají pocit, že jich se rozhodně blbost netýká. Odkud vyplývá takové vymezování se?
Na první pohled kupodivu má tento pocit opodstatnění: jednotlivci jasně zaznamenávají, že opatření a rozhodnutí, která jsou přijímána v mikro i makroměřítku, nefungují; zcela se míjejí účinkem: „Vidím to? Jak to, že to nezaznamenali ONI? Ergo: jsou hloupí.”
Následuje otázka, proč se nemění situace, když víme, kdo jsou ti hloupí? Proč je prostě nevyměníme za někoho „z nás”? Číst dál
Chudá Praha – tentokrát jako kniha
Publikace vychází z výstavy v uvedené instituci, pořádané v roce 2019, jež tehdy vzbudila velký ohlas veřejnosti. (Psal jsem o ní zde: https://levaperspektiva.cz/clanky/chuda-…l-m-prahy/) V knize má zájemce o danou problematiku podstatně lepší možnost se s ní seznámit než na výstavě, často přeplněné návštěvníky, přičemž na zkoumání výstavy by si asi málokdo vyčlenil několik hodin času, kdežto na knihu, průběžně, vážný zájemce jistě ano. Pro mě osobně jde o publikaci skutečně nesmírně zajímavou, až strhující, tím spíše, že v dnešní době neobvyklou. Víme přece dobře, jak hlavní mediální proud neustále hovoří o tom, že „první republika“ byla érou nejskvělejšího a nejskvostnějšího rozkvětu, ve všech ohledech nejhezčí a nejlepší. Učí se to tak i ve školách. I já jsem tak byl učen už asi před dvaceti lety. Krásně se to říká, když už ji prakticky nikdo nepamatuje. Číst dál
ALARMující glosa
Glosy se většinou týkají jednoho užšího tématu, názoru, článku. Nebývá běžným zvykem vztahovat je k obecnějším otázkám. Přesto jsem se do tohoto úkolu pustil. Není jednoduchý, zvláště pro autora, který s psaním glos příliš zkušeností nemá, a musí se držet, aby ho ťukání do klávesnice nesvedlo k analýze. Takže mi držte palce.
Mám ve zvyku čerpat informace o současném dění z různých zdrojů, zejména internetových. Na sledování mainstreamu, jak se dnes pseudomoderně říká hlavním sdělovacím prostředkům, to chce mít žaludek. Jenže vím, že by s tímto prostředím člověk ztrácet kontakt neměl. Přeci jen mnohé vypovídá o vývoji a stavu vládnoucí moci, její propagandy, represe a vymývání mozků. Vedle různých zahraničních médií však dominantně sleduji alternativní portály z ČR. Přídavné jméno alternativní by se slušelo dát do uvozovek, navíc uvozovky u různých webů by byly jinak velké a výrazné. To by si však zasloužilo další vysvětlení, na které nyní není prostor. Číst dál
Panorama – 23. týden
Týden uplynul, alespoň z naší strany v mírném údivu, jak je možné, že válka/y, které se odehrávají a jsou podporovány různými mocenskými centry, nepředstavují pro většinu masmédií zásadní událost. Válka na Ukrajině se přesouvá do kategorie „nic nového“ a hledá si své místo vedle okupace severního Kypru, Palestiny, války v Sýrii, Afganistánu aj.
Je charakteristické, že hlavní událostí masmédií kontrolujících trh s informacemi a dominantní propagandu, byl soud hollywoodských hvězd a z kontextu vytržené dílčí zprávy podávané stylem: neočekávaná senzace. Sem by rozhodně patřilo zabití agenta Mosadu v Iráku, rozšíření opičích neštovic již ve 29 zemích, teroristický útok v Německu (útočník najel autem do lidí v obchodní zóně v Berlíně), útok organizací Izraelští občané a Superortodoxní židé na řecký patriarchát v Jeruzalémě, bombardování oblastí jižně od Damašku izraelskou armádou, společné manévry jižní Koreje a USA, vypálení severokorejské rakety jako odpověď, ad. Ale ani jedna z těchto událostí se neodehrává v laboratorním prostředí, ve vakuu, bez souvislostí s celkovým kontextem, jehož charakter určuje kapitalistická krize, krize hlubší než všechny předešlé. Nic nebude jako dřív a přechod, ať už povede kamkoliv, bude plný brutalit a násilí, pro pracujícího člověka velmi drahý, vyústění nejisté. Číst dál
Je „Hra na oliheň“ antikapitalistická?
Jihokorejský seriál „Hra na oliheň“ (anglicky „Squid Game“) se stal po svém uvedení v září 2021 senzací takřka světového kalibru, nejsledovanějším filmovým dílem ve více než 90 zemích, částečně snad i díky obrovské propagandistické kampani, která z něj od počátku takovou senzaci dělala.
Velmi stručně uvedeno, devítidílný seriál pojednává o hazardní hře chudých a zadlužených lidí z okraje společnosti, naverbovaných hrstkou mimořádně bohatých organizátorů k plnění různých úkolů s vidinou obrovské finanční výhry. Za tím účelem je jich téměř 500 uspáno a převezeno na opuštěný ostrov. Až během hry soutěžící zjistí, že poražení jsou zastřeleni. Mají možnost ukončit hru hlasováním. Přestože o jediný hlas projde ukončení, zdrcující většina přeživších se brzy znovu do hry dobrovolně vrátí, protože beznadějný život v chudobě na „svobodě“ považují za horší než vidinu na vysokou, ale málo pravděpodobnou výhru (vyhrát a tedy přežít může jen jeden, i když díky zajímavému rozuzlení nakonec přežijí dva). Číst dál
Jak přežít anthropocén?
Cílem příspěvku je vysvětlit současnou krizi doprovázenou totální vyprázdněností společensko-ekonomického systému, a v závěru navrhnout řešení.
Začněme tím, že většina z nás, pokud ne všichni, si uvědomuje, že je něco shnilého v království dánském, ať už dochází k recepci kritického stavu na jakékoliv rovině a ať už je subjektivní interpretace jakákoliv. Na nutnosti nějaké zásadní změny se shodneme napříč politickým i ideologickým spektrem.
Titul semináře Současná levice – charakter a možnosti, svým způsobem podsouvá řešení, i když na základě upřímné víry a naděje. Může se pak zdát, že vyřešíme-li problém charakteru, jednoty levice, jsme z nejhoršího venku. Nepřistupuji k tomuto konceptu jako k a priori platnému, ale podrobuji jej kritice a omlouvám se předem, že argumentuji proti němu. Číst dál
Rudolf Cortés a socialistická kultura Československa
16. března 2021 uplynulo 100 let od narození jednoho z nejslavnějších českých zpěváků a bezpochyby největší hvězdy československé populární hudby 50. let Rudolfa Cortése (16. 3. 1921 – 12. 12. 1986). Příjemně mě překvapilo, že tomuto výročí věnovala pozornost zařazením vzpomínkových pořadů i Česká televize.
Život a dílo Rudolfa Cortése nelze oddělit od dějin československé kultury 40. – 80. let minulého století. Příznačná pro svou dobu je i poválečná změna jeho občanského jména Kraisinger (po otci, bednáři z Plzně) na Cortés (po matce, narozené v Brazílii), v době, kdy německá příjmení byla v československém prostředí trnem v oku (s výjimkou Gottwalda). Číst dál
Někdo to rád horké, někdo řecké básníky…
Vím, že je text strašně dlouhý, vím, že přesně to se dnes v době nesouvislých internetových výkřiků považuje za nepatřičné. Ale jak vtěsnat jeden celý plodný život do pár vět? Jak obsáhnout dílo básníka, který žil dějiny? Navíc, opít se tím, co má člověk rád v případě poezie není rozhodně nic špatného…
V listopadu 1990 jsem se v Soluni nachomýtla k demonstraci na paměť studentského povstání, které vyvrcholilo 17. listopadu 1973 a spustilo události, které přinesly pád plukovnické junty. Už na shromaždišti na Aristotelově náměstí mně zaujali někteří účastníci s transparentem, kde bylo napsáno Jannis Ritsos „Z“. Pravděpodobně čtenáři Kominetrnetu-Dialogu jsou lépe informováni než já tehdy a budou vědět, že přízvisko „Z“ je zkratkou slovesa ζει, tedy žije. Používá se jako symbolický titul pro toho, kdo zemřel, ale jeho odkaz je nejenom živý, ale také aktuální a aktivní. Poprvé bylo použito po vraždě poslance EDA (Jednotná demokratická levice) Grigorise Lamprakise (1961) v době, kdy komunistická strana byla mimo zákon a její členové se politicky aktivizovali právě v EDA. Český čtenář bude patrně znát román Vasilise Vasilikose „Z“ (1967), který byl přeložen do více než 30 jazyků, včetně češtiny. Ritsos zemřel 11. 11. 1990 a lidé tak chtěli vyjádřit, jak si považují jeho díla. Tehdy jsem neměla tušení, kdo to byl Jannis Ritsos, a když jsem se dozvěděla, že básník, začala jsem přemýšlet, který současný básník by v České republice musel zemřít, aby si ho připomínali lidé napříč generacemi, aby si to sdělovali mezi sebou a na každém jednom bylo patrné pohnutí. Číst dál
Důchodci – neuchopitelná skupina
Celý život jsem rád pozoroval lidské divadlo. Sedl jsem si trochu bokem třeba na pěší zóně, ale taky v hospodě a díval jsem se na komunikaci lidí mezi sebou, jejich mimiku, pohyb a výraz. Důchodci a děti jsou z tohoto pohledu nejzajímavější. Sám jsem již tři roky v důchodu, ale chodím na poloviční úvazek do práce. Ne, že bych doma neměl co dělat, ale chyběl by mi kontakt s lidmi ve fabrice a tak jsem v jednom kole. Mám možnost i pozorovat, jak se mění důchodci i po několika letech v důchodu. Měl jsem možnost taky několikrát pozorovat, jak se důchodci postrkují vozíky před otevírací dobou v Kauflandu, napadají se slovně a div se nepoperou a to jsem stál hodně opodál a tak trochu jsem se i za ně styděl. Nedávno, když se tak tlačili u vchodu, tak jsem si říkal, že jsem zvědavý, jak se budou tlačit u desinfekce. K mému překvapení to vzali všichni útokem a na desinfekci zapomněli – nejohroženější skupina. Jeden můj starší kamarád, ten měl dokonce takovou taktiku, že večer před akcí se chodil vyptávat personálu, kde co z letáku bude a na ráno měl plán. Zatím co ostatní hledali, on měl jasno a šel najisto. Kde se to v nich vzalo ta řevnivost, ani trocha úcty a studu strkat se o levnější květák a zapomenout na základní slušné způsoby chování. Rozhodně to nebyl hlad a nebo snaha výrazně ušetřit. Číst dál
Ohlédnutí za Andre Vltchekem
Někdy v první polovině tohoto desetiletí jsem na webu kanadského magazínu Counterpunch (www.counterpunch.org) poprvé narazil na dost česky znějící jméno Andre Vltchek. Jeho pozoruhodné články byly čtivé a dobře se překládaly. Vycházely z přímých osobních zkušeností z první linie bitevních polí nebo z míst, kde lidstvo trpělo a bojovalo. Znal slumy i paláce a vesnice, jež byly do základů vybombardované. Byl opravdovým revolucionářským bojovníkem za nejnižší společenskou třídu, celoživotním komunistou a zastáncem čínského globalismu, jenž popisoval coby prospěšný druhdy kolonizovaným zemím světa. Byl to filozof, romanopisec, filmový tvůrce, vyjímečný pátrající (nebo, jak je módou říkat v dnešní, češtině celkem nepřející době – investigativní) novinář. Číst dál
Jedno z mnoha zklamání po listopadu 1989
Knihy jsou moje celoživotní vášeň. Mé vědomí bylo formováno ve škole, v rodině a ve společnosti, ale s rozvíjejícími se vědomostmi a chápáním souvislosti žití pak především knihami. Od dětských – úžasný slabikář, Ferda Mravenec, Honzíkova cesta, o Neználkovi a dalších přes Malého Bobše a všechny „indiány“, ke knihám s válečnou tématikou (tatínek byl voják z povolání a většinu mládí jsem prožil ve vojenském prostoru mezi vojáky) a především pak knihy ruských klasiků – Stěpan Razin, vše o Suvorovovi, Tichý Don atd. V dospělosti, když jsem byl myslivcem, byla pro mne stěžejní literatura o myslivost a lesnictví a přes ostatní spoustu knih jsem zužoval výběr přes Dänikenovy knihy, sociální a filosofickou literaturu k literatuře faktu. Číst dál
Nejen o cyklostezkách – o Prostějovu polemicky
Přečetl jsem pozorně až municiózní rozbor dění v mém rodném městě, Prostějově, abych se s rozpaky dozvěděl, že to má být stále asi to místo, kde jsem se před 35 lety narodil v porodnici prozaicky umístěné v pozdějším úřadu práce. Ačkoli každý z nás chce slyšet o svém oblíbeném místě jen to nejlepší, někdy rozpor vizuálního obrazu s realitou vyvolává rozpaky.
Pišme tedy upřímně: Prostějov již dávno není průmyslovým centrem a k centru kulturnímu má rovněž – i přes kvantitativní výčet všemožných aktivit – daleko. V městě básníka Wolkera a akademika Wichterleho gurmán nepochodí, vyšší kulturu prodeje drží nad vodou přátelští prodejci z vietnamské menšiny. Vítr se prohání po liduprázdných kavárnách, tak, jako kdekoli jinde v republice. Město se odlišuje vynikající rezervací moderní architektury, vzpomínkou na maturitní oblek od OP a polohou u dálnice mezi Olomoucí a Brnem. Číst dál
Co formuje naše myšlení?
Čas od času si některý z exponentů současného režimu povzdechne nad tím, jak minulý systém negativně poznamenal dnešní myšlení, chování a jednání lidí. Všimněme si, že se tyto odkazy objevují od samotného počátku 90. let 20. století a s přibývajícím časovým odstupem se pouze prodlužuje období, po které bude dle autorů těchto výroků třeba žít v „demokracii“, aby se i lidé stali „demokracie“ hodni. Častokrát slýcháme také odvolávky na Masarykův výrok z Čapkových Hovorů s TGM, kterak „potřebujeme 50 let nerušeného vývoje (myšleno demokratického – pozn. autora) a budeme tam, kde bychom chtěli být už dnes.“
Jestliže představitelé současné moci hovořili před 30 lety o potřebě alespoň deseti let „demokratického, nerušeného“ vývoje, postupně se z deseti let stalo dvacet let, „dlouhá doba“, až jsme se nakonec v posledních letech začali dovídat, že bude třeba mnohem delšího času, než se původně očekávalo, načež následoval Masarykův citát. Zajímavé bude sledovat, jakou výmluvu si budoucí autoři najdou za 18, 20 let, kdy vstoupí v platnost Masarykův idealistický (myšleno filozoficky) předpoklad. Tedy pokud do té doby nedožene kapitalismus svět na další velká válečná jatka, což žel není nereálné. Číst dál
Čau uprchlíci – dojem z knihy
Přiznám se, že pokud nevěnuji alespoň drobnou část volného času čtení, mám neutuchající pocit, že jsem ztratil čas. Chvíli jsem nad touto skutečností přemýšlel. Uvědomil jsem si, že se mi příliš nechce zabředávat do ničeho příliš složitého. Dostal jsem se ale do situace, kdy jsem dostal opravdu velkou chuť na nějaký lehčí žánr. Je také pravdou, že jsem velice dlouho nečetl žádného aktuálního autora, který by byl k dostání v běžných českých knihkupectvích. To jsem se rozhodl změnit. Rozhodnutí bylo jasné – je třeba chvíli konzumovat „mainstreamovou“ knižní kulturu. Na chvíli jsem hodil za hlavu knihovnu plnou marxistické literatury, jejíž valná část teprve čeká na přečtení, a začal jsem brouzdat po internetových knihkupectvích. Narazil jsem na celkem zajímavé kousky. Naklikal jsem si do košíku několik svazků knih. Ale když jsem provedl kontrolu, tak jsem zjistil, že se jedná o knihy o historii, případně odbornou literaturu, která by snad mohla obsahovat informace, které by sloužily ke zvyšování mé profesní kvalifikace. Ne, musím ještě více snížit laťku, chce to opravdu něco, nad čím nebudu příliš namáhat hlavu a přečtu na jeden zátah. Číst dál
K filmu Cesta hlubokým lesem
Tento text je jen taková poznámka k filmu Štěpána Skalského a Jaroslava Dietla Cesta hlubokým lesem z roku 1963. Snímek se pomocí příběhu dvou komunistů zabývá složitými a mnohdy bolestivými přeměnami porevoluční vesnice, cestou ke kolektivizaci, bojem s reakcí, ale i vztahy mezi komunisty a bezpartijními. Smyslem tohoto textu není hodnotit film jako umělecké dílo, ani jeho ideologické pozice, ale odpovědět na poznámku nejmenovaného kritika. Vzhledem k tomu, že téma změn na venkově v poúnorových letech je téma jednoho z nejpřevratnějších období v dějinách naší země, považuji za nutné reagovat na lacině skeptické jízlivosti typu, že jsou to naprosto zbytečné a mylné oběti nějaké abstraktní revoluce. Naopak. Tato revoluce byla zcela konkrétní, revoluce lidí – a to proti konkrétnímu, i proti konkrétním nepřátelům. Byla to revoluce proti návratům zpět a byla to revoluce, která na rozdíl od mnoha dnešních hnutí věděla, že se v první řadě musí ubránit a že nemůže slibovat, ale musí jednat. Číst dál
Výročí – Pablo Picasso
Je 7. dubna 2020, 8 hodin ráno, karanténa. Píšu a piju cappuccino, otec sedí v křesle, pije čaj a sleduje zahraniční televizi ze satelitu. Je to BBC, která v jednom spotu ukazuje, co se v dnešní datum stalo. Pohřeb Martina Luthera Kinga, letecké neštěstí v Heathrow, svržení sochy Saddáma Husajna…. a den, kdy zemřel jeden z největších matadorů moderního umění Pablo Picasso. Číst dál
Některé hlasy nemůžeš umlčet
Dne 3. dubna zemřela známá talentovaná turecká zpěvačka Helin Bölek ze skupiny GRUP YURUM. Helin zemřela 288. den protestní hladovky.
Společně s dalším členem skupiny İbrahimem Gökçekem zahájili hladovku na protest proti perzekucím Erdoganovy vlády, proti zatýkání a věznění členů skupiny Grup Yurum.
Minulý měsíc vtrhly policejní síly do bytu Gökçeka a Bolekové v Istanbulu a zatkli je s cílem umístit je v nemocnici, kde by se museli podrobit násilné aplikaci výživy. K tomu došlo a byli krmeni proti své vůli formou, kterou nelze popsat jinak než mučení. Helin opět odmítla spolupracovat a 11. března se vrátila domů, kde také 3. dubna zemřela. Číst dál
Ublížený socialistický countryman
Ve věku nedožitých 78 let zemřel 1. března 2020 hudebník, zpěvák, textař, humorista a výtvarník Jan Vyčítal, v časech ČSSR loajální „socialistický countryman“, kterého po více než dvě desetiletí živila v socialistickém zřízení především country hudba původem z USA a na ni navazující domácí tvorba. Po roce 1989 militantní antikomunista, permanentně hlásající, jak „za komunistů trpěl“. To byl ostatně osud téměř všech umělců v ČSSR, kteří se dožili kontrarevoluce.
Absolvent střední výtvarné školy v oboru propagační grafiky patřil v roce 1965 k zakladatelům countryové skupiny „Greenhorns“. Po celé období až do pádu ČSSR byl profesionálním umělcem na plný úvazek a proti socialistickému zřízení ani necekl. Vynahradil si to však po jeho pádu, kdy se zařadil do zástupu kopajícího do mrtvol.
Někdo to rád horké, Some like it hot
Velmi se omlouvám, že tento příspěvek je osobnější. Nemám to ve zvyku, ale nakonec každý z nás je osobně zapojen do dění a osobnost má svoji roli v objektivním, zákonitém procesu. V předloženém textu jistě najdete řadu názorů a postřehů, se kterými nebudete souhlasit, nebo vám přijdou „podivné“, ale věřte, že jsem k čtenářům Dialogu maximálně upřímná. K tomu se snažím vše filtrovat svou omezenou znalostí dialektického materialismu, třídním pohledem, obecně marxismu. Zároveň cítím povinnost vysvětlit čtenářům delší odmlku na stránkách listu.
Mám ráda svoji profesi archeologa i učitele. Jsem přesvědčená o její strategické důležitosti (viz článek „Archeologií k lepším zítřkům?!“) a vždy usiluji o to, abych byla co nejvíce prospěšná v procesu poznávání a poznání. Tak jsem se rozhodla využít možnosti pracovního pobytu na jedné z nejprestižnějších institucí v mém oboru[1]. Nachází se v USA. I to byla výzva. V Americe jsem do té doby nikdy nebyla, tak jsem byla zvědavá, jak vypadá život za velkou louží. Tato země je 150 let jedním z hlavních hráčů na šachovnici světové politiky, donedávna to byla země s nejsilnější ekonomikou na světě, dosud je tam generován nejvyšší HDP na hlavu… Číst dál