Odkaz na první díl recenze: https://kominternet.cz/genialni-pritelkyne-prvni-cast/
Podívejme se na další recenzi:
Geniální přítelkyně: Ti, kteří studují a ti, kteří vědí
Autor: Dawn Tefft
Neapolský seriál Eleny Ferrante odmítá zjednodušit systémy kapitalistické a patriarchální nadvlády, které popisuje. Číst dál
Esej věnuji s. MPE s díky, že téma Geniální přítelkyně přinesl k diskusi KPKV.
V roce 2011 se vydal do světa první díl románové ságy Neapolský kvartet (v češtině vyšlo jako Geniální přítelkyně, nakladatelství Prostor, 2018) italské spisovatelky Eleny Ferrante a rychle následovaly další tři díly. I když má celý spis přes 1500 stránek, stal se okamžitě bestsellerem nejen v Itálii, ale také v dalších zemích. Velice úspěšný byl ve Spojených státech, kde je překladová literatura spíše na okraji ohromné americké produkce. Číst dál
Kdo by neznal Šostakovičův Druhý valčík (napsaný jako soundtrack pro film První eskadra – česky V prvním sledu – r. 1955)? (LINK: https://www.youtube.com/watch?v=DdYvkwu8ijc) Hudba Suity pro varientní orchestr, jíž je valčík součástí, byla také úspěšně použita ve filmu Spalující touha (1999), tvůrci videí ji často používají pro scény z filmů Válka a mír nebo Anna Karenina. Druhý valčík také poskytl hudební prostor řadě špičkových krasobluslařů, ozývá se na plesech i v tanečních soutěžích. Milují jej lidé po celém světě. Číst dál
Letos uplynulo 60 let od předčasného úmrtí sochaře Oldřicha Peče (1922-1965), umělce spjatého s Olomoucí a Prostějovem. Číst dál
Monumentální umělecká díla Henryho Moora zdobí nádvoří a veřejná prostranství po celém světě. V této recenzi na novou výstavu Moorova díla v galerii Tate Britain John Molyneux diskutuje o politické trajektorii jeho umění a vrací se k radikálnímu původu tohoto slavného umělce.
Tate Britain, často zastíněná Tate Modern, v tuto chvíli stojí za návštěvu. Kromě stálé sbírky Turnerových mistrovských děl a měnícího se, ale vždy bohatého výběru umění 20. století je v současné době přehlídka Chrise Ofiliho a obzvláště zajímavá výstava Henryho Moora. Číst dál
Zde jsou dvě redakční umělecká díla o kapitalistech a státu. John Heartfield sestavil v
roce 1932 montáž, který představovala, jak velcí kapitalisté jako Fritz Thyssen, majitel United
Steelworks, financovali nacistickou stranu. Heartfield byl plodný umělec, celoživotní
komunista a jeden z prvních členů německé komunistické strany. Číst dál
V r. 2013 vydal francouzský filozof Jean Claude Michéa esej s názvem Tajnosti levice, s podtitulem Od ideálu osvícenství k triumfu neomezeného kapitalismu. Do češtiny ji přeložil prof. Petr Drulák a vydala ji r. 2019 Masarykova demokratická akademie. Kniha vzbudila poměrně široký ohlas ve francouzské, evropské, ale i české, nejen levicové čtenářské obci. Patrně nejsilněji rezonují její myšlenky v části levice, která sama sebe nazývá konzervativní. Patří k ní také překladatel, politolog a politik, prof. Petr Drulák. V posledních letech je jednou z nejviditelnějších postav „alternativní“ kritiky současné vlády a směřování společnosti posledních desítek let. O konzervativním socialismu, „který není ani liberální, ani marxistický“, otevřeně hovoří. Je také autorem jednoho z příspěvků do sborníku Budoucnost levice bez liberalismu. Lze tedy říci, že se společně se svými spojenci teoreticky i prakticky pokouší zmíněný směr na české politické scéně vybudovat. Číst dál
Čím dál častěji slyšíme z nejrůznějších stran, že politici jsou blbci. Ale také řidiči, sousedi, učitelé, úředníci… Ti, kteří s bohorovným sebevědomím pronášejí takový soud, mají pocit, že jich se rozhodně blbost netýká. Odkud vyplývá takové vymezování se?
Na první pohled kupodivu má tento pocit opodstatnění: jednotlivci jasně zaznamenávají, že opatření a rozhodnutí, která jsou přijímána v mikro i makroměřítku, nefungují; zcela se míjejí účinkem: „Vidím to? Jak to, že to nezaznamenali ONI? Ergo: jsou hloupí.”
Následuje otázka, proč se nemění situace, když víme, kdo jsou ti hloupí? Proč je prostě nevyměníme za někoho „z nás”? Číst dál
Publikace vychází z výstavy v uvedené instituci, pořádané v roce 2019, jež tehdy vzbudila velký ohlas veřejnosti. (Psal jsem o ní zde: https://levaperspektiva.cz/clanky/chuda-…l-m-prahy/) V knize má zájemce o danou problematiku podstatně lepší možnost se s ní seznámit než na výstavě, často přeplněné návštěvníky, přičemž na zkoumání výstavy by si asi málokdo vyčlenil několik hodin času, kdežto na knihu, průběžně, vážný zájemce jistě ano. Pro mě osobně jde o publikaci skutečně nesmírně zajímavou, až strhující, tím spíše, že v dnešní době neobvyklou. Víme přece dobře, jak hlavní mediální proud neustále hovoří o tom, že „první republika“ byla érou nejskvělejšího a nejskvostnějšího rozkvětu, ve všech ohledech nejhezčí a nejlepší. Učí se to tak i ve školách. I já jsem tak byl učen už asi před dvaceti lety. Krásně se to říká, když už ji prakticky nikdo nepamatuje. Číst dál
Glosy se většinou týkají jednoho užšího tématu, názoru, článku. Nebývá běžným zvykem vztahovat je k obecnějším otázkám. Přesto jsem se do tohoto úkolu pustil. Není jednoduchý, zvláště pro autora, který s psaním glos příliš zkušeností nemá, a musí se držet, aby ho ťukání do klávesnice nesvedlo k analýze. Takže mi držte palce.
Mám ve zvyku čerpat informace o současném dění z různých zdrojů, zejména internetových. Na sledování mainstreamu, jak se dnes pseudomoderně říká hlavním sdělovacím prostředkům, to chce mít žaludek. Jenže vím, že by s tímto prostředím člověk ztrácet kontakt neměl. Přeci jen mnohé vypovídá o vývoji a stavu vládnoucí moci, její propagandy, represe a vymývání mozků. Vedle různých zahraničních médií však dominantně sleduji alternativní portály z ČR. Přídavné jméno alternativní by se slušelo dát do uvozovek, navíc uvozovky u různých webů by byly jinak velké a výrazné. To by si však zasloužilo další vysvětlení, na které nyní není prostor. Číst dál
Týden uplynul, alespoň z naší strany v mírném údivu, jak je možné, že válka/y, které se odehrávají a jsou podporovány různými mocenskými centry, nepředstavují pro většinu masmédií zásadní událost. Válka na Ukrajině se přesouvá do kategorie „nic nového“ a hledá si své místo vedle okupace severního Kypru, Palestiny, války v Sýrii, Afganistánu aj.
Je charakteristické, že hlavní událostí masmédií kontrolujících trh s informacemi a dominantní propagandu, byl soud hollywoodských hvězd a z kontextu vytržené dílčí zprávy podávané stylem: neočekávaná senzace. Sem by rozhodně patřilo zabití agenta Mosadu v Iráku, rozšíření opičích neštovic již ve 29 zemích, teroristický útok v Německu (útočník najel autem do lidí v obchodní zóně v Berlíně), útok organizací Izraelští občané a Superortodoxní židé na řecký patriarchát v Jeruzalémě, bombardování oblastí jižně od Damašku izraelskou armádou, společné manévry jižní Koreje a USA, vypálení severokorejské rakety jako odpověď, ad. Ale ani jedna z těchto událostí se neodehrává v laboratorním prostředí, ve vakuu, bez souvislostí s celkovým kontextem, jehož charakter určuje kapitalistická krize, krize hlubší než všechny předešlé. Nic nebude jako dřív a přechod, ať už povede kamkoliv, bude plný brutalit a násilí, pro pracujícího člověka velmi drahý, vyústění nejisté. Číst dál
Cílem příspěvku je vysvětlit současnou krizi doprovázenou totální vyprázdněností společensko-ekonomického systému, a v závěru navrhnout řešení.
Začněme tím, že většina z nás, pokud ne všichni, si uvědomuje, že je něco shnilého v království dánském, ať už dochází k recepci kritického stavu na jakékoliv rovině a ať už je subjektivní interpretace jakákoliv. Na nutnosti nějaké zásadní změny se shodneme napříč politickým i ideologickým spektrem.
Titul semináře Současná levice – charakter a možnosti, svým způsobem podsouvá řešení, i když na základě upřímné víry a naděje. Může se pak zdát, že vyřešíme-li problém charakteru, jednoty levice, jsme z nejhoršího venku. Nepřistupuji k tomuto konceptu jako k a priori platnému, ale podrobuji jej kritice a omlouvám se předem, že argumentuji proti němu. Číst dál
16. března 2021 uplynulo 100 let od narození jednoho z nejslavnějších českých zpěváků a bezpochyby největší hvězdy československé populární hudby 50. let Rudolfa Cortése (16. 3. 1921 – 12. 12. 1986). Příjemně mě překvapilo, že tomuto výročí věnovala pozornost zařazením vzpomínkových pořadů i Česká televize.
Život a dílo Rudolfa Cortése nelze oddělit od dějin československé kultury 40. – 80. let minulého století. Příznačná pro svou dobu je i poválečná změna jeho občanského jména Kraisinger (po otci, bednáři z Plzně) na Cortés (po matce, narozené v Brazílii), v době, kdy německá příjmení byla v československém prostředí trnem v oku (s výjimkou Gottwalda). Číst dál
Vím, že je text strašně dlouhý, vím, že přesně to se dnes v době nesouvislých internetových výkřiků považuje za nepatřičné. Ale jak vtěsnat jeden celý plodný život do pár vět? Jak obsáhnout dílo básníka, který žil dějiny? Navíc, opít se tím, co má člověk rád v případě poezie není rozhodně nic špatného…
V listopadu 1990 jsem se v Soluni nachomýtla k demonstraci na paměť studentského povstání, které vyvrcholilo 17. listopadu 1973 a spustilo události, které přinesly pád plukovnické junty. Už na shromaždišti na Aristotelově náměstí mně zaujali někteří účastníci s transparentem, kde bylo napsáno Jannis Ritsos „Z“. Pravděpodobně čtenáři Kominetrnetu-Dialogu jsou lépe informováni než já tehdy a budou vědět, že přízvisko „Z“ je zkratkou slovesa ζει, tedy žije. Používá se jako symbolický titul pro toho, kdo zemřel, ale jeho odkaz je nejenom živý, ale také aktuální a aktivní. Poprvé bylo použito po vraždě poslance EDA (Jednotná demokratická levice) Grigorise Lamprakise (1961) v době, kdy komunistická strana byla mimo zákon a její členové se politicky aktivizovali právě v EDA. Český čtenář bude patrně znát román Vasilise Vasilikose „Z“ (1967), který byl přeložen do více než 30 jazyků, včetně češtiny. Ritsos zemřel 11. 11. 1990 a lidé tak chtěli vyjádřit, jak si považují jeho díla. Tehdy jsem neměla tušení, kdo to byl Jannis Ritsos, a když jsem se dozvěděla, že básník, začala jsem přemýšlet, který současný básník by v České republice musel zemřít, aby si ho připomínali lidé napříč generacemi, aby si to sdělovali mezi sebou a na každém jednom bylo patrné pohnutí. Číst dál
Celý život jsem rád pozoroval lidské divadlo. Sedl jsem si trochu bokem třeba na pěší zóně, ale taky v hospodě a díval jsem se na komunikaci lidí mezi sebou, jejich mimiku, pohyb a výraz. Důchodci a děti jsou z tohoto pohledu nejzajímavější. Sám jsem již tři roky v důchodu, ale chodím na poloviční úvazek do práce. Ne, že bych doma neměl co dělat, ale chyběl by mi kontakt s lidmi ve fabrice a tak jsem v jednom kole. Mám možnost i pozorovat, jak se mění důchodci i po několika letech v důchodu. Měl jsem možnost taky několikrát pozorovat, jak se důchodci postrkují vozíky před otevírací dobou v Kauflandu, napadají se slovně a div se nepoperou a to jsem stál hodně opodál a tak trochu jsem se i za ně styděl. Nedávno, když se tak tlačili u vchodu, tak jsem si říkal, že jsem zvědavý, jak se budou tlačit u desinfekce. K mému překvapení to vzali všichni útokem a na desinfekci zapomněli – nejohroženější skupina. Jeden můj starší kamarád, ten měl dokonce takovou taktiku, že večer před akcí se chodil vyptávat personálu, kde co z letáku bude a na ráno měl plán. Zatím co ostatní hledali, on měl jasno a šel najisto. Kde se to v nich vzalo ta řevnivost, ani trocha úcty a studu strkat se o levnější květák a zapomenout na základní slušné způsoby chování. Rozhodně to nebyl hlad a nebo snaha výrazně ušetřit. Číst dál
Někdy v první polovině tohoto desetiletí jsem na webu kanadského magazínu Counterpunch (www.counterpunch.org) poprvé narazil na dost česky znějící jméno Andre Vltchek. Jeho pozoruhodné články byly čtivé a dobře se překládaly. Vycházely z přímých osobních zkušeností z první linie bitevních polí nebo z míst, kde lidstvo trpělo a bojovalo. Znal slumy i paláce a vesnice, jež byly do základů vybombardované. Byl opravdovým revolucionářským bojovníkem za nejnižší společenskou třídu, celoživotním komunistou a zastáncem čínského globalismu, jenž popisoval coby prospěšný druhdy kolonizovaným zemím světa. Byl to filozof, romanopisec, filmový tvůrce, vyjímečný pátrající (nebo, jak je módou říkat v dnešní, češtině celkem nepřející době – investigativní) novinář. Číst dál
Knihy jsou moje celoživotní vášeň. Mé vědomí bylo formováno ve škole, v rodině a ve společnosti, ale s rozvíjejícími se vědomostmi a chápáním souvislosti žití pak především knihami. Od dětských – úžasný slabikář, Ferda Mravenec, Honzíkova cesta, o Neználkovi a dalších přes Malého Bobše a všechny „indiány“, ke knihám s válečnou tématikou (tatínek byl voják z povolání a většinu mládí jsem prožil ve vojenském prostoru mezi vojáky) a především pak knihy ruských klasiků – Stěpan Razin, vše o Suvorovovi, Tichý Don atd. V dospělosti, když jsem byl myslivcem, byla pro mne stěžejní literatura o myslivost a lesnictví a přes ostatní spoustu knih jsem zužoval výběr přes Dänikenovy knihy, sociální a filosofickou literaturu k literatuře faktu. Číst dál
Přečetl jsem pozorně až municiózní rozbor dění v mém rodném městě, Prostějově, abych se s rozpaky dozvěděl, že to má být stále asi to místo, kde jsem se před 35 lety narodil v porodnici prozaicky umístěné v pozdějším úřadu práce. Ačkoli každý z nás chce slyšet o svém oblíbeném místě jen to nejlepší, někdy rozpor vizuálního obrazu s realitou vyvolává rozpaky.
Pišme tedy upřímně: Prostějov již dávno není průmyslovým centrem a k centru kulturnímu má rovněž – i přes kvantitativní výčet všemožných aktivit – daleko. V městě básníka Wolkera a akademika Wichterleho gurmán nepochodí, vyšší kulturu prodeje drží nad vodou přátelští prodejci z vietnamské menšiny. Vítr se prohání po liduprázdných kavárnách, tak, jako kdekoli jinde v republice. Město se odlišuje vynikající rezervací moderní architektury, vzpomínkou na maturitní oblek od OP a polohou u dálnice mezi Olomoucí a Brnem. Číst dál
Čas od času si některý z exponentů současného režimu povzdechne nad tím, jak minulý systém negativně poznamenal dnešní myšlení, chování a jednání lidí. Všimněme si, že se tyto odkazy objevují od samotného počátku 90. let 20. století a s přibývajícím časovým odstupem se pouze prodlužuje období, po které bude dle autorů těchto výroků třeba žít v „demokracii“, aby se i lidé stali „demokracie“ hodni. Častokrát slýcháme také odvolávky na Masarykův výrok z Čapkových Hovorů s TGM, kterak „potřebujeme 50 let nerušeného vývoje (myšleno demokratického – pozn. autora) a budeme tam, kde bychom chtěli být už dnes.“
Jestliže představitelé současné moci hovořili před 30 lety o potřebě alespoň deseti let „demokratického, nerušeného“ vývoje, postupně se z deseti let stalo dvacet let, „dlouhá doba“, až jsme se nakonec v posledních letech začali dovídat, že bude třeba mnohem delšího času, než se původně očekávalo, načež následoval Masarykův citát. Zajímavé bude sledovat, jakou výmluvu si budoucí autoři najdou za 18, 20 let, kdy vstoupí v platnost Masarykův idealistický (myšleno filozoficky) předpoklad. Tedy pokud do té doby nedožene kapitalismus svět na další velká válečná jatka, což žel není nereálné. Číst dál
Přiznám se, že pokud nevěnuji alespoň drobnou část volného času čtení, mám neutuchající pocit, že jsem ztratil čas. Chvíli jsem nad touto skutečností přemýšlel. Uvědomil jsem si, že se mi příliš nechce zabředávat do ničeho příliš složitého. Dostal jsem se ale do situace, kdy jsem dostal opravdu velkou chuť na nějaký lehčí žánr. Je také pravdou, že jsem velice dlouho nečetl žádného aktuálního autora, který by byl k dostání v běžných českých knihkupectvích. To jsem se rozhodl změnit. Rozhodnutí bylo jasné – je třeba chvíli konzumovat „mainstreamovou“ knižní kulturu. Na chvíli jsem hodil za hlavu knihovnu plnou marxistické literatury, jejíž valná část teprve čeká na přečtení, a začal jsem brouzdat po internetových knihkupectvích. Narazil jsem na celkem zajímavé kousky. Naklikal jsem si do košíku několik svazků knih. Ale když jsem provedl kontrolu, tak jsem zjistil, že se jedná o knihy o historii, případně odbornou literaturu, která by snad mohla obsahovat informace, které by sloužily ke zvyšování mé profesní kvalifikace. Ne, musím ještě více snížit laťku, chce to opravdu něco, nad čím nebudu příliš namáhat hlavu a přečtu na jeden zátah. Číst dál