Kritici nekapitalistických systémů minulosti a současnosti rádi svádějí vinu na smyšlené, domnělé či skutečné chyby v těchto zemích na systém a stát samotný. Mnohokrát jsme se na různých místech těmito způsoby argumentace zabývali a snažili se je demaskovat. Z druhé strany veškeré nedostatky, chyby ba přímo zločiny kapitalismu tito kritici buď ignorují, nebo zamlčují, případně je shazují na různé jednotlivce, skupiny lidí, politické strany či vlády. Slouží jim k tomu ohromný rozpor mezi podstatou, základy systému a jeho jevovým zdáním, mezi formálně přiznaným a reálně platným, který je přímo zakódován v samotném nitru organismu kapitalistického systému. Nynější kolaps kapitalistických struktur na celém světě je však natolik zjevným a masivním, že nabízí jedinečnou možnost příčiny a průvodní jevy jeho totálního selhávání v mnoha rovinách života člověka a společnosti demaskovat. Nečiní nám to v žádném případě radost, protože jde v prvém případě o lidské životy.
Pandemie onemocnění Covid-19 zachvátila celý svět. Je přirozené, že ne všechny země, mocenské bloky světa stejnou měrou. Faktorů, které ovlivňovaly a ovlivňují průběh pandemie, je celá řada: Postavení státu v mocenské struktuře imperialistického světa – jinou roli může hrát (nikoliv automaticky hraje!) neokoloniální gigant typu USA či Německa, zcela jinou polokolonie typu ČR či kolonie typu latinskoamerické či africké země. Vliv rozhodně má také to, jakým sociálně-ekonomickým vývojem daná země či skupina zemí prošla v uplynulých desetiletích. U bývalé socialistické země je zásadní, do jaké míry se podařilo vládnoucí buržoazii zlikvidovat materiální i ideové dědictví socialismu, na jaké úrovni tato země s ohledem na kvalitu výrobních sil, zdravotnického a sociálního systému, ale také vědomí obyvatelstva byla a je. V tomto ohledu byly možnosti ČR, SR či anektované NDR významně větší než u řady států podobné hospodářské úrovně, případně i vyspělejších. Tento faktor se mimo jiné projevuje dosud. Také ty státy, jež v minulosti realizovaly politiku tzv. sociálního státu jakéhokoliv typu, měly pravděpodobně lepší startovací pozici než kapitalistické státy řízené dlouhodobě dle různých odrůd liberálních, neoliberálních či neokonzervativních zásad.
Svou důležitost mají jistě přírodní podmínky, hustota zalidnění země, její poloha a infrastruktura, jakož i tradice kolektivismu na jedné straně, či individualismu, egoismu a sebestřednosti na straně druhé. Většina těchto faktorů vznikla v procesu vývoje v konkrétních podmínkách, není snesená shůry.
Přes všechny zmíněné podmínky byly všechny kapitalistické země zachváceny virem masově – od USA přes Francii, Rusko, Izrael a Japonsko, v řadě kapitalistických polokolonií a kolonií Afriky, Asie a Jižní Ameriky jsou zdravotní systém a statistika na takové úrovni, že znemožňují objektivní pohled na rozsah tragédie.
Jediné země, které se pandemii buďto ubránily, nebo tento problém razantně odvrátily a nepřipustily jeho podzimní návrat, jsou státy orientované socialisticky (v prvé řadě Kuba či KLDR) nebo s širokými pozůstatky socialismu (státní kapitalismy Číny a Vietnamu). Připomeňme navíc, že např. Kuba, Vietnam či KLDR historicky nejsou a nemohou být co do kvality výrobní síly, hospodářského rozvoje, ale i současného postavení (blokády, hrozby imperialismu a nutnost udržování nákladných bezpečnostních opatření, poměrná izolovanost) zdaleka na té úrovni, jakou disponují imperialistické země. Přesto jsou v boji proti pandemii zásadně úspěšnější než ony.
Kapitalismus zkrátka tak zásadně selhal ve všech základních oblastech řízení společnosti, především v zajištění péče o ohrožené a nemocné osoby, v ochraně jejich zdraví a života, že je potřeba se na tyto oblasti, fronty podívat podrobněji. Na toto selhání budeme pohlížet prizmatem českých zkušeností, zasazených do mezinárodního kontextu.
Vědecká fronta
Člověk nemusí být zrovna přírodním vědcem, aby ho zarazila reakce vědecké veřejnosti v oboru hygieny, epidemiologie, parazitologie a souvisejících lékařských a biologických věd na přicházející a stupňující se pandemii. I ve chvíli, kdy už existovaly poměrně rozsáhlé zkušenosti s virem, s průběhem onemocnění, které způsobuje, s charakteristikami jeho nositelů a v odborném tisku vyšlo nezanedbatelné množství empirických a analytických studií[1], hovořil a hovoří ve veřejném prostoru téměř každý z vědců zcela jinak, vyjadřoval mnohdy naprosto odlišné názory a především doporučení. Ty byly pravidelně prostoupeny duchem idealismu, subjektivismu, absence celostního vnímání skutečnosti, partikularismu, ale také vážně míněných ohledů na konzumní život společnosti či ekonomiku. Ekonomiku tak, jak se dnes obecně pojímá, tedy dle hlasatelů tohoto názoru jedinou možnou, kapitalistickou. Z druhé strany se jednoznačně ukázalo, že i když se dnes kdekdo a kdekoliv (např. v médiích, ve školách, ve vědě) zaklíná kritickým myšlením, sami vědci, kteří individuálně tvrdili podstatně odlišné věci, ve veřejných diskuzích jako by se obávali vzájemné polemiky, kritické analýzy a odmítnutí názorů druhého. Když se o to výjimečně některý z vědců pokusil, tvářili se ostatní účastníci diskuze včetně moderátora nepatřičně, jako by porušil zásady slušného chování. A tak se diskuze vědeckých kapacit nesly v duchu obvyklého konformismu, zglajchšaltovaných názorů, uzavíraných do stále se zužujících mantinelů dominujícího buržoazního světového názoru. Takové známe z diskuzí politiků, umělců, kulturních činitelů, ekonomů, filozofů, historiků atd.
Dnešní doba má plná ústa plurality názorů, takže každý, kdo tento koncept zpochybní jako falešný, v praxi neexistující, je ihned vystaven otevřené či latentní represi. Položme si však otázku: Je v exaktních, přírodních vědách pluralita názorů správná a možná? Zvláště v nynější krizové situaci? Souhlasil by objevitel penicilinu Fleming či jeho vynálezci Florey a Chain s tím, kdyby si stejné právo na publicitu a realizaci v praxi osobovali odborníci, chtějící léčit tuberkulózu pomocí pobytu na čerstvém vzduchu? Byla by tato pluralita akceptovatelná v případě odpůrců vynálezce telefonu Bella, kteří by místo něj nadále vynucovali ve jménu plurality alespoň stejný podíl využívání poštovních holubů na komunikaci mezi lidmi? Pomiňme, že v tehdejší době by tak hloupé otázky s vysokou pravděpodobností téměř nikoho nenapadaly. Kapitalismus ještě nestačil vyčerpat všechny své pokrokové síly.
Vědecká obec neselhala proto, že by byla sama o sobě neschopná. V prvé řadě plynul její přístup ze života v současné společnosti, z reprodukce tohoto života, ze školství, ze způsobu trávení volného času, z převládajícího vědomí a zvyků. Projevila se tedy ideová výbava vědců, získaná od společenského systému a v rámci něj. Její součástí je rovněž partikularizace vědy, její rozbití mezi jednotlivé ústavy a instituce, jejichž hlavním společným činitelem je vzájemná konkurence o granty, příspěvky, dotace, dary, podíly na zisku. Svou roli sehrálo také nedostatečné sepjetí vědy s praxí, absence dostatečného, kvalitního a různorodého průmyslového potenciálu, nedostatečné financování vědy, projevující se v relativně nízkém počtu vědců a v jejich častých odchodech do zahraničí. Vědci nejen v tomto případě tedy často reprezentovali nejen svou ideovou výbavu, ale především zájmy svých institucí a koncernů. Takové prostředí nemohlo společnosti vysvětlit hrozbu nákazy, tím obtížněji bylo a je schopné účinně působit na představitele současného buržoazního státu a veřejnost přesvědčit.
Vědecká praxe je tedy podobná jako v případě ostatních oborů: fragmentarizovaná, organizovaná s jediným cílem, kterým je ve finále zisk. Ani celosvětová hrozba pandemie nedonutila vědecké subjekty zorganizovat systematický výzkum na globální nebo alespoň státní úrovni. Dokonce se snahy vyvinout vakcínu běžně označují jako „dostih za vakcínou“ (vaccine race). Není proto plně mobilizován současný potenciál vědy a možnosti vědecké komunikace.
Ekonomická fronta
Jak jsme si zvykli a jak jsme v rámci Dialogu informovali, omezila se za poslední léta povolená diskuze o ekonomických otázkách současnosti na natolik podobné varianty mikrokosmetických zásahů do kapitalistické ekonomiky, že by to bylo ještě před cca 30 lety např. v západní Evropě nemyslitelné. V rámci diskuzí o nich více než půl roku zaznívá prakticky totéž: Že je nutné být v zavádění bezpečnostních protipandemickým opatření opatrný, abychom nepodvázali ekonomiku, je potřeba nechat lidi co nejvíce vyrábět, obchodovat, sloužit a konzumovat a v kritických případech (ve skutečnosti většinou v bodě daleko za kritickým stavem), že musí stát masivně subvencovat soukromý kapitál, příspěvkové organizace, neziskové organizace atd. Jiná řešení zkrátka neexistují, alternativní volbou je krach, totální ekonomický rozvrat a bída velké části obyvatelstva. Na určitý příchod těchto negativních jevů se prý dle současných režimních „odborníků“ musíme stejně připravit. Takže opět si „vybíráme“ ze dvou opravdu lukrativních možností, o kterých je nám povoleno rozhodovat.
Pokusme se přemýšlet jinak. Položme si otázku, jak je možné, že na prahu třetího desetiletí 21. století začíná ekonomika kolabovat, pokud je pár týdnů, maximálně měsíců omezeno její fungování? Jak se to může stát ekonomice na konci konjuktury, která dle svých obhájců v posledních létech zajišťovala nebývalý blahobyt pro obyvatele ČR, dle některých tvrzení nejvyšší v historii? Proč páteř současné ekonomiky (dle fantastů-modloslužebníků kapitalistické ekonomické „demokracie“), malí a střední podnikatelé, začínají po pár týdnech nouzových opatření krachovat, pakliže za sebou mají období několika let rekordních zisků? Je to snad dáno jejich nezodpovědností, neochotou tvořit si rezervní fondy? V českých médiích se občas dočítáme: „čeští podnikatelé ještě nepochopili, že je třeba si odkládat na horší časy,“ „nevytvořili si nárazovou bariéru“, „nejsou ještě kapitálově tak silní“. Ale problém malých a středních podniků v časech byť krátkodobého omezení jejich provozu není pouze lokálním fenoménem. Je to všeobecná situace kapitalistického světa.
Země s tak kvalitní výrobní silou, hospodářskými základy minulosti by v současné době v případě vědeckého, plánovitého řízení ekonomiky samozřejmě neměla potíže hospodářsky zvládnout mnohem delší a náročnější krizové situace. A to nejen kvůli svému nesrovnatelně většímu akumulačnímu a distribučnímu potenciálu, ale rovněž kvůli zcela jiné, racionalističtější formě spotřeby. (O tom snad někdy jindy.)
Pakliže současný buržoazní stát a veřejný sektor není schopen vytvářet masové prostředky, rezervy pro běžný život společnosti, už vůbec to nesvede v mimořádných situacích. Místo toho s nedlouhou výjimkou konjunktury pokračuje v obřím zadlužování. Nemůže tak činit (nemůže tvořit rezervy, i kdyby to bylo jeho nejtoužebnější přání) zejména z produkčních důvodů, protože téměř nevlastní výrobní prostředky a kapitál. Stát je nástrojem, služkou skutečných vlastníků koncentrovaného kapitálu. Není to entita sama o sobě, nemůže se jen tak (bez skutečného organizovaného tlaku zezdola) rozhodnout, že bude fungovat jinak. Nepřekonatelnou překážkou je také třídní charakter státu, protože tam, kde produktivní síly vlastní, rozpouští produkt v kapsách vlastní vládnoucí třídy a jejích spojenců, prostřednictvím korupčních skandálů, spekulací, financování mocenských, například represivních a vojenských zájmů (distribuční bariéra). Navíc vynakládá velké finance na udržování sociálního smíru, což je jedním z jeho hlavních smyslů existence – vedle sanace krachujících soukromých spojenců. Částečně tak kompenzuje to, co sám se svým systémem způsobuje, a to i v rovině ochrany životního prostředí. Stát není schopen získat prostředky ani daňově – zejména daně z příjmů právnických osob jsou velmi nízké a vyšší daně by kvůli svému charakteru nebyl stát schopen a ochoten bez tlaku zdola vybrat.
Železná je však logika samotného zhodnocování kapitálu, z něhož tvoří státní i soukromý kapitál zisky. Zákon hodnoty neustále nutí vrhat do výroby a směny další a další kapitál, protože vytváření velkých rezerv či neproduktivních (myšleno dle postulátů buržoazní ekonomické doktríny – třeba záložní zdravotnická a sociální zařízení) budov a zařízení bez téměř okamžitého vztahu ke koloběhu kapitálu vlastně zpochybňuje samotnou podstatu kapitálu, znehodnocuje jeho konstantní složku, může zapříčiňovat inflační tlaky, v konečném důsledku diskvalifikuje podnikatele na trhu a vede ke ztrátě jeho pozic. Zákon vzešlý z dílny tohoto systému samozřejmě pamatuje v důsledku zmíněných skutečností jen na nepatrný rezervní fond. Nejapné kritiky absence velkých rezervních fondů např. od stávajícího prezidenta Zemana naprosto postihují základní neznalost hospodářských základů dekadentního nynějšího systému.[2]
Jakákoliv krize kapitalismu[3] pak odhaluje nejen v českých zemích také falešný sen maloburžoazie, drobných a středních vlastníků. Ti totiž, aniž si to sami uvědomují, většinou fungují jen díky přímým a nepřímým subvencím veřejného sektoru. V jakékoliv krizi však tato podpora nestačí a oni jsou v rámci svého snu a dlouholeté praxe zvyklí reagovat klasicky: žádostmi o další subvence. Aby taky ne, když i největší hlasatelé neoliberálního dogmatu z chicagské ekonomické školy doporučovali r. 2008 masivní státní záchranné balíčky gigantickému kapitálu, aby tak následně činily téměř všechny buržoazní vlády bez ohledu na strany, které v nich usedaly.
Individualismus, přesvědčení, že si své vlastní úspory z podnikání zaslouží vlastními schopnostmi, jedinečností a prací, že lidem poskytují „práci“ a tvoří oporu systému, pak tvoří základnu nechuti velké části buržoazie sáhnout v těchto situacích do svých osobních úspor. Zkrátka jakmile dojde provozní kapitál, žádají o podporu. Někteří z příslušníků buržoazie to otevřeně a na kameru přiznali, když se podřekli, že asi budou muset sáhnout do svých osobních (sic!) úspor, aby firmu udrželi. Že ale samozřejmě požádají o podporu stát. Menší kapitál ne nepravdivě argumentuje, že je různými způsoby odírán oligarchy, že by měli být postihováni především oni, aniž by si uvědomil, že jeho úkolem je představovat stafáž, rezervoár systému na důkaz existence možnosti každého „udělat se pro sebe“ (jak odporné spojení) a formálního práva zbohatnout. Pakliže je oligarchie nebude potřebovat, od zakázek a využívání (zneužívání) je odstřihne.
Velkým limitem systému je také jeho výrobní charakter – nesamostatná montovna s rozdrobenou výrobou, zaměřenou na úzké spektrum nejen výrobků, ale také celých sektorů, k tomu řízená chaoticky. Moderně a vědecky řízená plánovitá ekonomika by obsahovala provoz širokého spektra textilních oborů, s vlastními vývojovými základy, které by v případě pandemie mohly ve spolupráci s centrálními a vědeckými orgány, pracovními a místními kolektivy rychlé době převést výrobu např. na masivní produkci ochranných prostředků. Do značné míry bychom v této oblasti mohli být samostatní a nemuseli bychom spoléhat na lidovou tvořivost (úctyhodnou, ale často při vší úctě nekvalitní) či živelnou produkci nestandardizovaných (režimními médii vychvalovaných jako spása, přitom často s velmi pochybnou kvalitou) ochranných pomůcek ze strany malých firem, institucí apod.
Na základě výše zmíněných argumentů tvrdíme, že současný systém není schopen zajistit dostatečné prostředky na účinný a masivní boj s pandemií, dynamicky zadlužuje společnost, aby následně tvrdil, jak musí prostřednictvím škrtů propouštět, krátit příjmy i práva většiny, což mimo jiných faktorů vede k dalším subvencím kapitálu zachváceného nedostatečným odbytem, dalším zadlužením a uzavírání bludného kruhu. Ven z něj se lze dostat jedině jeho proražením – směrem ven k vědecky řízené a plánovité socialistické ekonomice.
Mediální fronta
Buržoazní média, ať působí jakkoliv, a mají jakékoliv vlastnické pozadí (formálně soukromokapitalistické, hybridní veřejnoprávní, kde soupeří o moc představitelé soukromého a státního kapitálu a jejích produktů, např. neziskových organizací), se orientují především na produkování zisku. To je jejich hlavním zájmem, s nímž jdou ruku v ruce zájmy mocenské, propagandistické a další dílčí ambice. Potřebují konzumenta u obrazovky nalákat šokujícími titulky, populismem, hledáním velkých konfliktů tam, kde nejsou, a zastíráním problémů, které jsou pro většinu lidí palčivé. Zisky jim produkují mimo jiné čtenost a sledovanost spojená s masivní reklamou.
To je hlavní prizma, se kterým do výběru informací vstupují. Mocensky jde médiím hlavního proudu zejména o to, aby současná ekonomika fungovala tak, jak dle jejich představ má, jak jim to vyhovuje. Proto v informacích dominovaly výzvy, někdy až strašení před pandemií, avšak jen kvůli tomu, aby „ekonomika mohla fungovat dál, lidi svou nezodpovědností nezpůsobili další opatření, uzavírání“. Kapitálu vyhovuje křesťanská „má vina“. Případně, v situaci, kdy krize začínala být opravdu vážná, jim šlo o prosazení oficiálního modelu pro závislou většinu lidí – chodit do práce, nakupovat a poté domů. Všimněme si, že tato média téměř nepřipouštěla alternativu uzavření velkých výrobních, dopravních a jiných podniků, kde objektivně dochází k největší nákaze virem, a když, pak jen s poukazem na to, že by šlo o katastrofální řešení. Zároveň ale táž média, vědoma si pozornosti, jež tyto zdroje informací vyvolají a jaké zisky jim z nich budou plynout, dávala od počátku velký prostor odmítačům vážnosti pandemie a funkčnosti ochranných prostředků – pánům Šmuclerovi, Pirkovi, Žaloudíkovi a dalším. Zdání názorové plurality zde fungovalo spíše jako výmluva než jako příčina. Pravdivé a přesvědčivé informování veřejnosti tak bylo zákonitě potlačeno zájmy jedné z opor systému, jeho médií, prostředí a zvyklostí, která spoluvytvářejí.
Tzv. alternativní média, často nepřesně označovaná za konspirativní, reprezentovala zájmy těch vlastníků kapitálu, které pandemie nejvíce postihla, případně těch, kteří z ní chtěli získat nejvíce politických a ekonomických bodů. Jedná se zejména o kapitál ze služeb, českou národní buržoazii včetně malé a střední. V rámci konkurence s tzv. mainstreamem narážela tzv. alternativní média na jeho neschopnost, chtěla získat větší kus koláče z mediálního balíku a těžila ze zákonité demoralizace zejména lumpenproletariátu a maloburžoazie.
Celkově tak kapitál v oblasti informování společnosti naprosto selhal. Buď vyvolal panickou hrůzu, strach, případně jeho opak, podceňování a porušování základních bezpečnostních pravidel. Uplatňování jeho zájmů k tragické situaci výrazně přispělo. Kéž by výsledkem jeho nebezpečného počínání bylo masami lidí přijaté přesvědčení, že pravda začíná tam, kde končí dosah všech buržoazních médií. Bylo by bláhové věřit, že tak stane samovolně.
Pracovně-právní fronta
Plná ochrana pracovních práv, tak, aby byl zaměstnanec chráněn před zlovůlí zaměstnavatele (i ekonomicky), by pro kapitalistický systém znamenala jeho faktické zrušení. Proto je chimérou. Chimérou také je ochrana a uplatňování práv, jež plynou ze současné legislativy. Tím hůře se s právy lidí nakládá v době krize. Také v tomto ohledu vyhrotila pandemie porušování pracovních práv do obrovských rozměrů. Naprosto běžné je překračování osmihodinové pracovní doby, a to zejména ve zdravotnických a sociálních zařízeních. Přesčasy nejsou propláceny vůbec, nebo jen nedostatečně, a to i vzhledem k formálně platným nárokům. Ochranných prostředků je dle oficiálních představitelů systému a jeho médií dostatek. Zcela jinak hovoří zkušenosti různých zaměstnanců včetně těch ze zdravotnických zařízení. V jedné nejmenované nemocnici se při práci s Covid-19 pozitivními pacienty celý den střídali zaměstnanci ve třech stejných pláštích. Když jedna ze zaměstnankyň na toto hrubé porušování hygienických a epidemiologických zásad upozornila, byla odbyta. Když šla za nadřízenými, začali ji z nejvyšších míst šikanovat. V sociálních zařízeních dostatek ochranných pracovních prostředků není dosud – roušky jsou k dispozici jen základní, respirátorů velmi omezené množství, respirátory FFP3 často žádné. Do škol před jejich zavřením nestihly být respirátory ani doručeny, do té doby si zaměstnanci zajišťovali tyto prostředky sami. Zaměstnanci ve výrobě, v dopravě, službách a obchodu jsou na tom většinou podobně, případně dostávají tak směšný počet např. roušek, že to v nich jen posiluje odpor k dodržování zásadních hygienických pravidel. Empirickým důkazem toho, jak se situaci s výbavou osobními ochrannými pracovními prostředky, resp. ochrannými prostředky má, resp. jak jsou zajištěny podmínky pro manipulaci s nimi, je prudce narůstající počet nakažených zdravotníků. Je mi jasné, že jejich ochrana jejich prostřednictvím nemůže být 100%, ale skutečnost, že většina nakažených nejsou praktičtí lékaři, zubaři či lidé, kteří bezprostředně do styku s nakaženými nepřijdou, v důsledku toho se tolik nechrání, svědčí o většině nakažených z řad zaměstnanců, kteří by měli být nejvíce chráněni. Proč tedy jejich počet tolik roste? Domníváme se na základě těchto údajů a zpráv z různých pracovišť, že je příčinou nedostatek odpovídající ochrany, podmínek pro manipulaci s pomůckami a úsporná opatření ze strany vedení zařízení.
Vůbec nepadl návrh, aby roušky zajistil a zdarma, případně za symbolickou cenu distribuoval lidem stát. Proč? Kvůli tomu, že stát nařídil jejich nošení na veřejných místech, na pracovištích by měl jejich zajištění a distribuci hradit zaměstnavatel. V některých zemích se tak ve prospěch nemalé části populace stalo již na jaře. Jednalo se přitom o hospodářsky mnohem méně vyspělé země.
Zcela mimo jakoukoliv realitu je představa, že by někdo chtěl uplatnit své právo na odmítnutí výkonu práce v případě, že by ohrožovala jeho bezpečnost a zdraví. Přitom do takových situací vstupuje řada zaměstnanců denně. Setkáváme se však s tím, do jaké míry byli zaměstnanci slovy klasika změněni na přívěsek stroje, pouhou součástku kapitalistického produkčního systému a s ním souvisejících služeb. Jak se tato jejich pozice obráží v jejich vědomí, idejích. V případě nákazy se tak omlouvají kolegům za to, že „musí marodit“ a někdo jiný za ně slouží, mají výčitky svědomí, které se snaží řešit přecházením nemocí a přepínáním vlastních sil. Případně si nemohou dovolit absentovat z finančních důvodů. V rámci zvrácené buržoazní ideologie a mezizaměstnanecké konkurence jim nedochází, že tím škodí nejen sami sobě, ale i svým blízkým, kolegům a v konečném důsledku pacientům. Do toho vstupuje propaganda sdělovacích prostředků, institucí a politické scény o hrdinech, první linii, poslání místo zaměstnání, která má nahradit chybějící důstojné pracovní podmínky, volný čas a příjem. Působí ale také latentní represe, vědomí toho, že pokud by nějaký ze zaměstnanců takový výkon s poukazem na nebezpečí odmítl, stane se terčem šikany nejen pro zaměstnance, ale také pro mnohé frustrované kolegy, v krajním případě i předmětem trestního stíhání za neposkytnutí péče. V nouzovém stavu by pak na vlastní kůži pocítil, jakých činů a postupů je schopná „demokratická“ justice. Praktické zkušenosti s ní v rámci pandemie mají zaměstnanci například v Polsku. V takové situaci může zaměstnance za nečinnost kritizovat pouze šosák. Kde je strana, která by je hájila, pomáhala jim, poskytovala jim mnohostrannou pomoc? Kde je takové odborové hnutí? Odbory jsou nepatrné a není o nich příliš slyšet. Taková strana neexistuje, a ta, která si na ni hraje, má na současném stavu nemalý podíl.
Zdravotní a sociální fronta
V této oblasti máme na mysli zejména materiální a zaměstnaneckou vybavenost zdravotního a sociálního sektoru. Reálný socialismus vybudoval v Československu mohutnou infrastrukturu zdravotnických (včetně psychiatrických) a sociálních služeb od Aše až po Humenné. Vyrůstala zdola od malých obcí, přes střediskové obce, města, okresy až po kraje a centrum. Úzce souvisela také s postupně se rodícími institucemi pedagogických a psychologických služeb, ale také s nárůstem počtu zdravotnických odborníků (to korespondovalo s dostupností vzdělání, vzdělávací systém také přišel s postupným rozrůzněním a profesionalizací péče) a s vybudováním komplexu farmaceutického průmyslu. Nemůžeme zapomenout také na souvislost s civilní obranou, jejími sklady a prostředky. Rostly také nové nemocnice, léčebny a další kapacity, a to včetně těch, jež byly připraveny a vybaveny pro případ války či mimořádné situace. Každá okresní nemocnice měla své infekční oddělení.
Dnešní systém z této infrastruktury těží dosud. Nebýt jí, nebylo by hladkého zvládnutí pandemie v ČR na jaře a odolávání zdravotnického systému nyní na podzim. Proto píšeme o minulosti, nikoliv z nějakého nostalgického rozjímání. Mimochodem. Od r. 1990 nebyla v českých zemích vybudována na zelené louce nebo rozsáhlou přestavbou ani nemocnice okresní velikosti (nehovořím o dobudování staveb staršího data). Realizovaly se pouze přestavby starých budov pro městské nemocnice, stavěly se soukromé kliniky a nemocnice menšího rozsahu a výběrového (dle majetnosti pacientů – ovšem) dosahu.
V případě, kdyby byly hustota a kvalita veřejného zdravotnictví za stávajícího stavu pandemie podobné jako např. USA či Velké Británii, zdravotnický systém by se dávno zhroutil.
Je úsměvné, když se vládnoucí moc, která od r. 1990 sice pomalu, ale vytrvale veřejné zdravotnictví i sociální služby torpéduje, odvolává na výhodu jeho masivnosti. Zmínil to například exministr Vojtěch na jaře. Krize však nakonec nějak přejde a v pomalé destrukci se bude pokračovat. Máme za sebou transformaci nemocnic na obchodní společnosti a jejich privatizaci v některých krajích. Součástí těchto opatření byla tzv. optimalizace a specializace nemocnic. Co tím bylo zamýšleno v praxi? Že se například z bývalé okresní nemocnice v Berouně stala rehabilitační nemocnice a pacienti z Berounska musí nyní za základními i složitějšími úkony do Hořovic. Nejde o dávnou historii. Příkladem tohoto postupu je zrušení nemocnice v Orlové – mimochodem vybudované v 70. a 80. letech minulého století a nedávno zmodernizované. Tato péče nechybí zdaleka jen v krizových dobách, v nich se však projevuje jako zdrcující. Nehledě na dojezdové vzdálenosti, psychosociální složku zdraví pacienta (blízkost domova, příbuzných) a pohodlí.
Skutečnost, že kapitalistický systém ve zdravotnictví a sociálních službách v českých zemích zcela nezkrachoval, je zásluhou minulých generací a současných zaměstnanců. Jejich přetěžování se pak nemůže neprojevit v péči o nemocné – stížností na zdravotníky a pečovatele přibývá. Koho by napadlo žalovat viníky, tedy systém? Už nyní se však přetížený systém musí uchylovat k improvizacím a skrývání pandemie do domácích prostor. Jak? Místo rezervních kapacit buduje polní nemocnice, odkládá plánované úkony, na které často pacienti i tak čekají měsíce, přesouvá pacienty z oddělení do oddělení, nechává pacienty s těžším průběhem nemoci v domácí léčbě, pokud se má o ně kdo starat (čím výrazně rozšiřuje potenciál růstu nákazy). V případě rozšiřování pandemie, jejího trvání zdravotnický systém tento nápor neustojí. V těch nejčernějších barvách by se plně ukázaly (částečně se již ukazují) zvrácené buržoazní názory, že každý lidský život má nějakou finančně vyjádřitelnou hodnotu. Z toho plyne, že pokud v tomto systému je součet ztrát těchto hodnot (lidí) menší než součet ekonomických ztrát kapitálu a jeho státu, jedná se o menší zlo, které je jako jediné nutné přijmout. Princip má dáti – dal, kde mezi položkami je lidský život. Mimo jiné i to je praxe Itálie, Velké Británie, Španělska a USA nedávných měsíců. Obáváme se, aby tomu tak nebylo i u nás a v dalších zemích.
V současném systému není možné pomalou destrukci veřejného zdravotnictví, jeho tunelování, podfinancování, zneužívání lobbystickými strukturami a postupnou privatizaci zastavit, jedině zpomalit. Jak bylo řečeno v předchozí podkapitole – přímo logika ekonomického systému kapitalismu tomu z dlouhodobějšího hlediska brání. Rezervní kapacity, oddělení, lůžka, která přímo či nepřímo, bezprostředně či zprostředkovaně netvoří zisk, jsou pro kapitál a jeho veřejný sektor ztrátová, a tudíž dlouhodobě zbytečná. Dělejme všechno proto, aby až přijde pandemie mnohem nebezpečnějšího viru, nevládl tento systém a nemohl způsobit tragédii podobou černému moru 14. století nebo španělské chřipky.
Umělecká fronta
Současná špička oficiální umělecké fronty[4] nehraje v pandemii významnější roli. Její přítomnost je však patrná, viditelná a v kontextu nedávného historického vývoje stojí za to se u jejích postojů zastavit.
Drtivá většina oficiálních umělců si s pomocí vládnoucího systému vytvořila aureolu mluvčích, svědomí národa, jakéhosi druhého hlídajícího psa kapitalismu (nikoliv demokracie, ta je pouhým současným politickým režimem kapitalismu v jeho hávu a podstatě) – s novináři. Ostatně tyto dvě složky spolu úzce spolupracují. Své postavení čerpají tito tzv. umělci i mnozí umělci z tradice převratových událostí r. 1989, kdy tvořili jedno z beranidel rozvíjející se kontrarevoluce. Dlužno dodat, že ani v tehdejších událostech hlavním sociálním a politickým subjektem nebyli. Jejich všeobecná známost a popularita však hrály svou roli. Velká část těchto špiček současné oficiální umělecké fronty se následně podílela na “budování kapitalismu” – v rámci privatizací, založením firem, masovým prodejem svých produktů doma a v zahraničí, posty v různých režimních institucích, politických stranách a vládě. Je třeba uznat, že právě tato špička na návratu kapitalismu výrazně získala. Na úkor většiny společnosti doma i v zahraničí, v neprospěch svých uměleckých kolegů, kteří v konkurenčním, bratrovražedném boji neobstáli. Objektivně tedy jde buď o součást vládnoucí třídy, nebo o její úzké spojence a služebníky. Z toho důvodu se tito lidé neustále vyjadřují k různým politickým tématům, píší prorežimní knihy, točí politicky motivované filmy a pořady, podepisují petice, kandidují za různé, reálně však velmi podobné politické strany.
Skutečnost, že si buržoazní umělci opravdu myslí, že jsou mluvčím a svědomím národa, se plně projevila v době narůstající pandemie. Mnozí z nich vystupovali v médiích proti opatřením, uzavírání provozů, divadel, koncertních síní, někteří dokonce pandemii zpochybňovali a z opatření si činili legraci (např. v posledních desetiletích ne svým uměním, ale hysterickým mudrováním známý komediant Rudolf Hrušínský, který se ve svých nejlepších hereckých letech prosadil za reálného socialismu) nebo dokonce demonstrovali. Proč tak činili? Šlo této špičce o zájmy kultury, umění, lidí? Domníváme se, že nikoliv. Ale vezměme to oklikou.
Součástí odměny, po které bažili tito umělci r. 1989, bylo „soukromé podnikání“ v oboru, mimo jiné prostřednictvím vlastnění divadel, koncertních sálů a vydavatelství atd. Své záměry zakrývali kritikou, že jsou tato zařízení kontrolována z jednoho centra, neboť je jedno centrum vlastní (co naplat, že dané instituce bývaly státním majetkem, družstevním, podnikovým, komunálním….). Když se do podnikání vrhli, naprostá většina z nich zjistila, že v tomto oboru bez veřejných dotací na zisky nedosáhne. Proto zvolila cestu příspěvkových organizací, či z veřejných zdrojů dotovaných soukromokapitalistických firem. V příspěvkových organizacích našla pro ně výhodnou formu: veřejnost je tak či onak platí, ale ani prostřednictvím buržoazních zastupitelských orgánů do jejich chodu nemůže zasahovat (viz podobné modely České televize či Českého rozhlasu). Tuto praxi, příčící se i dřívějším principům buržoazní demokracie, povýšili tzv. umělci na právo, a když nastala pandemie, začali toto právo tvrdě vymáhat – volat po ještě mohutnější podpoře veřejným sektorem. Pevnou, charakterní pozici, ohledy na zaměstnance projevil málokdo z nich (příkladem budiž Karel Heřmánek). Kvalitní umělecký přístup, ztvárnění např. pocitů, prožívání, postavení lidu nepředstavil v současnosti ze špičky oficiálního umění snad nikdo. Jako součást a přívěsek vládnoucího systému tak buržoazní umělci selhali stejně tak, jako systém, který zastupují.
Žel zisky, postavení, organizační a vlastnické uspořádání uměleckých institucí, které jsou přímým plodem činnosti této špičky a jejího systému, se obrací proti většině profesionálních a poloprofesionálních umělců, zaměstnanců městských a oblastních divadel a jiných podobných souborů, které jsou veřejností často vnímáni jako součást špičky buržoazních umělců. My však jejich postavení reflektujeme zcela jinak – coby pozici ovládaných, často utlačovaných, závislých zaměstnanců – proletářů (většinou neuvědomělých – o sobě). Mimo jiné na nich hlasití a viditelní režimní umělci parazitují.
Fronta školství
Abychom udrželi čitelnou délku textu, věnujeme se školství poměrně stručně, i když by si zasloužilo podrobnou analýzu, o kterou se patrně budoucnosti pokusíme. Vzdělávacím systémem musí projít bez výjimky každý. Budeme-li trochu přehánět, tak k lékaři nemusíme, ale alespoň základní školu musí nějakým způsobem absolvovat každý.
V oblasti školství se v plné velikosti ukázaly všechny problémy, které bylo možné před pandemií a s ním spojenou distanční výukou zahladit přebývajícími zbytky socialistického školství a altruismem některých zúčastněných jedinců. Zřetelně se prokázalo, že školství vlastně nemá smysluplnou koncepci, a tudíž se mimoděk objevila otázka, na co v období distanční výuky klást důraz. V drtivé většině případů se učitelé uchýlili k následujícím strategiím: Často se snažili a snaží pomáhat rozvíjet žáky ve všech složkách jejich osobnosti, a to včetně jejich motivace, iniciativy, vzájemné spolupráce a obohacování. Neustále však narážejí na neexistující koncepci školství, na turbulence různých protikladných faktorů a vlivů:
Torpédování pamětného učení bez ohledu na vývojová specifika dětí a mládeže, idealistické a utopistické přeceňování vnitřní motivace a motivovatelnosti žáků, jejich samostatnosti, morální a sociální vyspělosti, zbytkové přeceňování pamětného učení bez členění informací dle důležitosti, jejich uvedení do souvislostí, bez ohledu na další složky výchovy – postojovou, prokolektivní, ideovou, etickou, perspektiv kolektivního života atd. Plně se projevily důsledky rezignace školského systému na skutečnou výchovu dětí a mladistvých – přes všechny proklamace o ní, upřednostňování úzce profilovaného vzdělávání s důrazem na výkon, konkurenci mezi lidmi, rvavost, sebestřednost, zkrátka individualismus se všemi jeho důsledky. Různé nábožensky či četnými odrůdami postmoderního myšlení inspirované programy, iniciativy, projekty a kroužky mnohých organizací zde nemohou pomoci nejen kvůli tomu, že působí nedostatečně (byť třeba s dobrou vůlí), ale také proto, že je jejich působení konec konců chybně zaměřené – smiřuje nesmiřitelné (egoistické základy kapitalismu s prosociálními, dílčími aktivitami), přeceňuje roli svých vlastních aktivit a školy při tvorbě společenského vědomí, nesprávně chápou působení sociálního prostředí, přičemž samy podporují principy, jež v konečném důsledku jdou v současných podmínkách proti deklarovaným cílům (podpora jakési individualizované kolektivity, destrukce kolektivního trávení volného času, podpora idealismu v různých podobách, relativizace objektivity a pravdy, subjektivizace, místo aktivní solidarity prosazování charity, místo obecně rozvíjeného dítěte koncept dítěte jako malého dospělého dle zásad J. J. Rousseaua).
Malá část učitelů přistoupila k výuce dle právě zmíněných „moderních“ (postmoderních) principů, což za současných podmínek vede možná k dobrému pocitu některých dětí, ale na druhé straně k naprostému rozvratu vzdělávacích návyků, režimu dne, výuky jako takové, zkrátka k rezignaci na vzdělávání.
Díky pandemii tak ještě více na povrch vyplul současný obraz českého školství – hybrid, slepenec z mnoha prvků, účelově zmítaný potřebami „společnosti“ (rozuměj požadavky kapitalistických firem a vlád), atomizovaný, v němž se stále více mluví a píše o modernosti, spolupráci, přípravě na život, podpoře slabých, holistickém přístupu atd., ale do praxe se s tajícími zbytky socialistického školství derou ty nejčernější teoretické a praktické stránky kapitalismu – všechny úpadkové a dávno překonané. Oběťmi tohoto systému nejsou jen žáci a studenti, ale také učitelé a rodiče, byť si to většinou neuvědomují.
Snad nejtragičtějším je, jak distanční výuka odhalila, prohloubila a ještě prohloubí sociální rozdíly mezi dětmi, kdy žáci z ekonomicky zajištěných a bohatých rodin i přes problémy distanční výuky mají mnohem lepší přístup ke vzdělání, online kurzům, online kroužkům. Takové děti mají obvykle někoho, kdo jim dokáže látku vysvětlit, nebo rodina zajistí doučování. Naopak děti ze sociálně slabšího prostředí jsou limitované technicky, často chybí podnětné prostředí.
Organizačně decentralizované školství, kde „pravá ruka neví, co dělá ruka levá“, mělo být prostorem pro rozvoj iniciativy, aktivity či individualizace výuky dle specifik jednotlivých regionů. Ve skutečnosti tím buržoazní stát šetřil prostředky, zbavoval se zodpovědnosti a chtěl pustit školy do arény konkurenčního boje. Výsledkem je materiálně nesouměřitelné postavení škol z různých regionů, kdy jsou žáci z kapitalismem zdecimovaného regionu znevýhodněni nejen doma, ale také ve škole. Toto prostředí a absence jakékoliv koncepce, rozklad mezilidských vztahů, schopnosti spolupráce a komunikace vedly k tomu, že se na jaře množství rodin k online výuce nepřihlašovalo. Ministerstvo se rozhodlo vyřešit tuto situaci represí: Přijalo online výuku jako povinnou bez plošného a bezplatného zajištění podmínek k této výuce! A tak byly zásadně sociálně nerovné podmínky přístupu ke vzdělání (nejen ze strany rodin, ale i poskytovatele) prohloubeny rozbouráním principu bezplatného vzdělávání. Nevšimli jsme si, že by tento další krok v destrukci lidových práv někdo kritizoval, vše překryla manipulace s frázemi, co všechno za pandemie my jako lid musíme… Jaká bude další povinnost, přispívat na energie ve škole?
Nerovnosti prohlubuje i možnost každé školy přistoupit k výuce po svém: některé školy přešly plně na online výuku, jinde se pouze zasílají úkoly k vyplnění, apod. Personálně podhodnocené stavy pedagogických sborů nedovolují přistoupit k online výuce tvůrčím způsobem, uplatnit základní pedagogické zásady v limitovaném prostředí.
Je strašné, že oblast školství nemá žádný plán, ministerstvo předhazuje různé návrhy, podle toho, jak se situace vyvíjí, učitelé ani rodiče nejsou schopni se zorganizovat takovým způsobem, aby dokázali vyvolat tlak požadující systematizaci vzdělávání dětí i za specifických podmínek.
O podpoře žáků a studentů s postiženími a poruchami se v této době nehovoří vůbec (aby iluze úspěšné inkluze nadále vzkvétala). Pokud škola není dostatečně vybavená, byli ponecháni vlastnímu osudu i se svými rodinami. A to v situaci, kdy byli někteří z nich dotlačeni propagandistickými mašinami současného systému teprve v nedávné minulosti do běžných škol, přičemž možnosti jejich dálkové podpory a výuky ze strany speciálních škol jsou mnohem rozsáhlejší. Nedostatečné materiální a personální vybavení běžných škol přes všechny proklamace o inkluzi účinnou podporu dětí a žáků s postiženími a poruchami fakticky znemožňuje.
Naprosto destruované je střední odborné vzdělávání, které je na úplné periferii zájmu. Nemožnost praktické výuky prakticky znemožňuje jakékoliv vzdělávání v situaci chaosu.
Podobně je na tom vysoké školství. Výsledkem distanční výuky je ta nejubožejší forma dálkového studia s tím, že vysokoškolským pedagogům úplně chybí jakákoliv systematická pedagogická průprava, a tudíž i jejich individuální výkony ve výuce jsou tristní.
Dost možná právě školství je oborem, jenž frustruje společnost v celém spektru: nespokojení jsou učitelé, žáci a studenti, v neposlední řadě i rodiče. Kapitalistický stát reaguje obvykle tím, že přikazuje. Opět svoji odpovědnost za totální chaos a nespravedlivé vzdělávací prostředí přehazuje na jednotlivce: online výuka je povinná, ale už bez toho aby stát zajistil rovné technické podmínky pro všechny. Rodiče jsou povinni zajistit účast dětí ve výuce bez ohledu na to, zda musejí chodit do práce, nebo případně nemají technické vybavení a vzdělání.
Z celé situace vyplývá, že cílem školství, jak je nakonec zakotveno v úmluvách EU, je získání znalostí a dovedností uplatnitelných na trhu práce (a ne rozvoj jedince a společnosti) a s postupem do vysokého školství práce s výrazně talentovanými jedinci, kteří jsou vedeni k individualistické soutěži o prvenství.
Fronta společenského vědomí
Jednou z oblastí, ve které se za poslední desetiletí snad více než jinde projevila pravdivost a platnost marxismu-leninismu, je fronta převažujícího společenského vědomí. V českém národě, mezi obyvatelstvem českých zemí se historicky vyvinul poměrně silný smysl pro kolektiv, solidaritu, pokrokové rovnostářství. Ten byl využit a dostal se zřejmě na nejvyšší úroveň v době začátků budování socialismu, nicméně následně s jeho neúspěchy dostal tento postoj většiny obyvatel první trhliny. Od pádu reálného socialismu byly v sociálně-ekonomické oblasti znovu vytvořeny podmínky pro posílení individuálních tendencí, egoismu, sebestřednosti, sobectví a jejich příbuzných – pro destrukci mezilidských vztahů, agresivitu, nenávist, rasismus, šovinismus, šikanu atd. Těmto trendům se dostávalo ohromné podpory, ideologizace a rádoby zvědečtění od hlasatelů různých směrů buržoazní teorie a ideologie – konzervativismu, fašismu, neokonzervatismu, neoliberalismu, sociálního liberalismu, různých třetích cest, ale i sociáldemokratismu. Plodem třicetiletého vývoje sice není úplná destrukce tradičního českého kolektivismu, což se mimo jiné projevilo v přístupech většiny lidí na jaře. Nemyslíme si také, že nárůst porušování bezpečnostních a hygienických opatření na podzim je čistě plodem nějakého zběsilého individualismu a egoismu. Nicméně selhání kapitalismu na různých frontách podmínilo selhání v dalších oblastech lidského života, což dalo průchod podzimnímu často neuvědomělému výronu individualismu, bezohlednosti a sobectví při nedodržování různých ochranných opatření. Vulgarizovaná a propagovaná Smithova poučka, že součet individuálních egoismů dává dohromady společenské blaho, způsobila své – to je patrné na poměrně velkém počtu zastánců různých pandemii popírajících teorií, uvědomělých odpůrců nošení ochranných prostředků, z nichž většině nedochází, že může škodit nejen sobě a svým blízkým, ale také cizím osobám, zejména starším. Je však v silách jednotlivce, zmítaného tímto systémem, ustát tuto přesilovku proti kapitalistickému molochu? Těžko, zvláště v situaci, kdy trosky toho, co si říká komunistické, vyznávají podobné názory a přístupy, nebo mají na současné tragédii svůj podíl. Nebýt této přesilovky, nebylo by ani výronu individualismu.
Farmaceutická fronta
Svět jako na zázrak čeká na lék proti onemocnění Covid-19, resp. na vakcínu proti němu. Odpovídá však současný výzkum, vývoj, experimenty, ověřování a zavádění léků nejen proti zmíněnému viru možnostem 21. století v hospodářsky nejvyspělejších zemích? Ano i ne.
Za prvé. Dosud není jasné, odkud se vir vzal. Bez ohledu na různé konspirační teorie není možné neslyšet některé významné české či světové vědecké kapacity, které tvrdí, že byl uměle vytvořen v laboratořích. Nevíme, zda to je, nebo není pravda. Avšak v současném imperialistickém světě, ve kterém narůstají rozpory nejen mezi hlavními (USA x EU x Rusko x Čína), ale i regionálními (Turecko x Írán, Turecko x Řecko) a menšími hráči (Arménie x Ázerbájdžán) je zbrojení výnosným obchodem, často jednou z mála cest, jak odkládat či „řešit“ krizi z nadvýroby. Vývoj zbraní hromadného ničení k němu jednoznačně náleží a nemůžeme vyloučit, že právě jeho výsledkem, případně zkouškou, testem, neštěstím (?) je únik viru SARS-CoV- 2. Pokud by to byla pravda, představuje tato situace pro lidstvo s ohledem na budoucnost smrtelné nebezpečí – bylo by jen otázkou času, jak tvrdí např. prof. Flégr, kdy se objeví mnohem závažnější a nebezpečnější viry.
Vraťme se však zpět k vývoji léků. Ten je na celém světě ovládán asi pěti farmaceutickými giganty, z nichž čtyři jsou z USA. Produkují nesmírný obrat nejen na úkor svých zaměstnanců a spotřebitelů, zemí třetího světa, ale také prostřednictvím likvidačního tlaku proti svým konkurentům, čímž mizí nejen ekonomické, ale také vědecké možnosti, objevy, potenciál. Z historie známe také příklady, kdy tehdy mnohem menší lobbystický tlak velkých firem potlačoval již vynalezený a vyzkoušený prostředek (např. Sabinova vakcína), který fungoval lépe, aby mohli lobbyisté dále vyrábět, prodávat, vyvážet. Stejný postup byl zaznamenán v distribuci léků prostřednictví států, kdy byly upřednostňovány méně funkční či pochybnou kvalitu mající léky či vakcíny (např. otazníky nad některými vakcínami proti chřipce). Mimo jiné z tohoto kořene plyne růst nedůvěry vůči očkování, nikoliv jen z nárůstu individualismu ve společnosti, vlivu různých pseudoalternativních postojů a životních stylů, které jsou často individuální snahou vymanit se ze systému (např. veganské hnutí). Máme odůvodněné obavy, aby právě podobný přístup zásadně neblokoval vývoj zmíněné vakcíny proti viru SARS-CoV- 2 či léku vůči onemocnění Covid 19.
Jisté však je, že moc farmaceutických oligopolů znemožňuje inovativní, prostor všem význačným vědcům a výzkumníkům skýtající, koncentrovaný, systematický, demokratický a potřeby obyvatel sledující běh za dosažení rychlých výsledků na poli boje proti pandemii. Činí tak nejen tím, co jsme zmínili, ale také likvidací slabších konkurentům, chapadly, které obepínají různé státní a veřejné instituce, korupcí, falešnou propagandou apod. O to cennější jsou pak úspěchy medicíny, farmaceutického vývoje malé Kuby či KLDR. Částečným konkurentem se uvedeným gigantům stávají státně kapitalistické vědecko-výzkumné farmaceutické celky Číny, které se ale také – minimálně směrem ven – chovají jako kapitalistické monopoly.
Svět však nepotřebuje konkurenci, kterou rodící se kapitalismus a jeho filozofičtí a společenskovědní představitelé jmenovali za hlavní, přirozený princip společnosti, který vede k rozvoji, zlepšování života i vztahů mezi lidmi. Naopak, tento princip vyčerpal své možnosti a v současném imperialismu ční v životech lidí jeho obludné zákonité důsledky – monopol, totální úpadek některých zemí a regionů a rozvrat mezilidských vztahů. Výrazné mnohostátní, alespoň blokové tažení vědců a jejich organizací za vývojem nové vakcíny či léku by bylo jedinou správnou reakcí na pandemii. V současné době jsme nuceni čekat, až pravděpodobně některá z farmaceutických zahraničních gigantických firem objeví přijatelnou vakcínu, a doufat v její produkční možnosti, tedy jak bude schopna odpovídat na životní potřeby lidí a za kolik. Musíme si totiž uvědomit, že i kdyby byla smrtnost násobně vyšší, farmaceutická oligarchie bez protislužeb postup výroby jiným, např. veřejným společnostem nepřepustí. Připomínáme volání některých lékařů po klinických studiích na stávající léky, které považují za účinné, ale které nikdo nechce podpořit, protože takové rozsáhlé studie jsou nákladné a lék, kterému vypršel patent, by mohl lacino vyrábět každý. Opět platí, že do výzkumu se investuje pouze, mrká-li na konci cesty tučný zisk. I kdyby měla vymřít velká část obyvatel světa, právo na výrobní tajemství bude mít před potřebou člověka v krizi přednost. Žel mnoho obyvatel s tím bude souhlasit. Poslání Čapkovy Bílé nemoci je až příliš aktuální. To je morálním obrazem současného kapitalismu a části jeho společnosti.
Závěr
Oblastí, front, v nichž kapitalismu selhal, bychom jistě našli více – namátkou zmiňme bezpečnost včetně ochrany hranic, péči o staré lidi či osoby s postižením, duševní zdraví, nebo sport. Nechtěli jsme už tak dlouhý a obsažný článek ještě rozšiřovat, byť například kapitola o sociální a zdravotní frontě po tom přímo volala. Co dodat? Snad jen, že v nynější ČR, ale také většině zemí světa není možné prostřednictvím klasických nástrojů buržoazní demokracie dosáhnout jiných než kosmetických změn. Ty se navíc stále zmenšují.
K tomu, aby mohla být v tomto nelidském a přežitém systému vytvořena další trhlina, spíše větší trhliny, je třeba dlouhodobé systematické iniciativy zdola, organizace lidí, jejich setkávání, vzdělávání, kulturního života a zapojení do společenského dění. V následujících měsících se pokusíme vytvořit jakousi vizi, představu, jak by na současnou pandemii mohl reagovat v našich podmínkách socialismus. Uvidíme, zda se nám to podaří.
Jiří Charvát
Věra Klontza-Jaklová
[1] Již koncem srpna se uváděla čísla okolo 23.500 odborných článků vztahujících se k pandemii covidu: https://www.natureindex.com/news-blog/how-coronavirus-is-changing-research-practices-and-publishing
[2] Prezident by měl Marxe studovat i v jiných otázkách – nejen z jeho povrchních kritik. Jinak by nemusel vystavovat na odiv zásadní neznalost a vulgarizaci marxismu jako v projevu 28. 10. 2020.
[3] Jakou je ta nynější – pandemie ji pouze urychlila, začala nabírat na obrátkách i dle mnohých buržoazních ekonomů a institucí již před pandemií.
[4] Špičkou umělecké fronty nemáme na mysli nejlepší umělce a zaměstnance v kulturních oborech s ohledem na jejich objektivně posouzenou kvalitu a umělecký přínos, nebo na popularitu v masách společnosti. Myslíme jí ty „umělce“ a umělce, kteří patří k nejmocnějším zástupcům vládnoucí třídy v kultuře (majitelé velkých kulturních zařízení – divadel, vydavatelství, nakladatelství, nahrávacích a dalších podobných firem), individuální umělce s mamutími příjmy a hlavní zástupce sloužící vrstvy vládnoucí buržoazie (ředitelé velkých divadel a kulturních zařízení, vysocí představitelé různých kulturních institucí). Jde zkrátka o ty představitele, pro jejichž postavení je kapitalistický systém nutností a kteří proto tvoří jeho hlasitou a viditelnou oporu.