Holubičky míru jako na manifestacích, hezky vystřižené z kartónu. Chceme mír! A to je i tisíckrát vyřčeno na mediálních výstupech a opakováno v článcích. Ať se stane, co se stane, chceme mír! Aby byl levnější benzín, máslo, aby se nevraždily děti (na životech dospělých asi příliš nezáleží a tato věta přidá víc lajků na Instagramu…).
Mír je krásné slovo, ale… Ale co dál? Je to jen o tom zastavit palbu? Je to tak lehké? Je to o tom, aby přišel nějaký moudrý vládce a řekl: Protentokrát dost, už to nudí, už je toho moc!? A jak by se žilo, kdyby právě teď salvy ustaly? Status quo by zůstal? Status quo by přece zůstal!
Byl by to tedy mír pro mír? Jeden klidný víkend? Možná. Byl by to mír v nedostatku, se skřípěním zubů? Věčný mír nebo mír páchnoucí budoucí a horší válkou? Určitě!
Chceme mír, ale vlastně nechceme pro mír nic praktického učinit. Chceme mír, ale nechceme vidět, že existují příčiny konfliktů. A že to není jen špatné rozhodnutí, jen krok vedle, které způsobují války, ale že je to podstata světa, ve kterém jsme někým jiným, někým, kdo vládne, nuceni žít. Ani volání po míru v lokálních konfliktech, ani retušování bídy a povrchní obecný antiimperialismus nejsou žádným řešením na současnou katastrofu, ani receptem na její zmírnění (které nakonec ani není zákonitě možné).
Vystřihované holubičky míru a pokřik o zastavení palby, ať už je na kterékoli straně, spolu s alternativou „pragmatismu“ těžko zahojí bolest zmučeného lidstva. Každý o tématu rád hovoří, lépe řečeno tlachá, bere si válku a mír na štít, někteří se už obrnili krunýřem efektní pózy, která je má lépe zařadit do šiku režimních alternativ, ale všichni do jednoho chodí kolem příčin a viníků těchto tragédií jako kolem horké kaše.
Vyslovit to, že příčinou je imperialismus, konflikty imperialistických center a obecně kapitalistický systém, takovou odvahu téměř nikdo nenašel. Aktivisté ztrácejí čas s peticemi a s demonstracemi, s těmi manifestacemi slabosti, kde projevy nad jednotlivými detaily zazní jako výkřik do tmy a nabízejí jen své „STOP“, jako by nějaká výzva zabránila cestě do pekla. Je to velmi slabý náboj.
My samozřejmě chceme mír. Nejen kvůli levnější mouce, kávě, čokoládě, nejen kvůli dětem na něčím Instagramu, ale především kvůli lidstvu, které si zaslouží žít v uspokojení a štěstí, s plným využitím potenciálu lidí, nikoli jako materiál, jako zbytný artikl v konfliktech kapitalistů, jejichž éra již dávno dospěla do stádia dekadence.
Nevytahujeme mrtvého z hrobu a nesnažíme se ho oživovat nebo sugerovat, že existuje naděje nebo že srdce bez tlukotu je jediným možným tepem doby. Říkáme otevřeně, že bez přesného pojmenování nám v těchto sloganech chybí upřímnost a pokládáme je v takové formě za zbytečné. Nakonec je to jen paraván mantinelů buržoazní demokracie, která se jako pohledu do očí medúzy bojí odhalení toho, k čemu slouží: k neštěstí, k ožebračování, k vraždění. To je kapitalismus. Je to parazitní systém se špatnými konci pro všechny zúčastněné – tedy kromě buržoazie.
Při výčtu všech hrůz a analýze skutečných příčin, tj. příčin systémových, pak vnímáme leckteré politiky a politické aktivisty jako naivní, jako blázny, nebo častěji – jako komplice. A ten kýžený kompromisnický „pragmatický přístup“ k němu, to je jako Pilátovo umytí rukou, laciná kytka na masové hroby. Pokud mluví tito politikáři a další povolení rozumbradové a intelektuálčíci či velmistři selského rozumu o akceptování reality, pak by měli v zrcadle uvidět, že stesky oportunistické levice a pravice všech barev o lepším příštím vyjdou s mírou falší nastejno.
Tato salva naopak umlknout nesmí. Jen se hlaveň musí – obrazně řečeno a silou dělnicko-lidové většiny – obrátit proti vrahům a jejich centrům. Proti celé té stavbě systému, proti tomu jednomu velkému vězení, jedné velké plynové komoře. Ne osvíceným vládcem, ale poučenými národy, které díky předvoji a vlastní historické zkušenosti dobře pochopí, že kapitalismus a poroba pod imperialisty je přesně to, co musí pro vlastní osvobození porazit spolu s ideologickou veteší neoliberalismu a liberalismu všech odstínů, neokonzervativismu, sociáldemokratismu a dalších systémových šidítek, které lze leda hodit přes palubu!
Tato slova jsme nenašli v žádném z ubohých programů, ačkoli zaznělo plno výkřiků burácejících do boje proti nepřejícím a za kariéry nových „vyvolených“. Volby tedy zázrak nepřinesou. Na zázrak ale nečekejme. Ani na falešné proroky a jejich recepty. Ani na to, že něco změní formální účast a čekání na další volební klání. Změna nepřichází na přání, na objednávku. Jediným řešením je změna kvalitativní, je to vlastní odhodlání, vlastní odpovědnost i přerušení mentálního spojení s myšlením a strukturami současného stavu. Změnu musíme nejprve najít především v sobě.
(EW)