Po čtyřech letech krajně pravicové Bolsonarovy vlády je stará známá sociální demokracie zpět v Brazílii. Volební vítězství Luly da Silvy je vyvrcholením nedávného oživení sociální demokracie v Latinské Americe po vzestupu Lopeze Obradora v Mexiku, Gabriela Boriče v Chile a Gustava Petra v Kolumbii.
Oportunistické levicové síly opět oslaví vítězství Luly da Silvy a prezentují jej jako politický triumf, který údajně přinese pozitivní vývoj pro brazilskou dělnickou třídu a lidové vrstvy. Bolsonarova porážka by bezpochyby byla pozitivní zprávou, ale hlavní otázka, která vyvstává, je následující: Poskytuje sociální demokracie skutečné alternativní řešení k dominanci kapitálu v Brazílii?
V červnu 2021, po vítězství Gustava Petra v Kolumbii, jsem napsal článek poukazující na historické ponaučení, které se musíme naučit od takzvaných „levicových vlád“:
„Historie poskytuje důležité ponaučení. Poslední dvě desetiletí jsou plná příkladů, které jasně ukazují, že žádná buržoazní vláda, ať už se nazývá „socialistická“, „levicová“ nebo „pokroková“, nemůže sloužit a uspokojovat zájmy lidí v podmínkách kapitalistické ekonomiky […] Historické zkušenosti z Evropy i Latinské Ameriky ukazují, že takzvané „levicové vlády“ pěstují a šíří iluze o humanizaci kapitalismu. Nicméně bolestnou realitou je, že humánní kapitalismus je jako Santa Claus: neexistuje. Případ PSUV ve Venezuele je emblematickým příkladem selhání oportunistické teorie „Socialismu 21. století“. Příklady Luly-Rousseffové v Brazílii a Lopeze Obradora v Mexiku potvrdily, že žádná „levá“ nebo „progresivní“ vláda, bez ohledu na její záměry, nemůže poskytnout aktuální a radikální řešení problémů lidí, pokud výrobní prostředky zůstanou v zemi v rukou kapitálu. V nejlepším případě tyto vlády přijaly nějakou politiku proti extrémní chudobě, ale i tato opatření byla následně odvolána, pokud byla neslučitelná s kapitalistickou ekonomikou. Koneckonců, prosperita dělnické třídy je z definice neslučitelná se ziskovostí monopolů“ (Gustavo Petro, Jean-Luc Mélenchon a pohádka o „levicových vládách“).
Levicové řízení kapitalistického systému bylo vyjádřeno prostřednictvím sociálně demokratických vlád „Dělnické strany“ (PT) v období 2002-2016. Lulovo postavení v prezidentství země v roce 2002 provázely sliby o přerozdělení bohatství, řešení extrémní chudoby a boji proti hlubokým sociálním nerovnostem, které Brazílii sužovaly po desetiletích tvrdých protilidových opatření. Je pravda, že v letech 2003 až 2010 Lulova administrativa přistoupila k realizaci některých prodělnických reforem, které do jisté míry snížily míru extrémní chudoby. I tyto reformy, které byly přijaty v rámci kapitalistické cesty rozvoje, však měly povrchní a dočasný charakter, protože ani v nejmenším nezpochybňovaly zájmy velkého kapitálu. Vláda PT podle sociálně demokratického receptu v ekonomice poskytovala dělníkům určité výhody, ale na druhé straně všemožně živila moc monopolů. Bylo to tehdy, za Lulova prezidentství, kdy významné sektory brazilského hlavního města výrazně rostly, země se stala šestou největší ekonomikou na světě a její buržoazní třída získala ještě silnější vliv na regionální i mezinárodní úrovni díky účasti v kapitalistických nadnárodních aliancích (BRICS, MERCOSUR, UNASUR atd.). Je charakteristické, že v roce 2001 činily výnosy brazilských investičních bank 200 milionů, zatímco v roce 2007 vyletěly až na 1,6 miliardy.
Sociálně demokratická politika prováděná Lulou da Silvou a jeho nástupkyní Dilmou Rousseffovou nejenže nezměnila bídné životní podmínky brazilských chudých mas, ale navíc se ukázala jako příznivá pro zájmy velkého kapitálu. V roce 2011, po osmi letech „levicové vlády“ PT, žilo 60 milionů Brazilců v chudobě, z toho více než 8 milionů lidí v absolutní chudobě. Sociální nerovnosti se prohloubily, místní a mezinárodní monopolní skupiny využívaly pořádání mistrovství světa (2014) a olympijských her v Riu (2016) ke zvýšení své ziskovosti, zatímco korupce ve vládnoucí „Dělnické straně“ dosáhla epidemických rozměrů. Vnitroburžoazní konflikt, který po vypuknutí globální kapitalistické krize postupně eskaloval, v kombinaci se vznikem vládních skandálů změnil mocenské poměry v buržoazním politickém systému země. Části buržoazie, které téměř deset let spojovaly své zájmy s politikou „Dělnické strany“, začaly hledat jiná řešení. Vrcholem reformy politické scény bylo odvolání prezidentky Dilmy Rousseffové v roce 2016 po vystoupení bývalých spřátelených buržoazních stran z vládní koalice. Tento proces připravil půdu pro politický vzestup krajně pravicového demagoga Jaira Bolsonara.
Dnes jsou dělnická třída a lidové vrstvy Brazílie svědky podobné hry. Hříšná sociální demokracie přichází obnovena se svými známými pokrokovými hesly a falešnými sliby, rozsévá nové iluze o domnělém prolidovém řízení kapitalismu, šitém na míru zájmům ziskovosti kapitálu. Komunistická strana Brazílie (PCdoB) bohužel nese značnou odpovědnost za podporu sociálně demokratických iluzí, čímž přispívá k uvěznění velkých pracujících mas v nebezpečné představě buržoazního politického řízení. V tomto bodě musíme chválit nezávislou a autonomní politiku brazilské komunistické strany (PCB), která se zúčastnila prvního kola voleb s vlastními kandidáty (Sofia Manzano a Antonio Alves da Silva) a radikálním programem, který odmítl stát se politickým příslušenstvím sociální demokracie PT.
Příklad Brazílie se přidává k příkladům Chile, Mexika, Kolumbie, Venezuely, Bolívie a dalších latinskoamerických zemí, které učí, že kapitalismus není ani vylepšen ve prospěch pracujících, ani humanizován. Řízení vykořisťovatelského systému pod hesly „levice“, „progresivity“ nebo „anti-neoliberální“ pouze v dělnické třídě pěstuje iluze a falešná očekávání, což vede dříve nebo později k rozšířené deziluzi a ideologické degeneraci.
Skutečné východisko pro zájmy lidu neleží ve starých a vybledlých pohádkách o „levicových“ vládách, ale pouze v zesílení organizovaného třídního boje proti systému vykořisťování, kapitalismu.
Nikos Mottas
* Nikos Mottas je šéfredaktorem časopisu IDCOMMUNISM
(ze zdroje Idcommunism přeložil MP)