Dne 7. 12. 2022 byl v Peru po odvolání (impeachment) kongresem (nejvyšší zákonodárný orgán země) zatčen loni zvolený sociálně-demokratický prezident Pedro Castillo. Následně vypukly proti tomuto postupu většiny kongresu a s ním spjatých sociálních tříd téměř v celé zemi demonstrace protesty, v některých případech až povstání. Proti veřejnému vystoupení lidu, jež probíhá dosud, brutálně zasahují bezpečnostní složky vládnoucího režimu. Počet obětí zásahů mezi demonstranty se odhaduje minimálně na 30, počet zraněných činil kolem 340. Dvanáct zabitých bylo ve věku 15 – 18 let. Část usmrcených přišla o život střelbou ozbrojené moci. Tyto údaje pocházejí od režimního ministerstva zdravotnictví a od dalších oficiálních státních orgánů.
Peruánský exekutivní systém je prezidentský se silnou rolí kongresu. Je dlouhodobě sužován krizemi, střídáním prezidentů a vlád – Castillo je pátým prezidentem odvolaným za posledních šest let. V minulosti se ani Peru nevyhnulo pučům podporovým ze strany USA a jejích spojenců, zažilo vlády buržoazních autoritářů, chráněnců USA, naposledy Alberta Fujimoriho, toho času odsouzeného a vězněného.
Pedro Castillo se dostal k moci 5. června 2021 přímými volbami. Kandidoval za sociálně demokratickou stranu Svobodné Peru (Perú Libre). Komunistická strana Peru jeho kandidaturu aktivně podpořila. Protikandidátem byla dcera bývalého diktátora Alberta Fujimoriho Keiko. S porážkou se zjevně určitá část buržoazní třídy nesmířila, například dominantní média, která tyto sociální skupiny do značné míry vlastní (80% z nich ovládá společnost Grupo del Comercio). Projevuje se to jednak štvaním proti nově zvolenému buržoazně levicovému prezidentovi, jednak např. zvaním poražené kandidátky do zábavních pořadů, její podporou a propagací různými mediálními prostředky.
Venkovský učitel a odborář Castillo se od počátku potýkal s překážkami, které mu stavěl do cesty kongres, z valné většiny ovládaný buržoazní pravicí. Z dostupných zdrojů prakticky nelze nalézt informace o jeho konkrétních politických návrzích, i když v obecné rovině zaznívaly – omezení moci oligarchie, snížení nerovností ve společnosti atd. Jak dobře známe tuto celosvětově ohranou sociálně demokratickou písničku… Mnohem více se můžeme dočíst o prezidentově boji s kongresem, případně na jiných kolbištích. Castillo, vědom si toho, že proti takto zájmově složenému kongresu mnoho nezmůže, pravděpodobně vsadil na ustanovení peruánské ústavy, která dává prezidentovi možnost za určité situace rozpustit kongres. Vláda Peru je vedena prezidentem, ale důvěru jí vyslovuje kongres. Pakliže by vláda neobdržela dvakrát od kongresu důvěru, resp. dvakrát by jí kongres vyslovil nedůvěru, může jí prezident odvolat. Místo toho se však nejvyšší zákonodárný sbor dvakrát neúspěšně pokusil prezidenta odvolat impeachmentem. V prosinci 2022 se schylovalo k třetímu pokusu, čemuž se prezident pokusil předejít snahou o rozpuštění peruánského parlamentu. Ten byl dle většiny zdrojů protiústavní. Je však nutné dodat, že již zmíněnému diktátorovi A. Fujimorimu tento postup prošel – je zjevné, do jaké míry je právo ve všech třídních společnostech poplatné zájmům nejmocnější části vládnoucích tříd a jejich zahraničních třídních poručníků – v tomto případě USA.
Kromě sporů s kongresem se však Castillo i jeho viceprezidentka Dina Boluarteová dostali do konfliktu s politickou stranou, ze které vzešli – Svobodné Peru. Zřejmě aby zmírnili tlak a konflikty s kongresem z ní oba vystoupili…
7. 12. 2022, nedlouho před tím, než měl proběhnout třetí pokus kongresu o impeachment, Castillo ohlásil plány na dočasné rozpuštění zákonodárného sboru pod záminkou obnovení právního státu a demokracie. Krátce poté ho kongres drtivou většinou svých hlasů odvolal a prezidentkou jmenoval stávající viceprezidentku Dinu Boluartovou. Ta původně sice naznačovala ochotu sloužit s Castillem do konce jejich volebního období, nakonec však funkci přijala a složila prezidentský slib. Hovořila přitom o předčasných volbách. Nová prezidentka byla okamžitě uznána USA a Evropskou unií. Tyto kroky ještě zesílily podezření, že v dané situaci dominantní část vládnoucí třídy konspiruje s USA, OAS – Organizací amerických států, která je dlouhodobě pod silným vlivem severoamerického hegemona. Přitom se nejedná o dedukce postavené na vodě, nýbrž o úvahy plynoucí z bohatých zkušeností „zadního dvorku“ USA, ale také z reálného vývoje situace. Americká velvyslankyně v Peru Lisa Kenna se 6. 12. setkala s peruánským ministrem obrany, jenž v parlamentním převratu hraje důležitou úlohu. Krok administrativy USA byl doplněn telefonátem ministra zahraničí A. Blinkena s nově jmenovanou prezidentkou, slovy o tom, jak se těší na úzkou spolupráci na společných cílech. Stanovisko ministerstva zahraničí USA, které vyšlo již v době masových represí bezpečnostních složek proti obyvatelstvo, a uvádí, že: „Tajemník Blinken povzbudil peruánské instituce a civilní úřady, aby zdvojnásobily své úsilí o provedení potřebných reforem a zajištění demokratické stability,” zní jako černý humor.
Naopak šéfové vlád Mexika, Bolívie, Argentiny a Kolumbie se postavili na stranu zatčeného prezidenta. Jistě nejde o náhodu – ve všech zmíněných zemích momentálně vládnou sociálně demokratická uskupení. Mexický prezident Lopez Obrador dokonce vyslyšel žádost Castilla o politický azyl, ke kterému zatím nedošlo, poskytl ho však Castillově rodině, což přispělo k diplomatické roztržce s Peru a k vyhoštění mexického velvyslance z Limy.
Rozsáhlé protesty proti uvěznění Castilla vypukly již 7. 12. v Limě. Postupně se rozšířily do většiny země – největší intenzity dosahují ve venkovských oblastech, kde se jich účastní zejména rolníci. V Limě se protestující pokusili dostat do budovy kongresu, v čemž jim zabránila policie, rolníci zase začali blokovat dálnice a silnice. Tvrdost zásahu policie vyprovokoval demonstranty k ostřejším aktivitám – k blokování přistávacích drah na letištích, ke snaze ovládnout letiště, k odhalování tajných policejních agentů a provokatérů ve vlastních řadách. Záběry dokazují, že většina protestujících je neozbrojená, menšina maximálně hází kameny.
Pravděpodobně se jednalo o živelné vzedmutí nespokojenosti a hněvu velké části obyvatel, mezi nimiž organizovaná a uvědomovací složka nebude hrát významnou úlohu. Na základě bohatých zkušeností posledních desítek let se dá předpokládat, že bezpečnostních složky státu infiltrovaly demonstrace agenty – provokatéry, aby hnutí diskreditovaly a získaly „záminky“ k brutálním zásahům. Politický charakter protestů a úroveň uvědomění jejích účastníků je patrný také z požadavků demonstrujících – žádají propuštění P. Castilla, rozpuštění kongresu, vyhlášení předčasných voleb do kongresu, objektivní zpravodajství buržoazních médií. Tyto pochopitelné požadavky živelného hnutí by však žel příčiny současné krize v Peru nevyřešily, v případě buržoazních sdělovacích prostředků jsou naivní a chybné. Komunistická strana Peru protesty podporuje. Jak velký je její vliv, ovšem nevíme – na svých internetových stránkách je možné nalézt poslední materiály k situaci v zemi ze srpna 2021 (!) Mezi masami lidí působí rovněž peruánské třídní odbory – Všeobecná konfederace dělníků Peru.
Nová prezidentka Boluartová mezitím nejprve vyhlásila výjimečný stav v některých provinciích (12.12), poté v celé zemi na dobu 30 dní (14.12). Tím dala ozbrojeným složkám, zejména armádě, mimořádné pravomoci, na druhou stranu zásadně omezila buržoazně demokratická práva lidového hnutí. Vyhlášení mimořádného stavu akcelerovalo a zesílilo brutální násilí proti demonstrantům a výrazně navýšilo počty obětí. Kriticky se k danému vývoji postavila jinak s úzkými třídními zájmy spjatá Amnesty International, na protest proti násilí represivních složek odstoupilo také několik ministrů vlády Boluartové.
Nová prezidentka mezitím podala návrh uspíšit prezidentské volby z roku 2026 na r. 2024, což v kontextu dění vypadá směšně až provokativně. To proti ní ještě více popudilo velkou část lidí – v průzkumech veřejného mínění dosahuje nedůvěra v kongres kolem 80%.
Protilidové represe v Peru se do zpravodajství médií hlavního proud ČR téměř nepromítly. Neinformovaly o nich ani „alternativní weby“ Alarm 2, Střípky ze světa či Nová republika – jejich zájmy a postoje jsou jiné, v mnohém si přes jevové rozpory podobné. Žádným stanoviskem nepřispěly ani formálně komunistické organizace, jako např. KSČM či KSM. Čestnou výjimku představuje Časopis Argument, jenž o dění v jihoamerické zemi informoval – byť se zjevnými a silnými sociálně demokratickými iluzemi – dvakrát. Na mezinárodní scéně se proti represím a za lidové hnutí postavily například Komunistické strana Řecka, Lidová socialistická strana Mexika či Komunistická strana Španělska.
Zhodnocení, podobnosti a východiska
Jakákoliv represe proti lidovému hnutí je nepřijatelná a odsouzeníhodná, tím spíše otevřené, státní násilí, které za sebou zanechává desítky obětí. Peru však není izolovaným bodem na mapě imperialistického světa a také tento jeho příběh nese stopy jak přírodně-historického vývoje života daného místa, tak aktuálních krizí. Ačkoliv se jedná o vzdálenou zemi, všimněme si několika podobností se situací např. v Evropě. V prvé řadě – své mocenské zájmy na „svém zadním dvorku“ v tomto prostoru tvrdě a nekompromisně prosazují USA – minimálně od časů Monreovy doktríny. Za bezmála dvě stě let vedl tento přístup k desítkám ozbrojených intervencí, pučů podporovaných tajnými a jinými službami USA, blokád či jiných nepřátelských akcích. V době propuknuvší světové imperialistické války by bylo naivní domnívat se, že ve své sféře vlivu ponechá odcházející hegemon cokoliv náhodě, když vznikla možnost využít situace a připoutat jeden ze států ještě blíže k sobě. Staletí amerických invazí a intervencí, ovládání států pomocí loutkových a jim podobných vlád na celé Zemi mohou vytvářet dojem, jako by jiná imperialistická velmoc takový postup v současných podmínkách používat nemohla, že jen učebnicím dějepisu náleží agrese Německa, Francie, Itálie, Japonska, Velké Británie, Belgie atd. Pro nejmasivnější angažmá odcházejícího imperialistického hegemona z USA se často zapomíná na současnou praxi jeho spojenců z Velké Británie, ale také spojenců a zároveň konkurentů z Německa (zájmy ve střední Evropě, EU), Francie (Afrika), Itálie (Afrika), Turecka (Kypr, Kavkaz), ale také nových globálních hráčů z Ruska a Číny. Podobnost podmínek ČR, která je do značné míry vazalem USA a EU, a Peru je tedy větší, než bychom si mohli myslet. Řešením však není příklon ke konkurentovi USA na dané velmocenské šachovnici, např. k soudobému Rusku, které své zájmy prosazuje brutální silou na Ukrajině a před tím sofistikovanějšími silovými prostředky v Kazachstánu. Vybírat si ze dvou zel, k čemuž nás svádí logika současného dekadentního systému, vede ke schizmatu lidových tříd a vrstev, které se obrací v konečném důsledku proti jejich zájmům. Takové dilema odmítáme – volíme svoji vlastní cestu lidových zájmů a moci proti všem uchazečům o trhy, pracovní sílu, suroviny, půdu, strategickou polohu, dopravní cesty a produktovody.
V druhé řadě – politika mezinárodní sociální demokracie selhává v celosvětovém rozměru. Je ušitá na specifické podmínky po 2. světové válce, kdy přes všechna dominantní negativa, dokázala v nejvyspělejších kapitalistických státech napomoci k dočasnému zlepšení životní úrovně širokých mas lidí a k dílčímu zvýšení jejích práv. Jakmile tyto podmínky po r. 1991 pominuly, projevuje se efekt dočasnosti ve všech oblastech také v těchto vyspělých zemích. Mnohem více patrné jsou dopady mezinárodní ofenzívy kapitálu ve státech, kde tyto specifické podmínky nepanovaly. Bez ohledu na to, zda vládnou sociální demokraté, liberálové či konzervativci. Není to proto, že by sociální demokraté zradili své zásady – to se stalo minimálně r. 1914, někde i dříve, ale proto, že jsou jejich recepty zastaralé – psané pro podmínky a epochu, která již neexistuje. A tak sledujeme podobné scénáře v různých částech Latinské Ameriky, kde se moci chápou různé sociálně demokratické či socialistické strany, které deklarují někdy i socialismus v 21. století, aby za dlouhá léta na podstatě kapitalismu vůbec nic nezměnily a nedosáhly ani v daných podmínkách toho, co se dělo v poválečném období. Scénář odstavení od moci je podobný – obvinění z korupce, zásahy soudů, parlamentní či jiné puče, případně vyhrožování těmito převraty – viz příklady Brazílie či Bolívie. Obvinění z korupce, hospodářského rozvratu je pak různými „levicovými“ silami vydáváno za falešné či přehnané, přestože tyto prvky v různé intenzitě, ale nesrovnatelně větší než v našich podmínkách ve všech zemích vedených sociálními demokraciemi (v podobné míře i liberály či konzervativci) zaznamenáváme. Diskreditace myšlenek vědeckého socialismu touto praxí, podporovaná vládnoucí buržoazií, zakrývá, že v žádné z těchto zemí včetně Venezuely k žádnému pokusu o systémovou změnu nedošlo – ani k zespolečenštění výrobních prostředků, služeb a kapitálu, ani k demokratickému vytvoření plánu a řízení hospodářství dle vědeckých a demokratických plánovitých přístupů, ani k řízení a obraně země širokými vrstvami lidových tříd a vrstev. Ve venezuelském scénáři naopak dochází k postupnému přechodu systému zpět k neregulovanému kapitalismu, k represím proti lidovému hnutí a jeho subjektům včetně Komunistické strany Venezuely. Podobnost s Evropou a jejími „levicovými“ stranami je naprosto zjevná – vezmeme-li v úvahu zkušenosti se Syrizou, Podemos, ve specifických podmínkách také AKELem či Komunistickou stranou Moldávie – rozdílný je jen proces odstavování od moci. Výsledek je týž – tyto strany nedovedou ani dílčím způsobem zvrátit generální útok na práva, životní úroveň i styl většiny obyvatel, ale jejich politická praxe, často politika „menšího zla“ otevírají dveře nacionalistickým, šovinistickým a jiným reakčním silám – v Latinské Americe, v Evropě i jinde.
V třetí řadě – komunistické, dělnické, antiimperialistické hnutí nemůže zastávat tuto politiku „menšího zla“, protože o žádné menší zlo nejde. Musí vidět dál, chápat vývoj v širokých souvislostech a nevázat se naprosto zastaralými koncepty. Tedy v případě Peru nestačí být jen proti odvolání a zatčení prezidenta – je nutno chápat podmínky, které k němu vedly a jimž aktivně či pasivně on, jeho bývalá stran a její předchůdci napomáhali. Musí nabídnout svůj vlastní, s ohledem na vládnoucí buržoazní síly nezávislý postup, který bude závislý jen na zájmech vykořisťované a zbídačované většiny obyvatel. Aby toho dosáhly, je třeba aktualizovat vlastní teorii na podmínky současné epochy a z této aktualizace vyvozovat praktickou politiku. Ta musí vyrůstat zdola, být reprezentována dělníky, zaměstnanci, nezaměstnanými či důchodci, nikoliv skupinami maloměšťáckých radikálů, domácím kapitálem či partami profesionálních intelektuálů. Ti jsou zpravidla od života a zájmů většiny lidí zcela odtrženi.
Podmínky Peru jsou tedy také v tomto případě mnohem bližší českým, slovenským a dalším okolním, než se může zdát – nechat se strhnout účelovým schématickým dělení politického spektra, hrou na vlastenecké a vlastizrádné síly, sociální či neoliberální struktury, vnutit si primitivní výběr mezi SPD či ODS, SMERem či Čaputovou je nejen pro antisystémové síly nedůstojné, ale tato taktika měla sporné výsledky již v minulosti. O to zastaralejší je v současném světě. Toto schéma diktuje vládnoucí moc a plně jí vyhovuje. Nevidět, jak tato politika „menšího zla“, vede postupně k vytváření takových podmínek a podpoře takových politických sil, které na základech systému a jeho zahraničně politického ukotvení nic nemění, avšak v sociálně-ekonomické oblasti a v oblasti politických práv mají či mohou mít přes veškerou rétoriku minimálně podobné dopady, jako vlády liberálů a progresivistů (viz vývoj v Itálii, který přivedl k moci současnou vládu, v ČR, jenž otevřel dveře ANO, SPD a Pirátům, v Maďarsku udržuje koalice socialistů u moci Orbána, protože lidé si jejich vládu pamatují, ve Francii, Německu, Nizozemí, Bulharsku atd. umetá cestičku zpátečnickým silám, mnohdy koketujících s nacionalismem, rasismem a šovinismem, atd.), již lze obtížně nazvat obyčejnou chybou či neschopností. Jde o tragické a hluboké selhání, které tyto strany oprávněně pošle na smetiště dějin. Žel stáhnou s sebou také mnoho iluzím a snadným řešením propadajících poctivých lidí a pověst značky, kterou formálně reprezentují.
Netvrdíme, že menší zlo neexistuje, existuje, ale musí mít zcela jiné, principiální základy, nikoliv vycházet z binárního selskorozumového a příštipkářsky falešného vnímání skutečnosti, které umožňuje libovolné posouvání vnímání „menšího zla“ až k podpoře „menších“ autoritářů proti větším. V našich dějinách máme navíc s takovým postupem bohaté a krví prosáklé zkušenosti – vidíme ho v cestě od mnichovské zrady přes háchovštinu až k brutální kolaboraci Moravcova ražení.
Ano, protikapitalistické síly by se měly spojovat, ale především s řadovými představiteli lidových vrstev a tříd, na základě poznávání jejich zájmů a uceleného, pochopeného a propracovaného programu pro současnou epochu. Měly by být otevřené k diskusi se všemi, se kterými má smysl pro budoucnost diskutovat, ale vždy na zmíněném pevném základě. Představitelé Kominternet-Dialogu se snaží jít právě touto cestou.
Jiří Charvát
