Následující článek byl publikován v Rizospastis, tiskovém orgánu Ústředního výboru Komunistické strany Řecka (KKE), ve dnech 26.–27. července 2025:
Nejprve začněme nezbytnou připomínkou: Před rokem se ve Francii konaly parlamentní volby. Ačkoli „Národní shromáždění“ Le Penové získalo o tři miliony hlasů více (1), „Nová lidová fronta“ (2) získala ve druhém kole nejvíce křesel. Nová lidová fronta ve skutečnosti mezi prvním a druhým kolem ztratila dva miliony hlasů, když v mnoha regionech stáhla své vlastní kandidáty a upřednostnila stranu francouzského prezidenta E. Macrona. Macronova strana se tak vyhnula drtivé porážce, kterou předpovídaly výsledky evropských voleb (3).
Výše uvedený obrázek by bylo obtížné pochopit, kdybychom se spoléhali pouze na zprávy převážně „středolevicového“ tisku v naší zemi. Tyto zprávy hovořily o „vítězství demokracie“, „triumfu levice“ a „bariéře krajní pravice“, a zároveň prohlašovaly, že „Francie nám dává lekci“ a činily další podobná grandiózní prohlášení.
Ještě před volbami byl řeckým sociálnědemokratickým silám prezentován vznik „Nové lidové fronty“ jako příklad, „protože ve Francii dokázaly odložit stranou své rozdíly a sjednotit se proti nebezpečí krajní pravice, mohou udělat totéž v Řecku, aby se zbavily vlády Mitsotakise“. Jak se očekávalo, účast Francouzské komunistické strany byla použita jako záminka k útoku na KKE se známým argumentem „izolace“. Ještě méně známá – protože vyvrací mnoho různých argumentů – je skutečnost, že Macron v současné době vládne s podporou parlamentní skupiny Le Penové (4).
To dokazuje tři věci: zaprvé, že „fronta“ liberálních a sociálnědemokratických sil proti krajní pravici je nespolehlivá; zadruhé, že „antisystémový“ postoj samotných krajně pravicových sil je falešný; a za třetí, že role strany Le Penové byla po parlamentních volbách posílena, a to i přes zmíněné oslavy. Závěr: Strany, které vytvořily „Novou lidovou frontu“ pod záminkou ochrany před Le Penovou, nakonec daly Macronovi polibek života, který hledal, a příležitost pokračovat ve vládnutí a v provádění stejně tvrdé protidělnické a válečné politiky, jež oprávněně způsobila rozsáhlou nespokojenost veřejnosti.
Navíc nyní může vládnout s podstatnou podporou Le Penové, která jako první využila pole otevřené opozicí k volebnímu zisku, a to s použitím spousty demagogie! Je skutečně ohromující, že by někdo mohl závidět takový politický postoj, který by se dal označit za politickou sebevraždu, kdyby se nejednalo o úmyslnou službu systému a jeho politice stability.
Francouzské „memorandum“
Vraťme se do současnosti: 13. července E. Macron oznámil masivní navýšení vojenských výdajů Francie na nadcházející roky v rámci širších vojenských příprav, přechodu EU k válečnému hospodářství a rozhodnutí NATO zvýšit výdaje každého členského státu na 5 % HDP. Hned následující den premiér F. Bayrou s odvoláním na velký státní deficit a hrozbu veřejného dluhu oznámil stejně masivní balíček škrtů ve výdajích souvisejících s lidovými potřebami (zdravotnictví, vzdělávání, sociální zabezpečení atd.), snížení počtu státních zaměstnanců a zrušení dvou státních svátků ročně s cílem „posílit ekonomiku“, jedním z nich je výročí svátku vítězství nad fašismem. Je samozřejmé, že žádná ze stran, novin ani webových stránek, které oslavovaly výsledky loňských voleb, se neobtěžovala zeptat, co se opět „pokazilo“…
Ačkoli Macronova a Bayrouova prohlášení jsou dvě strany téže mince, provládní tisk v Řecku poněkud přehlížel první stranu, ale kladl velký důraz na druhou, zejména zdůrazňoval Bayrouův odkaz na řeckou „dluhovou krizi“, kterou použil jako „strašáka“ proti francouzskému lidu, aby je přiměl k přijetí opatření. Poselství sdělované řeckému lidu zní víceméně: „Podívejte se, co se děje ve Francii, vzpomeňte si, čím jsme si tady prošli, a počítejte si svá požehnání.“ Jako by to nebyly stovky zákonů provádějících memoranda, které jsou dodnes v platnosti – spolu s protilidovými opatřeními, která byla přidána později – jež vytvářejí přebytky, jež vláda Nové demokracie čas od času oslavuje.
Podobnost mezi argumenty, které dnes francouzská vláda používá k obviňování lidu, a těmi, které zdejší vlády používaly během období memorand, je pozoruhodná. „Naučili jsme se očekávat, že stát zaplatí všechno“, „Nemůžeme si půjčovat peníze na platy a důchody“, „Jako společnost spotřebováváme příliš mnoho léků“ (!!!) jsou některé z argumentů používaných dnes ve Francii a rozhodně zní povědomě. Je zřejmé, že nemají problém si půjčit peníze na zaplacení raket a tanků…
Pravdou je, že jak v Řecku, tak ve Francii jsou lidé vždy vyzýváni, aby platili ze své kapsy, někdy za dluhy a deficity vytvořené politikou „expanze“ ve prospěch kapitálu, nebo za udržení přebytků vytvořených restriktivní politikou a, zejména za současných okolností, za přípravu války a vojenského angažmá. Stojí za to připomenout, že během období kapitalistické krize v Řecku jak tábory „pro-memorandum“, tak i kdysi „proti-memorandu“ opakovaně prosazovaly názor, že obrovské deficity, vysoký veřejný dluh atd. jsou výhradně „řeckými zvláštnostmi“, přičemž krizi připisovaly těmto faktorům a často je spojovaly s korupcí, kterou také ve větší či menší míře prezentovaly jako „řecké neduhy“. Tímto způsobem očistili kapitalistickou cestu rozvoje, a to navzdory skutečnosti, že všechny výše uvedené jevy jsou součástí její DNA a že její zcela normální fungování, spíše než jakákoli „odchylka“, přináší ekonomické krize.
Totéž se děje například dnes v reakci na skandál se zemědělskými fondy, který vláda a opoziční strany sloužící systému oddělují od lůna, které mu dává vzniknout, tj. od společné zemědělské politiky EU, která v posledních letech hromadně vyvedla farmáře do ulic v Řecku a Francii. Takže nakonec se totéž děje, proporcionálně řečeno, v kapitalistických rájích, které někteří lidé mají na mysli… Mnohá opatření oznámená francouzskou vládou jsou velmi podobná těm, která jsou současně prosazována u nás a v dalších zemích EU, a souvisí také s válečnými přípravami a potřebou kapitálu, aby se lidé za těchto podmínek podřídili. V době, kdy se od francouzských pracujících požaduje více práce a nižší mzda, se v Řecku vláda Nové demokracie připravuje na předložení zákona o 13hodinové pracovní době, disciplinárních opatřeních pro státní zaměstnance, represivních opatřeních na univerzitách atd.
Podobná debata probíhá v Německu již měsíce, zatímco si pamatujeme, jak kancléř Merz veřejně chválil K. Mitsotakise za zákon umožňující 6denní pracovní týden a prohlásil, že „se od Řecka opravdu můžeme učit“. To vrhá světlo na povahu tolik vychvalované „normality EU“, kterou při každé příležitosti chválí PASOK, SYRIZA, Kurz svobody, Nová levice atd. a obviňují vládu Nové demokracie z „odvádění země od ní“, když problém je v tom, že dělá pravý opak: Je v čele celoevropské protiodborové ofenzivy a fanaticky implementuje směrnice EU.
Naděje spočívá v boji lidí!
Francouzská zkušenost nám v konečném důsledku skutečně přináší ponaučení, ale ne to, které někteří lidé tvrdili před rokem. Ukazuje, že naděje lidu nespočívá v žádné „progresivní“ frontě sil hříšné sociální demokracie, ani v těch, kteří se prezentují jako „antisystémoví“, zatímco jsou jeho nejfanatičtějšími stoupenci. Lidé nemají zájem spěchat s opravou trhlin v buržoazním politickém systému, když se objeví; naopak, musí se snažit je rozšiřovat až do jeho konečného svržení.
Zkušenosti Francie i Řecka zdůrazňují, že mezi lidmi a jejich vykořisťovateli neexistuje žádný společný zájem, ať už v podmínkách kapitalistické krize nebo kapitalistického růstu, nebo, ještě více, v podmínkách přípravy na válku. Bez ohledu na to, k jakým propagandistickým trikům se uchyluje, aby se lid přesvědčil o opaku a zatížil ho náklady, toto zůstává pravdou.
Od milionů stávkujících ve Francii protestujících proti Macronovým reformám proti sociálnímu zabezpečení až po miliony stávkujících v Řecku demonstrujících proti zločinu z Tempe; Od doků v Marseille až po jejich kolegy v Pireu, kteří brání tomu, aby se tentýž válečný náklad dostal do vražedného státu Izrael za účelem použití proti Palestincům, je moc, kterou mají lidé v rukou, jasná. Využitím této velké moci mohou lidé nejen klást překážky této barbarské politice a organizovat hnutí, které svrhne a střetne se se systémem vykořisťování a války. Mohou dostat do popředí to, co je skutečně současné: dobytí moci dělnickou třídou a výstavbu socialismu-komunismu.
Poznámky
- To je možné díky reakčnímu volebnímu zákonu platnému ve Francii. Země je rozdělena do jednomandátových obvodů, což znamená, že hlasy pro jiné strany než tu, která získá křeslo, nemají vliv na celostátní rozdělení křesel. Do druhého kola postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů v prvním kole a také ti, kteří získali alespoň 12,5 % hlasů.
- Aliance sociálnědemokratických a oportunistických sil za účasti „zmutované“ Francouzské komunistické strany.
- V evropských volbách 9. června 2024 se strana Le Pena umístila na prvním místě s 31,4 %, následovaná Macronovou stranou se 14,6 %. Tento výsledek vedl k rozpuštění Národního shromáždění a vyhlášení předčasných parlamentních voleb Macronem.
- Od svého jmenování Macronem v prosinci čelila Barnierova vláda osmi návrhům na vyslovení nedůvěry, z nichž žádný nebyl podpořen poslanci „Národního shromáždění“.
inter.kke.gr
Vybrala, přeložila a upravila redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu