Zdánlivá letargie imperialistického statu quo byla výrazně narušená po nástupu reakčního miliardáře Donalda Trumpa na post prezidenta USA na konci ledna 2025. Trump se společně se svými spolupracovníky pustil okamžitě „do práce“. Někteří jej blahořečí, jiní zavrhují.
My komunisté chápeme tuto situaci ne jako rozmar excentrického miliardáře, ale jako dialekticky logický vývoj událostí vyplývající z materiální podstaty a rozložení sil na geopolitické a kapitálové šachovnici.
Již mnohokrát v minulosti, a výrazně po zahájení války na Ukrajině, jsme dokazovali, že se současný kapitalismus nachází v hluboké krizi. Jednotlivé vlády mocností nejsou schopné uspokojit potřeby kapitálu, jenž tvoří jejich vládnoucí třídu a usiluje o přerozdělení zdrojů a sfér vlivu. To se projevuje jednak (prozatím) nepřímými střety mezi jednotlivými světovými imperialistickými velmocemi a jejich uskupeními v různých kombinacích (USA, Rusko, EU, NATO, Čína), ale také vnitroimperialistickými rozpory v těchto zemích a uskupeních. Jednotlivé regionální konflikty nejsou jenom válkami mezi na první pohled zúčastněnými protistranami, ale válkami vedenými minimálně částečně „v zastoupení“. Typickým příkladem je konflikt na Ukrajině, kde se střetává NATO s Ruskem a jeho spojenci. Kapitál soustřeďovaný v USA a Evropě není schopen generovat potřebné zisky, ztrácí za Čínou, ale také Ruskem, které posílilo jak válkou, tak spojenectvím s Čínou a v rámci uskupení BRICS.
Zatímco politika většiny zemí EU zvolila metodu pokračování podpory Zelenského režimu, kdy hlavním finančním podporovatelem aktivit na ukrajinské frontě byly USA, Trump a jeho lidé zhodnotili situaci jinak. Využili nespokojenosti s Bidenovou vládou jak ze strany amerického lidu, na nějž krize dopadá v podobě propadu životní úrovně a rozkladu již tak dost děravé sociální sítě, tak ze strany amerického kapitálu. Dolar ztrácí pozici světové rezervní měny, americké podniky přestávají být konkurenceschopné a inovativní. Americkou ekonomiku dostihla Čína jak v objemu, tak procentech růstu, i když jsou USA stále největším generátorem HDP (počítaném v dolarech a ne dle parity kupní síly). Když Trump říká, že „uděláme Amerikou opět velkou“, tak má na mysli prostor a zisky pro ty, kteří byli při jeho inauguraci reprezentovaní pány: Bezosem, Zuckenbergerem a Muskem. Opět velká Amerika je vlastně proklamací panovníka impéria, které je v kolapsu, což si Trump sice racionálně připouští, ale volí metody, které nakonec stejně selžou, jež jsou typické pro snahy zachránit hroutící se firmu, ale také odpovídají vzorci chování elit v době krize a kolapsu.
Trumpovým strategickým cílem a rivalem je Čína. Tento problém je pro podnikání, které reprezentuje, mnohem zásadnější než spojenectví s EU, NATO apod. A tak se snaží oprostit ode všeho, co stojí stát peníze. Přišlo by mu vhod i případné rozštěpení spojenectví Číny s Ruskem. Bojuje s ohromným státním dluhem. Tak se snaží zbavit konfliktu na Ukrajině a vydělat na tomto aktu, místo aby čekal, až zbude celý účet na něj. Nechce být na straně poražených. EU ho nezajímá, protože mu nemá co nabídnout. Vidí, že další udržování konfliktu je drahé a neefektivní, že Rusko místo očekávaného úpadku posiluje. Jako bonus dostává rozkol bruselské party. Zároveň se uchyluje k prostředkům imperátora upadající říše: vykřikuje, že bude expandovat (Grónsko, Panama, Kanada, Gaza…), zaměřuje se na uprchlíky, na státní sektor, zavádí a zase ruší cla. Prostě potřebuje ušetřit a neztratit důvěru amerických kapitalistů ani důvěryhodnost na mezinárodních trzích. Tyto jeho akty (ze strany EU nečekané) vyvolávají nejrůznější reakce.
EU a spojenci USA v NATO jsou rozčarovaní a jejich reakce to odrážejí stejně jako snahy podporovat jiné zájmové skupiny než ty, které momentálně zvítězily v USA. V panice se snaží trvat na svém a řinčí zbraněmi, ale je zřejmé, že možnosti většiny zemí EU a NATO, rozhodně neslibují rychlý a úspěšný zásah na ukrajinské frontě. Ale určitě mají možnost konflikt rozšířit, prodlužovat a eskalovat. Prozatím zůstávají u proklamací a usilují o to, aby byli schopni alespoň konkrétní reakce na vzniklou situaci. Rozkol EU a NATO je pravděpodobným, očekávatelným důsledkem.
Probíhající militarizace EU, která se má dle posledních plánů předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové výrazně urychlit, nemůže mít potenciál ohrozit Rusko. Jejím cílem je vyřešit vnitřní problémy EU včetně snahy dát impuls skomírající ekonomice – ve skutečnosti zvýšit zisky již tak z válek bohatnoucího vojensko-finančního komplexu z prostředků lidových tříd obyvatel – a zmírnit vnitřní rozpory mezi jednotlivými státy a regiony. Hlavním cílem je však připravit ozbrojené síly proti vlastním lidem, jejich očekávaným a očekávatelným reakcím na všeobecnou krizi systému.
Situace je velmi fluidní a mnoho různých scénářů vypadá jako pravděpodobných. Jak konkrétně se krize projeví, je rozhodně důležité, ale ne klíčové. Naopak nutné je pochopit, proč se tak děje a co to znamená pro lidové třídy, pro ekosystém, pro zbytky míru, jak u nás, tak v ostatních zemích.
Můžeme tedy shrnout, že všechny tyto události v rychlém sledu jsou projevem hluboké krize systému. Dochází k přerozdělování zdrojů, geopolitického vlivu a tvorby dvou bloků (USA a spojenci vs. Čína, Rusko a spojenci). Jsou také završením kontrarevoluce přelomu 80. a 90. let 20. století.
Úroveň zapojení státu, kapitálu, korporací, v této válce jasně ukazují na imperialistický charakter války, která vypukla uprostřed zesílení antagonismů a rozporů mezi dvěma válčícími kapitalistickými tábory. Imperialistický a světový charakter války ukazuje i materiální otisk, který nechávají samotné zbraně, jejich materiální složení a centra odkud pocházejí. To znamená, že nejde jenom o válku, která se uskutečňuje na Ukrajině jako rusko-ukrajinský konflikt, ale jedná se o rozšířený konflikt mezi ukrajinskou buržoazií, USA, EU a NATO na jedné straně a ruskou buržoazií a jejími spojenci na straně druhé. Tento konflikt je součástí kapitalistických antagonismů eskalujících v Gaze, Sýrii, střední Africe atd. Tyto konflikty rozptýlené po celém světě mohou být chápány jako světová válka, a to i na základě světového charakteru ekonomických sankcí, které jsou odborníky považované za válečný mechanismus. Stejně jako ostatní formy války ničí a zničí ekosystémové vztahy, život, ekonomiku ve prospěch části vládnoucích elit.
Zpátečnictví, absolutismus, autoritářství, podpora nacionalismu, rasismu, militarizace v USA a ve státech EU sílí. Rozhodnutí Evropské komise o přechodu k válečné ekonomice potvrzuje tyto skutečnosti. Představitelé evropských států otevřeně diskutují o vyslání armády na Ukrajinu.
Ať se situace vyvine jakkoliv, na pracující dolehnou zvýšené výdaje na zbrojení, sankce a cla, která jsou vlastně daňovým mechanismem, protože je zaplatí spotřebitel. Dalšími kroky budou pokračující zásahy do lidových práv a svobod a samozřejmě na mnoha místech skutečný válečný konflikt. Tam, kde nevypukne, bude zrychleně upadat či stagnovat životní úroveň a podmínky většiny obyvatel – kapitál dnes nedokáže, resp. nepotřebuje vytvářet své výběrové výkladní skříně, jako dříve v případě tzv. sociálních států. Drobky ze stolu válečné konjunktury dopadnou pouze k někomu, budou krátkodobé a mohou pomoci vydláždit cestu k militarizaci a fašizaci částí mas lidí. Ta by nakonec zničila i to málo, co vládnoucí třídy ze stolu některým lidem upustily, včetně mnoha lidí samotných.
Dnes žádná iniciativa – Trumpova, Macronova nebo kohokoliv jiného z buržoazního spektra – nepřinese ukončení války, zastavení krize. Naopak, velmi rychle dojde k další, ještě hlubší krizi, kterou mohou doprovázet různé fašizující tendence podporované samotnou buržoazií a to proto, že nebudou zlikvidovány materiální příčiny konfliktu, základní rozpory kapitalismu.
Systém již nemá žádné mechanismy ani kapacitu pro vlastní resuscitaci a znovunastolení rozvoje jako dřív nebo alespoň kontrolovaného pádu.
Praxe i teorie ukazují, že jediným možným řešením je revoluční změna ekonomicko-společenského systému, která se však nemůže odehrát sama od sebe jenom na základě jakési abstraktní zákonitosti dějinného vývoje, není možné k ní dojít ani postupnými kroky. Musí ji provést uvědomělá, organizovaná dělnická třída a její spojenci z řad lidu. Zde také musíme dodat, že v současnosti je organizovanost a uvědomělost dělnicko-lidových tříd minimálně na severní polokouli horší, než byla např. v roce 1945.
Není jiné cesty než pracovat na organizovanosti a uvědomění dělnické třídy a dalších lidových tříd. Tento postup se může jevit jako velmi složitý, dlouhodobý, kontrastující s rychlostí vývoje na poli protivníka, ale je třeba také podtrhnout, že trhliny v systému, krize sama poskytuje argumenty a prostor pro úspěšnost revolučního procesu. Také samo “zrychlení” dějin demonstruje a pravděpodobně i posiluje možnost změny. Stejně tak samotná pokračující ekosystémová krize (anthropocén) je dalším argumentem, který ukazuje nutnost revoluční změny směrem ke společnosti bez vykořisťování člověka člověkem, bez drancování přírody.