(Jiná, zakrývaná a zalhávaná tvář USA)
Pokračování z minulého čísla
Rozhodující úloha USA při nastolení a udržení teroristických, diktátorských režimů
v Latinské Americe
Motto:
„Zdálo se, že se všude rozzuřila krize. Střední Amerika, po desítkách let protrpěné chudoby, brutality a korupce pod vládou pravicových diktátorů podporovaných USA, se koncem 70. let ocitla na pokraji explose. V Nikaragui se v červenci 1979 chopili moci sandinisté – první úspěšná revoluce v Latinské Americe od té kubánské před dvaceti lety – a zahájili ambiciózní program pozemkových, vzdělávacích a zdravotních reforem. Brzezinski obhajoval vojenskou intervenci, protože se obával, že revoluční kvas povzbudí i síly v sousední Guatemale, Hondurasu a Salvadoru – kde už přes sto let panovala čtyřicítka rodin. Vraždění a mučení ze strany pravicových eskader smrti se stupňovalo a v roce 1980 byl zavražděn pokrokářský salvadorský arcibiskup Oscar Romero. Později toho roku se vzbouřenci z FMLN (Národní osvobozenecká fronta – Z. K.) ocitli na pokraji další úspěšné revoluce, když Carter pod tlakem Brzezinského obnovil americkou vojenskou pomoc tamější (Salvadorské – Z. K.) vládě.“ (Stone, O., Kuznick, P.: Utajené dějiny Spojených států, Temné stránky Americké historie od anexe Havaje po tažení v Iráku, Press Brno 2015, s. 243; Též filmový dokument „Americké století očima Olivera Stonea …“ č. 8, /13:33 – 14:41/)
* * *
1. Po vojenském – kontrarevolučním převratu v Chile byla spuštěna
„Operace Kondor“
a) Operace Kondor
Dávno, ještě před ukončením likvidace levice na chilské půdě se Pinochetův režim rozhodl, že provede antikomunistickou křížovou výpravu. CIA nabídla svou neomezenou pomoc Pinochetově tajné policii „DINA, jejímž hlavním posláním bylo zbavit nový režim jeho oponentů. Svou extrémní brutalitou si rychle mezi ostatními službami armády, které ji říkaly „monstrum“, získala respekt.“ DINA se nespokojila „s likvidací levice, ale pronikala také do vládních institucí, aby zajistila loajalitu jejich úředníků. DINA vytvořila a spravovala v celé zemi síť nejméně dvanácti táborů pro internaci a nezákonné mučení.“ Její šéf, plukovník Contreras, „který byl zodpovědný za nejhorší zvěrstva Pinochetova režimu“, byl rovněž „po dobu několika měsíců na výplatní pásce CIA, dokud si agentura neuvědomila, že toto spojení ji může později v případě odhalení značně ublížit.“ (Denoël Yvonnick, Černá kniha CIA, Práh 2018, s. 169)
V říjnu 1975 „pozval plukovník Contreras několik svých jihoamerických protějšků. Účelem tohoto setkání bylo „založit organizaci typu INTERPOL, ale zacílenou na rozvracení.“ Zpravodajské služby Chile, Argentiny, Uruguaye, Paraguaye a Bolívie, následované vzápětí Ekvádorem a Peru, se rozhodly vytvořit informační a koordinační síť pro boj s komunistickým nebezpečím. Na počest hostitelské země a jejího národního znaku byl tento podnik nazván „Operace Kondor“.
V polovině sedmdesátých let se stal Kondor, za pomoci Spojených států, CIA, „nejničivější, státy řízenou, teroristickou sítí kontinentu, která měla na svědomí několik stovek obětí: sledování, hon na lidi, únosy, mučení a vraždy byly praktikovány nejen v členských zemích, ale všude, kde byl předpokládaný nepřítel. Kondor zasáhl také aktivisty v exilu – jak v Evropě, tak v Severní Americe. Vznikly místní aliance, v Miami s anticastrovskými jednotkami, v Itálii s neofašisty Národního předvoje (Avanguardia Nazionale) nebo ve Francii s gangsterem Albertem Spaggiarim,“ (Tamtéž, s. 170)
V rámci Operace Kondor byla tedy do zahraničí vysílána vražedná komanda, prý k „eliminaci marxistických teroristických aktivit.“ Mezi oběťmi byl i bývalý vrchní velitel chilské armády, konstitucionalista a Allendeho přítel, generál Carlos Prats. Společně se svou ženou byli v roce 1974 v Buenos Aires zabiti nastraženou bombou v autě. Orlando Letelier1, Allendeho ministr zahraničí a velvyslanec v USA, byl společně s americkou občankou Ronni Moffitovou zavražděn stejným způsobem, bombou v autě, v roce 1976 ve Washingtonu – šokujícím a odvážným útokem přímo v srdci hlavního města Spojených států. Toto jsou jen dvě nejznámější vraždy; po celé Latinské Americe však bylo chyceno, mučeno a zavražděno mnoho dalších disidentů. S likvidací odpůrců pomáhala vojenským vládám zemí Jižní Ameriky zpravodajská služba USA; zveřejněné dokumenty ukazují, že komunikační zařízení USA v Panamském průplavu bylo používáno ke „koordinaci zpravodajských informací mezi zeměmi jižního cípu.“
Pro operaci Kondor poskytovala CIA rovněž počítače a stroje na šifrované dálnopisy. Americká policie a zpravodajské služby dokonce vykonávaly dozor a vyslýchaly podezřelé osoby na území USA. (Livingstoneová Grace, Zadní dvorek Ameriky. USA a Latinská Amerika od Monroeovy doktríny po válku s terorem, GRIMMUS 2011, s. 91)
b) Argentinu ovládla, za podpory USA, vojenská junta (1976-1983)
Dá se říci, že v rámci uplatňování strategie Operace Kondor došlo v březnu roku 1976 i v Argentině, tak jako před tím v Chile k puči generálů, k vojenskému převratu. „Noví totalitní vládci Argentiny, plni antikomunistické a antisemitské ideologie, zahájili tzv. proces národní reorganizace, který měl změnit všechny stránky argentinského života. Parlament byl rozpuštěn, soudci nejvyššího soudu vyhozeni, politické strany a odbory zakázány, byly zabrány televizní a rozhlasové stanice.
Jak poznamenal jeden argentinský historik, Argentinci nyní čelili „drtivé jednotvárnosti života ve strachu.“ Junta zahájila „špinavou válku“ k zamezení „převratu“, ale jejím terčem nebyli jen geriloví bojovníci. Jak se (velký přítel a spojenec USA – Z. K.) vůdce junty, generál Videla svěřil tisku: „Terorista není pouze někdo se zbraní nebo s bombou, ale i ten, kdo rozšiřuje ideje, které jsou v rozporu se západní a křesťanskou civilizací.“ Tisíce lidí byly uneseny ze svých domovů a mučeny. Po celé zemi vznikla tajná mučící centra. Námořní technická škola, byla známým mučícím centrem v obytné čtvrti Buenos Aires … Mnoho vězňů zmizelo. Jejich rodinám nikdo neřekl, kde jsou a co s nimi je. Prostě o nich již nic neslyšely. Podle oficiálních argentinských zdrojů „zmizelo“ 8 960 lidí, ale lidskoprávní organizace a tajné služby odhadují jejich skutečný počet na více než 20 000.“ (Tamtéž, s. 94) Bezohledné a sadistické, zločinné jednání vojenské junty (mučení, týrání a vraždění lidí ve velkém), její diktatury. To tedy mělo demonstrovat ony „nejvyšší hodnoty“ západní a křesťanské civilizace?
To vše se konalo ve jménu západních a křesťanských hodnot? Bezesporu ano. Faktem totiž zůstává, že to bylo bytostně blízké nejvěrnějším poradcům a spojencům, prezidentům a vládám Spojených států. Proto zcela přirozeně své sympatie k tomuto zločinnému režimu vyjádřil jménem vlády USA, H. Kissinger, který s pochopením a nadšením přivítal uchopení moci v Argentině vojenskou juntou.
„Je velmi inteligentní. Dělá to nejlepší pro svou zemi.“ Tak prostě zněla odpověď Henryho Kissingera na dotaz novináře, co soudí o prezidentovi (vůdci junty – Z. K.) Argentiny Rafaelu Videlovi, s nímž se právě sešel.“ Přitom „věděl o rostoucím počtu zmizelých, nicméně až do konce funkčního období nepřestal vojenskou juntu v Buenos Aires hájit. Uměla se vypořádat s levičáky, a to bylo pro Washington, bdící nad Latinskou Amerikou, rozhodující. Jenže nad Argentinou se snesl mrak teroru i proti zcela nevinným lidem. Země se změnila v hnízdo podvratných akcí, ať už jako součást Operace Kondor či čistě sólových záležitostí místních bezpečnostních složek. Brazilští generálové, Banzer, Bordaberry či Pinochet sice rozpoutali své špinavé války již o pár let dříve, ta argentinská však intenzitou, mírou brutality, délkou trvání, počtem obětí i destruktivním vlivem na psychiku národu v dalších generacích tvoří zcela ojedinělý fenomén. Kdykoli se píše o Operaci Kondor, je nutné zmínit i dění v Argentině v letech 1976-1983, aby čtenář získal představu, jak tísnivou atmosféru autoritářské režimy v Latinské Americe navodily a jak ohavné zločiny měly na svědomí.“ (Nekola Martin, Operace Kondor, Latinská Amerika ve spárech CIA, Nakladatelství Epocha 2012, s. 49)
Pro pochopení oněch nejhanebnějších, obludných zločinů, podporovaných vrcholnými politiky Spojených států, uveďme pár příkladů, nad kterými se svírá žaludek, až mrazí. Jde o neuvěřitelné zrůdnosti argentinských „eskader smrti“, vojáků a policistů (tajné policie SIDE, vojenských kontrarozvědných a operačních služeb), jimž veleli sadističtí generálové. Například taková dvojice z Buenos Aires, generál Ramón Camps (velitel policie v celé provincie Buenos Aires) a jeho pravá ruka plukovník Miguel Etchecolartzho, byli přímo odpovědni nejméně za 5 000 unesených, mučených a následně většinou i zavražděných osob. Vybudovali v provincii hustou síť ilegálních táborů a detenčních center, obávaných budov hrůzy.
Tak v původním, školicím středisku námořnictva v Buenos Aires (ESMA), byla v roce 1976 zatemněna okna a učební pomůcky vystřídaly mučicí nástroje. Zdejšími místnostmi prošly stovky lidí, včetně Uruguayců, Bolivijců a Chilanů. Byli biti a mučeni, argentinští trýznitelé zvali ke krvavým představením i zahraniční kolegy z Kondoru, aby se jim mohli pochlubit efektivitou výslechů. Strážní v ESMA dnem a nocí pouštěli z amplionů hlasitou hudbu, aby v okolních ulicích nebyl slyšet křik a nářek.
Na základě zdejších zkušeností byla dokonce vypracována ilustrační příručka metod mučení, demonstrující všechna myslitelná i nemyslitelná zvěrstva: mučení hladem a žízní, několikahodinové výslechy uprostřed noci, strhávání nehtů kleštěmi, věšení za kůži na háky pro dobytek, bití obušky do žeber, zavírání do temných větracích šachet či dřevěných beden o průměru metr krát metr, znásilňování těhotných žen a vražda nenarozených plodů, mučení dětí před zraky rodičů, elektrické šoky přes elektrody připnuté na ústa, genitálie a dalších třiatřicet slabých míst na těle, zaručujících maximální účinek. Nechyběl ani waterboarding (metoda mučení při výslechu – nalévání vody do nosu a úst, jež ztěžuje dýchání a navozuje pocit topení se), odřezávání kusů masa noži a žiletkami, zohavování ohněm a kyselinami, kremace plamenomety zaživa, aplikování jedů do žil, injekce přímo do srdce atd.
Některé metody Argentinci převzali od zkušenějších kolegů, absolventů School of the Americas, jiné vyvinuli ve spolupráci s chilskou DINA. Patřilo sem i používání vězňů jako „laboratorních krys“. Nadrogované je pak eskadry smrti nakládaly do letounů a helikoptér a shazovaly do oceánu, řek či ústí sopek. Těchto populárních „letů smrti“ se rád pravidelně účastnil i admirál Emilio Massera. (Tamtéž, s. 53-54) Vskutku obludně hrůzné metody mučení a vraždění lidí, uplatňované na bázi základního školení ve School of the Americas (Škola Amerik, založená USA již v roce 1946, jako výcviková škola pro latinskoamerické policisty a vojáky), pod vedením CIA a amerických speciálních jednotek – „zelených baretů“, jež byly elitní složkou armády USA. Jak jsem to již připomenul v jednom z předchozích dílů: „Nádherná Amerika“ (6), část textu II. „Aliance pro pokrok“ – drsný nástroj USA k potlačení pokroku v L. Americe. (Podrobněji, Livingstoneová Grace, Zadní dvorek Ameriky. USA a Latinská Amerika od Monroeovy doktríny po válku s terorem, GRIMMUS 2011, s. 60-64)
Tedy i v tom se angažovaly Spojené státy, kdy se rozhodovalo na úrovni prezidentů, CIA, Pentagonu a vlády, aby byl podpořen boj (agrese, teror, atentáty a vraždy) proti údajnému marxistickému, komunistickému „nebezpečí“. Aby byla, při vůdcovství Spojených států podpořena „antikomunistická křížová výprava“ v zemích Latinské Ameriky.
Jinak řečeno, šlo zde fakticky o bytostně nedemokratický, nesvobodomyslný, drsně anti-lidskoprávní a anti-humánní, agresivní, teroristický přístup made in USA, „po americku“. Při totálním nerespektování oněch do nekonečna omílaných priorit, jako je: „svoboda myšlení“, „slova“, konání atd. atd. Což ovšem platí nejen o Spojených státech, ale i o jejich spojencích z NATO a i zde jen pro někoho! Pro toho, kdo bezohledně i teroristickými metodami prosazuje jen ty své, imperiální a tedy „jedině správné“, kapitalistické, „západní a křesťanské“ hodnoty a zájmy. Kdo není jejich nositelem, kdo je neprosazuje, ten nemá právo na existenci, na život! Je třeba takové lidi odstranit, vyvraždit!
2. Nikaragujská revoluce a tajná, špinavá válka USA
a) Sandinistická revoluce
Od roku 1934 vládl v zemi diktátorský, brutální a zkorumpovaný režim rodinného klanu generála Somozy2, věrného přítele a bezvýhradného spojence Spojených států3, jimiž byl za to naplno podporován a chráněn. Krize tohoto režimu se naplno projevila v roce 1972, kdy bylo v této chudé zemi, „při zemětřesení zničeno hlavní město Managua (a čtvrt milionu lidí přišlo o střechu nad hlavou – Z. K.). Somoza se svými úředníky zpronevěřil více než polovinu a to naplno podporován a chráněn. Krize tohoto režimu se plně projevila v roce 1972, kdy bylo v této chudé zemi, „při zemětřesení zničeno hlavní město Managua (a čtvrt milionu lidí přišlo o střechu nad hlavou – Z. K.). Somoza se svými úředníky zpronevěřil více než polovinu pomoci a jeho nedisciplinovaná Národní garda plenila postiženou oblast. Dokázal si zároveň znepřátelit nikaragujskou podnikatelskou třídu, když veškeré kontrakty na rekonstrukci rozdělil mezi své přátele. Společnost byla diktaturou otrávena; širokou podporu začala získávat nacionální levicové gerila (politická strana lidu – Z. K.) zformovaná o deset let dříve, Sandinistická fronta národního osvobození (Frente Sandinista de Liberación Nacional, FSLN).“ (Livingstoneová Grace, Zadní dvorek Ameriky. USA a Latinská Amerika od Monroeovy doktríny po válku s terorem, GRIMMUS 2011, s. 101)
Nejen to, somozovci „pro bezproblémové praní špinavých peněz založili vlastní finanční ústav Banco de Centroamérica. Část rodiny se zapojila do obchodů s narkotiky a krevní plazmou. V sotva třímilionové zemi nechal všemocný klan zlikvidovat 50 000 lidí, přičemž pro největší politické odpůrce vymýšleli mimořádně kruté způsoby usmrcení.“ (Nekola Martin, Operace Kondor, Latinská Amerika ve spárech CIA, Nakladatelství Epocha 2012, s. 97)
Tento šílený, Spojeným státům tak blízký, bytostně vlastní, jimi vyprodukovaný, zkorumpovaný, teroristický režim svrhla alespoň na pár let (1979 až 1990) vlastenecká, skutečně levicová, sandinistická revoluce, na jejímž čele stanul Daniel Ortega.4) „Jedním z prvních činů sandinistů bylo zrušení trestu smrti. Nikdo ze somozových spolupracovníků, a to ani ti, kteří se podíleli na mučení, nebyl popraven, což mnohým bývalým členům Národní gardy umožnilo utéct a přidat se k Contras. Ačkoli byla Nikaragua stále více nucena spoléhat se na obchod se Sovětským svazem, nezaváděl se zde jeho systém.
„Během sandinistické vlády zůstaly dvě třetiny ekonomiky v soukromých rukou. Zestátněn byl pouze majetek bývalého diktátora a později i rozsáhlé neobdělávané pozemky. Ve skutečnosti bylo pro mnohé rolníky tempo pozemkové reformy velmi pomalé. Sandinisté zlepšili zdravotnictví a vzdělání pro chudé. V roce 1980 byla spuštěna masivní kampaň za gramotnost, ve které na 100 000 dobrovolných učitelů učilo půl milionu Nikaragujců číst a psát. Díky této kampani byla negramotnost snížena z 50 % na 13 % … Ve zdravotnictví byl pokrok spojen se sandinistickou kampaní na podporu imunity a prevence … V izolovaných částech země se budovala zdravotní střediska, což byl propastný rozdíl proti letům Somozových vlád, kdy chudí neměli téměř žádný přístup k lékaři … To stavělo Nikaraguu v rámci třetího světa na jedno z čelných míst ve zdravotní péči.“ (Livingstoneová Grace, Zadní dvorek Ameriky. USA a Latinská Amerika …, s. 110)
Kontrarevoluce importovaná kamuflovanou agresí USA
Výše uvedené bylo pro Spojené státy něčím nepředstavitelným. Určitý proces socializace této porobené a vykořisťované země. Lid živořící na kolenou, se najednou mohl zvednout a jít cestou ne k subjektivisticky, idealisticky, individualisticky a egoisticky prezentované, abstraktní, iluzorní svobodě, ale k reálné svobodě, k určité sociální rovnosti a spravedlnosti.
V počátečním stádiu vývoje revoluce se sandinisté zaměřili na rekonstrukci země. Přitom se v průběhu oněch prvních čtyř let revoluce k masovým společenským organizacím, jako byly odbory, ženské a mládežnické spolky, kterým bylo umožněno vysílat své zástupce do Státní rady, přidaly tisíce lidí. Tak v únoru 1984 sandinisté ohlásili vypsání všeobecných voleb na listopad. Největší pravicová opoziční skupina „Nikaragujská demokratická koordinace“ (Coordinadora Democrática Nicaraguense, CDN) pod silným tlakem USA volby bojkotovala s odvoláním na to, že nebyl dostatek času na přípravu kampaně. Jak dokládají odtajněné dokumenty, byl její prezidentský kandidát (jak jinak), na výplatní pásce CIA.
Voleb se zúčastnilo šest nových opozičních stran, přičemž k volebním urnám přišlo 74 % oprávněných voličů. Sandinisté vyhráli se 63 % hlasů a obsadili 61 z 90 křesel v Národním Shromáždění. Tak jako většinou, jde-li o volby, kde by vyhrála socialisticky orientovaná levice, Spojené státy, přestože nevyslaly k volbám své pozorovatele, je odmítly
jako zmanipulované (je to pro ně, na bázi prioritního zájmu volby sabotovat, tak typické).
————————————————————————————————————————————–
4) Sandinisté vládli v Nikaragui od roku 1979 do 1990. V letech 1990 až 2006 byli v opozici, po té opět u moci. Daniel Ortega se prezidentem stal v roce 2007 a byl zvolen i v následujících volbách … (Wikipedie)
————————————————————————————————————————————————-
Naproti tomu mezinárodní pozorovatelé, včetně zástupců Evropského parlamentu, je prohlásili za legitimní. Přesto Reaganova vláda, tvrdila, „že na americkém kontinentě není
barbarštější krvavější režim, který by trvaleji porušoval lidská práva, než režim sandinistů.“ (Tamtéž s. 113) Reganova vláda, tak jako do značné míry i předchozí vláda Cartrova, šířila velké lži a v duchu toho, když zloděj ukazuje na nevinného a volá: „Chyťte zloděje“!
Od agresivní a bezohledné Reaganovy vlády, která sama bezostyšně porušovala mezinárodní právo a udržovala u moci teroristický, proamerický Somozův režim, se nedalo nic jiného čekat. Připomeňme, zcela opačný názor: „všechny významné humanitární organizace se shodly na tom, že sandinisté běžně základní práva svých občanů neporušují a neužívají mučení nebo únosy svých odpůrců. Organizace Human Rights Watch označila Reaganovo prohlášení za „zavádějící“ a „klamné“.“ (Tamtéž s. 113) Podívejme se na zločinný přístup vlád Spojených států blíže.
b) Tajná válka USA proti Nikaragui
V roce 1980 schválil prezident Carter malé tajné programy určené k boji proti Sandinistům, kteří se ujali moci v Nicaragui, po třiačtyřiceti letech diktatury klanu Somozy. Washington se opět obával „dominového efektu“, který by prý otevřel cestu komunistickým režimům ve Střední Americe. Rozhodl se tedy, že v Hondurasu otevře vojenskou základnu, ve které vyzbrojí a vycvičí antisandinistické „partyzány“, tzv. Contras. Ze začátku Kongres schvaloval uvolnění nezbytných tajných fondů pro uvedenou akci bez zbytečných otázek. (Denoël Yvonnick, Černá kniha CIA, Práh 2018, s. 198)
Ronald Reagan po svém zvolení prezidentem USA (4. listopadu 1980) jmenoval šéfa své volební kampaně Billa Caseyho ředitelem CIA. Ten jako mazák z Wall Street zbohatl na prodeji „daňových mezer“. „Měl talent ohýbat zákony až na hranici jejich porušení“. Fascinovala jej tajná válka, kdy se zaměřil na Nikaraguu. Sandinisté byli pro něj komunisty, které je třeba je svrhnout, odstranit! To nemělo být provedeno přímou, otevřenou agresí amerických ozbrojených sil, ale cestou tajné války zajištěné a řízené Spojenými státy.
Vhodným prostorem k vytvoření potřebných vojenských základen byl na severu země Honduras a na jihu Kostarika. „Odpůrci Sandinistů, Národní garda svrženého diktátora Somozy, se po revoluci stáhla přes severní hranici do Hondurasu. Tito muži tvořili jádro Contras. Po konzultaci s ředitelem CIA Caseym, pověřil prezident Reagan 1. prosince 1981 CIA vykonáním „polovojenských operací proti Nikaragui“. CIA kontaktovala Contras v Hondurasu již měsíce předtím. Nyní začala CIA Contras tajně trénovat a poskytovat jim zbraně a peníze … Ředitel CIA Casey přesvědčil prezidenta Reagana, že pravicový Contras dobijí Nikaraguu útokem a bez problému svrhnou Sandinisty v Manague.“ Kdy ovšem takováto špinavá „Tajná válka proti Nikaragui byla nezákonná.“ (Ganser Daniel, Impérium USA. Bezohľadná svetová velmoc, Vydavateľstvo TORDEN, 2021, s. 224-226)
A to nejen, dle dokumentů OSN, v nichž je agrese přímá i kamuflovaná („vysílání ozbrojených band, skupin, členů odboje anebo žoldnéřů státem anebo jeho jménem, proti jinému státu za použití ozbrojené síly“) charakterizována jako „nejvážnější a nejnebezpečnější forma nezákonného požití síly“. Navíc pro veřejnost, občany Spojených států byla tato utajovaná, zalhávaná válka válkou neznámou.
Bezohledného ředitele CIA Caseyho, tak jako prezidenta Reagana mezinárodní právo nezajímalo. Jak již bylo řečeno, USA v Hondurasu budovaly „letiště, vojenské základny a radarové systémy pro Contras. Contras vyhodili do vzduchu mosty mezi Hondurasem a Nikaraguou, podpálili domy a postříleli místní bezpečnostní síly… Contras byli velmi brutální a neprojevovali úctu k principu lidské rodiny. S cílem zlomit morálku sandinistů Contras znásilňovali a mučili jejich ženy. Americká zpráva z vyšetřování zjistila, že Contras byli zodpovědní za „bezohledné útoky na civilní cíle, únosy, znásilnění, vraždy, zmrzačení a jiné formy násilí.“ Velký „demokrat“ prezident prý té „nejdemokratičtější“ a „nejlidskoprávnější“ země na světě „Reagan a ředitel CIA Casey sledovali tato zvěrstva z bezpečné vzdálenosti, drželi svou ochrannou ruku nad těmito brutálními bandity a tvrdili, že Contras jsou „bojovníci za svobodu“. Contras kladli miny, kradli dobytek, pálili úrodu a uskutečňovali teroristické útoky na civilní obyvatelstvo Nikaraguy s cílem destabilizovat zemi a svrhnout sandinistickou vládu… Mučili, rozčtvrcovali, stínali hlavy nebo vypichovali oči neozbrojeným civilistům včetně žen a dětí.“
USA oficiálně nevyhlásily válku Nikaragui. Ale tajná válka CIA byla skutečnou a brutální. Vedoucí představitelé Contras byli letecky převezeni do USA a vycvičení na Floridě a v Kalifornii americkými speciálními jednotkami a odborníky z CIA. CIA ve svých příručkách výslovně doporučila Contras použít proti civilistům násilí. (Tamtéž, s. 227-228)
Tato válka nebyla samozřejmě pro americký Kongres tajemstvím. Kongresmani ale jednali zcela rozporuplně, jemně řečeno oportunisticky. „Na jedné straně Kongres schválil několik milionů dolarů jako „pomoc“ Contras, zároveň však zakázal CIA použít tyto peníze na svržení sandinistů v Nikaragui… Ani prezident Reagan ani ředitel CIA Bill Casey neplánovali, že budou respektovat omezení uložená Kongresem. Jako ředitel měl Cesey pro CIA k dispozici 3 miliardy dolarů ročně. Jeho cílem bylo svrhnout sandinovce pomocí Contras, ač to bylo vlastně Kongresem zakázané. (Tamtéž, s. 228)
Ještě pár slov pro ilustraci „V „květnu 1983 Reagan poprvé připustil, že jeho administrativa podporovala „bojovníky za svobodu“ (teroristické zločinecké bandy Contras – Z. K.) v Nikaragui. V dubnu 1984 nechal ředitel CIA Casey zaminovat nikaragujský přístav Corinto v Tichomoří, aby úplně zničil již i tak výrazně oslabenou nikaragujskou ekonomiku. CIA vyhodila do povětří též sklady ropy a ropovody v Nikarague. Šlo zjevně o nezákonné válečné činy vykonané CIA bez předcházejícího informování Kongresu.“ (Tamtéž, s. 229)
Aféra Irán-Contras
V roce 1986 vypukl skandál Irán-Contras, který odhalil, že Reaganova vláda porušuje zákon ve dvou věcech – ilegálně prodává zbraně Iránu a zisk používá k ilegálnímu financování Contras. Do Iránu byly prodány protiletadlové rakety (přes zákaz schválený Kongresem – Z. K.) v neúspěšné snaze napomoci propuštění amerických rukojmích v Libanonu (počet rukojmích však neklesl, protože i když byli tři propuštěni, další tři byli zajati). Odhalení prý šokovala americkou společnost i Kongres, neboť doposud nekompromisní Reaganova vláda se opakovaně zapřísahala, že nebude vyjednávat s teroristy, ani prodávat zbraně protiamerické vládě ajatolláha Chomejního. Prodej zbraní tak porušil zákon o kontrole vývozu zbraní a zbrojní embargo vůči Iránu, rovněž financování Contras bylo v letech 1984-1986 z rozhodnutí Kongresu zakázáno. (Livingstoneová Grace, Zadní dvorek Ameriky. USA a Latinská Amerika …, s. 114 ad.; podrobněji vyargumentováno: Denoël Yvonnick, Černá kniha CIA, Práh 2018, s. 197-206)
CIA a obchod s drogami
Nelze opomenout, že nové peníze pro Contras pocházeli nejen z darů a obchodu se zbraněmi, ale i z obchodu s drogami. Např. kokain z Kolumbie se dá ve Spojených státech prodávat s velkým ziskem. Odvážná americká novinářka Leslie Cockburnová, která se válkou v Nikarague intenzivně zabývala, prezentovala v roce 1988, že Contras byli přímo zapojeni do obchodu s kokainem ve Střední Americe a že přitom byli přímo podporování CIA. Také senátor John Kerry, který později působil jako ministr zahraničí za Baracka Obamy, toto téma objasnil. „Vypadá to, že boj proti obchodování s drogami je jen druhořadým cílem zahraniční politiky USA“. Tento cíl se opakovaně obětuje dalším cílům „včetně touhy svrhnout vládu v Nikaragui, nebo posílit vládu v Panamě, využívat obchodníky s drogami jako zdroje informací, anebo chránit pracovníky armády a zpravodajských služeb, kteří se podílejí na obchodě s drogami.“ Dne 13. dubna 1989 předložil výbor Senátu USA, kterému senátor Kerry předsedal, 144 stránkovou, závěrečnou zprávu o drogách a Contras, a dospěli k závěru, že Contras podporovaný CIA intenzivně obchodoval s kokainem. (Ganser Daniel, Impérium USA. Bezohledná svetová velmoc, Vydavateľstvo TORDEN, 2021, s. 231)
Typicky americké na tom všem je i to, že byla rozjeta nelegitimní propagandistická kampaň na podporu války Contras, kdy 16. března 1986, tj. v předvečer jednání Kongresu, který mněl hlasovat o pomoci contras, vystoupil prezident Ronald Reagan v televizním poselství z pracovny Bílého domu a varoval před „zhoubným nádorem“ komunismu vyrůstajícím z Nikaraguy. A na použité mapě Latinské Ameriky, se Nikaragua zbarvila do ruda. (Livingstoneová Grace, Zadní dvorek Ameriky. USA a Latinská Amerika …, s. 116)
Součástí této kampaně proti sandinistům bylo i jejich obvinění z pašování drog. Bývalý tuctový herec a následně prezident USA Ronald Reagan to mj. zformuloval takto: „Propojení mezi vládami sovětských spojenců, jako je Kuba a Nikaragua, a mezinárodním obchodem s narkotiky a terorismem je stále zřejmější. Toto dvojí zlo – obchod s narkotiky a terorismus – reprezentuje nejzáludnější a nejnebezpečnější hrozbu pro západní polokouli.“ (Tamtéž, s. 117) Opět něco typického, velká lež. Obrácení skutečnosti vzhůru nohama, neboť toto dvojí zlo bylo a je bytostně vlastní právě politice Spojených států a bylo typické i pro politiku R. Reagana. Ono dvojí zlo (obchod s drogami a terorismus – viz popsané akce CIA) patří zcela k podstatě kapitalistického systému, kde nejmocnější společenskou silou, prioritně ovládající vše, jsou peníze. Zde nejen obchod s drogami a zbraněmi, je obrovský byznys, ale je i podhoubím terorismu.
Závěrem
Spojené státy v letitém boji o nadvládu na Americkém kontinentu, v jednotlivých zemích Střední a Jižní Ameriky, jež tak či onak usilovaly o svou samostatnost, nezávislost a především společenský (ekonomický, sociální a duchovní) pokrok, prováděly a provádí bezohlednou a agresivní politiku. A to pod falešnými hesly o nezbytnosti boje proti „komunistickému nebezpečí“. Vše pokrokové, sociální a levicově socialistické a demokratické, což ještě ani nemělo s cestou k socialismu a komunismu něco příliš opravdu společného, bylo ocejchováno jako „komunistická hrozba“ a určeno k likvidaci. A to při uplatnění, ze strany USA (pod taktovkou nejvyšších státních činitelů a CIA) politiky státního terorismu. Jako prostředku udržení u moci a ochrany, za každou cenu, jimi instalovaných, protilidových, diktátorských režimů.
Zdeněk Košťál
1 Nebyli to jen uvedení politici. V rozsáhlé publikaci „Černá kniha CIA“, je vedle nich připomenuta v citované Tajné zprávě CIA i jiná jména: „2. Složky chilské vlády se snaží lokalizovat a následně vraždit hlavní vůdce levice, jako je tajemník Socialistické strany Carlos ALTAMIRANO a Voloďa TEITELBOIM, významný člen politické komise ÚV Komunistické strana, kteří vyvíjeli ze zahraničí aktivní činnost proti vládě … 7. Komentář: věříme, že junta chce, aby byl Altamirano zavražděn nebo unesen a předán justici v Chile.“ (Denoël Yvonnick, Černá kniha CIA, Práh 2018, s. 169)
2 Ve Střední Americe a v Karibiku, jež nesly hlavní tíhu vojenských intervencí, si USA zajistily své zájmy prostřednictvím uplacených, spřátelených diktátorů. Tak ještě předtím, než Spojené státy opustily v roce 1933 Nikaraguu, vytvořily „Národní gardu, vycvičily a vyzbrojily místní policejní složku a ustanovily Anastasia Somozu jejím velitelem. Somoza se chopil moci roku 1936 a jeho násilnický režim byl podporován Spojenými státy“. (Livingstoneová Grace, Zadní dvorek Ameriky. USA a Latinská Amerika od Monroeovy doktríny po válku s terorem, GRIMMUS 2011, s. 34) Klan Somozů: Anastasio Somoza, jeho dva synové Luis a Anastasio mladší a celá plejáda synovců, bratranců a švagrů ovládala zemi až do roku 1980. Zastávali většinu vysokých vládních funkcí, měli své lidi v armádě, v Národním shromáždění i na ministerstvech. Rodinné impérium se rozrůstalo a zabralo téměř všechny výnosné kávovníkové a banánové plantáže, cementárny, cukrovary, provozy na zpracování kaučuku. Somozům patřila též letecká společnost, flotila obchodních lodí, soukromý přístav, kasina, na tři sta padesát továren.“ (Nekola Martin, Operace Kondor, Latinská Amerika ve spárech CIA … 2012, s. 97)
3„Po celá desetiletí dělali somozovci vše pro to, aby USA prokázali svou bezvýhradnou podporu. V mezinárodních organizacích jako je OSN a Organizace Amerických států (OAS), klan Somozovců vždy hlasoval s USA a podporoval i nelegální puč USA v Guatemale v roce 1954 rovněž jako i nelegální invazi USA do Zátoky sviní na Kubě v roce 1961. Diktátor Somoza dokonce nabídl USA, aby vyslaly nikaragujské jednotky do Vietnamu, což ale Washington odmítl. USA na oplátku zajistily dlouhodobé přežití brutálního Somozovského režimu, který byl jejich nejbližším důvěrníkem ve Střední Americe.“ (Ganser Daniel, Impérium USA. Bezohledná svetová velmoc, Vydavateľstvo TORDEN, 2021, s. 225)