Demonstrace odborové konfederace, české prokapitalistické a prorežimní centrály s červeno-oranžovým nátěrem, nesla název Pět minut po dvanácté. Byla to demonstrace proti chudobě, na které se na tribuně prezentovali ti bohatší. Upřímně se přiznám, že jsem právě díky takovým organizátorům a díky obsahu i zmíněným požadavkům necítil velkou lítost, když jsem se na demonstraci z rodinných důvodů nedostal. O nic jsem nepřišel.
Podobného názorů nezakrývajícího skepsi bylo více lidí. Tisíce či desetitisíce dalších zaměstnanců. Demonstrovalo se proti chudobě jako proti špatnému počasí, bez odsouzení příčin, systému, který chudobu generuje a bez požadavků, které přinášejí řešení a ne záplaty na sametové iluze.
Pět minut po dvanácté uplynulo. Deset minut po dvanácté (těch deset let ukolíbaných „levicovou vládou i prezidentem“, kdy se nic nedělo) je už prostor, kdy se dá zhodnotit oprávněnost předchozího odstupu i nedůvěry.
Na úvod stojí za to uvést, že si můžeme myslet o předchozích demonstracích na témže místě cokoli. Můžeme nedůvěřovat jejím organizátorům, vidět za nimi ruku vnitra coby loutkovodiče. Ale co je nutné přes všechny až bizarní odchylky a vylomeniny přiznat, že lidé pod tribunou nebyli konformisté, že přišli, aby prorazili status quo. To se o demonstraci konfederace říct nedá. Tam zazněl – asi coby vložka angažované poezie – Havlův citát (co jiného na demonstraci proti chudobě), ujištění o podpoře EU a paktu NATO jako protiklad k předchozím (a více navštěvovanějším) akcím. Nezazněla z tribuny ani výzva k demisi vládě, pouze k regulacím, na které by si vláda měla vzpomenout. Svědčí to o mnohém. Není to naivní opomenutí, že krizi tady máme především díky EU a paktu NATO (zdůvodněte aktuální 47miliardový dar ministerstva obrany Kyjevu, ty předchozích lépe nevypočítávat) a kvůli kapitalismu obecně.
Nejen boss konfederace, ale i konfederace a vůbec všechny reformistické organizace jsou těmi skutečnými pilíři kapitalismu. Tzv. levice podporovala zájmy oligarchie tak sveřepě, že si nechala rozutéct všechno voličstvo, které se snaží neúspěšně lákat zpět neladně znějícími frázemi. Reformisté udělali špinavou práci a hájily boháče všech barev (od Bakaly po Babiše), hra na opozici nevyšla a skončilo to uhýbavými pohledy do chodníku a gesty u pomníčků. Bylo to trapné a bylo toho až příliš.
Mluvili jsme dříve dost o zaměstnancích, o jejich potřebách, o tom, co je tíží. Psali jsme o systémových problémech, o potížích i krizích doma i v zahraničí. Nikde tam nefiguroval reformista jako iniciátor změn k lepšímu, vždy jen jako zrádce (viz diskriminace Světové odborové federace v Mezinárodní organizaci práce či úloha reformistických centrál v Itálii či Řecku). Pak přichází logická otázka: Proč hledat společnou řeč? Středula vzpomíná prvního českého prezidenta, mluví o lidských právech (ať je prezentuje v obdivovaném Izraeli), kolísá, jestli vyznamenat antikomunistické teroristy za dobře podřezané krky… a sám bude volit klerikálního a antikomunistického fanatika, totálního asociála. Pak je to jednoduchá matematika. Společná řeč je jen se zaměstnanci, tam se promítá ta odborářská solidarita – nikoli příchylnost a slepá důvěra v odborářskou aristokracii. Konfederace obsahem svých projevů, svou pasivitou, svými nebolavými požadavky i svým mobilizačním potenciálem potvrdila, že je díky politice zrady mimo zájem českých zaměstnanců či jiných krizí dotčených skupin. To je fakt.
Přišla výtka o meziodborové solidaritě. Odpovím na ni. Naše centrála obeslala řadu zmíněných organizací s výzvou nikoli ke spolupráci v této těžké situaci, nikoli ke shodě, ale k počáteční komunikaci. Stovky mailů a řada dopisů se obešla bez odpovědi či byla až na čestnou výjimku odpověď příkrá a negativní. Protože se nejedná o zaměstnance, jedná se o bossy! S tímto chcete odborářskou solidaritu??? Ta se buduje na nějakém obsahu, na nějakém programu, společnou akcí, ne sešlostí na Václaváku, která je jen prázdným formalismem.
Je nutné si přiznat tyto chyby starého náhledu, kdy stačilo „splnit“, manifestovat, projít se na akci. Samozřejmě, že být přívěskem konfederace bez vlastní alternativy a vlastních odlišných aktivit nestačí. Pak by zmizel argument samostatné organizace, pak se můžeme zařadit do šiku churavějící konfederace, jejíž režimem prezentované členstvo neodpovídá výsledku médii podporované mobilizace.
Sečteno a podtrženo, Středula nemluví mým jménem ani jménem všech těch, kteří pochopili neupřímnost odborářské šlechty. Neváží mě nějaké osobní úmluvy o poslušnosti, mohu si dovolit názor, který koneckonců majoritně panuje v české společnosti, říct nahlas. Po řadě zkušeností takový typ odborářských lídrů a odborů nepotřebujeme. Ti, kteří přehazovali kabát podle potřeby a ti, kteří zbohatli z trosek ROH, by už konečně měli odejít. Proč? Neúčast těch, které pálí, ukázala, že lidé přes výzvy i dotované autobusy prohlédli prorežimní tyjátr i červenou bundu, která měla zakrýt kapesníček v saku luxusního obleku.
Pokud nám jde skutečně o zaměstnance, nemůžeme se spokojit s přicmrndáváním, s formalismem. Je málo iniciativy, málo obsahových diskuzí, je přespříliš nedobrých zvyklostí, až moc toho známého „mouchy, sežerte mě“. Pasivitou se tento konflikt nevyhraje.
Martin Peč
výkonný tajemník OSČMS