Stále častěji se i na poli americké politické scény objevují hlasy, které zpochybňují současné směřování politiky reprezentované Joe Bidenem. Nezřídka velmi správně upozorňují na kroky v minulosti, které logicky vedly k současnému stavu. Nesmíme však tyto kritické komentáře chápat jako reprezentující lidové zájmy nebo něco, s čím bychom se měli politicky nebo z taktických důvodů ztotožňovat. Jejich kritika vyplývá z vnitroimperialistických rozporů a jejich autoři argumentují, že americká reprezentace měla volit jiné kroky, aby zajistila zájmy ekonomické, teritoriální a mocenské kapitálu koncentrovaného v Americe. Dokud byly USA nepochybnou ekonomickou “jedničkou” na světovém trhu, nebyl problém rozpory mezi jednotlivými frakcemi a typy kapitálu řešit uspokojováním potřeb obou (nebo všech). V době nárůstu čínské ekonomiky, krize vyplývající z koncentrace kapitálu, jenž narazil na hranice dané vlastními možnostmi, už to není možné a rozpory se projevují v plné míře, ostře, nekompromisně a odrážejí se také v politických komentářích plných výčitek adresovaných současné a předcházející politické reprezentaci.
Pravicové americké veřejné činovníky, kteří „najednou prohlédnou“ a zjistí, že na politice USA bylo nebo je něco špatně, obvykle nepřekládám, nevěřím jim. Šéfredaktor časopisu CounterPunch Jeffrey St.Clair je ale pro mne dostatečnou zárukou, že autor stati mluví upřímně. (Pozn. překl.)
V amerických diplomatických dějinách neexistuje žádné doktrinální prohlášení, jež by bylo zásadnější než Monroeova doktrína. Byla navržena tak, aby vytyčila strategickou hranici mezi Novým a Starým světem a upozornila evropské mocnosti, že jejich politický vliv a přítomnost již nejsou na západní polokouli vítány. Žádné doktrinální prohlášení nebylo prosazováno tak často jako Monroeova doktrína, použitá k ospravedlnění americké intervence v celé Střední Americe a Karibiku. Monroeova doktrína byla citována při invazi do Zátoky sviní na Kubě v roce 1961, což bylo dokonalé selhání, stejně jako při kubánské raketové krizi, diplomatickém triumfu.
Prezident Theodore Roosevelt rozšířil Monroeovu doktrínu o Rooseveltův (logický) důsledek, aby ospravedlnil „uplatňování mezinárodní policejní moci“ v jakémkoli státě na západní polokouli, jehož politika nebo akce by mohly vyvolat zahraniční intervenci. Jinými slovy, Spojené státy by nemusely čekat na zahraniční intervenci, mohly by prosadit změnu vlád, které by přijaly „nepřijatelnou“ politiku. Prezident Woodrow Wilson použil Rooseveltův důsledek v roce 1913 k ospravedlnění intervence v Mexiku, aby posunul svou politiku směrem, příznivějším pro americké zájmy. Spojené státy otevřeně i skrytě zaútočily na Guatemalu, Dominikánskou republiku a Nikaraguu. Richard Nixon a Henry Kissinger sponzorovali v roce 1971 v Chile tajnou akci proti demokraticky zvolené vládě, aby zvrátili její politickou a hospodářskou politiku. Existuje důvod, proč národy Latinské Ameriky označují Spojené státy za „velkého hegemona“.
Bidenova administrativa tím, že odmítá uznat obavy Ruska z americké a západní intervence na svých hranicích, se dopouští pokrytectví. Filozofka Hannah Arendtová označila pokrytectví za „neřest neřestí“. Lhaní druhým je součástí politické hry, ale Spojené státy lžou samy sobě, když popírají, že se zavázaly omezit roli NATO ve východní Evropě. Putin žádá písemné záruky ohledně členství v NATO, protože jsme zradili slovní záruky, jež prezident George H.W. Bush a ministr zahraničí James Baker dali svým protějškům Michailu Gorbačovovi, respektive Eduardu Ševardnadzemu. Musíme si uvědomit naši roli v ukrajinské krizi; ruský prezident Vladimír není jedinou příčinou krize, jež by mohla mít děsivé následky.
Toto je důležitá součást současné krize nad Ukrajinou, zejména s ohledem na Putinovy požadavky týkající se ruské národní bezpečnosti, které jsou v souladu s ruským a sovětským myšlením za posledních 300 let. Už v 80. letech, kdy Spojené státy rozmístily v Evropě rakety středního doletu Pershing II a střely s plochou dráhou letu, reagoval Kreml na řešení své strategické zranitelnosti. Toto rozmístění raket přispělo počátkem 80. let k „válečnému strašení“. Naštěstí diplomatická cesta nakonec vedla k důležitým dohodám o kontrole zbraní, včetně Smlouvy o jaderných silách středního doletu a Smlouvy o konvenčních silách v Evropě. Putinovo rozmístění sil na ukrajinských hranicích má čelit nejen rozšířenému členství v NATO, ale také hrozbě současného a budoucího rozmístění strategických zbraní v blízkosti ruských hranic.
Opět a naštěstí diplomatická cesta pro řešení oprávněných obav Ruska existuje. Zatím se však nezdá, že by se Bidenova administrativa chtěla zabývat konkrétními skutečnostmi ohledně toho, co by se dalo dělat. Páteční tisková konference s ministrem obrany Lloydem Austinem a předsedou sboru náčelníků štábů Markem Milleym položila důraz na vojenskou jednotu NATO a politiku odstrašování, která již utvrdila veřejné mínění v této zemi. Tím, co je v této situaci zapotřebí, je vystoupení ministra zahraničí Antonyho Blinkena a poradce pro národní bezpečnost Jakea Sullivana, aby zdůraznili význam diplomacie, kontroly zbrojení a opatření na budování důvěry k utišení ruských obav a k institucionalizaci věcného dialogu o nové evropské bezpečnostní architektuře.
Tajná diplomacie nakonec vyřešila kubánskou raketovou krizi, i když trvalo 30 let, než se americká veřejnost dozvěděla všechny podrobnosti o kompromisech v tajných dohodách. Kubánská raketová krize byla mnohem hrozivější než krize nad Ukrajinou, ale prezident John F. Kennedy se spoléhal na diplomatické vstupy a ignoroval nebezpečná doporučení vojenského vedení a jeho ministra obrany Roberta McNamary. Doufám, že jsme viděli poslední tiskové konference s účastí Austina a Milleyho, kteří mají jen málo zkušeností, jež by mohli zúročit v diplomatických a politických aspektech krize.
Putin se uchýlil k rozmístění nadměrné síly na ukrajinských hranicích, což mu ztíží ústup, ale existují nájezdové rampy, jež by mohly být zavedeny. Bidenova administrativa musí připustit, že Spojené státy přehnaly své karty, počínaje rozšířením NATO, rozmístěním protiraketové obrany v Polsku a Rumunsku, umístěním letadel v Rumunsku a vměšováním se do ukrajinské politiky od roku 2014. Máme americké síly v mnoha východoevropských zemích, jež byly kdysi součástí Varšavské smlouvy. Přesně o tom prezident Bush a ministr zahraničí Baker řekli, že bychom neudělali, kdyby Sověti stáhli své síly z východního Německa. Putin, vysloužilý zpravodajský důstojník, si je dobře vědom historie vměšování USA do Pobaltí a východní Evropy, zejména do Polska v 80. letech, stejně jako do Ukrajiny a Gruzie v novější době.
Putin bude muset vědět, že NATO ukončí svou vojenskou expanzi, včetně členství a také rozmístění vojenské infrastruktury. Na oplátku bychom měli požadovat stažení ruských vojsk z východní Ukrajiny a Podněstří, dříve části Moldavska. Oblastní hranice by měly být demilitarizovány a vojenská cvičení by měla být omezena a projednána předem. Spojené státy by neměly skladovat jaderné zbraně v Evropě a Rusové musí stáhnout jaderné zbraně z Kaliningradu. Rusko nezvrátí svůj zábor Krymu, ale mělo by tam snížit svou vojenskou přítomnost.
Musíme si přiznat, že rozšiřování NATO alianci ve skutečnosti oslabilo, protože existují významné rozdíly ve vnímání hrozby ze strany členů na východě a na západě. Původní členství v NATO sdílelo z větší části kulturní a politické hodnoty Spojených států. To už není pravda, zejména s autoritářskou politikou, která je zaváděna v Polsku, Maďarsku a na Slovensku. Země NATO nejsou zdaleka tak jednotné, jak tvrdili Austin a Milley, a Putin si je toho dobře vědom. Přes všechny řeči v mainstreamových médiích o Putinově přehnané reakci se mu podařilo odhalit slabost NATO i skutečnost, že neexistuje dostatečná podpora pro Ukrajinu jako člena. na rozšiřování NATO by mělo být vyhlášeno 15-25leté moratorium.
Diplomatický důraz na kontrolu zbrojení a odzbrojení by mohl přinést další dividendy, zejména pro důležité rusko-americké vztahy. Architektura kontroly zbrojení koneckonců rámovala sovětsko-americké příměří v 70. a 80. letech a podobná architektura by mohla přivést Moskvu a Washington k jednacímu stolu. Potřebujeme návrat ke Smlouvě o protibalistických raketách a ke Smlouvě o otevřeném nebi, od níž George W. Bush a Donald Trump odešli. Potřebujeme oživit Smlouvu INF (O likvidaci raket středního a kratšího doletu; pozn. překl.) a Smlouvu CFE (O konvenčních vojenských silách v Evropě; pozn. překl.) a zamyslet se nad demilitarizovanými zónami ve východní a střední Evropě. Smlouva o INF byla bezprecedentní, protože vedla ke zničení celé třídy jaderných zbraní, raketových systémů středního i kratšího doletu. Smlouva o CFE odsunula tanky a dělostřelecké kusy od hranic. Neměli bychom dovolit, aby otázka Ukrajiny blokovala oživení tak důležitých iniciativ.
Udělali bychom dobře, kdybychom přijali snahu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského přimět světové lídry, aby „zchladili řeči o válce.“ „Řeči“ diplomatického druhu nikdy nebyly naléhavější. Je třeba oživit zakládající akt NATO-Rusko z roku 1997, aby byl vytvořen evropský bezpečnostní rámec pro 21. století na základě rovnoprávné bezpečnosti.
Melvin Goodman, the Counter Punch
Melvin A. Goodman je vedoucím pracovníkem Centra pro mezinárodní politiku a profesorem vlády na Universitě Johnse Hopkinse. Tento bývalý analytik CIA je autorem knih Failure of Intelligence: The Decline and Fall of the CIA (Selhání zpravodajců: Vzestup a pád CIA) a National Insecurity: The Cost of American Militarism (Národní nejistota: Cena amerického militarismu). Jeho poslední knihy jsou „American Carnage: The Wars of Donald Trump“ („Americké krveprolití: Války Donalda Trumpa“, Opus Publishing, 2019) a „Containing the National Security State“ („Ovládání národní bezpečnosti státu“, Opus Publishing, 2021). Goodman je komentátorem o národní bezpečnosti pro www.counterpunch.org.
Překlad Vladimír Sedláček