Jak praví jedno známé přísloví: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“ Pod džbánem si v dnešním světě můžeme představit imperialismus (neboli monopolní stádium kapitalismu, jak jej definoval Lenin), který si místo pro vodu chodí do zemí třetího světa pro superzisky. Těch dosahuje neustálým zbídačováním tamního lidu. Toto zbídačování však také vyvolává reakci v podobě lidových povstání a demonstrací, čímž se začíná ucho imperialistického džbánu pomalu trhat.
Právě tento rok se odehrály (a možná ještě odehrají) demonstrace ve spoustě zemích po celém světě. Mezi ty nejvýznamnější patří demonstrace v Indonésii, Nepálu, Maroku a Peru. Avšak pro to, aby se ucho džbánu imperialismu nadobro utrhlo, nestačí pouze demonstrovat. Úkolem komunistů a všech ostatních pokrokových a lidových sil musí být vyvodit z těchto demonstrací závěry a poučit se z jejich vývoje, abychom při dalších vlnách odporu mohli ucho imperialismu utrhnout již definitivně. Začněme nejprve tím, co nám tyto demonstrace ukazují. Jsou především důkazem toho, že ne všude se díky kapitalismu a volnému trhu lidé mají dobře, jak se nám buržoazní média a další ideologické aparáty kapitalismu snaží tvrdit. Důvody, proč lidé demonstrují, této falešné představě nastavují zrcadlo. Hlavním důvodem demonstrací je totiž zhoršující se životní úroveň způsobená do značné míry velkou inflací, jež zasáhla v minulých letech téměř všechny země světa (v ČR dosáhla kumulovaná inflace za poslední 4 roky 33%1). Zhoršování životní situace lidí je dále dlouhodobě důsledkem současného imperialistického systému, který se snaží udržet nízké mzdy v těchto zemích například pomocí omezování, či přímo zakazování odborů a dalších organizací pracujících, nebo omezováním emigrace, což má za následek větší tlak na snižování mezd. Těmito a také dalšími metodami se daří imperialistům dosahovat nadprůměrně vysokých zisků právě na úkor mezd místních pracujících. V souvislosti se zhoršující se životní situací také převážně mladí lidé ztratili víru ve svou budoucnost. Není proto překvapením, že právě oni tvoří většinu všech protestujících.
Dalším jevem, proti kterému lidé protestovali, byla vysoká korupce. Tento problém také úzce souvisí s imperialismem – politici a jiní státní úředníci jsou velmi často korumpováni západními společnostmi (ale v mnoha případech i společnostmi z jiných imperialistických zemí) za účelem vyjednání zákonných výjimek, například při těžbě nerostných surovin na biologicky velmi rozmanitých místech. Pokud sledujeme pouze povrch důvodů, proč lidé demonstrují, snadno můžeme dojít k závěru, že za jejich problémy mohou jen jejich špatné vlády. Avšak pakliže budeme pátrat po příčinách protestů, zjistíme, že je jejich podstata vždy spojena se současnou fází kapitalismu.
Další důležitou skutečností, kterou nám protesty ukazují, je úroveň třídního uvědomění v jednotlivých zemích a s ním úzce spojená úroveň rozvoje tamějších lidových hnutí. Největšího rozvoje třídního uvědomění dosáhli protestující v Nepálu (pocházeli převážně z řad studentů a pracujících). Vysoká úroveň třídního uvědomění v Nepálu je vcelku pochopitelná vzhledem k vlivu a historii zdejších komunistických stran. Největší z komunistických stran: „Komunistická strana Nepálu (sjednocená marxisticko-leninská)“ byla dokonce několik volebních období vládnoucí stranou. Navzdory jejímu komunistickému názvu však praxe strany odpovídá nejlépe sociálně demokratické politice a strana je svým vládnutím rovněž zodpovědná za problémy, proti kterým lidé protestovali. Dalším negativním jevem, který stranu postihl, je korupce. Ta především přispěla k tomu, že během protestů lidé zapálili centrálu strany, což se dá považovat za její obrovské selhání – strana s tímto názvem by měla především hájit zájmy lidových vrstev a stát za nimi. Osud „Komunistické strany Nepálu (sjednocené marxisticko-leninské)“ je krásným příkladem toho, kam vedou všechny reformistické pokusy – provádění revolučních změn nebo alespoň zásadních změn prostřednictvím buržoazních voleb a institucí.
V kontrastu proti velkým komunistickým stranám, které z většiny propadli reformismu, stojí hnutí SAFAL- Uliční výbor nepálských dělníků, jež otevřeně prohlásilo demonstrace a zejména následnou represi ze strany státu za formu třídního boje. Zároveň hnutí vypracovalo třídně orientovaný program o sedmi bodech, které obsahovaly mj. zatčení a následný lidový soud vlády, jakožto nepřátel lidu, odzbrojení všech státních represivních složek (armády, policie atd.) a naopak ozbrojení mas za účelem sebeobrany. Bohužel SAFAL nedosáhl většího vlivu mezi protestujícími masami, a tudíž se nepodařilo program naplnit.
Ani v dalších zemích se nepodařilo masové demonstrace přeměnit ve vznik organizovaného lidového hnutí, jež by bylo schopné utrhnout ucho džbánu imperialismu neboli dosáhnout revolučních změn v ekonomické struktuře států, které by vedly k zajištění dostatečné kvality života lidí bez vykořisťování a s možností seberozvoje každého člověka.
Největším ponaučením z letošní protestní, někde i revoluční vlny dělnických a lidových tříd je tedy důležitost přípravy hnutí, které až nastane další revoluční vlna (což vzhledem k stále větší krizi imperialismu bude velmi brzy) bude schopné získat díky přípravě masový charakter a dosáhnout skutečných změn. Každý z nás může budování tohoto hnutí přispět, proto je důležité se vzdělávat, diskutovat s lidmi o jejich problémech, pomáhat jim a stát za nimi a poukazovat na souvislosti s imperialismem, a především se organizovat. A až se odpor proti imperialismu přesune i do Česka, buďme připraveni a tuto příležitost nepromarněme.
(avg)
Zdroje: 1: https://cedmohub.eu/cs/inflace-behem-fialovy-vlady/