Hesla, výkřiky, fráze… Tak nějak se dá se zdviženým obočím opsat prezentace s absentujícím obsahem, prezentace slepence „ochotných“, kteří se úporně účastní klání o lavice v Poslanecké sněmovně. Nesou prapor spojenectví mezi konzervativní pravicí a levicí všech možných stran, bývalých stran a pastran, tzv. hnutí (koho, čeho?), které si vzalo podobně povrchní název, jak povrchní jsou nakonec oni sami. Stačí prý vyměnit vládu a vše zas bude dobré, takový prostoduše viděný svět povýšený na program.
Tedy zkratkovité jednání bez nějaké hlubší myšlenky, salvy hesel a především chuť se do roztrhání těla sebeprezentovat, byť s absentujícím politickým rozhledem a sebevzděláním, o charakterovém kreditu ani nemluvě. Cílem není pravda, cílem není povznesení a aktivizace mas, ale vlastní kariérní postup, nástup do vlaku, který před čtyřmi lety ujel a zanechal na peronu uražené a ponížené. Právě ty nakonec nejlépe reprezentuje stávající premiér, který je tak schopný a sociálně inteligentní jako opozice sama. Svůj k svému, všichni jsou přece přisáti k prsu štědré buržoazie.
Nenuďme se analýzami tam, kde není po vzoru „kde nic není ani smrt nebere“ co analyzovat, nenuďme se proto tirádou stesků o nejhorší vládě (tento primát jí zřejmě zaslouženě patří, ovšem nenechme se do budoucna překvapit dosažením nového dna) od těch, kteří vzešli z lůna oportunistické levice, z této programové zrady, z mindráků vlastního podnikatelského neúspěchu, ale i z přání agrooligarchie. Kdo by čekal autenticitu, ten by čekal marně.
Proto nás udivuje masivnost drahé kampaně, bezproblémovost účasti v médiích a nakonec prostor a naděje, které právě takovému slepenci plnému podivných lidí i názorů nabízí režimní hlásné trouby. Průzkumy, které se mýlí vždy, přichází se šokujícími novinkami o nezměrném růstu, který už jednou nechal usnout na vavřínech až do Růženčiny smrti.
Přichází podivní proroci, sebevědomí hlupáci a nevzdělanci, taková suverénní nic, která musí především doma uživit pět hladových krků a zalepit protipanskou frází vlastní podivuhodné sebefinancování. Kreativitě se meze nekladou a tak dnes už nepřekvapí ani počet stran reprezentujících oligarchovo hnutí, ani požehnání koaličního partnera či schválení samotným exprezidentem. Jde to jako po másle. Možná proto, že to režimu neublíží, loutková opozice vždy jedině prospěje. Jen lid je mimo hru. Kdo čekal, že deset milionů lidí spasí v čase hluboké krize dotační zájem agrobarona, ten spolkne po volbách a následné prezentaci dovedností i charakterů hořkou pilulku. Císařovy nové šaty zbohatlíků jsou zacloněny trouby, kteří vystupují na „rebelantských“ demonstracích ministerstva vnitra a bojují od medikace až po migraci, jakoby si neradi dávali paralen či gyros od Vietnamce, Kurda nebo Řeka.
Jak píše jízlivý pisatel, lid byl jaksi vynechán. Byla pouze přejata tzv. lidová forma rétoriky, která ve své přímočaré prostotě nemíří na lid, ale na hlupáky, uspokojujíc nízké pudy lumpenproletariátu i maloměšťáků. Jako kdysi disident a dramatik z invalidního vozíčku křičel „Na Bělehrad!“, tak dnes se huláká „Pod carskou Rus!“, „Pod čínského investora!“ nebo proti Bruselu – aniž by se připomnělo, jakým je Brusel skvělým chlebodárcem. Zlo Bruselu vypomohlo k máslu na chléb nejednomu „rebelantu“, pro kterého je český parlament jen taková méně úspěšná brigáda na DPP. A tak je pracující mimo hru, slyšíc jen z jedné strany o mateřské a rohlíku matkám samoživitelkám a je podobně zmaten jako ty rodičky, které neví, „s kým to mají“. Sociální demagogii servírují paničky s byty v pražském centru, manželky bankéřů a švagrové oligarchů – Do boje, vpřed!
Jako pokaždé, i teď jde o všechno. O uspokojení nejbohatších, o ukojení ambicí kariéristů a všemožných dalších slouhů a jejich familií. O to, jak se rozdělí 200 lavic, funkce, přístupy ke korytu, dozorčí a správní rady a další legrace, o nichž si ti, kteří pracují 8 či 12 hodin denně a užívají si krás panstva kapitálu v třísměnném provozu, mohou nechat jen zdát. Jde o to zachránit moc buržoazie, resuscitovat systém, který by měl pro blaho většiny dávno zdechnout. Pravice vládní i nevládní spolu s levicí jsou tak jedna ruka a jediný třídní boj je ze strany buržoazie a jejích politických kašpárků proti pracujícím, kterých u nás žije drtivá většina. Kdo těm jednou jedinkrát pomůže, to je vskutku dotaz pro Sibylu, dotaz, který do kampaně ani na rozjásané Václavské náměstí ani do klání o Sněmovnu nepatří.
Nátěr růžové ne na smíchovský tank, ale na dekadentní režim nesou ve svých kbelících i opozičníci, kteří politickými opiáty ohlupují voliče, že stačí selský rozum a několik malých změn – a Titanic popluje směle dál. To je, přátelé, buržoazní demokracie se svou inflací emocí, kdy vládnoucí v kolonii čistí boty pánům ze Západu či z Východu, vždy shrbeni, ale jako místodržící dobře nakrmeni. Stojí na ramenou lidí, které ohlupovali, ale i z těch ramen se jednou mohou svalit. Pád bývá bolestivý, a proto je dobré ty neloajální pokřiveným pořádkům špiclovat a šikanovat, co kdyby.
Tlak se nám tedy vzrušením ze změn nezvýší, mozek se nám náhle neodkrví. Drama se zase nekoná, peníze za lístky se ale nevrací. Nejde o všechno, dnes zase nejde o všechno, protože všechno je už rozhodnuto. Našimi oligarchy, korporacemi, imperialistickými centry. O vše půjde tehdy, kdy bude subjektem skutečných změn lidové hnutí, to hnutí uvědomělých mas, ze kterého mají podplacení křiklouni a další věrchuška hrůzu. Ale to už je mimo kolotoč buržoazních voleb, které kdyby něco mohly změnit, dávno by byly zakázány.
(EW)