Týden uplynul, alespoň z naší strany v mírném údivu, jak je možné, že válka/y, které se odehrávají a jsou podporovány různými mocenskými centry, nepředstavují pro většinu masmédií zásadní událost. Válka na Ukrajině se přesouvá do kategorie „nic nového“ a hledá si své místo vedle okupace severního Kypru, Palestiny, války v Sýrii, Afganistánu aj.
Je charakteristické, že hlavní událostí masmédií kontrolujících trh s informacemi a dominantní propagandu, byl soud hollywoodských hvězd a z kontextu vytržené dílčí zprávy podávané stylem: neočekávaná senzace. Sem by rozhodně patřilo zabití agenta Mosadu v Iráku, rozšíření opičích neštovic již ve 29 zemích, teroristický útok v Německu (útočník najel autem do lidí v obchodní zóně v Berlíně), útok organizací Izraelští občané a Superortodoxní židé na řecký patriarchát v Jeruzalémě, bombardování oblastí jižně od Damašku izraelskou armádou, společné manévry jižní Koreje a USA, vypálení severokorejské rakety jako odpověď, ad. Ale ani jedna z těchto událostí se neodehrává v laboratorním prostředí, ve vakuu, bez souvislostí s celkovým kontextem, jehož charakter určuje kapitalistická krize, krize hlubší než všechny předešlé. Nic nebude jako dřív a přechod, ať už povede kamkoliv, bude plný brutalit a násilí, pro pracujícího člověka velmi drahý, vyústění nejisté.
Česká republika
Součástí tohoto systému je přirozeně i Česká republika, na kterou coby periferní, závislou zemi dopadá velmi intenzivně kapitalistická krize. Česká republika je montovnou monopolů průmyslových gigantů, producentem pochybných zemědělských produktů, je zemí, která je – byť by úplně nemusela – energeticky absolutně závislá. Inflace se pohybuje kolem 13%. I přes svalnaté proklamace vlády je třeba počítat s jejím dalším nárůstem. Spotřebitelské ceny vzrostly meziročně od 12,7%. Pohonné hmoty zdražily o 50%, elektřina o 24,7%, plyn o 37,7%. Údržba bytu o 16,4%, náklady na vlastní bydlení o 16%, nájemné o 4,4%. Potraviny stouply 30,3%. Hlavně se zdražily základní potraviny jako mléko (20,1%), máslo (31,9%), brambory (21,4%). Ceny oděvů a obuvi se pak posunuly o 19,9% samozřejmě směrem nahoru.
Na druhou stranu česká ekonomika přepočítávaná na HDP měla nárůst v 1. čtvrtletí mezičtvrtletně o 0,9 % a meziročně o 4,8 %. Meziroční růst HDP byl podpořen zejména výdaji na konečnou spotřebu domácností a tvorbou hrubého kapitálu, naopak negativní vliv měla zahraniční poptávka. V mezičtvrtletním srovnání nejvíce přispěl k růstu HDP zpracovatelský průmysl (růst 3,2 %) a stavebnictví (+6,4 %). Dařilo se i skupině odvětví obchodu, dopravy, ubytování a pohostinství (+0,6 %). [Statistické údaje z České národní banky (cnb.cz)]
Z těchto čísel jednoznačně vyplývá, že se produkt přesouvá od spotřebitele ke kapitálovým centrům. Nárůst zisků podporují běžní lidé, kteří platí energie, bydlení, základní potraviny a další potřeby. Pokud by tyto údaje samy o sobě nepřesvědčily, tak i oficiální statiky uvádějí výrazný nárůst počtu osob žijících pod hranicí bídy. Zatímco v roce 2021 to bylo lehce nad 9% obyvatel, v absolutních číslech přes 900.000 osob, dnes je to 16%, tedy 1.600.000 lidí. Zde je třeba podotknout, že státem uváděná hranice chudoby je daleko za skutečnými potřebami. Takže mezi chudé, mezi ty, kteří s velkou těžkostí přežijí od výplaty k výplatě bez možnosti kvalitně se stravovat, ušetřit, pokrýt potřeby na kulturu, vzdělávání nebo dokonce specializovanou lékařskou péči je třeba počítat mnohem větší segment české populace. Nejvíce ohroženi jsou důchodci. V roce 2021 byla 3% důchodců v chudobě, 43% tvořili nízkopříjmoví bez větších úspor. Během jednoho měsíce (březen 2022) se posunul počet důchodců pod hranicí bídy na 43%, nízkopříjmových je pak 20%. Tzn. že 3 důchodci z 5 trpí nedostatkem.
V této souvislosti je charakteristický rozhovor bývalého předsedy vlády Miroslava Topolánka pro Reflex (https://www.reflex.cz/clanek/prostor-x/113582/topolanek-lidi-by-ted-meli-byt-nastvani-hlavne-sami-na-sebe-ze-jsou-v-potizich-je-casto-jejich-vina.html), ve kterém bez velkého okrašlování vyjádřil, co si kapitál a jeho pohůnci myslí o pracujících lidech, když s bohorovným sebevědomím řekl, že většina lidí si může za svoji situaci sama, že patrně neudělali dost a nejsou na situaci připraveni, nezabezpečili se a dnes by měli zpytovat svědomí. Stát zde není, aby se staral o každého zvlášť. Naopak, každý sám individuálně musí usilovat, aby si kvalitu života zajistil. Sice vyjímá některé hendikepované skupiny, kterým stát musí pomoci, ale všichni ostatní jsou vlastně sólo hráči, kteří se musí spoléhat jen sami na sebe. Jako jedinou povinnost státu vůči občanům uvádí zajištění blíže nespecifikovaného bezpečí. Tento „úspěšný politik“ ze srdce pohrdá všemi, kteří si stěžují na sociální a politickou situaci v zemi a nazývá je tupými kobliháři. Topolánkovu názoru odpovídají také komentáře různých ekonomických analytiků a činovníků, že kroky vlády „rozdávající peníze“ – např. valorizace důchodů, která proběhla a další se chystá v září a zdaleka nepokryje nárůst životních nákladů, nebo jednorázový příspěvek na dítě 5000 Kč – jenom zvyšují státní schodek a vyplácet by se vůbec neměly. Dokonce i takové almužny jsou trnem v oku pro ty, kteří se řídí zlatým kapitalistickým pravidlem: „hamty-hamty-hamty, ať mám víc než tamty.“ Do koloritu pak zapadají různé rady ekonomických mágů o tom, jak si najít druhou práci, ušetřit tím, že budeme topit jen v jedné místnosti, místo běhání můžeme rozvážet jídlo, důchodci roznášet letáky…
V této souvislosti je třeba jednoznačně dodat, že pracující se klíčovou měrou podílejí na tvorbě HDP, vytvářejí bohatství, které jím je odebíráno, ještě k tomu jsou osočováni, že se nesnaží dost. Pracující mají každé právo požadovat důstojný život, zaplacení své práce. Bohužel toho není možné dosáhnout cestou apelování na zdravý rozum nebo očekávání toho, že politici „prozřou“, případně, že ekonomika bude jednou šlapat tak, že všichni budeme jíst stříbrnými lžičkami. Není možné dosáhnout zlepšení životních a pracovních podmínek, natož definitivní likvidace vykořisťování ani „super chytrými fintami“ oportunistické, nebo tzv. eurolevice. Prvními a zásadními kroky je podpora a aktivní účast v třídních odborech, organizace pracujících a systematický tlak směrem k držitelům kapitálu, vlastníkům výrobních prostředků a jim sloužící státní aparát.
Dalším charakteristickým momentem událostí je stav kultury, který odpovídá době totálního rozkladu všeho. Kapitál nemá co nabídnout ani zde. Uveďme několik příkladů her uvedených minulý týden na naší centrální scéně, v Národním divadle v Praze. Odcházející ředitel(ka) činohry Daniel(a) Špinar režíroval(a) svou derniérovou inscenaci: Shakespearovu hru Mnoho povyku pro nic. Pomineme-li velmi rozporuplnou Špinarovu osobnost, jeho eskapády se změnami pohlaví, názory na divadlo jako takové, zacházení se souborem, laviny kritických recenzí na jeho umělecké počiny, konfliktnost jeho povahy, zůstává pouze hra, která je velkorysou směskou postmoderního bizáru. Ve hře vystupuje dinosaurus, nad jevištěm se otáčí stříbrná diskokoule, inscenace je plná barevných efektů různě postrojených fantaskních postav, přičemž v této změti úplně zaniká Shakespearovo slovo. Co dokáže pomluva, neupřímnost, intriky a snaha nějak „postranně“ řešit zamotané situace se úplně vytratily a ze hry zůstaly pouze podivuhodné postavy a spousta barevných efektů. Tak ale vypadají všechny Špinarovy hry. Podobné kritiky měla i jeho Kráska a netvor nebo Manon Lescaux.
Další kauzou na scéně Národního divadla je také uvedení klasické opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta, tentokrát v režii Alice Nellis. Tato ikonická opera byla rovněž pojata jako inspirace k vyslovení jiného příběhu, kdy se tři zpěvačky řevní o roli Mařenky (v kostýmu servírky). Hra se odehrává v divadle, na sídlišti, patrný je pohrdavý názor režisérky na obyvatele venkova. Vašek vystupuje v kostýmu ledního medvěda mezi komedianty-opicemi v bílých oděvech skákajícími na trampolínách, nelogicky byla přidána postava režiséra. Bohužel stejně úpadkový byl i hudební výkon.
Opera Národního divadla také nezvolila podobný koncept poprvé. Do stejné kategorie patří Verdiho Rigoletto, ze kterého udělala dramaturgie a režie zmrzlináře, z hraběte mafiána. Hra se odehrává v současnosti na scéně jak z pouťového trhu nebo laciného veřejného domu, kde nechybí nafukovací balónkové srdce, revolvery, náklaďák, nafukovací panna… Režisérka nerespektuje děj libreta Francesca Marii Pieve, který napsal podle hry Victora Huga, tvoří vlastní příběhy, které mají logiku jak Cimrmanova rekonstruovaná opereta. Opera pak připomíná lacinou gangsterku z předměstí, kde se střílí od boku a podpaluje kdeco. Byla totálně odbouraná logika silného konfliktu mezi vládcem a jeho šaškem, aniž by režie dodala logiku jinou. Opět hudební podání slabé. Dirigent např. ignoroval Verdiho poznámky k partituře.
Divadlo by rozhodně mělo být živou, aktuální formou, reflektující stav ve společnosti (viz Brecht, Osvobozené divadlo, ad.). Není důvod neexperimentovat. Samozřejmě je možné uvažovat o tom, zda jsou takové experimenty vhodné na scéně ND, které nese velmi silnou symboliku a klasika ve své tradiční, třeba i akademické podobě tam určitě patří. Můžeme také namítnout, proč na tyto počiny, kdy se sáhne pro klasickou hru a ta se pojme tzv. avantgardně, není divák předem upozorněný, aby věděl, zda chce vidět např. Lenina v prvním dějství Borise Godunova v Janáčkově divadle v Brně.
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bundesarchiv_Bild_183-W0409-300,_Bertolt_Brecht.jpg
Ale hlavním závěrem je, že tyto inscenace skutečně úplně přesně odrážejí současnou dobu, její plytkost, prázdnotu, hru na efekt, barevnost, dojem možnosti volby, ale hlavně negaci všeho nějak spojeného s historií, minulostí, tradicí, ať už je to vlastenectví, čest, odvaha, spravedlnost, přátelství, láska. Zrada a zloba jenom posunují děj a nikdo je neodsuzuje. Stejně hodnoty jako morálka a logika jsou posunuty do sféry relativna společně s pravděpodobností příběhu. Do této postmoderní logiky-nelogiky zapadají komentáře samotných tvůrců, kteří kritizují klasická libreta a texty, neschopní vytvořit vlastní ucelený příběh je pak využívají k prezentaci svého do současné doby zapadajícího úpadkového názoru.
Na stejné vlně pak plyne hra mladých režisérů a herců ND Všem se nám uleví, kde je úplně jednoznačně vyjádřeno, že všechno minulé je úplně špatné, hloupé, tupé. Je třeba se takového nánosu nelítostně zbavit, ignorovat ho a jít si za svým, i když to staré a tradiční představují vlastní rodiče. Jakákoliv kontinuita se musí přetrhnout. To se však neděje ve smyslu přinést něco nového, pokrokového, kvalitativně vyššího, ale prostřednictvím hanobení a pohrdání vším, co není dnes tzv. in. Kdo se neumí stylizovat do progresivisty, je mimo, je nutné jej úplně vyeliminovat ze společnosti.
Patří sem i skandál kolem umístění kopie Mánesova kalendária na orloji Staroměstské radnice. Na této kopii, která byla na své místo vrácena bez mála před čtyřmi lety, došlo k úpravám měnícím originální pojetí, o kterých jejich autor konzervátor, kopista Stanislav Jirčík prohlašuje, že on to tak vidí, tak proč by to tak neudělal, že se do Mánesa vžil anebo, že jej vlastně opravil, případně že jeho kritici jsou úzkoprsí. Skandál má ohromný rozměr od kontroly odvedené práce, přesnosti zadání, adekvátnosti odměny až po etiku takto realizované rekonstrukce památky, symbolického artefaktu, uměleckého díla.
Na závěr třeba dodat, že ani úplně okrajově nejsou nabízené skutečné alternativní možnosti vyplývající ze skutečných problémů a potřeb člověka a celé společnosti. I to je nový fenomén současné hluboké krize kapitalismu.
Svět
Co se světových událostí týče, uveďme pouze několik dat souvisejících s rusko-ukrajinským konfliktem, s nimiž následně rezonují události v Egejském moři, potažmo východním Středomoří, které jsou úplně ignorovány našimi sdělovacími prostředky. I přes složitou situaci, kdy se běžnému člověku dnes a denně předkládá, že se musí uskrovnit, platit, platit a nic neočekávat, tak např. loďařské společnosti sídlící v Řecku, na Kypru a na Maltě zvýšily své zisky od počátku vypuknutí konfliktu více než dvakrát. V květnu převezly 58 mil. barelů ruské nafty, což je téměř dvakrát tolik než v únoru (31 mil.). Nezapomeňme, že se oficiálně existuje neproniknutelné embargo na Rusko! Následně osobní lodní doprava zvýšila tarify až třikrát s odvoláním na ceny nafty. Řecký ministerský předseda optimisticky prohlásil, že válka na Ukrajině je příležitostí pro řecké společnosti. Samozřejmě Řecko patří k zemím, které podporují Ukrajinu zásilkami zbraní. Dodejme, že se jedná se o zemi, která prakticky zbraně nevyrábí, velmi nákladně si je pořizuje a právě nákup zbraní je jedním z důvodů gigantického dluhu země. Jedná se o nákupy realizované za peníze daňových poplatníků, kteří jsou tak donekonečna zadlužováni na celé generace dopředu a kteří by za své peníze spíše uvítali investice do školství, zdravotní a sociální péče. Zvýšení platů neviděli mnoho let, stejně jako nové pracovní příležitosti.
V těchto dnech proběhlo v Egejském moři cvičení turecké armády pod názvem EFES 2022. Součástí cvičení jsou mimo jiné vylodění na ostrovech nebo boj v obydlených oblastech. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan zpochybňuje současné hranice v Egejském moři. Naopak řecká politická scéna se holedbá „historicky nejlepšími vztahy s USA“. Někteří komentátoři v Řecku mávají nad Erdoganovými proklamacemi rukou s tím, že se jedná o výroky pro vnitřní užití. Erdogan má silnou opozici, se kterou se předhání v nacionalistických proklamacích. Další část řecké vládnoucí a ekonomické elity šermuje silnými slovy, že my se Turkovi nedáme, ať si přijde. Ale situace je mnohem vážnější a komplikovanější. Má mnoho mezinárodních a ekonomických souvislostí. Zaprvé, Turecko považuje problém severního Kypru za vyřízený. Po téměř 50 letech od operace Attila vůbec neuvažuje o tom, že by znovuspojení severní okupované častí Kypru a jižní Kyperksé republiky vůbec mohlo být něčím víc než zbožným přáním pár nostalgiků. Aktivity Ergodanovy politiky ve východním Středomoří jednoznačně směřují k ovládnutí zdrojů plynu v těžebních zónách východního středomořského bazénu, kde se Turecku podařilo získat podporu Izraele a Egypta a „vyšoupnout“ řecké zájmy z oblasti. Jediným posledním neuralgickým bodem je oblast okolí ostrova Kastelorizo, kde je možné předpokládat nějaký turecký zásah v nejbližším období horizontu několika měsíců. Pak by trojice Izrael, Egypt, Turecko byly jednoznačnými hegemony v této části světa.
Zdroj obrázku: https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Soubor:Kastelorizo.svg
Podotýkáme, že obě země, Turecko i Řecko, jsou členy NATO. Erdogan si opakovaně vyzkoušel, že NATO je nejednotné a v případě zásahu Turecka na některém z řeckých ostrovů se projeví rozpory jednotlivých zemí a minimálně se Řecko nedočká zásadní všeobecné podpory. Nakonec to jasně deklarovala německá ministryně zahraničí, kdy apelovala na obě země, aby se „nějak dohodly“, že se jedná o konflikt dvou zemí, do kterých nikdo jiný zasahovat nebude. NATO nemá připravenou doktrínu pro případ, že jedna země paktu by zaútočila na druhou a neuznává hranice mezi jednotlivými státy NATO. Chápe území vymezené členskými zeměmi jako jednotné.
Intenzita Erdoganových proklamací a vojenských provokací v Egejském moři i vzdušném prostoru se zvýraznila s návštěvou Sergeje Lavrova v Konstantinopoli, kde se sešel se svým protějškem Mevlütem Çavuşoğlu. Nevíme, k jakým dohodám mezi oběma diplomaty došlo, ale je pravděpodobné, že ruská podpora bude spíš směřovat k tureckým než řecký zájmům. Nakonec Řecko otevřeně podporuje Ukrajinu, což jistě oba diplomaté zaznamenali. Nebylo by to ani poprvé v historii, kdy došlo k podpoře Turecka ze strany Ruska coby reakci na řeckou zahraniční politiku. Krom toho pro Rusko jsou momentálně velmi výhodné jakékoliv rozpory a tahanice na straně NATO. Přidejte si do mozaiky událostí také turecký nesouhlas s přijetím Švédska a Finska do Severoatlantské aliance, ale také soustavné bombardování severního Iráku a Sýrie tureckou armádou.
Byť nám může z perspektivy střední Evropy připadat, že nějaký kamenitý ostrůvek na jihu Egeidy je úplně bezvýznamný, jedná se o geopoliticky významný, klíčový bod a incident v této oblasti, incident mezi dvěma členskými zeměmi NATO by se stal další nášlapnou minou potencionálního světového konfliktu. Zamíchání dalších zemí ze strany NATA, předoasijských velmocí (Izrael, Egypt) by byl více než aktuální.
Turecko je nadcházející velmocí severoatlantského paktu, ať se to komu líbí nebo ne.
Bohužel mezi dnešními velmocemi, snad kromě Číny, neexistuje nikdo, kdo by volal po míru. Válka je výhodná pro všechny zúčastněné malé i velké hráče.
Ten pro koho není výhodná, je lid, pracující, lidové vrstvy obecně. Ale pokud oni nezasáhnou organizovanou a rozhodující silou, jejich životy budou v permanentním ohrožení válkou, bídou, nejistotou, fašismem a rasismem, zničeným životním prostředím, a konflikty placené z jejich práce budou na pořádku dne.
Připravila redakce KOMINTERNet-Dialogu.
Uzávěrka 2. 6. 2022 ve 20:00.