Někdy v první polovině tohoto desetiletí jsem na webu kanadského magazínu Counterpunch (www.counterpunch.org) poprvé narazil na dost česky znějící jméno Andre Vltchek. Jeho pozoruhodné články byly čtivé a dobře se překládaly. Vycházely z přímých osobních zkušeností z první linie bitevních polí nebo z míst, kde lidstvo trpělo a bojovalo. Znal slumy i paláce a vesnice, jež byly do základů vybombardované. Byl opravdovým revolucionářským bojovníkem za nejnižší společenskou třídu, celoživotním komunistou a zastáncem čínského globalismu, jenž popisoval coby prospěšný druhdy kolonizovaným zemím světa. Byl to filozof, romanopisec, filmový tvůrce, vyjímečný pátrající (nebo, jak je módou říkat v dnešní, češtině celkem nepřející době – investigativní) novinář.
V roce 1977 emigroval ze socialistického Československa do USA, odkud ale později odjel a po mnoha letech prožitých v Latinské Americe a Oceánii žil a pracoval ve východní Asii a v Africe. Objevoval se v zemích, které se právě zmítaly v krizi nebo čelily složitým problémům, včetně socialistické Kuby, a přinášel z těchto cest zasvěcené reportáže. Jeho názory na dění kolem sebe byly přinejmenším pozoruhodné; jen na ukázku jeho postoj k zemi, ze které uprchl, k ČSSR: „Bez ohledu na to, jakým problémům Československo čelilo za sovětské éry, zem byla rozhodně na straně utlačovaných, po celém světě. Čeští a slovenští inženýři, doktoři, učitelé – dělali neuvěřitelnou práci pro lidstvo, pro lidi v Africe, Asii…“
Jedinečně odhaloval zvěrstva od Afghánistánu přes Sýrii, Irák, Írán, Súdán, Argentinu, Chile, Peru, Hong Kong, po Sin-ťjang. Nejen že odhaloval nemilosrdnost vládnoucích elit perem, cestoval, aby viděl, co je pravda, co je lež, co je šokující. Sledování jeho stop vede ke znepokojivé litanii „šokujícího“. Jak řekl: „Děsivý stav světa, jak jsem jej viděl ve všech zemích a ve všech koutech zeměkoule ve víc než 160 zemích… Jsem přesvědčený, že jen boj proti imperialismu může zachránit miliardy lidských bytostí, které jsou mučeny a deptány po všechna tato století… Západní imperialismus je jediným problémem, jenž tato planeta má.“
V nedávném rozhovoru pro hongkongskou agenturu DotDotNews (https://english.dotdotnews.com/ ) krom jiného uvedl: „Bojuji proti čemukoli, co lze popsat jako imperialismus… jako něco, co svrhává lidové vlády… vnucuje lidem ideologii… v podstatě to, co Západ dělá po celá desetiletí a staletí pomocí koloniální a potom imperialistické nadvlády nad světem… Takže jdu kamkoli, kde jsou země ničeny.“
Měl kladný postoj ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968; možná krom jiného i proto, že jeho matka byla Ruska.
Byl blízkým přítelem spisovatele Milana Kohouta. Diskutovali spolu – anglicky – v západočeské vesnici Klikařov. Rozhovor přinesl nejprve Counterpunch; do češtiny jsem jej přeložil já, rozhovor z roku 2014 přinesly, krom jiných médií, Halo Noviny, se souhlasem Andre Vltcheka.
Poslední roky trpěl těžkou cukrovkou, měl jednu nohu ochrnutou. Zemřel nečekaně, ve věku 58 let, uprostřed noci 22. září, když s řidičem a svou ženou v Turecku cestoval ze Samsunu u Černého moře do Istanbulu. Když v časných ranních hodinách dorazili do hotelu, manželka se ho snažila vzbudit, ale byl už mrtvý. Turecká policie nařídila forézní analýzu jeho záhadného, nečekaného skonu…ale to už je spíše pro příznivce konspiračních teorií.
Vladimír Sedláček
Bývalý český disident, teď proti Západu
Nejsvobodnější za českého komunismu!
Milan Kohout je myslitel, umělec a profesor. Narodil se v Československu, kde žil, dokud nepodepsal Chartu 77 a neemigroval do Spojených států, kde se stal naturalizovaným občanem USA. Pan Kohout je hluboce zklamaný kapitalizmem a západním režimem.
Celá léta a desetiletí vystupuje po celém světě a frontálně napadá západní imperialismus, rasismus, kapitalismus a všechna světová náboženství, především křesťanství.
Diskuse proběhla 12. října 2014 v Klikařově, vesničce v západních Čechách. Vltchek přišel do České republiky k politické přednášce na Fakultě filozofie a umění v Plzni, kde Kohout vyučuje. Oba odjeli do malinké, zapadlé vesničky Klikařov v západních Čechách, kde si sedli u rybníka a vedli diskuzi o toxicitě západního imperialismu, kapitalismu a propagandě Evropy/USA.
***
ANDRE VLTCHEK (AV): Jsi jedním z mála umělců na Západě, kdo podniká přímou akci proti západnímu imperialismu, proti bezuzdnému kapitalismu a proti náboženství. Jak a kdy sis zvolil tuhle konkrétní formu uměleckého projevu?
MILAN KOHOUT (MK): Je to zjevně ode dnů, kdy jsem byl součástí takzvané „druhé kultury“, českého undergroundu; éry Západem nazývané „totalitní systém“ neboli československého socialistického systému. „Druhá kultura“ bylo hnutí, jež formovalo naši tvořivost i smysl umění. V oněch dnech jsme byli vyloučení z oficiální kultury, nebo z „první kultury“. Tak jsme se bouřili. Definicí to bylo hluboce politické hnutí, a produkovalo politické umění.
AV: Často říkáš, velmi přesně, že ti z vás, kteří podepsali Chartu 77, a ti z vás, kteří byli zapojení v undergroundovém/opozičním hnutí během studené války, byli vlastně socialisté, někteří dokonce marxisté. To se týká i tebe. Jsi rozhodně levicový intelektuál. Je to jasný paradox: Západ vás „prodával“, propagoval, coby skupinu antikomunistů. Můžeš pohovořit o tomto paradoxu?
MK: Samozřejmě tu byl takový paradox, velký paradox, protože většina lidí z undergroundového hnutí, z „druhé kultury“, vlastně hluboce podporovala levicové hodnoty. Rádi se o vše dělili, místo aby shromažďovali věci. Věřili jsme ve společné vlastnictví majetku a výrobních prostředků. Ale nikdy jsme o tom nepřemýšleli z teoretického úhlu – nezjišťovali jsme, že naše hodnoty jsou vlastně levicové, filozoficky. Takže ačkoli jsme bojovali proti takzvané komunistické vládě, byli jsme vlastně praví komunisté!
Mimochodem, když tohle říkám svým druhům z Charty 77, kteří tuhle zemi nikdy neopustili, často se hodně naštvou – nechtějí si to připustit.
AV: Říkal jsi vlastně, že dokonce i Václav Havel, který se v určitém okamžiku plně zaprodal a začal podporovat západní imperialismus – šel do Washingtonu, kde pronášel servilní projevy výměnou za potlesk vestoje od představitelů režimu – že dokonce i Havel, když byl členem vašeho hnutí, vlastně sdílel ony levicové ideály.
MK: Ale samozřejmě! Některé z jeho filozofických názorů byly skutečně marxistické!
AV: Tak co se stalo? Jak se lidé jako on vlastně změnili?
MK: Po revoluci jsem byl hrdý na Václava Havla, protože veřejně prohlašoval, že nebude žít v prezidentském sídle. Žil ve svém skromném bytě, do úřadu jezdil vlastním autem, každý den… Cítil jsem, že se stal úžasným idolem…
AV: Dokonce jezdil po prezidentském paláci na koloběžce…
MK: Ano… Stal se jakýmsi skutečným „lidovým hrdinou“, nebo „lidovým prezidentem“. Potom se v jeho mysli něco změnilo… Pravděpodobně částečně i proto, že byl z buržoazní rodiny.
AV: Jedné z nejbohatších v Praze…
MK: Ano, z velmi, velmi bohaté buržoazní rodiny… A samozřejmě říkával: „nechci vymáhat svůj majetek ani společenské postavení mé bývalé rodiny“, ale něco se muselo změnit. Soudím, že poradci, poté, co se stal prezidentem, mu začali podsouvat myšlenky, že bude-li nadále žít touhle sortou „levičáckého života“, může překážet kapitalistickému směru, kterým se zem vydala. Nejpravděpodobněji mu říkali, že by neměl být viděn jako ten, co sabotuje „svobodu“ a „ekonomický růst“… A také pravděpodobně vysoká politická pozice korumpuje… A tak se začal měnit, pomalu, ale jistě. Nashromáždil vlastně všechny bývalé majetky své rodiny, v takzvaných „restitucích“. Začal podporovat imperialistickou zahraniční politiku USA; fakt, jenž jsem shledal neobyčejně trapným… Potom se později stalo něco ještě bizardnějšího: ztratil spojení se skutečným životem: začal žít ve skleníku vyvolených nebo tak něco.
AV: Což mě přivádí k tématu, o němž jsme diskutovali už dřív: bez ohledu na to, jakým problémům Československo čelilo za sovětské éry, zem byla rozhodně na straně utlačovaných, po celém světě. Čeští a slovenští inženýři, doktoři, učitelé – dělali neuvěřitelnou práci pro lidstvo, pro lidi v Africe, Asii…
MK: Jako to dělali Kubánci…
AV: Ano. Ale teď, když se ohlédnu zpátky, zdá se, že obrovské procento lidí tu během komunistické éry vlastně snilo o připojení k Západu a nepřímo nebo dokonce přímo o tom stát se součástí globálního utlačovatelského aparátu. Teď když tolik bývalých pokrokových disidentů obrátilo, jako Havel, teď když se zem rozdělila a obě části se odhodlaně přidaly k západním imperialistickým a ekonomickým strukturám, je vidět, že Česká ani Slovenská republika neudělaly pro zbytek světa absolutně nic pozitivního, vůbec.
Jsou lidé šťastní? Je to co skutečně chtěli?
MK: Dokonce i tady jsou lidé vykořisťováni „zahraničními investicemi“.
Skutečně nechápu, co se děje v myslích lidí tady v České republice.
Samozřejmě, „vybrané části společnosti“, ti kteří něco vlastní, kteří jsou řekněme úspěšní v podnikání, kteří velice zbohatli, jsou přirozeně velmi šťastní tímto směřováním. A tito lidé vlastní média a propagují tenhle pravicový systém. Já si ale myslím, že se chudí začínají probouzet ze svého snu, že „kdyby se osvobodili z totalitního systému“, začali by žít „svobodným životem, radostně“. Žádný z těch snů se doopravdy neuskutečnil. Pro většinu lidí je život teď mnohem děsivější, než byl za socialismu.
AV: Když říkáš děsivý, musíme mít na paměti, že Česká republika je stále velmi bohatá země. A nabízí, alespoň svým vlastním občanům, druh sociálně demokratické matrace; polštář… Je tu bezplatná lékařská péče relativně velmi vysoké kvality, bezplatné vzdělání, subvencovaná kultura a po celé zemi jedinečná a levná veřejná doprava. Co se změnilo k horšímu?
MK: Před takzvanou „sametovou revolucí“ si lidé stěžovali, že nemají přístup k určitým druhům informací nebo k určitým kulturním produktům, včetně určitých filmů. Nemohli cestovat do zahraničí kdy chtěli, a tak dál. Ale neuvědomovali si, že důstojnost jejich života byla mnohem, mnohem vyšší než je tomu dnes. Neuvědomili si, že když přichází kapitalismus, měli by začít pociťovat obavy, velmi hluboké existenční obavy… Že by se měli začít děsit, že ztratí práci.
Teď jsou nuceni prodávat svou lidskou důstojnost, aby si udrželi práci. Teď musí lízat zadky svých bossů mnohem víc, než museli za komunismu.
Je to hodně zajímavé, protože lidé mívali určité výhody, jež byly samozřejmě vytvářené, vybudované a zaváděné v průběhu dějin socialistickými hnutími. A tak trochu pozapomněli, když tyhle hodnoty a výhody měli, že…
AV: Měli věci za samozřejmé?
MK: Měli věci za samozřejmé. Dokonce si ani neuvědomovali, že když mají některé velké věci, že mají velký život. Náhle, když je začali ztrácet, zjistili, že se něco strašně zhoršuje. Někteří jsou teď hodně zklamaní.
Strávil jsem s manželkou rok na Moravě. Je tam největší míra nezaměstnanosti v zemi, a uslyšíš tam velké stížnosti.
Je to velmi zajímavé, tenhle posun od socialistického systému ke kapitalistickému. Za socialismu Československo vyrábělo všechno, doslova od jehel po lokomotivy.
AV: Jaderné reaktory, letadla, velké říční lodě…
MK: Ano! Všechno… Od jaderných reaktorů po oblečení; vyrábělo se tu všechno. Produkovaly se tu potraviny. Byla to soběstačná zem. Teď se všechno změnilo! Veškerý národní průmysl je pryč. Prodaný nebo ukradený těmi…
AV: …nebo v úpadku. Letecký průmysl je pryč; továrny, které dřív vyvážely lokomotivy do celého světa, byly skoupeny západními nadnárodními společnostmi a teď vyrábějí vagony…
MK: Ano… Všechno je tak nějak pryč, a jak to bylo zprivatizované, výroba se přesunula na východ, a do země se nastěhovaly takzvané západní „investice“, a začaly se budovat ty obrovské výrobní haly, s „otrockou pracovní silou“, kde lidé pracují jako ve filmech Charlieho Chaplina, jako je „Moderní doba“ (Modern Times). Takže je skutečně škoda, že lidé nepochopili slovo „svoboda“.
AV: Naznačuješ, že před nějakými třiceti roky tu bylo více svobody než teď?
MK: Jak pro koho. Ale říkával jsem svým studentům na Tuftské univerzitě v Bostonu, když jsem byl tázán, kdy jsem se cítil nejsvobodněji… Vždycky jsem jim řekl: „Za »totalitního systému« v Československu!“
AV: Nebo přesněji za takzvaného totalitního systému… Totéž vidíme právě teď v Číně. Tys v Číně vystupoval, a moje práce je tam často vidět také.
Umělci tam jsou v mnoha ohledech svobodnější než na Západě. V Pekingu se umělci mnohem víc dotýkají důležitých problémů a vytvářejí neobyčejný dopad na společnost než ti, kteří pracují v Londýně nebo v New Yorku.
MK: Ano, znám to z vlastní zkušenosti. Před asi 4 lety jsem v Pekingu organizoval velký festival scénických umění. Byl jsem hodně překvapený, jak kritické tam byly některé z jejich prací. A přitom jsem četl v západních propagandistických médiích, že komunistická Čína cenzuruje, posílá lidi kvůli kritickým hlasům do vězení a tak dál. Bylo to úplně jiné, než čeho jsem tam byl svědkem.
AV: Také z naší vlastní zkušenosti z Československa… Snažím se tyhle body spojovat… V Československu, jak ses už dříve zmínil, si lidé stěžovali, že některé druhy informací nebyly snadno dostupné. Zároveň ale také informace v komunistickém Československu byly důležité. Dnes, v prozápadní a kapitalistické České republice, informace znamenají hodně málo, a lidé vlastně mohou hodně málo změnit, dokonce i když mají k informacím přístup.
MK: V socialistickém, nebo, jak tomu říká Západ, „totalitním systému“, si lidé stěžovali… Stěžovali jsme si… Ale vždycky jsme si našli cestu k informacím, jaké jsme hledali. A byli jsme hodně iniciativní, abychom informace měli. A potom jsme vyhodnocovali, co máme; skutečně jsme ty informace studovali, skutečně jsme je zpracovávali. A měli jsme spoustu času. V socialistickém systému jsme časem plýtvali. Mohl sis tak užívat čtení knížek, poslouchat muziku, dívat se na filmy…
AV: Někdy dokonce i v práci, protože se zdá, že nikdo nepracoval ve skutečnosti moc tvrdě.
[Oba se smějeme]
MK: Dobrá, smyslem života není žádný druh otročiny, no ne? Teoreticky to vlastně byla součást toho socialistického nebo komunistického systému, zlepšovat kvalitu života. Takže to celé bylo o kvalitě života, ale ne nezbytně o množství spotřebovaných věcí. Kapitalistický ekonomický systém je na druhé straně založený na „trzích“. Jeho ideologové říkají, že takový systém poskytuje mnoho dobrého. Víš, „věcí“… Ano, ale cenou za to je, že se kvalita života dramaticky snižuje.
AV: Máš potom tři auta, pět telefonů, ale ve skutečnosti je nepotřebuješ.
MK: Nepotřebuješ je, a nemáš čas žít. Pořád se děsíš, že přijdeš o práci nebo o mnoho dalších věcí.
AV: Tak s tím vším bojuješ, a používáš své umění, svá představení, k napadání bezduchosti života za kapitalismu. Také napadáš náboženská dogmata, která jsou s tím vším velmi těsně spjatá – k moci, k vykořisťování, útlaku… A napadáš imperialismus. Jaké reakce jsi dostal ze světa, protože neúčinkuješ jen tady, ale i ve Spojených státech, po celé Evropě, v Číně, Izraeli a na mnoha dalších místech. Zaplňuješ mezeru? Cítíš, že lidé touží po takovém umění, po takových politických a angažovaných vystoupeních?
MK: Myslím, že ano. Dostal jsem hodně pozitivní odpovědi, což mě vlastně drží v činnosti. Lidé mě občas zastaví na ulici a řeknou: „Vaše umění je velké. Zvyšuje naše povědomí o té či oné hlouposti!“ Ani nevím, kolik lidí má představení zasáhnou…
Moje představení, moje umění – to je také výsledek takzvané „druhé kultury“. Je to umělecká forma, která nevyžaduje moc peněz. Nevyžaduje stálé prostory, jako divadla, kde by byla předváděná. Je to umělecká forma, jaká používá hlavně tvé vlastní tělo, a ty máš své tělo sobě k dispozici, vždycky. Je předváděná v kontextu samotného života: na ulicích či na nádražích. Tak jsi součást tohohle života, a vytváříš situace, zvedáš povědomí o něčem, něco kritizuješ… a tehdy začnou skuteční lidé reagovat… lidé kolem tebe se mění v účastníky… Zatímco ve skutečném divadle je herec a jsou tam diváci, a je tam „pátá zeď“, jak tomu říkají. Na mých představeních zeď není. Je to přímé umění. Je to jako fúze umění a života.
Vždycky říkám: v divadle herec předstírá, že ho něco bolí, zatímco účinkující jako já bolest vlastně skutečně zažívá. Scénické umění je skutečně nádherné. Je tu od příchodu lidské rasy.
AV: Milane, podnikáš přímé akce v mnoha částech světa. Napadáš Izrael za to, jak zachází s Palestinci. Napadáš Čechy za to, jak zacházejí s Romy. Téměř bez pomoci někoho dalšího jsi pomáhal odstranit onu zeď hanby, která byla vztyčená v Ústí nad Labem, aby od sebe oddělila bílé Čechy a cikány/Romy… Házíš syrové maso na kněze v kostelích, abys upozornil na zločiny proti lidskosti, spáchané křesťanstvím. Přepadáš nákupní centra a tržnice; zesměšňuješ vyzývání Boha mamonu. Děláš hodně věcí, jaké by se jiní dělat neodvážili. Byl jsi někdy zatčený, zastrašovaný nebo dokonce napadaný?
MK: Ach, ano, mnohokrát! Mnohokrát jsem byl zatčený. Dokonce jsem musel stát před soudem, když jsem přišel s famózním kusem v Bostonu na začátku skandálu s hypotékami. Když banky prodávaly tyhle půjčky chudým a ti si nemohli dovolit hypotéky splácet a končilo to potom tím, že páchali sebevraždy. Tak jsem se rozhodl, že vystoupím před ředitelstvím Americké banky (Bank of America), která byla jednou z nejhroznějších, nejodpornějších institucí v té době; šidila lidi… Tak jsem položil před banku svazek provazů a napsal tam: „Oprátky na prodej“. Mé poselství bylo: „Přijdete-li sem požádat o půjčku, kupte si také oprátku.“
AV: Pro každý případ…
MK: Pro každý případ! Ale přišla policie, zatkli mě; brali to smrtelně vážně… Město proti mně vzneslo obvinění ze zločinu, a já musel několik měsíců docházet na soudní slyšení. Případ byl „Město Boston versus Milan Kohout“. A přišli s nějakým 150 let starým zákonem, jenž říkal, že nemůžeš prodávat tkaniny před bankovním domem. Ten zákon byl zjevně aplikovaný za těch 150 let jen jednou. Ale bylo jasné, že se snažili najít něco proti mně… Nakonec jsem byl osvobozený. Můj případ vyvolal neobyčejnou pozornost médií, mezi nimi i Národního veřejného rozhlasu (National Public Radio).
AV: Milane, oba intenzivně cestujeme po světě. Jasně vidíš nebezpečí, přicházející od západního imperialismu. Bereš tu hrozbu vážně? Souhlasíš, že západní imperialismus stále více kontroluje planetu; fakt, jenž může vést k neobyčejně tragickým následkům?
MK: Absolutně! Žiju 26 let v USA, takže jsem zažil období, kdy se moc USA stala velice agresivní. A uvědomil jsem si, že to je značně logické a spojené s rozložením východního bloku. Poté, co se komunistický blok zhroutil, Západ náhle neměl odpůrce. Náhle tu bylo velké vakuum bez opozice, a oni je okamžitě zaplnili, se svými agresivními podnikatelskými zájmy, protože je jasné, že na „špičce pyramidy“ je ekonomická diktatura. Najednou byla ohromná příležitost zotročit stovky milionů lidí. A oni to udělali!
AV: A tahle zem – Česká republika – odkud právě diskutujeme o světě, je najednou součástí západního režimu… Opět kolaboruje.
MK: Ale samozřejmě…
AV: Už to není oběť, jak chtěla být viděná v minulosti… Je součástí klubu utlačovatelů. Uvědomují si to lidé? Vede se nějaká diskuse, nějaká debata o tomhle problému?
MK: S radostí můžu říci, že někteří lidé, včetně těch na akademii, si to začínají uvědomovat. Je to ale velmi nedávný vývoj. Mezitím tenhle agresivní kapitalistický režim převzal skoro všechny výrobní prostředky, a také masová média. A vymývají mozky dospělým i malým dětem. Neustále je straší pokroucenými lžemi o komunistických dobách, a ty mladé mozky samozřejmě věří tomu, co jim řekli, protože to jsou informace, které jsou jim dávané. A jsou jim tak vymývané mozky, těmhle mladým děckám, že je to skoro neuvěřitelné! Propaganda stvořila něco jako orwellovská dogmata, že „za komunismu všichni nosili šedivé šaty a procházeli se pomalu po ulicích jako zombie“… Naprostý nesmysl! Vůbec to tak nebylo! Protože mnoho stránek života za komunismu bylo mnohem svobodnějších, než jsou teď!
AV: A mnohem zábavnějších…
MK: Mnohem zábavnějších! Kvalita života, jak jsme zmínili, byla mnohem vyšší, zvlášť ve srovnání s tímhle kapitalistickým otroctvím!
AV: Teď ale je globální opozice; koalice zemí, které vzdorují diktátu Západu: je tu Latinská Amerika, Rusko, Čína, Jižní Afrika, Írán, dokonce některé malé země jako Eritrea. A tahle opozice značně sílí, protože kontruje velkými mozky, a s rostoucí silou médií. My oba patříme k téhle opozici. Uvědomují si lidé tady, v České republice, ale také v Polsku, kde často učíš, že skončili na špatné straně dějin, když se přidali k Západu?
MK: Někteří lidé už pravděpodobně ano, ale většina ještě ne.
Ale zpět k umění: jeho velkou povinností je úkol umělců vytvářet takové povědomí. Umění musí lidi učit. Vykašlete se na ten estetický, poznávací a koncepční profil umělecké činnosti! A vraťme se k angažovanému, politickému umění, protože dnes je neuvěřitelně potřebné. Stále máme naději, že tahle katastrofa, jež probíhá posledních 30 let, bude odvrácená. Bojovat pro nás je teď bojovat za přežití téhle Země!
Vysrat se na celý ten estetický, poznávací a koncepční profil umělecké činnosti! A vraťme se k angažovanému, politickému umění, protože je dnes neuvěřitelně potřebné! Pořád máme naději, že tuhle katastrofu, co tu posledních 30 let probíhá, je možné odvrátit. Pro nás bojovat teď je bojovat za samo přežití na téhle Zemi!
ANDRE VLTCHEK
Counterpunch 24.-26. října 2014
http://www.counterpunch.org/2014/10/24/freest-under-czech-communism/
Fotografie: http://andrevltchek.weebly.com/