Velmi se omlouvám, že tento příspěvek je osobnější. Nemám to ve zvyku, ale nakonec každý z nás je osobně zapojen do dění a osobnost má svoji roli v objektivním, zákonitém procesu. V předloženém textu jistě najdete řadu názorů a postřehů, se kterými nebudete souhlasit, nebo vám přijdou „podivné“, ale věřte, že jsem k čtenářům Dialogu maximálně upřímná. K tomu se snažím vše filtrovat svou omezenou znalostí dialektického materialismu, třídním pohledem, obecně marxismu. Zároveň cítím povinnost vysvětlit čtenářům delší odmlku na stránkách listu.
Mám ráda svoji profesi archeologa i učitele. Jsem přesvědčená o její strategické důležitosti (viz článek „Archeologií k lepším zítřkům?!“) a vždy usiluji o to, abych byla co nejvíce prospěšná v procesu poznávání a poznání. Tak jsem se rozhodla využít možnosti pracovního pobytu na jedné z nejprestižnějších institucí v mém oboru[1]. Nachází se v USA. I to byla výzva. V Americe jsem do té doby nikdy nebyla, tak jsem byla zvědavá, jak vypadá život za velkou louží. Tato země je 150 let jedním z hlavních hráčů na šachovnici světové politiky, donedávna to byla země s nejsilnější ekonomikou na světě, dosud je tam generován nejvyšší HDP na hlavu…
Naposledy možnost pobytu na zmíněném institutu dostal český badatel přesně před 50 lety, a tak když jsem v mailboxu rozklikla vyrozumění o mém přijetí, rozbušilo se mi srdce. Začala jsem organizovat svoji roční absenci. Reakce se ihned dostavily: dostala jsem množství dopisů, ve kterých jsem byla označena za renegáta, který za mrzký imperialistický peníz zradil rodnou hroudu, hnutí a kdoví, co podniká v závětří Bílého domu (skutečně jsme bydleli 10 minut pěšky od tohoto symbolu amerického imperialismu). Některé reakce šly přímo ke mně a byly podepsané, jiné byly anonymní, některé mířily na adresu Dialogu, byly šířeny po na různých politických fórech, většinou za mými zády, ale víte, jak to chodí: vždy se najdou tací, kteří vám to – někteří v dobrém, jiní ne – „za tepla“ donesou. Objevila se i závist.
Trochu jsem s tím počítala. Nevadí mi to. Vím, že nemůžu přesvědčit nikoho, kdo má a priori názor. Když se dívám z odstupu, většina mého okolí mi fandila.
Mrzí mě, že jsem dosud nebyla schopná nic o svém pobytu napsat. Kladla jsem si otázky, zda je to proto, že mám příliš práce, nebo na to nestačím? Nebo na mě zapůsobil život ve přepychovém prostředí a nemám potřebu se podělit?
Proč jsem tedy nic nenapsala?
Odpověď spočívá v tom, že mi dlouho trvalo, než jsem všechny zážitky, vjemy a informace zpracovala sama v sobě, promyslela, prodiskutovala, ověřila, umístila do multiplicitních souvislostí. Možná někdo jiný na mém místě by „mrknul a věděl“. Moje hlava potřebuje čas. Rozhodně mě ovlivnilo, že jsem téměř rok žila v hlavním městě USA a měla skutečně výborné podmínky k životu i práci, takové, jaké bych si přála pro všechny pracující. Snadno člověk vpluje do pozice, že si to vlastně zaslouží, že je vlastně „sakra dobrej“, a pokud se někdo nemá jako já momentálně teď, tak je to jeho chyba. Nebezpečí bubliny je výrazné. Z toho vyplývá další argument potvrzující mé opakované výtky směrem k nadměrným odměnám stranických funkcionářů a politiků. Zlatá klec vede k tomu, že se funkce drží jako klíště, ztrácí objektivitu hlavně směrem ke své osobě a mizí kontakt s realitou. Stále si opakuji, že jsem nebyla na stipendiu pro sebe, ale kvůli oboru, který je hlavně v současném světě smysluplný.
Dalším faktorem mého mlčení je množství zážitků a vjemů, které mě zavalily, které jsem nečekala a bylo třeba je nechat uzrát, promyslet, zpracovat. Neuvěřitelná dostupnost neskutečného množství nové bibliografie, o které se nám v Evropě ani nesní a do které jsme se s manželem pustili jak utržení ze řetězu, mě také brzdí. Ještě se mi stůl prohýbá pod balíkem knih, které jsem ani nestačila otevřít. Řeknete si možná: „Ale prosím tě, my máme přece v Evropě knih hromady.“ Musím důrazně oponovat. V Evropě rozhodně není taková koncentrace tak vybavených knihoven jako je v USA. Jejich užívání včetně meziknihovní výpůjčky a elektronických zdrojů je zdarma pro každého čtenáře. V ČR ani jako člen akademické obce a zaměstnanec druhé největší univerzity nemám možnost přivézt si knihu z tuzemské, o zahraniční ani nemluvě, zadarmo. Většina knih a časopisů, které ke své práci potřebuji, v ČR nejsou. Musím do Vídně, Athén, Mohuče, Paříže, Londýna… Ani v jedné knihovně nejsou všechny potřebné zdroje. I elektronické zdroje jsou omezené.
V Americe je také úplně jiná „psychologie“ vydávání knih a knižního trhu. Vydat knihu, která je provokativní, vyvolá diskusi, bude se o ní mluvit, je naprosto žádoucí. Univerzity i tržní nakladatelé systematicky hledají zajímavé rukopisy, s autorem se vědecky i redakčně pracuje. Vybrušuje se každá věta. V Evropě je situace taková, že pokud máte peníze z grantu, vydáte doslova cokoliv. Pak už se to (krom pár velkých nakladatelství) ani nikdo nesnaží prodat. O české rukopisy je prakticky nulový nakladatelský zájem, pokud nepodporují konkrétní politické a ekonomické zájmy, a to často velmi lacinou formou. Zaujalo mě množství témat, která jsou v Evropě na okraji, dostupnost marxistické klasické literatury, marxistické zpracovávání aktuálních témat, otevírání nových témat jako je ekologie, krize kapitalismu, socialismus, digitální svět apod. I běžné americké knihkupectví má mnohem zajímavější nabídku než u nás třeba Luxor, Kanzelsberger nebo Dobrovský. Knihkupectví jsou plná lidí. Stejně tak jsou plná divadla, koncertní sály a muzea, tedy alespoň v D.C.
Zde naváži dalším pozitivem: federální a státní muzea jsou zadarmo. Např. Metropolitní muzeum v New Yorku je zadarmo pouze pro místní, akademiky, studenty, děti a seniory, ale když návštěvník řekne, že na vstup nemá, pustí ho zdarma, nebo zaplatí vstupné ve výši, kterou si může dovolit. Vstupenka platí tři dny. Stejně tak si můžete zadarmo prohlédnout třeba Kapitol, Jeffersonovu knihovnu, návštěvní centrum Bílého domu a další památky. Muzea Smithsonova institutu jsou sice vyhledávaná turisty, ale převažují místní. Muzeum přírodní historie, muzeum předkolumbovské Ameriky a nativních Američanů, muzeum afroamerické kultury, muzeum dobývání vesmírů jsou plná děcek, která se vůbec neliší od dětí jinde na světě. Např. první exponát, který v muzeu dobývání vesmíru uvidíte, je Sputnik. Své místo má i Gagarin a Koroljov… Stejně tak v muzeu nativních amerických kultur nebo muzeu afroamerické kultury nikdo nezavírá oči před tím, co představitelé raného i rozvinutého kapitalismu napáchali. Bez ohledu na charakter státu, kolegové v těchto muzeích odvedli profesionální práci.
Život ve Washingtonu
Hlavní město USA nabízí vysokou kvalitu každodenního života.
Autobus, tzv. cirkulátor, který ve čtyřech linkách spojuje periferie města s centrem, od 5 ráno do půlnoci a bez ohledu na den každých 10 minut projíždí zastávkou, stál 1 dolar, od února 2019 je zdarma. Děti mají veškerou městskou dopravu (další linkové autobusy, metro) také bezplatně dostupné. Stačí karta školáka.
Kulturní Kennedyovo centrum hraje každé pondělí zadarmo. Prezentuje špičková představení a musíte přijít nejméně o dvě hodiny dříve, abyste získali vstupenku.
Ve městě je sousta parků, kaváren, restaurací, muzeí a galerií.
Byli jsme překvapeni supermarkety plnými potravin, jejichž kvalita se s tím, co se prodává v ČR, ale i v mnoha zemích EU, nedá srovnat. Je (kupodivu?) mnohem lepší. Většina potravin jsou bio, tzv. organic food. Potraviny jsou levnější než u nás. Výběr je ohromný. Nebylo tomu tak vždy a sami Američané nám říkali, že se situace začala měnit v 90. letech, kdy byl boom geneticky upravených potravin a chemie se používala ve velkém. Tehdy se začal výrazně zvětšovat počet nabízených potravin ve prospěch zdravé, domácí strany.
Stejně tak je laciné oblečení, jídlo ve fastfoodech, ale také právě knihy. Washington je velmi čisté, bezpečné město. Až po nějaké době si všimnete, že ve veřejné dopravě kolují jedinci v ošuntělém oblečení, kteří tahají větší nebo menší zavazadla, ve kterých mají veškerý svůj majetek.
Samozřejmě Amerika není jenom Washington a generalizovat by bylo nebezpečné. V jiných městech, která jsme navštívili, jsme zaznamenali mnohem větší procento chudých lidí, nižší životní úroveň. Zaujaly nás osady, kde stovky lidí bydlí v domech typu chat na brněnské přehradě, ale u každého domu stojí pět aut, aby se dostali do práce, která může být i několik desítek mil daleko. Jeden se nediví, že takové stavby rozpráší větší vítr jak domeček z karet.
Ráda bych zde alespoň dvakrát a znovu podtrhla a připomněla, že můj popis Spojených států je do značné míry subjektivní, odráží vjemy moje a mé rodiny na konkrétní prostředí, které je i v USA výjimečné. Někdo jiný může mít zážitky diametrálně odlišné.
Na základě marxistické dialektiky a třídního pohledu se snažím hodnotit nejen své zážitky, americkou společnost, ale také a hlavně možnosti lidového a dělnického hnutí, případně další vyhlídky amerického kapitalismu, ale i zde se jedná o určité útržky, postřehy a poznámky spíš, než o vyčerpávající studii.
USA je nejrozvinutější kapitalistickou zemí, tudíž tam jsou i největší rozdíly a rozpory.
Dumbartonské duby
Tak by se dalo přeložit jméno místa, kde se nachází institut, kde jsem pracovala. Dumbarton Oaks (viz poznámka 1) je vědecká instituce, kterou v roce 1941 věnovali harvardské univerzitě manželé Mildred B. a Robert W. Blissovi. Tito diplomaté zakoupili ve 20. letech 20. století zámeček historizujícím stylu ve čtvrti Georgetown, kde se dříve rozkládaly ohromné farmy a plantáže a kde se později usazovali bývalí otroci. Blissovi sbírali byzantské umění, předkolumbovské artefakty a milovali parkové zahrady. Nashromáždili ohromnou knihovnu zaměřenou na tyto tři obory. V zámečku Dumbarton Oaks proběhly tzv. Washingtonské úmluvy o vytvoření organizace pro mír a bezpečnost ve světě (1944)https://en.wikipedia.org/wiki/Dumbarton_Oaks_Conference). Následně byla založena OSN. Blissovi založili nadaci, která je povinna udržovat a rozšiřovat knihovnu, starat se o zahradu (která je opravdu nádherná) a muzeum, jež musejí být přístupné veřejnosti, organizovat koncerty mladých nadějných hudebníků a také a hlavně poskytovat badatelská stipendia v oblasti byzantských studií, předkolumbovské archeologie a studia zahrad a krajiny. Od letošního roku přibylo stipendium pro mladé hudebníky a hudební vědce. Kritériem udělení musí být jedině a pouze kvalita bez ohledu na věk, národnost, pohlaví atd. Dnes je systém stipendií velmi rozvinutý a nabízí krátkodobé i dlouhodobé stipendijní pobyty od magisterského studia až po seniorskou úroveň. Potvrzuji, že já jsem svůj pobyt sdílela s kolegy od Číny, přes Rusko, Skotsko, Střední východ po Latinskou Ameriku.
Co se po badatelích chce a jaké mají podmínky?
Každý dostane ubytování, zdravotní pojištění a stipendium, které není přemrštěné, ale v klidu z něj vyžijete. Denně dostanete teplý oběd a neomezený přístup ke kávě, čaji, vodě a dalším nápojům. Je vám přidělena vlastní pracovna. K dispozici je také krásná zahrada, bazén, tělocvična, společenské místnosti. Knihovna obsahuje prakticky veškerou literaturu, kterou výše zmíněné obory potřebují. Pokud narazíte na knihu, která zde náhodou není, objednáte a výtisk vám paní knihovnice donese na stůl během 48 hodin. Poznamenávám, že v Americe je jednotný knihovní systém a jedna kniha má stejnou signaturu ve všech amerických knihovnách, což celý proces značně zjednodušuje. Každý stipendista má plný přístup k elektronickým zdrojům Harvardské univerzity, takže prakticky ke všemu, co na internetu někde „visí“. Tisk, kopírování a skenování je neomezené. K tomu přístup k byzantské a předkolumbovské sbírce, ke starým rukopisům. Institut pořádá přednášky a semináře, můžete požádat o pozvání odborníka, který vás zajímá. Každý týden jsou brainstormingové semináře, kde jednotliví badatelé prezentují svůj výzkum a diskutují s ostatními. Připadá vám to normální? Myslíte, že tak to v akademii chodí? Tak v české rozhodně ne, v rámci kontinentu možná někde. Individualismus a totální nezájem o předmět výzkumů je u nás do nebe volající, jak popisuji dále. Takto systematicky a důsledně se mnou nikdo nepracoval ani v době mých studií! Také tím chci doložit, jak klesly naše požadavky a jak se snadno spokojíme s málem pod tlakem propagandy a strachu, aby mě nevyhodili a že stát nemá na to, abychom měli náležité podmínky k práci.
Dále jsou organizovány i sociální akce a oslavy u příležitosti různých svátků. Je kladen důraz na kolegialitu a vědeckou komunikaci, na respekt ke všem, kteří Dumbarton Oaks tvoří. Lidé se oslovují jménem od ředitele po uklízeče v parku.
Institut po vás chce, abyste intenzivně studovali. Na konci předkládáte tzv. report, který má suma sumárum tři sta slov. Nic víc. Byla jsem překvapená, že po mně nikdo nechce žádný rukopis. Dostala jsem jasně najevo, že dostávám čas a pohodu bádat, přemýšlet, tvořit nové myšlenky a znalosti. Psát že můžu až pak. Skutečně jsem svá témata promyslela do hloubky, načetla spoustu literatury a vytvořila rukopis, který přirozeně odevzdám k vydání v Dumbarton Oaks. Moc mě překvapilo, když v uvítacím proslovu řekl ředitel institutu, že máme být sami sebou, nemáme se snažit někomu se zavděčit, naopak máme svobodně říkat, co si myslíme, myslet mimo zaběhanou tradici. Před knihovnou je do žuly vytesaný citát Mildred Bliss, že v dobách dezintegrace jsou humanitní vědy důležitější než cokoliv jiného. Humanitní vědec v USA je vědec stejně jako ostatní. Naopak v Evropě je nám stále předhazováno, že jsme nepotřebným, nevýdělečným přívěškem efektivní tržní společnosti.
Totální rozdíl s evropským akademickým prostředím!!! Na mé domovské univerzitě se mě nikdo neptá, co bádám a proč. Musím zajistit dostatek článků v mezinárodních tzv. impaktovaných časopisech, za což dostanu body, které jsou přepočítávány na peníze pro mé pracoviště. Nikoho nezajímá publikování v češtině nebo popularizace vědeckých výsledků. Naopak, to je považováno za mrhání mzdovými prostředky. Dalším kritériem mé úspěšnosti je množství grantů, prostřednictvím kterých tak opět tečou finance na pracoviště. A to hovoříme o státní univerzitě! Studenti univerzitu zajímají jako balíky peněz. Co umí, proč a jak je učíme, to už je úplně jedno. Hlavně, aby bylo PR a studenti se hlásili, protože s každým jedním přijde balíček peněz. Samozřejmě i Harvard, který je plně soukromou institucí, si musí opatřit finance a jsou to ohromné částky, ale výstupy nejsou v žádném případě překalkulovány na peníze. Počítá se s tím, že do vědy, kam patří i humanitní obory, se musí investovat. Naopak z Masarykovy univerzity jsou vyhazováni lidé, kteří prostě nebyli finančně přínosní!!! Náš výkon je skutečně převáděn na tvrdou měnu a přepočítává se každý rok, což vyplývá z boloňských úmluv EU. Není to nějaká specialitka pouze českého vysokoškolského prostředí, aby si někdo nemyslel. I z toho hlediska chápete, že můj pobyt v USA byl jako život v oáze. Doma musím stále dokazovat, že jsem schopná svůj obor uživit a stále nad sebou cítím Damoklův meč, v USA se mnou jednali s respektem…
Uvedu další příklad: jeden z nejlepších žijících historiků harvardský prof. Michael McCormick měl přednášku pro potencionální sponzory univerzity. V plénu seděli lidé z vlády, kongresu, ambasád, bankéři, akademické špičky. Mike začal slovy: Naše bádání navazuje na klíčové zjištění sovětského byzantologa Alexandra Každana… Chápete, že mi spadla čelist… Následně v přednášce vysvětloval období krize po rozpadu římské říše. Sázel americké elitě jedno varování za druhým. Uzavřel tím, že smysluplná věda musí dávat odpovědi na strategické otázky bez ohledu na to, zda se to někomu líbí nebo ne a že dnes strategické otázky neklademe, ale prožíváme je na vlastní kůži, a že Harvard smysluplnou historii dělá, jak právě doložil, a tudíž si zaslouží podporu. Sklidil aplaus.
Samozřejmě Harvard a jiné velké univerzity jsou výkladní skříní americké akademie. Na menších univerzitách je to hodně podobné evropskému prostředí. To jsem si ověřila na konferenci Amerického archeologického institutu v lednu 2020, kdy jedna celá sekce konference byla věnována problémům v humanitních vědách na univerzitách. Otevřeně se mluvilo o způsobech financování, studijních programech a jejich kurikulu, vztahu kapitálu, vzdělání a vědy, vztahu politické reprezentace a humanitních věd. Úpadek vzdělání i humanitních věd není problémem jedné univerzity, jednoho regionu, je to problém organicky prorostlý s krizí kapitalismu. Je to systemický problém.
Škola v Americe je veskrze špatná a Američani jsou tlustí blbci
V USA jsem byla s rodinou. Největší šok zažil můj syn, který v necelých 14 nastoupil do americké školy. Moc anglicky neuměl, bál se, ale už přijetí první den bylo velmi pozitivní a motivační. Americký školní rok považuje za nejlepší školní rok, co zažil. Chodil do státní školy (Hardy Middle School). Nejprve je třeba uvést, že základní a střední školy (tedy ročníky 1 – 9) jsou v kompetenci jednotlivých států. Proto jsou mezi americkými školami ohromné rozdíly. Např. D.C. dává na školství cca 5% svého nemalého rozpočtu. Naopak jsou státy jako např. Jižní Karolína, kde je školství v totálním rozkladu. Možná jste zaznamenali dlouhodobé a masové stávky učitelů v tomto státě během školního roku 2018/19. V USA jsou obecně malé studijní kroužky, a to do 20 dětí. Výuka je koncipována tak, že v každém předmětu postupují žáci takovou rychlostí, která jim vyhovuje, které jsou schopní. Proto třeba s jinými dětmi chodí na jazyky, s jinými na matematiku. Škola nefunguje stylem: když nebudeš umět, budeš potrestán, ale za vše, co budeš vědět a budeš znát, budeš pochválený. Motivací není trest, ale pochvala, uznání. Je podporováno přemýšlení nad probíranými jevy. Hodně se diskutuje. I když v pololetí a na konci roku jsou státní testy pro každý ročník, není tak důležitá absolutní známka, ale stupeň pokroku. Každý žák tedy dostane 2 známky: absolutní stupeň znalosti a stupeň pokroku. Učitel nikdy nekritizuje jednoho žáka před celou třídou, ale mezi čtyřma očima. Vždy informuje rodiče. Po týdnu ve škole mi volal synův třídní učitel pan Jo (Číňan), zda se synovi ve škole líbí a nemá stres, že to pro něj musí být velká změna. Byla jsem tak překvapená, že cítil nutné mi vysvětlit, že žák se musí ve škole cítit dobře, aby podal výkon, že stresované děti nemá smysl nic učit a zkoušet. Stejně tak paní tajemnice školy mi kladla na srdce, že jí mám říct cokoliv, co by nějak negativně ovlivňovalo synův pobyt ve škole. Syn, který do té doby odmítal anglicky číst, nepsal, ani nechtěl kreslit, najednou začal psát slohy, číst a psát anglicky, začal po mnoha letech kreslit. Do školy se každý den těšil. Chodil do třídy s dětmi z celého světa. Šikana nebo rasistické výlevy byly úplně mimo množinu reálných bodů. Budování kamarádství, pomoc druhým byly důležité hodnoty.
Syn nepotřeboval žádné pomůcky. Učebnice, výtvarné potřeby i věci na tělocvik dostal od školy. Tělocvik byl mimochodem každý den. Do školy se chodilo důsledně v uniformě. Ráno v 7,30 otevírá tzv. caffeteria, kde si děti mohou dát zadarmo snídani. Škola začíná v 8.45 čtvrthodinkou s třídním. V 9 začíná výuka. Oběd v jídelně stojí 3 dolary (to je jako hrnek kávy se Starbucks), na výběr je z 5 jídel. Pokud si chce dítě přinést vlastní jídlo, může si ho ohřát v termoboxu. Výuka končí každý den v půl čtvrté. Následně nabízí různé kroužky, které jsou bezplatné. Škola, byť akademicky velmi náročná, byla úplná pohoda.
V pololetí dostal syn certifikát žáka s největším pokrokem. To se opakovalo na konci roku.
Naše zkušenost není obecná. Jsou velmi chudé a zanedbané školy, jsou pedagogové, kteří se snaží, ale i tací, kterým je všechno jedno. Občas se někde objeví magor, který se dostane do školy a zmasakruje žáky. Ano, ale ani to není to obecná skutečnost. Existuje spousta učitelů, kteří dělají svoji práci, jak nejlépe umí s respektem k žákovi i společnosti.
Podobný přístup jsem zažila i na institutu, kde jsem měla možnost podílet se na výběru stipendistů na další rok. Doktorandi musejí přijet na interview, což jim institut platí, i když letí přes celou zeměkouli. Předseda komise nám kladl na srdce, že se musejí cítit v pohodě, že nás zajímá, jací jsou vědci, co je v nich, jak uvažují. Netestujeme, zda ustojí stresové situace.
Rozdíly ve školství jsem sledovala i na doktorandech, které jsem samozřejmě srovnávala s našimi. Rozdílů by se našlo dost: třeba stupeň zodpovědnosti ke studiu, chápání studia jako investice, ne samozřejmosti. Studium je chápáno jako privilegium, které si je třeba vážit. Stojí to strašné peníze. Nezodpovědnost může ovlivnit celý další život. Toto vědomí mezi studenty existuje. Studenti se na rozdíl od našich umí perfektně vyjadřovat, vysvětlovat jevy i souvislosti, prezentovat. I já sama jsem cítila, že ústní projev amerických kolegů je mnohem lepší než náš.
Co lidi?
Většina těch, kteří přijedou do Spojených států, je překvapena tím, jak komunikativní Američané jsou. V obchodech, v kavárnách, v metru, na ulici, všude se s vámi dají do řeči. Ptají se a sdělují. Američané jsou velmi pracovití a usilovní lidé. V tom, co dělají, chtějí být dobří. Proto obvykle pracují velmi zodpovědně a neúnavně. To je dáno tradicí i historií.
Kolegové, a to hlavně mladší doktorandi a studenti, se mě často ptali, jaké to bylo v době socialismu. Neměli žádné předsudky. Většina mladých Američanů považuje socialismus za lepší než kapitalismus. Nebojí se diskutovat, argumentovat, vyjádřit svůj názor. Často se baví o politice, o tom, jak je složité přežít a co bude dál. Vnímají (na různém stupni uvědomění), že je zle. Osobně si nevzpomínáme na nikoho, kdo by kapitalismus hájil. Studenti chodili na demonstrace, malovali plakáty…
Dalším mýtem je, že Američané jsou lidé bez historie. Většina však dobře ví, odkud pocházejí jejich předci, kde mají kořeny. Mají povědomí o svých předcích mnohem hlouběji než my.
Dalším mýtem z mého pohledu je, že jsou individualisté. My jsme byli překvapeni, že třeba před svátky se nás ptali i lidé na ulici nebo sousedi, zda máme s kým svátky strávit, zvali nás domů, s kolegy jsme společně vařili. Přivezla jsem si spoustu tradičních amerických receptů, které se vaří v různých rodinách od San Diega po Boston. Konečně jsem pochopila tradiční Halloween a proč je pro Američany důležitý.
Jak to půjde v Americe dál…
Rozhodně nemůžeme říci, že v Americe neexistuje pokrokové nebo mírové, komunistické nebo dělnické hnutí. Doposud se jedná o malé, roztříštěné, ale velmi aktivní subjekty. To je výsledek teroru v 50. letech, propagandy období studené války a dalších faktorů, které hnutí doslova rozprášily, fyzicky zlikvidovaly. Amerika je země uprchlíků, migrantů. Spojené státy jsou produktem boje proti kolonialismu. Ústava Spojených států byla ve své době nejpokrokovějším státním dokumentem. Na druhé straně samozřejmě stojí otrocká práce afrického obyvatelstva, později Afroameričanů, likvidace nativních obyvatel hlavně v době nastupující průmyslové revoluce, práce milionů migrantů z Evropy hlavně na konci 19. a na počátku 20. století.
Podotýkám, že jak Martin Luther King, tak třeba Frederic Douglass a další mají svá muzea a pomníky. Den narození Martina Luthera Kinga je dokonce státním svátkem. Nelidskost imperiální dravosti je prezentována v muzeích. Svůj památník má i John Brown ze známé písničky. Harpers Ferry, kde na zbrojnici s hrstkou statečných John Brown zaútočil, je národním parkem, kde je každý domek malým muzeem oslavujícím jejich odvahu a oprávněnost boje za rovnoprávnost.
Samozřejmě i ve Spojených státech je mnoho xenofobů a rasistů. Lidí, kteří nechtějí, aby nikdo další do USA migroval za prací. Bojí se o svoji ohlodanou kost. Nakonec to dokládají volební procenta. Otevřený rasismus byl v USA realitou do nedávné minulosti. Možná, že ještě někteří z čtenářů si upamatují bostonské události, kdy došlo k rasistickým útokům na barevné školáky, a to počátkem 80. let. Obecně je rasistické vyjadřování a chování naprosto nepřípustné.
Velmi výrazné zastoupení marxistů je v humanitních vědách. Řada vědců se k Marxovi hlásí. Nejsou za to ostrakizování ani považováni za exoty. Je to velký rozdíl mezi evropským statem quo v humanitních vědách a v USA. Američtí humanitní vědci ve své většině neakceptovali státní imperialismus a na univerzitách existuje svoboda myšlení a vyjadřování. Je pravda, že kolegové si stěžují na období George Bushe, kdy cítili tlak v tomto směru, a kdy docházelo k perzekucím z politických důvodů.
Na amerických univerzitách existují katedry dějin SSSR. U nás byly zrušeny snad ještě v listopadu 89. Řada badatelů umí rusky, cestuje do Ruska, studuje archivy. Narazili jsme na současné práce o ekologii raného Sovětského svazu, na práce vyvracející sovětský podíl na katyňském masakru, práce o hospodářství SSSR apod. Mnoho mých amerických kolegů zná archeologii Ruska mnohem lépe než my u nás, kde akademická obec sovětskými a ruskými vědci programově pohrdá.
V archeologii a rané historii, za které mohu s jistotou hovořit, je používání marxistické metodologie a uvědomělé hlášení se k Marxovu odkazu úplně běžné (např. Chris Wickham, John Haldon).
Snažila jsem se také čerpat literaturu o životě v USA v době krize, v 50. letech 20. století. Život ve Státech byl velmi tvrdý. Americký sen byl mýtus. V USA jsme stopovali životní osudy dědečka mého manžela, který byl řeckým imigrantem v USA v letech 1916 – 1929. Tak jsme se dostali třeba do Clevelandu, kde pracoval v továrně na pneumatiky (Good Year). Doporučuji, abyste si přečetli knihu Born to run od Brucea Springteena, která vyšla (pod stejným titulem) i česky, a ve které tato rocková legenda popisuje život na americkém venkově v 50. a 60. letech.
Snažili jsme se zmapovat situaci na americké politické scéně a podařilo se nám být i aktivními. Připojili jsme se k aktivitám organizace Democracy@Work, kterou založil prof. Richard Wolff, marxistický ekonom světového formátu (https://www.rdwolff.com/, https://www.democracyatwork.info/). Tato organizace pracuje zásadně s dobrovolníky, kteří organizují přednášky, vyučují marxistickou ekonomii, argumentují ve prospěch družstevních aktivit, kde mají družstevníci rozhodující právo a povinnost apod. Systematicky agitují ve prospěch socialismu. Vydávají knihy se základy marxismu (např. Understanding marxism, 2018), argumentují ve prospěch socialismu (např. Understanding socialism, 2019). Produkují vzdělávací a informační videa dostupná na jejich stránkách nebo youtube. Nemají stranický aparát. Co propagují, to důsledně aplikují. Existují ve všech větších městech. Většinou jsou to mladí lidé. Toto hnutí se rozrostlo natolik, že ovlivňuje i jiné hráče na politické scéně jako je hlavně Bernard Sanders zvaný
Bernie.
Systematicky sledujeme jeho postup v předvolebním klání. Hypotézy, které jsme vyslovili v souvislosti s jeho první kandidaturou, se potvrzují. Rozhodně odmítáme interpretovat tohoto politika jako komunistu nebo nějakého mesiáše amerického lidu. On sám se definuje jako socialista, ale je třeba zmínit některé z jeho postulátů. Demokratická strana, za kterou Sanders kandiduje, ale není členem, není levicovou stranou, ale někteří její členové jsou politici, které bychom v Evropě tak označili. Většina kandidátů této strany má podporu velkých firem – finančních kolosů, velkých farem, farmaceutických firem nebo zbrojařů. Sanders financuje svoji kampaň výhradně z peněz drobných přispěvovatelů. Buduje hnutí dobrovolníků. Přirozeně nejsme tak naivní, abychom si mysleli, že Sanders změní celou zemi, ale poznamenání hodné je, že jeho zaměření na pracující Američany (ať už jsou to běloši nebo ne, místní nebo čerství imigranti) rezonuje společností. Jeho popularita stoupá každý den. Jeho zásluhou je, že radikalizoval předvolební debatu a nastolil témata, která byla dosud tabu, nebo periferní. Čím dál více pracujících se ztotožňuje s tím, že v nejbohatší zemi světa nemůže ten, který bohatství tvoří, tedy pracující člověk, živořit a žít v nejistotě a že není možné čekat, až se bilionáři slitují, že je třeba jednat. Není sám. V místních zastupitelstvech až po senát se objevují osobnosti hovořící o sociální a ekonomické spravedlnosti. Nejedná se tak na teoretické úrovni. Doprovází to snaha přesvědčit, aby lidé nečekali a jednali. Např. nejmladší členka kongresu Alexandria Ocasio-Cortez (zvaná AOC, Ejousí), kterou ještě budu citovat, a která nespadla z nebe. Vzešla z hnutí těch, kteří podporovali Sanderse 2016. Sama uvádí, že v roce 2016 si jako servírka na Manhattanu začala klást otázky, proč si člověk, který pracuje 60 hodin týdně, nezaslouží důstojný život. Nejradikálnější z představitelů tohoto proudu je právě Wolffovo hnutí, které argumentuje pro nutnost nastolení socialismu. I když Sanders nejde tak daleko, Wolffovo působení jej vlastně nadnáší jako polštář.
Hnutí podporující Sanderse nese známky raného revolučního hnutí. Co je možné s jistotou předpovědět, že Sanders volby vyhraje. Co není možné předpovědět, co se dále s hnutím stane. Jistě se projeví všechny logické rozpory mezi revolučním třídním křídlem a oportunisty.
Co sledujeme v USA dnes, odpovídá v mnoha aspektech situaci ve 30. letech, kdy se dostal do vlády prezident Herbert Clark Hoover, kterému se podařilo přesvědčit demokratickou stranu, že je třeba dát lidem práci, jinak bude revoluce. Začal tak organizovat státní podniky, státní díla. Donutil magnáty, aby uvolnili alespoň část kapitálu.
Sanders je s pracujícím a jeho zájmy, které považuje za klíčové, ale není naivní. Dobře ví, že pokud chce skutečně donutit superboháče platit, zvýšit minimální mzdu, podpořit školství, zdravotní péči a dostupnost bydlení, pak musí mít za sebou masu přesvědčených a rozhodnutých lidí. Sociální politika však rezonuje Spojenými státy. Slovo nerovnost je chápáno jako něco nepřijatelného, nedůstojného pro 21. století, na rozdíl od nás, kde společnost více méně akceptovala, že nerovnost je odrazem schopnosti a neschopnosti každého jedince.
Prezidenti jako Jefferson, Roosevelt, již zmíněný Hoover, později Obama jsou pro Američany těmi, kteří se snažili o sociální reformy. My sami jsme zažili velmi pozitivní komentáře Obamových reforem, kdy poprvé v dějinách USA se prakticky všem Američanům dostalo přístupu alespoň k základní lékařské péči. Logicky namítnete, že i posledně jmenovaný je reprezentantem americké imperiální politiky, za jeho vlády pokračovaly vojenské zásahy USA, destabilizace různých zemí, vměšování se do politiky suverénních států. S tím se nedá než souhlasit. Moje argumentace necílí k advokacii politiky jednoho nebo druhého reprezentanta amerického kapitálu, demokratů nebo republikánů, ale dokumentuji jasnou touhu pracujících Američanů po sociální spravedlnosti, které zatěžují jejich každodenní život.
Dovolte mi poznámku o Komunistické straně USA. KS USA podpořila prezidenta Obamu, vzdala se samostatné politiky. Nezbylo jim, než být ocasem, který musí jít, kam jde kapitál. Z toho důvodu jsou nedůvěryhodní. Dnes stojí opodál. Jejich poslání se chopili jiní. KS zůstala nedůvěryhodná, zakřiknutá politická síla, kterou není ani vidět ani slyšet. Bohužel. Vyplývají z toho mnohá poučení.
Přirozeně americký systém politické reprezentace nepředstavuje žádný ideál zastupitelské demokracie. Proto také pouze dvě strany bojují o místa v nejvyšších státních orgánech a na prezidentský post. To je Američany vnímáno někdy kriticky, ale spíše jako tradice. Co jsme však jasně zaznamenali v době voleb do senátu a kongresu v roce 2018, byla řada nových tváří ve volbách, hlavně na úrovni státních zastupitelských orgánů. Velmi kladně bylo přijímáno, že se do senátů mnoha zemí propracovala řada pracujících, sociálně smýšlejících lidí, socialistů, obecně levicových lidí, žen a lidí z různých národnostních (nebělošských) skupin. To odráží určité změny v americké společnosti, které se ve volbách mohou projevit pouze částečně, což je samozřejmě dáno tím, kdo může kandidovat a kdo má de iure i de facto možnost volit.
I když jsou USA v úpadku, pořád je to nejbohatší země na světě. Má lidský, technologický, i intelektuální potenciál. Na univerzitách, ve vědě obecně, je patrné, že po dlouhou dobu docházelo k systematickému sbírání mozků. Amerika je země ohromných rozporů, ale jako všude akce vyvolává reakci a určité vzedmutí lidového, dělnického hnutí je možné očekávat. Spíš bych řekla, že se děje. Stávky, které proběhly v minulém roce v Amazonu, v továrnách na auta, učitelů v některých státech ad. to jasně dokládají. Američané od státu nic neočekávají, jako je tomu v Evropě. Jsou zvyklí přiložit ruku ke společnému dílu více než Evropané. Např. právě aktivita a operativnost D@W mě nepřestává udivovat.
Amerika je země, kde se dosud koncentruje ohromný kapitál, který si samozřejmě zajišťuje politiku takovou, která mu vyhovuje, ale na druhou stranu je to země s dělnickou a pokrokovou tradicí. Jak říká rockový zpěvák Tom Morello: jsem hrdý na tuto americkou tradici, Ameriku pracujících mám rád.
Uvědomme si, že rozvoj kapitalistických výrobních vztahů a nárůst kapitálu v Číně, Indii a Brazílii je faktor, který současnému kapitalismu lije krev do žil. Už z tohoto úhlu pohledu jsou nepokoje ve Francii nebo budování hnutí v Americe velmi důležité. Jejich neúspěšnost může mít i pro nás velmi negativní konsekvence.
Situaci v Americe je třeba vnímat třídně. Na jedné straně je americký pracující, který je naším potencionálním spojencem, na druhé kapitál koncentrující se v Americe, složky společnosti, které jej podporují. Je nutné znát sílu a možnosti obou.
Také se uvědomme, že u nás se marxismus a dějiny dělnického hnutí systematicky učily 40 let (dobře nebo špatně, to je jedno, učily se). Alespoň polovina populace tedy ví, kdo byl Marx, zná mezníky dělnické historie bez ohledu na názor každého. A je snad na tom hnutí u nás dobře? Je akceschopné? Jednotné? Má program? Je početné? Ani omylem. Ve Spojených státech se o Marxovi učí stejně jako o kterémkoliv jiném filozofovi. Ti, kteří se k němu hlásí, se museli v tomto směru sami dovzdělat, pochopit jej. Jejich přesvědčení stojí na velmi pevných nohou.
Americké lidové hnutí bychom neměli přehlížet. Stejně jako v ČR nejsou všichni Babiš, ani v USA nejsou všichni Trump. Házet všechny Američany do jednoho pytle je nespravedlivé a nacionalistické. Podotýkám, že jsem nebyla na tak dlouhodobé stáži v jiných kapitalistických velmocích jako je Čína nebo Rusko, ke kterým může mít někdo z různých důvodů blíž. Házet všechny lidi žijící v jednom kapitalistickém státě do jednoho pytle je minimálně nacionalistické.
Migranti
Stejně jako jinde ve světě, jako v EU, je jednou z karet reakční politiky problematika migrace. Imigranti jsou oběti i nástroje kapitálu. V samotných státech je ohromné množství těch, kteří pracují za pár dolarů denně, nemají žádná politická, občanská ani sociální práva a ještě jsou Trumpovou politikou předsunováni jako ti, co za všechno špatné v americké společnosti můžou. Podle stejného recptu, jako v Evropě. Na jednu stranu se staví zeď, na druhou stranu jsou tito levní otroci zachránci mnohých amerických firem.
Jak v argumentaci Wolffa, tak Sanderse toto téma rezonuje. Oba argumentují ve prospěch zrovnoprávnění všech pracujících, všech, kteří jsou přítomni ve Spojených státech a Spojené státy tedy tvoří.
Přirozeně, když jedna imperialistická země nebo skupina zemí rozloží, destabilizuje, vysaje zemi jinou, je zřejmé, že jednou z možností (ledaskdy jedinou), jak se postavit k životu, je odejít. Kdo, jak a proč odchází na individuální úrovni, je jiná věc.
V Evropě je podřízení bývalých třídních sil oficiální propagandě, strach ze ztráty volebních hlasů mnohem silnější než logika věci. Tím se ale i někdejší třídní subjekty přesouvají na stranu podpory kapitálu bez ohledu na jejich vnitřní přání a touhy.
Domnívám se, že se mi v tomto bodě podařilo prokázat, že problematika migrace je také produktem imperialismu, je jeho politickými představiteli zneužívána proti pracujícím, využívána ve svůj prospěch. Opět to není jenom problém Evropy, nebo jenom některých zemí. Není to výsledek nějakých psychických pohybů některých obyvatel např. Předního východu, některých afrických zemí nebo zemí latinské Ameriky. Je to jev vytvořený a doprovázející globální kapitalismus. Je to jeho zákonitost. Je tedy třeba bojovat proti kapitalismu globálně i na místní úrovni. Úspěch a neúspěch toho kterého hnutí je životu důležité pro všechny pracující na celém světě. Více než kdy jindy platí verše Johna Donna Komu zvoní hrana? Více než kdy jindy platí Marxovo a Engelsevo Proletáři všech zemí, spojte se.
Na závěr mi dovolte mi citovat Alexandriu Ocasio-Cortez, část jejího vystoupení z předvolebního rallye B. Sanderse. Mohla bych citovat mnohem více, mnoho silných míst bychom našli, tak alespoň pár z mnoha: „Vývoj/rozvoj sám o sobě neznamená nic. My rozhodujeme, jestli se společnost bude rozvíjet. To, že hodiny tikají, neznamená, že se děje vývoj (progres). Musíme za něj bojovat. Musíme požadovat/usilovat o radikálně novou vizi odpovídající století, ve kterém žijeme. To je jádrem toho, za co bojujeme. Víte, co je komické? Slýchám na veřejnosti na náměstích, při kampani politiky, že změny reformy jako lékařská péče pro všechny, nová zelená politika, odbourání nerovností v našem právním systému ad. jsou NEREÁLNÉ. A víte, co je na tom právě to komické? Že když se vrátíme do D.C., za zavřenými dveřmi kongresu tito lidé argumentují proti této politice. Ale do očí mi neřeknou, že je to nerealistické. Používají argument, že to nejde, protože bychom prohráli. To tedy neznamená, že my nemůžeme, ale že se bojíme. Bojíme se.
Sama jsem se tolik let v mém životě bála. Bála jsem se, že nebudu mít na nájem na konci měsíce, že onemocním a nemám na lékaře, že mojí mamince vypnou proud. I teď se bojím o babičku v Porto Ricu závislou na kyslíku… A tahle děsná administrativa odmítá participovat na řešení problémů. Mně už je z toho strachu nanic. Chci tyto problémy vyřešit jednou pro vždy a pro všechny. Nesmíme se bát toho, co se stane, když se pokusíme. Musíme se bát toho, co se stane, když se nepokusíme.“ https://www.youtube.com/watch?v=QXC-6HlWWZc
[1] Jedná se o institut Dumbarton Oaks. Research Library and Collection. Trustees for Harvard University. Sídlí ve Washingtonu D.C. Stránky institutu: https://www.doaks.org/ Co jsem tam dělala: https://www.doaks.org/newsletter/the-missing-people-of-crete
Věra Klontza-Jaklová