(Jiná, zakrývaná a zalhávaná tvář USA)
Pro stoupence kapitalismu jsou Spojené státy americké prý tou „nejcivilizovanější“ a „nejdemokratičtější“ zemí na světě. Sama skutečnost, nejen období vzniku těchto států, ale i druhá polovina 20. století a až do současnosti, nasvědčuje o něčem zcela jiném.
Spojené státy americké vnikly 4. 7. 1776 vyhlášením Nezávislosti na Velké Británii.
Co do velikosti jsou 3. na světě (9 831 214 km2), co do počtu obyvatel na 3. místě na světě (327 652 594). Pokud jde o státní zřízení – jde o federativní prezidentskou republiku. (Wikipedie)
* * *
- Ekonomika USA je kapitalistická
- a) Zvláště po 2. světové válce prodělaly Spojené státy bouřlivý demografický (respektive imigrační) růst, kdy se jejich populace zvýšila ze 152 mil. v roce 1950 na 281 mil. na přelomu tisíciletí (přírůstek 85 %).
- b) Tomu v podstatě odpovídal i ekonomický růst, i když jejich podíl na světovém HDP z poválečných asi 40 % postupně klesal na současných (kolem roku 2000) 20 %. V této době tak USA ztratily většinu technických prvenství (u civilních i vojenských oborů).
Přesto USA stále ještě představují jedinou globální, imperialistickou supervelmoc.
Na jedné straně koncentrují světový kapitál a bohatství. Jde o to, že z deseti nejbohatších a nejmocnějších světových multinacionálních korporací je jich 6 v USA! V roce 2000 bylo na světě 482 dolarových miliardářů, větší část z nich pocházela právě z USA. Přitom měly 5 mil. milionářů,
1 % z jejich populace vlastní 40 % majetku země. 10 % pak téměř ¾.
Na druhé straně jde o ekonomiku nejen nestabilní (viz vývoj a stagnace kolem r. 2000, nemluvě o krizi z let 2008 a následně), ale hlavně nerovnovážnou. Jde o to, že latentně trpí velkým schodkem veřejných rozpočtů a velkým celkovým zadlužením (státu, podniků i obyvatel) a zejména pak zahraničním schodkem a výsledným dluhem platební bilance. (viz Dvořák, F.: Kdo vládne světu. Máme ještě šanci?, Eko-konzult 2004, s. 182)
- Politické mocenské instituce a politické strany – politický systém USA
Jak již bylo uvedeno, jde o federativní prezidentskou republiku se „zastupitelkou demokracií“, fungující prostřednictvím dvoukomorového kongresového systému (Senát a Sněmovnu reprezentantů). Území spadá pod troje orgány – na federální, státní a místní úrovni, ačkoli mnohé oblasti jsou spravovány více místními správami, například i okresními nebo metropolitními orgány. Všechny tyto správní orgány jsou voliči voleny v tajných volbách nebo jmenovány voliči volenými zástupci. Státní správa se na federální úrovni skládá ze tří složek: zákonodárné, výkonné a soudní atd. (Wikipedie)
Jak z hlediska úlohy fungování státních orgánů, tak politických stran USA, nešlo a nejde o „demokracii“ = vládu lidu, ale oligarchickou duokracii! O totální vládu (po staletí nezměnitelnou a nezrušitelnou) dvou politických, buržoazních stran (republikánské a demokratické strany), jejichž prostřednictvím zde vládne velkokapitál, zejména finanční oligarchie a americké multinacionální korporace. Tolik v propagandě prezentovaná a velebená „pluralita politických stran“ zde ani v náznaku, formálně neexistuje. Trvale a bezkonkurenčně zde vládnou ony dvě politické strany, které se, zejména pokud jde o prezidenta, střídají u moci. Jde tedy vlastně jen o „křídla“ jedné, skutečné politické síly, která plně a bezkonkurenčně disponuje onou konec konců určující, ekonomickou mocí. Odtud také plynou nemalé peníze na fungování oněch politických stran a to jak přímo, tak prostřednictvím státu, kterým jsou dotovány. Velké peníze jsou zvláště velmi důležité jako investice do velkého „volebního divadla“, šarády za stamiliony USD. Vždyť jak jsou dnes „nezbytné“ až závratně vysoké výdaje na volbu daného kandidáta, za prezidenta USA? Jde až o stamilionové částky. K tomu všemu se ještě podrobněji vrátím.
*****
Pokud jde o vznik Spojených států, šlo zprvu především o přistěhovalce, osadníky – kolonisty z Evropy – zejména z Anglie. Proto zde již v polovině 18. století existovalo značně rozsáhlé anglické koloniální panství (na atlantickém pobřeží Severní Ameriky bylo již 13 anglických kolonií, které postupně vznikly od konce 16. století).
- V Americe přitom v době evropské invaze žilo 40 milionů lidí. Více než 5 milionů v Severní Americe (Spojené státy, Kanada). Ostatní ve střední Americe (hlavně v Mexiku) a v Jižní Americe v andských oblastech, rovníkových pralesech a jižních pampách. Avšak kolonisté – přistěhovalci při svém obsazování Amerického kontinentu postupně – za 3 století, od roku 1510 zhruba do roku 1850 vyvraždili 50 % tohoto původního amerického obyvatelstva – Indiánů, tj. cca 20 miliónů lidí.
To zřejmě stoupencům a obdivovatelů Spojených států amerických (USA) nevadí. Tak jako to, že posléze v procesu formování předprůmyslového kapitalismu se Američané zásadním způsobem podíleli na násilném a loupeživém obchodu s černochy – otroky a tím i na násilném vylidňování Afriky. Jih USA si dal „dovážet“ např. v letech 1810 až 1830 více než 150 000 otroků ročně, tj. souhrnně 3 milióny. Již o sto let dříve Montesquieu v díle „O duchu zákonů“ v roce 1721, ironizoval „lenost“ kolonistů – evropských národů slovy: „když vyhubily národy Ameriky, musely zotročit národy Afriky, aby je použily na obdělávání tolika pozemků.“ (viz Otrokářská ekonomika a kapitalismus, In: Černá kniha kapitalismu, OREGO 2000, s. 41) Šlo tedy o to, že černoši ve skutečnosti nahradili indiány v těch oblastech, kde byli fakticky vyhubeni.
Rozvoj jak evropského (Anglie, Španělsko, Francie, Portugalsko), tak amerického kapitalismu byl tedy podmíněn násilnou deportací černošského obyvatelstva Afriky na americký kontinent, zrodem a rozvojem „otrokářské ekonomiky“. Přitom všem došlo k obrovským ztrátám na životech Afričanů: 7 až 8 milionů jich bylo zabito v průběhu razií nebo zemřelo během deportací do otrokářských stanic ještě na území Afriky; 2 miliony Afričanů bídně zemřelo během dopravy a další 2 miliony vyčerpáním v průběhu prvního roku na plantážích, nemluvě o nevyčíslitelném počtu úmrtí v důsledku špatného zacházení, sebevražd, vzpour, represí, lynčování a vyložených masakrů.
Násilné vylidňování Afriky spojené s honem na černochy a s jejich prodejem do otroctví vedlo mj. k dlouhodobému a pravidelnému poklesu podílu Afričanů na světové populaci – v roce 1600 představoval 30 % této populace, v roce 1800 klesl na 20 % a do roku 1900 žilo v Africe už jen 10 % obyvatelstva naší země. (Tamtéž, s. 41-50)
- Dodnes funguje legenda, že válka mezi Jihem a Severem se vedla z důvodů veskrze morálních, za zrušení otroctví černochů. To je opravdu jen legenda. Vždyť sám A. Lincoln, nebyl stoupencem rovnoprávnosti mezi černými a bílými, byl rovněž rasista, odmítající skutečnou sociální a politickou rovnost, neboť považoval „nadřazenost bílé rasy“ za reálný fakt. Poté, co byl zvolen prezidentem (6. listopadu 1860) se o měsíc později začala od Unie oddělovat Jižní Karolína. Začala sílit odstředivá tendence mezi státy na jihu. Proto Lincoln začal klást důraz na zachování jednoty Unie, samozřejmě při nadvládě Severu nad Jihem. Zdůraznil: „Není mým záměrem přímo ovlivňovat otroctví ve státech, kde existuje, avšak nesmíme se rozejít. Unie musí zůstat zachovaná.“ Ve svém prvém „Poselství národu“ vyhlásil: „Ani přímo, ani nepřímo nesleduji záměr dotknout se instituce otroctví… Nemám žádné zákonné právo to udělat, a ani to nemíním udělat“. Jindy zase řekl, že, když by mohl Unii zachránit osvobozením otroků, udělal by to, a kdyby ji (Unii) mohl zachránit bez toho, aby osvobodil jediného otroka, udělal by totéž.
Následně po Jižní Karolíně se začaly oddělovat od Unie další jižní státy: Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Luisiana, 1. února Texas, kdy tyto státy 8. 2. 1861 založily nezávislou a samostatnou konfederaci – CSA, jejímž prezidentem se stal Jeffersen Davis. Lincoln prohlásil, že „oddělení je nezákonné“, „Unie je nesmrtelná“ a tak začala válka mezi Severem a Jihem, ne pro osvobození otroků, ale pro zachování „Unie“ a to za každou cenu. Ve válce proti 23 severním (průmyslovým) státům s 22 miliony obyvatel, stálo jen 11 slabších (zemědělských), otrokářských států s počtem obyvatel 3,4 milionů bělochů a 3,5 miliony černochů. Pokud jde o výnos o osvobození otroků, ten z vnitropolitického hlediska neměl téměř žádný význam, zahraničně politicky však ano, neboť zásah Anglie a Francie ve prospěch otrokářských států, byl tak téměř vyloučen, neboť v takové situaci vedla Unie válku za osvobození otroků. (Deschner, K.: Utajované dějiny USA, Skurvená Amerika, Vydavateľsvo Eko-konzult 2016, s. 88-90)
Shrnutí uvedeného
Dějiny Ameriky, zvláště Spojených států, jsou dějinami agrese a podmaňování. Ano, již „objevení“ „Ameriky Kryštofem Kolumbem v roce 1492 znamenalo pro domorodé obyvatelstvo naprostou katastrofu. Tisíce původních indiánských obyvatel byly zmasakrovány a další miliony zemřely nemocí či přepracováním. Jen ve středním Mexiku, klesla v letech 1519-1605 indiánská populace z 25 milionů na pouhý 1 milion (odhady indiánské populace před dobytím Ameriky se pohybují od 8,4 k 112 milionům lidí). Stejně devastující byla i následná kolonizace… Se stejnou brutalitou se zacházelo s indiánským obyvatelstvem i v rodících se Spojených státech amerických. I tady byli indiáni vyhánění ze své země a po tisících zabíjeni v expanzivních válkách…“ (Livingstoneová, G.: Zadní dvorek Ameriky. USA a Latinská Amerika od Monroeovy doktríny po válku s terorem, GRIMMUS 2011, s. 18, 320)
- Výše nastíněná politika expanze – agrese a podmaňováni si dalších území a států – tedy politika jejich anexe fungovala naplno při samotném rozšiřování Unie, kdy v letech 1812-1814 došlo ke druhé válce za nezávislost. Tehdy když Británie bojovala s Napoleonem. Byla to válka „za osvobození Kanady a vyhnání Angličanů, kdy však USA nedosáhly hlavního válečného cíle, připojení Kanady ke „státům“. (Deschner, K.: Utajované dějiny USA, s. 71-72) Onou expanzí nejen na západ, dále rozšiřovaly své území. Podobně „jako původní indiánská populace byly vytlačovány i evropské koloniální mocnosti. V roce 1803 koupily Spojené státy od Francie za 15 milionů dolarů Louisianu (v tzv. Louisianské kupní smlouvě, která zahrnovala dalších 14 států a území) a v roce 1819 získali od Španělska Floridu. V 1846 byli z Oregonu vytlačeni Britové a ve stejném roce vyprovokovaly Spojené státy válku proti Mexiku, v níž Mexiko definitivně ztratilo polovinu svého území: Texas a oblast dnešního Nového Mexika a Kalifornie. Během 40 let si USA přisvojily víc než 6 milionů čtverečních kilometrů území a zvětšily tak svou rozlohu desetinásobně.“ (Livingstoneová, G.: Zadní dvorek Ameriky. USA a Latinská Amerika od Monroeovy doktríny po válku s terorem, GRIMUS 2011, s. 22)
Nenasytný hlad USA, této rodící se supervelmoci a falešné „svatyně lidských práv a svobod“, „po další půdě, nerostných surovinách a levné pracovní síle byl od poloviny 19. století hnacím motorem jejich agresivní politiky, jež žádala intervenci ve Střední Americe a v Karibiku. Po expanzi na západní pobřeží se vůdci USA obrátili na jih, kde zabrali polovinu mexického území. Ve 30. letech minulého století byla již ekonomická hegemonie USA ve Střední Americe nezpochybnitelná.“ (Tamtéž, s. 19-20)
Podle slov Olivere Stonea a Petera Kuznicka si prý většin Američanů myslela, že Spojené státy naplnily svůj „evidentní osud“, když se roztáhly přes celou Severní Ameriku, byl to W. Seward, ministr zahraničních věcí vlády A. Lincolna, „kdo vyjádřil daleko grandióznější vizi amerického impéria. Ten si vytyčil za cíl získání Havaje, Kanady, Aljašky, Panenských ostrovů, Midvejských ostrovů, a části Santa Dominga, Haity a Kolumbie. Značná část jeho snů se mu opravdu splnila.“
(Stone, O., Kuznick, P.: Utajené dějiny Spojených států, Temné stránky americké historie od anexe Havaje po tažení v Iráku, Brno, PRESS 2015, s. 12)
Ano, šlo i o to, že vůdčí politici zrozeného „Nového světa“ – USA, nového bezohledně expandujícího impéria, si byli vědomi, že v „roce 1878 evropská impéria a jejich kolonie ovládaly
67 % pozemského povrchu Země. A v roce 1914 měly kontrolu nad ohromujícími 84 %. Do 90. let 19. století si Evropané rozkrájeli 90 % Afriky, z toho lví podíl připadl Belgii, Británii, Francii a Německu.“ Nové impérium, Spojené státy měly strach, že nestihnou dohnat ztracený čas. Vládnoucí a vůdčí třída – oligarchové tvrdily, „že USA musejí soupeřit se zahraničními mocnostmi a ovládnout světový trh, aby rostoucí přebytky Ameriky pohltili cizinci. Zisk jednoznačně ležel v cizině: v obchodu, levné práci a levných zdrojích. A nejzajímavější byla Čína. Aby mohli nakrojit tento obrovský tržní dort, potřebovaly by Spojené státy moderní, parou poháněné námořnictvo a základny po celém světě, aby mohly soupeřit s britským impériem, s jeho obrovskou výhodou přístupu do přístavu Hongkong. (Tamtéž s. 13)
V roce 1898, v této atmosféře globální konkurence, Spojené státy anektovaly Havaj, kde již v roce 1887 si vynutily výlučné právo na námořní základnu Pearl Harbor a dokonce v roce 1894 uznaly Havajskou republiku. (Deschner, K.: Utajované dějiny USA, Skurvená Amerika, Vydavateľsvo Eko-konzult 2016, s. 115)
„Kuba ležící sto padesát kilometrů od břehů Floridy, se vzbouřila proti zkorumpované španělské nadvládě a Španělé reagovali tím, že uvěznili značnou část populace do koncentračních táborů, kde na různé nemoci zemřelo na devadesát pět tisíc lidí. Jak se boj přitvrzoval, mocní bankéři a obchodníci jako Morgan a Rockefellerovi, kteří měli na ostrově investovány miliony, začali vyžadovat od prezidenta nějakou akci – aby ochránili své zájmy.“ (Stone, O., Kuznick, P.: Utajené dějiny Spojených států, Temné stránky americké historie od anexe Havaje po tažení v Iráku, Brno, PRESS 2015, s. 14)
Tak došlo na Kubě k tříměsíční španělsko-americké válce, kterou nazval ministr zahraničí USA John Hay „krásnou malou válkou“, kdy z téměř pěti a půl tisíce mrtvých Američanů padly méně než čtyři stovky v boji, ostatní vojáci podlehli chorobám. Po tomto vítězství „tam nekráčeli američtí podnikatelé, kořistili majetek, kde mohli, a v podstatě proměnili Kubu v protektorát“. Například korporace „United Fruit Company si zabrala dva miliony akrů půdy na výrobu cukru. V roce 1901 vlastnily Bethlehem Steel a další americké podniky přes 80 % kubánského přírodního bohatství.“
Po svém vítězství nad Španělskem na Kubě, došlo k tomu, že v květnu 1898 Američané rozprášili španělskou flotilu v Manilské zátoce, a získali od něho (Španělska), anektovali pro sebe gigantické, ale zanedbané území na Dálném východě – Filipíny a rovněž Portoriko. (Tamtéž, s. 15)
Filipíny byly vnímány jako ideální zastávka k natankování lodí plujících do Číny. Filipínci poté (1899) co „byli osvobozeni od španělské nadvlády, založili svou vlastní republiku a podobně jako kubánští rebelové očekávali, že ji Spojené státy uznají“ Tedy rovněž svého „spojence“ přecenili. A tak začali vzdorovat …“ Z obrané partyzánské války za udržení samostatnosti filipínské republiky, za právo na sebeurčení, „která trvala tři a půl roku, se domů nevrátily přes čtyři tisíce amerických vojáků. Zatím co filipínských partyzánů padlo přes dvacet tisíc, řada z nich na choleru.“ Američané se mohli utěšovat myšlenou, že mezi nerozvinuté chudáky, barbary ovládnutím jejich země „přinesli civilizaci“ – svět „lidských práv a svobod.“ (Tamtéž s. 16)
V roce 1900, byly americké vojenské jednotky rozptýleny po několika zemích světa – tentokrát v Číně, na Kubě, Filipínách a poté i v Panamě (která byla provincií Kolumbie), kde se nalézal významný strategický bod, při dalším uspokojování imperiálních ambicí Spojených států – Panamský průplav, kde šlo o spojení Atlantického a Tichého oceánu, který začali budovat v letech 1880 až 1889 Francouzi. Anexi Filipín považovaly Spojené státy jen za první krok k průniku na rozsáhlý čínský trh. Většina jejich „přístavů a základen byla na východním pobřeží, k „ochraně svých zájmů“ v Asii však potřebovali snadný přístup do Pacifiku. Transoceánský průplav by zároveň snížil náklady na obchodování s Latinskou Amerikou a též náklady na přepravu mezi východním a západním pobřežím USA“. Nejen to, průplav by jim umožnil „strategicky kontrolovat americkou pevninu a vypořádat se s konkurenčními mocnostmi“. Proto se Spojené státy rozhodly postavit zde průplav, při dosažení stoletého pronájmu. Jejich bezostyšný návrh „v srpnu 1903 kolumbijští senátoři jednomyslně zamítli“.
Tak otrlý imperialista, americký prezident T. Roosevelt (1901-1909), jak jinak než jako bojovník za demokracii a nezadatelná a nezcizitelná „lidská práva a svobody“ drzé „Kolumbijce odsoudil … a podnítil v Panamě separatistické hnutí, následně vyslal k jeho podpoře vojsko a v listopadu 1903 uznaly USA samostatnost Panamy. O patnáct dní později byla s novou panamskou vládou uzavřena smlouva, která dávala USA výhradní právo natrvalo užívat šestnáctikilometrový pruh země napříč Panamou a vystavět tam průplav“. (Livingstoneová, G.: Zadní dvorek Ameriky. USA a Latinská Amerika od Monroeovy doktríny po válku s terorem, GRIMUS 2011, s. 24-27)
K tomu došlo mezi lety1901 až 1914. Do konce roku 1995 byly samotný průplav a šestimílový pás území na obou jeho březích výsostným územím Spojených států amerických.
Shrnutí uvedeného
Na počátku 20. století „byly USA průmyslovou velmocí. Více než polovina jejich obyvatel žila ve městech, národní důchod byl třikrát vyšší než národní důchod Anglie a USA produkovaly více železa, oceli a uhlí než kterýkoliv evropský stát.“ Bylo tedy třeba více nových surovin a odbytišť. „Američtí podnikatelé a politici se začali zaměřovat na státy více na jih od USA, i když územní expanze 19. století skončila a rasistické nálady americké společnosti zabraňovaly jejím prezidentům pokusit se zahrnout zbytek Ameriky přímo do USA. Američtí politici, intelektuálové i žurnalisté se shodli na tom, že líní podřadní „latinští indiáni“ by vysáli sílu mladého dravého národa a zředili čistotu jeho anglosaské krve.“
Spojené státy si zároveň uvědomovaly, že mohou „dominovat ve své „sféře vlivu“ ekonomickou vahou a příležitostnými vojenskými intervencemi. Mezi lety 1898 až 1934 intervenovaly USA, ve Střední Americe a Karibiku více než třicetkrát“. (Tamtéž s. 24) Tedy prosazovaly své bezohledně zištné, imperiální zájmy, jak vojenskou silou, válečnými prostředky, tak ekonomickou silou. Exploatací zabraných cizích území, a tvrdého využití své ekonomické převahy, nejen na americkém kontinentě.
Pokračování příště
Zdeněk Košťál