Někdy v polovině devadesátých let, když jsem studoval na U.C. Berkeley, navštívil mou hodinu dějepisu v USA hostující přednášející. Byla to jedna z těch masivních přednášek s průzkumem, kterých se zúčastnilo asi pět set studentů, mnozí z nás jen proto, aby si ověřili požadavek, místo aby se řídili akademickou vášní. Host se jmenoval Mike Davis a jeho tématem bylo Los Angeles. Hodina začala příběhem o Aimee Semple McPhersonové, charismatické evangelistce a průkopnici mediálních celebrit z počátku dvacátého století, která si ve městě založila základnu horlivých věřících ještě v době, kdy bylo jen řídce obydlené. Dodnes slyším, jak Davis vyslovil její jméno, jako by jeho opakování tolikrát nabízelo nějaký klíč k pochopení kuplířských slibů, které přitáhly některé lidi do L.A. Skončilo to pohledem na nedávno dokončené velitelství policejního oddělení v Beverly Hills – zářící pevnost, pomník státní moci. Během celé přednášky si vzpomínám, že jsem se nemohl pohnout, jak mě ohromil příval myšlenek, všechny ty tečky byly spojené, ten nový způsob vidění světa kolem sebe. Po hodině jsem skočil do knihkupectví poblíž kampusu a koupil si „Město Quartz“, Davisovu knihu z roku 1990 o Los Angeles jako o „utopii i dystopii“. To, co nás ten den naučil, nebyly dějiny; byl to způsob, jak se prokopat ruinami minulosti, abychom viděli budoucnost.
Davis zemřel tento týden na rakovinu jícnu ve věku šestasedmdesáti let. Narodil se v roce 1946 ve Fontaně v Kalifornii v okrese San Bernardino rodičům z dělnické třídy, kteří do Kalifornie přijeli stopem z Ohia. Vyrůstal v El Cajonu, kousek od San Diega. Byl to zvědavý student, ale potulný. Jeho vzdělání bylo přerušeno – nebo spíše posíleno – působením coby řidiče kamionu, knihkupce a řidiče autobusu, zkušenostmi, které ho vtáhly do světa aktivismu, organizování a marxistického myšlení. Po ukončení vysokoškolského vzdělání na U.C.L.A. v polovině sedmdesátých let se věnoval, ale nikdy nedokončil, požadavkům na titul Ph.D. Vydal se cestou výuky, editace, psaní a organizování práce. Na počátku osmdesátých let strávil šest let ve Velké Británii a než se vrátil do jižní Kalifornie, působil jako redaktor New Left Review,.
“City of Quartz” (Město Křemen) čerpalo z jeho absolventské práce, ale jak žertoval v poděkování za knihu, neexistovaly tu „žádné výzkumné granty, studijní pobyty, asistenti pedagogů ani jiné nóbl ingredience“. Jeho styl narážel na akademické konvence. Při zpětném pohledu šlo o selhání systému, nikoli Davise. V osmdesátých letech bylo Los Angeles předmětem fascinace učenců a myslitelů, jako byli geograf Edward Soja, literární kritik Fredric Jameson nebo socioložka Jean Baudrillardová, pro něž hotel v centru města nebo bludiště na dálniční křižovatce představovaly velkou symbolickou váhu. Co činilo “City of Quartz” tak dechberoucím, bylo to, že se Davis snažil psát o Los Angeles jako o totalitě – od realitních obchodů megaboháčů přes čističky odpadu, obchodníky s mocí až po nemajetné a bezprizorní, od lesku Hollywoodu až po záhadné graffiti pouličních gangů. Ani ti, kdo odsuzovali jeho bombastický tón nebo uvolněnost ověřováním faktů, nemohli popřít rozsah jeho ambicí.
Část Davisova úspěchu spočívá v tom, že Los Angeles chápal z periferie, nikoli z místa nároku. „Svět, který jsem znal z vlastní zkušenosti,“ vysvětloval v roce 1993, „je ten druh modrých límečků mezi městem a pouští. . . O tom chaosu toho vím hodně a vím, jak to město vypadá z takové perspektivy. Vím, že se oblast skládá ze sta malých měst nebo obcí, že je to jejich mozaika, a že ačkoliv je L.A. nejvizualizovanější, nejnekonečněji zastoupené místo na světě, obecně pořád vidíte to samé znovu a znovu a znovu.“
“City of Quartz” bylo překvapivým bestsellerem. V roce 1998 získal Davis MacArthurovo stipendium, běžně známé jako „geniální“ grant; toho roku vydal knihu „Ekologie strachu: Los Angeles a představivost katastrofy“. Čtenářům připomněla, že jeho posláním je poskytnout nám mapu, architektonickou prohlídku, argumentaci o prostoru stejně jako o čase. Rozsáhle publikoval o tom, jak kapitalismus přetvořil naše města a následně zúžil náš smysl pro to, co je možné. Organizovat masy by vyžadovalo víc než jen zprostředkovávat příběhy o policii a represi: Davis chtěl naučit lidi novému způsobu vidění. Přečtěte si ho a všimnete si bezpečnostních kamer, ostnatého drátu, způsobu, jakým se nás zastavěné prostředí může snažit aktivně snižovat. Poznáte neurózu mocných, nejistotu, která vyžaduje, aby vládní budova vypadala jako posádka. Žasnete nad rozsahem Davisových myšlenek, stejně jako nad společenskými setkáními, slyšeními, demonstracemi, pochody, kampaněmi za psaní dopisů a rozhovory mezi spolucestujícími, které inspirovaly jeho myšlení.
Davisův vliv dnes doznívá mezi politickými aktivisty, geografy a urbanisty i akademiky. Fotograf Brian (B+) Cross byl začátkem devadesátých let Davisovým studentem na CalArts. Vzpomíná, jak ho Davis povzbuzoval, aby zachytil vzkvétající nezávislou hiphopovou scénu v Los Angeles, což vyústilo v jednu z nejlepších knih, které kdy byly na toto téma napsány: „Není to o platu: rap, rasa a odpor v Los Angeles.“ Davis, často mylně vykládaný jako „prorok zkázy“, byl ve skutečnosti optimista a snílek. Nebyl škodolibý o konci světa, spíš nás přesvědčoval, abychom si představili nový. „To, co nás nakonec drží při životě,“ vysvětloval v rozhovoru pro Guardian na začátku letošního roku, „je naše vzájemná láska a naše odmítání sklonit hlavy, přijmout verdikt, jakkoli se zdá všemocný. Je to to, co obyčejní lidé musí dělat. Musíte se mít rádi. Musíte se bránit navzájem. Musíte bojovat.“
Davis bojoval s rakovinou více než pět let, když se letos v létě rozhodl zastavit chemoterapii a nastoupit do paliativní péče. Obdivovatelé a akolyté začali vzdávat hold jeho vlivu a štědrosti, způsobu, jakým otevřel svůj domov místním aktivistům, začínajícím novinářům, postgraduálním studentům. Byl to buřič, občas popudlivý, v soukromí vtipný, ve své víře nepolevující. Levičák a Kaliforňan. Řekl listu Los Angeles Times, že lituje, že zemře tímto způsobem, spíše než „v bitvě nebo na barikádě, jak jsem si vždy romanticky představoval.“ Jeho knihy byly tak prorocké o povaze teroru. Musíme také věřit, že měl pravdu, když věřil v budoucnost – v ty, kteří ho následovali.
Zhruba v době, kdy jsem začal Davise číst poprvé, jsem jel na jarní prázdniny do Los Angeles. Berkeley bylo – a asi vždycky bude – typem školy, kde studenti běžně tráví tyhle prázdniny organizováním, místo aby chodili na pláž, a ty své jsem trávil s dalšími členy náborové a zadržovací skupiny, když jezdili po Los Angeles v půjčeném autě a bavili se se středoškoláky o jejich budoucnosti. Jednou v noci, když jsem projížděl městem, které znalo jen málo z nás, jsem cítil, že jsme v Beverly Hills. Byla tam policejní stanice, o které se Davis zmínil ve své přednášce. Bylo to vznešené, zářící pevnost uprostřed noci. Chtělo se to všechno strhnout, jen kde začít. Chvíli jsme to obdivovali a běželi zpátky k autu, abychom pokračovali v jízdě, protože jsme měli kam jít, věci, které jsme museli udělat.
https://portside.org/2022-10-27/mike-davis-could-see-future
v Portside vyšlo 27. října 2022
původně pro deník The New Yorker napsal Hua Hsu 26. října 2022
[Hua Hsu je stálým redaktorem v deníku The New Yorker]
překlad Vladimír Sedláček 30. října 2022