Zásah dělnické třídy a jejího hnutí představuje skutečný katalyzátor vývoje
V neděli dopoledne (16.3.2015) začala v Paříži konference Evropské komunistické akce (EKA) na téma: „Závěry a perspektivy pro dělnické hnutí v Evropě“.
Cílem konference, pořádané dva roky po velkých dělnických mobilizacích ve Francii, které otřásly zemí i celou Evropou, je výměna názorů a zkušeností komunistických stran EKA na dělnické hnutí v Evropě.
Úvodní projevy přednesli Jean-Christophe Brossard, člen výkonného výboru a mezinárodního výboru Komunistické strany francouzské revoluce, a Kostas Papadakis, člen ÚV KKE a poslanec Evropského parlamentu za KKE, který konstatoval následující:
„Vážení soudruzi,
Rádi bychom vám poděkovali za vaši dnešní přítomnost zde v Paříži a také soudruhům, kteří jsou online účastníky dnešního zasedání EKA, které mimo jiné ukazuje, jakou důležitost my, komunistické a dělnické strany Evropské komunistické aktivity, přikládáme moderní dělnické třídě, která je základní výrobní silou kapitalistické společnosti a třídou, která trpí kapitalistickým vykořisťováním. Zároveň si uvědomujeme, že její historické poslání, které se soustřeďuje na boj za svržení kapitalistických výrobních vztahů a budování nové socialisticko-komunistické společnosti, nelze naplnit, pokud nebude mít komunistická strana silné „kořeny“ v dělnické třídě, pokud nebudeme působit v odborovém hnutí, pokud nebudeme mít stranické organizace na pracovištích a v různých odvětvích.
Scházíme se proto zde, v zemi, kde před dvěma lety došlo k velmi rozsáhlé dělnické mobilizaci, co se týče masovosti, bojovnosti a délky trvání, s vystupňovanými formami boje proti organizovanému útoku francouzské vlády, kapitálu EU, proti pokusům o demolici systému sociálního zabezpečení, abychom si vyměnili myšlenky a zkušenosti o dělnickém odborovém hnutí a zásahu komunistických stran do něj.
Samozřejmě víme, že mezi jednotlivými evropskými zeměmi existují rozdíly, například v míře organizace a mobilizace, ale zároveň existují společné problémy a úkoly.
Před dvěma lety velké stávky ve strategických odvětvích země jako je Francie a její kapitalistické ekonomiky, v chemickém průmyslu, na železnici, v přístavech atd., udaly tón mobilizaci, která zahrnovala velké masy pracujících, a zároveň daly bojovný impuls pracujícím v celé Evropě i mimo ni.
Tyto boje čelily aktivaci mocných represivních a provokačních mechanismů buržoazního státu, všemožným manévrům vlády a buržoazních stran s cílem začlenit a zmanipulovat hněv pracujícího lidu.
Strany, které jsou dnes sdruženy v Evropské komunistické aktivitě, včetně KKE (Komunistické strany Řecka), vyjadřovaly svou internacionalistickou solidaritu s bojem francouzských dělníků ve všech směrech, stejně jako s Francouzskou komunistickou revoluční stranou.
Dynamika lidové intervence, kterou tyto velké mobilizace rozpoutaly, vyvíjí výrazný tlak na různě se vykrucující Macronovy vlády, bez ohledu na to, kdo je premiérem a kdo jsou ministři jsou však hlubší, týkají se nepřekonatelných rozporů kapitalismu, problémů uvnitř francouzské buržoazie a řízení buržoazního politického systému tváří v tvář zesílení kapitalistických antagonismů, recese a válečné angažovanosti, protilidové politiky Macronovy vlády. Problémy se hromadí hledáním na jedné straně krajně pravicové verze protilidové vládní rezervy s volbou Le Penové a na druhé straně sociálnědemokratické s účastí zmutované francouzské komunistické strany, té takzvané „nové lidové fronty“, která je rovněž produktem metodologií, jež mají zajistit nezbytnou „záchranu“ pro obnovu sociální demokracie, která v lidovém povědomí zkrachovala, pro udržení protilidové politiky. S jakoukoli obměnou se však posilují kapitalistické zisky a lid je drcen precizností, hladovými platy, energetickou chudobou, všemožnou komercializací zdravotnictví, školství, všeho.
V každém případě důležité dělnické mobilizace ve Francii poukazují na velký význam a potřebu silné revoluční komunistické strany jako opory a nástroje boje dělnické třídy a lidových vrstev ve Francii. Naši francouzští soudruzi z Francouzské komunistické revoluční strany v tomto směru svádějí těžký boj v obtížných podmínkách na erodované půdě, kterou po desetiletí vytvářel oportunismus a sociální demokracie.
Dnes jsme jako komunistické strany povinni zkoumat zkušenosti poučení a úkoly komunistů jak v našem působení v dělnickém odborovém hnutí, tak při vytváření podmínek pro jeho přeskupování v obtížných podmínkách s cílem nejen zlepšit život pracujících, ale také připravit subjektivní faktor pro svržení kapitalistického barbarství a budování socialismu-komunismu. Pro prosazení této strategie KKE vytyčila linii koncentrace dělnických sil a boje v antimonopolním, antikapitalistickém směru.
Zostřování imperialistických antagonismů, mračna blížící se kapitalistické krize se rozšiřují a nutí buržoazní štáby zvažovat alternativy k zajištění své ziskovosti s ohledem na to, že zelená a digitální strategie EU nenaplňuje jejich očekávání investovat nahromaděný stagnující kapitál s uspokojivou mírou zisku.
Přechod na takzvanou „válečnou ekonomiku“ a urychlení válečných příprav je doprovázen tím, že americká buržoazie přijímá opatření ke změně priorit, především k obnovení ztrát na Ukrajině, k urychlení plánů na zajištění svých energetických a obchodních plánů v Gaze a na Blízkém východě obecně a zároveň soustředit síly na konfrontaci s kapitalistickou Čínou v Indopacifiku, která, jak bylo řečeno, „do jisté míry rozhodne o výsledku konfliktu o ovládnutí světa“. Tyto kroky samozřejmě nejsou jen „mírové“, jak tvrdí buržoazní vlády, které soutěží o to, která z nich chce mír více, ale znamenají nové kolo nebezpečné eskalace proti národům, včetně křehkých „mírových“ dohod, které, aniž by odstranily jakoukoli příčinu imperialistické války, připravují další kolo konfliktu mezi buržoazními třídami, jehož obětí je lid.
V tomto výbušném prostředí ostrých geostrategických antagonismů, které vyvolávají úzkost národů, jejich obavy ze všeobecného imperialistického konfliktu, se objevují slibné prvky:
Například se buržoazní štáby po léta, zejména v souvislosti s kontrarevolučními rozvraty, snažily lidem vnutit představu, že mobilizace pracujícího lidu, samotný zásah dělnické třídy a jejího hnutí je neúčinný a marný, a usilovaly o demobilizaci, zdržení se odborů a dělnické mobilizace. Vývoj však tomuto tvrzení odporuje, neboť právě zásah dělnické třídy a jejího hnutí může být skutečným katalyzátorem vývoje. Např. masové demonstrace solidarity s palestinským lidem, blokády dodávek zbraní, výbušnin a trhavin na Ukrajinu a do Gazy v Řecku a dalších zemích podtrhují velký význam nezávislého boje dělnické třídy proti imperialistickému krveprolití na Ukrajině, přispěly k porážce provokační viktimizační operace okupačního státu Izrael, k rozdrcení propagandy apologetů genocidy palestinského lidu, k postavení překážek zločinným plánům Izraele a jeho spojenců.
Kromě hrůzy smrti a materiálního zničení představuje imperialistická válka nejbrutálnější prostředek k ještě většímu vykořisťování dělnické třídy, k porážce třídního boje. Ideologicko-politická příprava komunistických stran je předpokladem pro odsouzení a zdůraznění imperialistického charakteru války bez ohledu na to, zda buržoazie dané země „útočí“ nebo „brání“, pro realizaci úkolů dělnické třídy organizovat svůj nezávislý boj proti kompromisům s buržoazií a jejími cíli, pro nedůvěru k buržoazii, k vládám a stranám, které slouží jejím zájmům. KKE zastává názor, že komunistická strana má ve všech svých formách povinnost vést boj lidu za úplnou porážku buržoazie, domácí i zahraniční, jako vetřelce, prakticky spojit tento boj s dobytím moci. S iniciativou a vedením strany vytvořit dělnicko – lidovou frontu se všemi formami akce, s heslem: Lid dá svobodu a východisko z kapitalistického systému, který, dokud vládne, přináší válku a „mír“ s pistolí u hlavy, nové socialisticko – komunistické společnosti.
Agresivita buržoazie se v každé zemi projevuje také intenzitou protidělnického útoku. Prohlášení generálního tajemníka NATO o „obětech“, včetně škrtů v důchodech a zdravotních a pojišťovacích systémech, s cílem posílit vojenské výdaje v Evropě odhaluje podstatu, stejně jako například zrušení státních svátků v Dánsku, aby byla dělnická třída nucena pracovat s cílem posílit „obranné“ výdaje. Slibný je rostoucí boj pracujících, boj proti stagnaci mezd a důchodů, škrtům ve zdravotnictví, školství, sociálním zabezpečení, dražbám lidských domovů, ale i za kolektivní smlouvy, za nezbytnou infrastrukturu politické ochrany, za stabilní pracovní dobu, zrušení přesčasů a zkrácení pracovní doby, proti všem formám komercionalizace lidských potřeb. Je to proto, že tyto boje pracujících jsou v rozporu se strategií vypracovanou buržoazními třídami pro zvýšení jejich ziskovosti, upevnění jejich moci, s imperialistickými plány, které se projevují i prostřednictvím války.
Vidíme, jak se buržoazní vlády, kapitál, snaží zastavit zostřující se nespokojenost lidu s eurounijními konstrukcemi, jako je tzv. úniková klauzule o válečných výdajích, aby zajistily notoricky známou konkurenceschopnost euro-unijního kapitálu, který živí jeho válečné eurobondy.
Zkušenost ukazuje, že dělnická třída se prostřednictvím svého boje učí důležitosti svého kolektivního boje a třídní solidarity pro vydobývání individuálních výdobytků, ale potřebuje nad rámec toho, mimo opozici vůči tomu či onomu protilidovému vládnímu zákonu, ještě rozhodněji rozvinout svůj vlastní rámec požadavků. jejích skutečných potřeb, které na jedné straně sjednotí dělnickou třídu, na druhé straně budou zpochybňovat strategii buržoazie a třídní kolaboraci oportunismu a reformismu. Z tohoto hlediska existuje v Řecku pozitivní zkušenost, protože zde dochází ke komunistickým mobilizacím s požadavky na zvýšení mezd, podepsání kolektivních pracovních smluv, na zakládání nových odborů, na organizaci pracujících a na to, aby požadovali, čímž se prolamuje fatalismus a logika snížených požadavků. Současně je vyvíjeno celkové úsilí čelit tomuto boji masovou mobilizací samozásobitelských zemědělců, samostatně výdělečně činných pro rozvoj sociální aliance pro novou a nadějnou perspektivu pro náš lid k životu bez válek, chudoby a kapitalistického vykořisťování.
Tento boj za posílení dělnického hnutí se odehrává v ostré konfrontaci se zkompromitovaným reformistickým vedením odborového hnutí, které bylo v Řecku zdiskreditováno svým dlouhodobým oportunistickým a zrádcovským postojem, přičemž třídní síly zaznamenávají významné úspěchy se změnou souvztažností v odborech, federacích, pracovních centrech a odborářích, kteří přistupují k linii Pandělnické militantní fronty a jednají na jejím základě. třídního pólu v odborovém hnutí sil. Navzdory úpadku sociální demokracie však zkompromitované vedení má určitou sílu, protože si udržuje kontrolu nad odborovým hnutím a operuje za podpory velkých zaměstnavatelů, buržoazního státu.
Zároveň se KKE a její síly v dělnickém odborovém hnutí snaží rozvinout ideologicko-politickou politiku intervence na pracovištích, a tak například pokaždé odhalují organizované snahy, aby dělnické lidové mobilizace fungovaly jako “pomocný ventil” lidového hněvu, jako odrazový můstek ke změně vlády, jako “prostředek” pro rehabilitaci tohoto prohnilého a opotřebovaného buržoazního politického systému, stejně jako k vytvoření alternativních protilidových pólů, které nahradí současné správce buržoazní moci. Aby si co nejvíce dělníků uvědomilo, že je nutné, aby se dělnická třída postavila do čela svržení moci monopolů ve spojenectví s chudými lidovými vrstvami.
V těchto dnech se v Řecku odehrály v posledních desetiletích bezprecedentní lidové mobilizace dělníků, která vyvrcholila stávkou 28. února s ústředními požadavky na politické a trestní potrestání těch, kdo jsou zodpovědní za osudový zločin v Tempe. Tento boj trvá již dva roky, od té doby, co se na stejných kolejích srazily dva vlaky a zahynulo 57 lidí kvůli politice charakterizované vztahy „náklady – zisky“ a obchodního zisku, která se staví proti instalaci nezbytných bezpečnostních systémů, i když jsou již technologicky dostupné. Tento boj, který hýbe, senzibilizuje a naplňuje hněvem širší síly lidu, je na “vrcholu” širšího rozhořčení a nespokojenosti pracujících a lidu, obav a úvah o budoucnosti, které jsou živeny mrtvými situacemi kapitalistického systému po celý život dělníků a lidu.
Pokus o “falšování” poselství tohoto boje, že se údajně týká utopické konsolidace prohnilých institucí dnešního zločinného buržoazního státu, narazil na hluché uši při velmi velké stávce 28. února s rozhodujícím přispěním KKE a třídního odborového hnutí, PAME ve své organizaci, která byla milníkem ve vývoji tohoto boje, jehož ústředním heslem bylo “buď jejich zisky, nebo naše životy”.
Kvalitativním a zároveň nadějným prvkem těchto velkých mobilizací je, že nabyly podoby velké celonárodní, panhelénské stávky, při níž byla mrtvá pracoviště, zavřené obchody, školy a fakulty, masově se účastnili žáci a studenti ze škol a univerzit s rozhodnutími odborů a dalších masových orgánů lidového hnutí, mládeže, s výzvou příbuzných obětí z Tempe.
Komunisté bojují tak, aby orientace boje postavila do centra odpovědnosti strategii Evropské unie liberalizace, privatizace, fragmentace železnic, jejich podfinancování na základě jediného kritéria: zisky pro různá lobby, která sloužila nejen současné vládě, ale i všem předchozím, a odhalily svůj třídní charakter. Klíčovou roli sehrály třídní síly a dělníci na železnici, což bylo zajištěno jejich příspěvkem v podobě stávek a mobilizací, varujících před zločinem, které přicházelo dávno předtím, než k němu došlo.
Navíc pouze KKE upozornila na nebezpečnou přepravu válečného nákladu NATO po železnici a na možnost, že exploze, která následovala po srážce vlaků, souvisela s tímto nákladem, aniž by vláda dosud reagovala.
KKE zdůrazňuje, že řešením je konsolidovat nedůvěru lidí vůči vládě, buržoaznímu státu, politice, kterou realizují, strategickým volbám, které činí jménem vládnoucí třídy. Posílit soupeření se vším, co je a podstatně tvoří systém. Protože systém je ekonomikou založenou na vykořisťovatelských výrobních vztazích, jejichž krize, stejně jako rozvoj kapitálu, jsou vždy placeny dělnickou třídou, lidovou většinou. Systém jsou obchodní skupiny, které usilují o maximální zisk ve všech směrech. Systém je dnešním buržoazním státem s jeho prohnilými institucemi a mechanismy, které nemohou být nikdy “vyčištěny”, nemohou sloužit “právu” lidu. Systém jsou strany kapitálu a EU, které vládly a řídí tuto zemi.
Tato nedůvěra se může stát spouštěčem organizovaného, neústupného boje a spojenectvím s KKE, ztotožnění se s jejími revolučními ideemi a programem za jinou organizaci ekonomiky a společnosti, ve které naše životy nebudou mít tržní cenu, za socialismus.”
Zdroj: 902.gr
Vybrala, přeložila a upravila redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu