Mě baví dívat se, jak se lidé baví. To řekl ředitel v podání herce Josefa Kobra ve filmu Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam. Sešli se, čas si udělali, pojedli z dlouhého stolu na Národní třídě a tu a tam byli vypískáni, bylo jim bez rozdílu jmen nadáváno do fízlů, grázlů a zlodějů, sem tam padlo i slovo „estébák“, i když prý soud rozhodl jinak. Někteří skoro plačky sdělili své životní osudy, svůj stud nad rozlitým mlékem v podobě včerejších kariér korunovaných pozdější privatizací Unipetrolu, jiní jako pan premiér nasadili státnickou masku a klaněli se u pomníčku ještě hlouběji, než když nedávno do Prahy přijel sultán Erdogan.
Bylo veselo. I když zbytek republiky den prožil jaksepatří jinak, o čemž svědčí i anketa z nutnosti přihlášených (tehdy tuto nezbytnost zapříčinil anketní dotaz, ve kterém 98 procent čtenářů řeklo „ano“ zastropování cen energií), kteří se chtěli v čase vrátit nazpět. Coby ne, lépe než zase sledovat útrpné obličeje senátorky Němcové, jejíž volební obvod Praha 1 je dozajista lakmusovým papírkem nálad republiky.
Přenos běžel celý den, takže lidí bylo u obrazovek asi tolik, jako když jsem kdysi v našem rekreačním objektu sledoval televizní přenos absurdní hry a zřejmě jsem byl jako jediný divák z vysokého smrku sledován snajprem, abych náhodou černobílý přijímač nepřepnul. Na rozdíl od aktuálního a úspěšného kanálu ČT3 jsme zde sice mohli spatřit známé postavy, zároveň však ty, kteří sympatiemi diváků neoplývají.
Třeba předsedkyně poslanecké sněmovny uvedla, jaký je to pokrok, když si můžeme vybrat, kde chceme žít a kde pracovat a že k tomu všemu nepotřebujeme stranickou knížku jako kdysi. Nevím, nakolik svobodně si můžeme vybrat kde žít (pokud nežijeme ve vzduchoprázdnu bez jakýchkoli existenčních ohledů) a už vůbec mimo vesmír je otázka svobodného výběru kde pracovat. Ohledně uplatnění s nebo bez stranické knížky si pamatuji, jak byly jakékoli dveře otevřeny i pro úplné blby, pokud se honosili stranickými knížkami ODS, ČSSD (neplést s průkazkou ČSAD či ČD) nebo TOP 09 (a pro méně šťastnější svého času i Rumlovic Unie svobody). Dokonce nezapomenu ani na étos počátečních let ODS provázený krádeží vánočního stromku.
Nebráním nikomu v nadšení, ale těžko mohu předstírat úctu k fanatické blbce z korporátu, která chce snižovat dobu mateřské dovolené, aby prý podpořila uplatnění na trhu práce (jak?). Možná nás jednou jako náhrada za všechny ty matky v robotárnách bude kojit, přesto je to až biblická pohroma, že dnes už může do funkce naprosto každý. A čím výš, tím hůř.
Přešel jsem slova premiéra, který jistě svým fundovaným patosem zakryl minulost syna člena KSČ, podobně, jako kryjí svá znamínka krásy (nebo tzv. ďáblovo znamení) prezidentští kandidáti. Jeden donášel sám na sebe, druhý by rád, ale už nebyl čas, tak byl alespoň předsedou ZO KSČ. Inu těžce na cvičišti, lehce na bojišti.
Nejhůře však dopadla kandidátka Nerudová, která byla nařčena moderátorkou Witowskou, že zprivatizovala Pochod za demokracii a postavila se samozvaně do čela. Následoval ironický komentář „z lidu“, že „svět už nikdy nebude jako dřív“. Jako kdyby to snad nebylo zhola jedno v porovnání s tím, co po této jistě sympatické ženě zbylo za Augiášův chlév na Mendelově univerzitě. Povedený marketing stvořit českou Čaputovou je jistě omamný, ale tento chodící podvod by mohl volit leda politicky myslící blb. Volby příští rok však bez nadsázky budou jako tahání matesa, značně uzeného.
Nejpoučnější však byl výsledek vládní politiky, který se jistě nedá počítat na vykoupené svíčky od Olšan, ale na demonstraci, na křižácké výpravě nasraných až k babylonské věži České, tedy naší televize na Kavčích horách. Předem říkám, že nejsem fanatickým nepřítelem ČT. Tedy z důvodu, že ji prostě nesleduji. Již dávno jsem si uvědomil, že pokulhává i za formální kvalitou německých televizí, televize italské, ale i televizních stanic bývalé Jugoslávie. Beru tedy tuto koncesionářskou zlatku jen jako dar pro člověka v tísni. Jediný kanál, který sleduji, je ČT 3, a přece se nebudu přivazovat k paní Němcové jen proto, aby mi zrušili Kavárničku dříve narozených. Nicméně demonstranti cílí na pořady aktuální, vyvážené, veřejnoprávní asi potud, pokud i na Českém podobně objektivním rozhlasu mluví paní Tachecí svými arogantními sykavkami o „hodnotách ódéesky“. Co je více pikantní, že semeno pedagogického umu ministra Rakušana padlo na úrodnou půdu a inspirujíce se zdí ministerstva vnitra nesli účastníci transparenty vlastní, též pytle – ovšem se členy vlády. Můžeme diskutovat o věcech vkusu, nicméně kdo seje za státní groše vítr, sklízí právě takové reakce.
Podstatnější zpráva, že navzdory okupační stávce brněnské fakulty, kterou by mimo klimatické aktivisty nikdo nikdy neokupoval, se již o víkendu ochladí a hrozí náledí. Především údaje o teplotě budou v této zemí do budoucna mnohokrát sledovanější než Vystrčilovy projevy nebo záběry vykulených očí ministra vnitra. A nakonec i takový Rakušanův pytel může být i jedinou příležitostí, kterou vláda na zahřátí nabídne.
Martin Peč
výkonný tajemník Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska (OS ČMS)