Ve Francii je hluboká politická krize: v prezidentských volbách v roce 2022 socialisté a pravice (naposledy pod značkou Les Republicains), kteří vládli politice posledních zhruba 60 let, získali dohromady necelých 7 %. Kandidáti krajní pravice i radikální levice získali každý přes 20 %.
Ve 2. kole se Macronovo šedesátiprocentní skóre snížilo o 6 bodů oproti roku 2017. 4 voliči z 10 dali přednost neofašistce Le Penové. Macron slíbil, že tuto formu prolomí. Jeho heslem v roce 2017 bylo „ani nalevo, ani napravo“, i když někdy řekl „nalevo i napravo“. O pět let později ho většina levicových voličů opustila. K většině v parlamentu mu chybí 40 poslanců (pro lepší představu: Francie má dvoukomorový parlament, senát s 348 členy a Národní shromáždění s 577 poslanci; pozn. překl.) má a jeho vláda přežívá jen proto, že opozice je rozdělená. Macron tvrdí, že má mandát pro svou důchodovou reformu, ale hlavním důvodem, proč ho lidé volili, bylo zastavení Marine Le Penové.
Premiérka Elisabeth Borneová měla blízko k Socialistické straně. Tahle workoholička a bezohledná manažerka pracovala jako šéfka pařížského dopravního úřadu. Jako ministryně dopravy prosadila neoliberální reformu národního železničního podniku, otevřela ho konkurenci a útočila na podmínky železničářů.
Gérald Darmanin, tvrdý ministr vnitra, býval členem Les Républicains. Stavěl se proti manželství stejného pohlaví a vedl strategii démonizace takzvaných islamistických separatistů a toho, co nazývá „probuzenou“ levicí. Byl obviněn ze znásilnění a sexuálního obtěžování.
Návrh zákona o azylu a imigraci, nazvaný Darmaninův zákon, má zakročit proti migrantům. Je také šitý na míru potřebám pracovního trhu. Dočasná povolení by se udělovala migrantům na práci v odvětvích, kde jsou mzdy a podmínky tak špatné, že šéfové mají potíže s náborem.
Macron, který svádí těžkou bitvu o důchody, se nyní rozhodl debatu o migrantech a azylovém zákonu odložit, ale ne opustit. Pravicoví poslanci, na nichž Macron závisí, požadují ještě tvrdší politiku. Levice musí brát otázku rasismu a podpory migrantů mnohem vážněji.
Macronova penzijní “Reforma”
Takže teď k otázce důchodů. Pravicový prezident Sarkozy zvýšil před třinácti lety věk odchodu do důchodu z 60 na 62 let, navzdory odporu dělnické třídy. Nyní by jej Macronova nová reforma zvýšila na 64 let. Odbory jsou podobně jako levice často rozdělené, ale jednomyslně se proti reformě postavily. Radikálnější odbory chtějí návrat k důchodovému věku 60 let. To je také nejpopulárnější slogan na demonstracích. Zákon by také nutil zaměstnance pracovat 43 let, aby měli nárok na plný důchod. Takže z finančních důvodů bude muset mnoho pracujících překročit nominální důchodový věk, což je zásadní detail ignorovaný v mezinárodních zprávách. Macron trval na tom, že o věku 64 let nelze vyjednávat. Vůdce „umírněných“ odborů CFDT (člen „žlutých“ odborů ETUC; pozn. překl.), který vlastně Macronův plán před Covidem podpořil, zuřil.
V předchozích hnutích CFDT radikálnější složky třídy často zrazovala. Vtip je v tom, že kdyby stále existovalo otroctví, CFDT by se snažila vyjednat váhu řetězů. Podařilo se jí však růst díky strategii získávání malých pokroků prostřednictvím vyjednávání bez stávkových akcí. Dokázala získávat pracovníky z menších společností bez bojovných tradic a nahradit radikálnější CGT coby největší francouzský svaz.
Macronova neústupnost a arogance však zatím znemožňují, aby konzervativní lídři zpřetrhali řady. Jsou připraveni podpořit jednodenní stávky, ale nenaléhají na zaměstnance, aby podnikali delší stávky, a nesouhlasí s radikálnějšími metodami. Role odborových předáků nebyla zcela negativní. Existence široké fronty zahrnující všechny národní odborové federace – dokonce i odborové svazy manažerů a křesťanské odbory – dává lidem důvěru, aby přijali argumenty.
Macron se snažil pracující rozdělit. Chce zrušit zvláštní důchodové systémy takzvaných „privilegovaných“ skupin pracujících. Argument, že například pracovníci v dopravě nebo ve sběrnách odpadků jsou „privilegovaní“, protože mohou odejít do důchodu dříve, v minulosti u veřejnosti fungoval – ale tentokrát mnohem méně. Odborům a levicovým stranám se místo toho podařilo zařadit na pořad jednání další otázky: obtížné pracovní podmínky, nespolečenská pracovní doba, nízké mzdy, nejistota, zdraví a bezpečnost a nerovnost obecně.
Současné hnutí a Žluté vesty
Devět dní poté, co vláda oznámila svůj plán, vyhlásily odborové svazy první národní den stávek a demonstrací. V úterý (23. března) jich bylo 10 – to je v průměru jedna každých 7 dní, obvykle s účastí milionu a více lidí. A mezi tím se konaly stovky místních demonstrací. Hnutí je neuvěřitelně inspirující a populární. Francouzští dělníci jsou velmi kreativní. Jedním z příkladů je spontánní hnutí Žluté vesty. Používání zátarasů a obsazování kruhových objezdů destabilizovalo vládu a zařadilo na pořad dne nové otázky, jako je uzavření veřejných služeb ve venkovských oblastech a malých městech.
V zásadě hnutí Žluté vesty, i když byla jeho politika zmatená, zpochybňovalo celý způsob organizace země a přijímaná rozhodnutí. Tentokrát, na rozdíl od protestů Žlutých vest, sehrály klíčovou roli odbory. Ale jsou tu podobnosti. Jednak se neomezuje jen na velká městská centra. Každý den akce se konaly pochody na 200 a více místech, často ve městech s několika tisíci obyvateli ve venkovských oblastech. Na jednom odlehlém ostrově u bretaňského pobřeží s 200 stálými obyvateli se jich na demonstraci sešlo 80.
Jsou to místa, kde se nedostává alternativních pracovních míst, ubývá veřejných služeb, je nedostatek praktických lékařů, důležité jsou náklady na palivo a pohonné hmoty atd. Zvyšování důchodového věku bylo příslovečnou slámkou, která lámala velbloudovi vaz.
Reakce na demonstrace svolané s několikadenní nebo týdenní výpovědní lhůtou byla úžasná. V úterý 10. den akce se počty snížily na předchozí vrchol, ale lidé byli stejně odhodlaní. Vždy existovaly malé skupinky středoškoláků a vysokoškoláků, ale ne v masivním počtu.
To se však změnilo 23. března, po uplatnění čl. 49.3. ústavy, hlasování o nedůvěře a Macronově televizním rozhovoru. Stejné to bylo i o týden později. Školy byly zablokovány a vysoké školy obsazeny. Vláda se obávala masivní vzpoury mladých lidí, jako byla ta v roce 2006, která donutila Chiraka stáhnout již přijatý zákon. Reagovala tak, že tam poslala policisty. Setkal jsem se také se staršími lidmi, kteří demonstrovali poprvé od začátku hnutí.
Strategie akčních dnů se může zdát jako slepá ulička, ale má tu výhodu, že udržuje téma ve varu. Zatím není ani známka „únavy z demonstrací“. Francouzští demonstranti mají velkou dávku humoru. Jedna demonstrantka měla ceduli s nápisem, že chce odejít do důchodu ve 49 letech a 3 měsících. Francouzští dělníci mají také velký smysl pro historii. A tak cedule vyzývaly Macrona, aby odešel do důchodu na Svatou Helenu, ostrov, kam Britové vyhnali Napoleona. Francouzská revoluce a gilotina jsou zřejmým odkazem, i když ne podle vkusu Macronových příznivců. Ještě nejasněji jeden demonstrant řekl Macronovi, aby si připravil helikoptéru, v narážce na útěk amerických úředníků z velvyslanectví v Saigonu. A je tu slogan „Vy nám dáte 64 (nebo 49.3), my vám dáme květen ’68“.
Lidé nevedou jen obranný boj, ale pozitivní boj za lepší svět, ve kterém máme více volného času a práce získává nový význam – pravý opak společnosti ovládané lidmi jako technokrat Borne, rasista a misogyn Darmanin a pokrytec Macron, který řekl nezaměstnanému demonstrantovi, že mu stačí přejít silnici, aby si našel práci. Běžným výrazem je „Už NE Macrona a jeho svět“.
Úloha odborů
Jádro demonstrací tvoří kontingenty odborových svazů, ale přitahují i lidi na neorganizovaných pracovištích a lidi na nejistých pracovních místech. Na demonstracích je mnoho špatně placených zaměstnankyň a přistěhovalkyň, včetně migrantek bez dokladů, z nichž mnohé pracují v hrozných podmínkách pod falešnými jmény.
Jste-li asistentka v jeslích nebo pokladní v supermarketu na částečný úvazek, uklízečka v hotelu nebo doručovatelka, zdravotní sestra nebo číšník, možná nejste v odborech nebo nejste schopni stávkovat, ale jste motivováni jít na pochody, a pouhý počet pomáhá budovat důvěru. Někteří do odborů vstoupili.
V některých průmyslových odvětvích a na některých místech došlo k rozšířeným stávkám a blokádám, i když relativně málo zaměstnanců stávkuje na dobu neurčitou. Mnozí stávkují pouze ve dnech národních akcí nebo po dobu 2 nebo 3 dnů. Mnozí si nemohou dovolit stávkovat déle, i když v některých případech pomáhají sbírky.
Strojvedoucí, zaměstnanci sběru odpadků a spaloven, zaměstnanci rafinérií a skladů pohonných hmot, zaměstnanci plynárenských a elektrárenských podniků, dokaři, dispečeři letového provozu a někteří další podnikli radikální kroky. Došlo k několika výpadkům, ale nestačilo to k zablokování ekonomiky, jak slibovali někteří vrcholní odboroví předáci.
Sílou předchozích hnutí byly stávky v dopravě. Mají okamžitý dopad na ekonomiku a na veřejnost. To je slabina současného hnutí. Nejvíce byly postiženy vlaky mezi městy. Na některých letištích bylo zrušeno až 30 % letů. Ale v Paříži jezdí i v národní akční dny většina příměstských vlaků a autobusů se to téměř nedotklo.
Dalším klíčovým odvětvím je sběr odpadků. V některých oblastech se v ulicích hromadí odpadky, zatímco jiných se to téměř netýká. Odbory nyní stávku v Paříži pozastavily, ale říkají, že je to jen o pauze. Ve školství stávkovala jen menšina učitelů. Nedošlo k všeobecnému výpadku elektřiny, i když zaměstnanci vyvinuli (nezákonnou) taktiku selektivních odpojení zaměřených například na vládní poslance a zároveň obnovili elektřinu lidem, kteří byli odříznuti kvůli neplacení. Stávka zaměstnanců rafinérií se v současnosti týká něco málo přes 10 % čerpacích stanic.
Macronova reakce
Kromě toho, že vláda využívá policii proti stávkám a zátarasům, začala nyní rekvizice klíčových pracovníků (hrozí jim vězení a pokuta 10 000 euro, pokud odmítnou). Není pochyb o tom, že stávky v některých sektorech otřásly vládou a utvořily potenciální moc dělnické třídy prosadit své vlastní priority. Proto zesílilo nasazení těžce vyzbrojené policie.
Většina odborových předáků se zdráhá podporovat jiné než omezené stávkové akce nebo podněcovat zaměstnance k organizování masových schůzí, létajících stávek, zátarasů a tak dále. Většina současných akcí jsou místní iniciativy, i když nejvyšší odboroví předáci se proti nim – alespoň veřejně – nepostavili. Radikálnější odbory, jako CGT a Solidaires, a dokonce i lokální sekce CFDT, byly v popředí. Situace je velmi nerovnoměrná a nelze ji vyřešit pouhým svoláním generální stávky.
Vzpoura je nakažlivá. Teprve dnes ráno zaměstnanci, kterým hrozilo propuštění, odpověděli svým šéfům kravským trusem. Na západě Francie byly tisíce demonstrantů v obrovské kotlině napadeny těžkooděnci s použitím zbraní vojenského stylu. Dva demonstranti jsou v současné době v kómatu.
Závěrem lze říci, že hnutí zdaleka nekončí a budoucnost reformy je stále nejistá. Ústavní rada, která musí reformu ratifikovat, by měla svůj verdikt vrátit 14. dubna. Odboroví předáci se mezitím chystají poprvé setkat s premiérem. Vláda však nadále trvá na tom, že věk odchodu do důchodu není předmětem diskuse.
Říkáme „Ne až v 64“, „Důchod s plným důchodem v 60 letech“. Další demonstrace přijdou.
Colin Falconer 3. dubna 2023
Colin Falconer je britský socialista žijící ve Francii. Je členem ENSEMBLE! (Spolu!; francouzská levicová strana, založená 31. ledna 2015, součást Levicové fronty [Front de Gauche], s 5 poslanci v Národním shromáždění; pozn. překl.)
Překlad Vladimír Sedláček