Úvod
Publikaci s názvem Moc a pokrok s podtitulem Tisíciletý boj o technologii a prosperitu vydala nakladatelství Argo a Dokořán v Praze r. 2024. Originál vyšel o rok dříve v New Yorku. Autory knihy jsou profesoři Massachusetts Institute of Technology (MIT) Daron Acemoglu a Simon Johnson. Oba odborníci jsou laureáty Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2024. Tu obdrželi spolu s Jamesem Robinsonem za „výzkum vzniku institucí a jejich ovlivňování prosperity“.
Předmět zájmu obou autorů považuji za vhodný – zejména v období posledních desítek let, kdy se vládnoucí moci v našem prostředí podařilo protlačit do hlavního proudu vědeckého i společenského vědomí představu, že pokrok techniky a technologií je a bude schopen vyřešit všechny společenské a ekosystémové otázky a problémy. Tento postoj, pro který se v řadách kritiků oprávněně ustálil výraz technonaivismus, žel zcela nebo alespoň částečně přejala nemalá část subjektů a představitelů, jež sami sebe považují za opoziční, alternativní či dokonce antisystémové (aniž by definovaly, co považují za systém).
Pozitiva knihy
Přínos knihy lze posuzovat jednak ve vztahu k převládající tvorbě a vědomí v dané oblasti, ale zároveň v relaci k objektivnímu vývoji, jeho poznatelnosti, dosaženému stupni poznání, vyhodnocení a syntéze poznaného (a pochopeného) a vzhledem k odpovídající reakci – k praktickým či navrženým krokům. První i druhé je organicky spjato s gnozeologickými přístupy autorů při poznávání skutečnosti, jež souvisejí s jejich sociálně-třídním vědomím a zájmy. Princip stranickosti, jakkoliv je dnes většinou buržoazních tvůrců zatajován, hraje nejen v tomto případě stále klíčovou roli.
Jak bylo naznačeno, oba autoři dokazují na několika příkladech z historie, že pokrok techniky a technologií neznamená automaticky společenský pokrok – zlepšení životní úrovně většiny lidí, jejich práv, možností a šancí. Kriticky se vymezují zejména proti falešné představě o „proudu produktivity“, tj. že zdokonalování techniky automaticky vede k společenskému pokroku.
Příklady z vývoje po neolitické revoluci, hromadného zvyšování produktivity práce v zemědělství v období vrcholného středověku, vynálezy a inovace průmyslové revoluce, jako například čistička bavlny Ely Whitneye z r. 1793, nejenže nezlepšily životní podmínky a úroveň tvůrců hodnot, ale namnoze je ještě zhoršily a způsobily obrovské oběti. Autory je třeba ocenit za to, že citují z dobových zdrojů – například výpovědi dětí pracujících v dolech – a připomínají i další hrůzné důsledky hospodářského rozvoje, který by podle technonaivů měl automaticky většině lidí prospět. Přesto neodmítají společenský pokrok jako takový, jak se stalo módní u nemalé části konzervativních směrů včetně některých levých konzervativců.
Tento přístup může v prostředí (nejen) ČR působit téměř jako zjevení – báchorky o čtvrté, páté a x-té průmyslové revoluci byly a jsou povinnou vycpávkou každého vystoupení představitelů hlavního proudu o současném hospodářství, vědě, výzkumu a vzdělávání. Stranou však nezůstaly ani levicové síly, dokonce ani některé antikapitalistické subjekty, aniž se snažily pochopit, jak probíhaly minulé průmyslové a zvraty a dokázat, že probíhají i dnes. Ačkoliv dílo Acemoglu a Johnsona uvádí i mnohá cenná data, z nichž některá jsou založena na vlastních výpočtech autorů, pro celostní poznání a pochopení tématu je nedostatečné, přispívá k němu jen velmi málo.
Eklekticismus jako metodologická báze
Za chybnou považuji už metodologickou stránku studie. Oba autoři vycházejí z bohatých tradic amerického institucionalismu, i když se k nim nehlásí. Ten se sice liší od různých směrů neoklasické scholastiky částečně věcnějším a vědečtějším přístupem k společenské realitě, ale jde o směr v podstatě eklektický. Někteří jeho reprezentanti dospěli alespoň k náznakům dialekticko-materialistického a třídního přístupu, proto je možné jejich přínos zejména v kontextu USA daného období hodnotit dílčím způsobem pozitivně. Avšak jde o směr velice různorodý, a to zejména s ohledem na skutečnost, z jakých přístupů „slepil“ svůj základní teoretický rámec.
Eklekticismus dvojice autorů knihy Moc a pokrok se projevuje jako výběrový v tom smyslu, že jsou nejenže zcela nepolíbeni marxismem a dialektickým materialismem (o historickém nemůže být řeči) včetně nejnovějších děl ze západní Evropy a USA např. od R. Wollfa, J. B. Fostera a jejich spolupracovníků, ale zcela ignorují i jiné moderní teoretické pohledy (jakkoliv s nimi můžeme, ale nemusíme souhlasit), například dílo I. Wallersteina, G. Arrighiho, systémový přístup nebo přínos postkeynesiánců. Nejen to. Autoři naprosto dominantně čerpají z tvorby anglicky mluvících zemí a anglicky publikujících, v USA či Velké Británii působících odborníků. Zbytek zdrojů jejich knihy pochází ze západní Evropy, ale je zásadně omezen – např. citují Thomase Pikketyho, nikoliv však jeho rozsáhlými daty podloženou knihu Kapitál v 21.století. Zcela ignorována je mimozápadní produkce – ruská, čínská, indická, latinoamerická, africká a jiná literatura ve zdrojích knihy zcela chybí.
Tento výběr je jednoznačným dokladem zájmového ukotvení dvojice – třebaže nemusí být vědomé: Sice „kriticky“, ale o to pevněji stojí na straně mocenského bloku USA a kapitalismu. V tom se koneckonců shodují se svými institucionalistickými předchůdci.
Společnost v hlavách autorů
Metodologický eklekticismus autorů má logicky zákonité dopady na postup bádání a jeho výsledek. V zásadních případech je zcela vychýlený od kritického přezkoumání reality. Například ekosystémové metabolické vztahy pro něj neexistují – společnost jako by se vznášela někde nad planetou, bez vztahů s ní a žila pouze ze vzájemných kontaktů. Přírodní složku ekosystémů vtahují autoři do hry pouze tehdy, když se jim to hodí, a v tom nejběžnějším režimním smyslu – aby prosazovali „zelené“ změny a politiku tak podobnou „Zelenému novému údělu“.
Co se týká společenských vztahů, popisují sice, jak elity dlouhodobě čerpají zisky a rentu z technologického pokroku, ale nedokáží poznat a pochopit společenské zákonitosti vývoje – pravděpodobně ani jejich existenci neuznávají. Někomu může být sympatické, někdo může považovat za levicové zmínky, že elita čerpá zisky na úkor většiny, ale Acemoglu s Johnsonem ani k takové banální dichotomii nedospěli. Jejich chápání sociálních subjektů je neurčité a nedůsledné – „elitu“ nevnímají jako buržoazii, velkoburžoazii, velkostatkáře a pozemkové vlastníky, ale pouze jako jejich některé špičky. Tím méně rozumí rozdílům a vztahům uvnitř proletariátu, který není homogenní entitou, či rozdílům mezi rolníky a farmáři.
Mezi lidové vrstvy (které tak nenazývají) a buržoazii kladou oba profesoři „střední třídu“ – autory podobného ražení milovanou, uctívanou, i když v třídním smyslu neexistující – k níž řadí v některých případech dokonce velkokapitál. Nejpatrnější je to v kapitole „Revoluce střední třídy“, kde za hlavní příčinu skutečnosti, že průmyslová revoluce započala v Anglii, považují rozvoj její střední třídy. K ní však počítají zejména kapitalistické firmy, které vznikly aktivitami různých vynálezců a jejich donátorů. Za vládnoucí třídu považují světskou a církevní aristokracii. Toto složení nemá v Anglii po buržoazních revolucích 17. století opodstatnění. Odhlížíme od skutečnosti, že i v Anglii se na financování průmyslové revoluce nemálo podílela šlechta (což autoři přiznávají) a v mnohých jiných evropských zemích byl její podíl ještě větší – např. v českých zemích, v budoucím Německu atd. Hledat v tom v daném období antagonistický rozpor je nesmysl – šlechta disponovala kapitálem, mnohé rody měly zkušenosti se zbožní výrobou, provozovaly manufaktury atd. Buržoazie s predikátem hrála v průmyslové revoluci významnou roli.
Acemoglu s Johnsonem pouze „dokázali“, že na vypuknutí průmyslové revoluce měla v Anglii rozhodující podíl relativně vyspělá buržoazie, kterou pouze přejmenovali na střední třídu…
Společenský subjekt změny autoři ani nehledají, spíše ho na několika různých místech knihy určují, aniž by kromě „střední třídy“ v Anglii pátrali po jeho vývojových charakteristikách. Jelikož neuznávají antagonistický rozpor mezi kapitálem a prací (ani předkapitalistické rozpory), nehrají pro ně v dějinách roli ani společensko-politické revoluce, případně pokusy o ně. Pokud se o nich zmiňují, pak pouze na okraj. Politický boj sociálních tříd a jejich institucionální výrazy vnímají záměrně úzce. Řečeno otevřeně, cenzurují je, jak je patrné ve vztahu k socialistickému a komunistickému hnutí. K této otázce se ještě vrátím.
Kauzální nedostatečnost a přesměrování technologií
Z metodologického a zájmově zakotveného zmatku plyne výrazně oslabená schopnost poznat kauzální vztahy v jejich dialektické komplexnosti. Autoři se domnívají, že vysvětlují, proč v dějinách pokrok technologií prospívá většímu počtu lidí „jen někdy“, proč vypukla průmyslová revoluce v Anglii, proč se dle jejich tvrzení od 2. poloviny 19. století životní podmínky dělníků a většiny společnosti v západní Evropě a USA zlepšují, což dospělo k výraznému pokroku po r. 1945, a proč se tento pokrok posledních 40 let zvrátil v regres. Jejich vysvětlení je přinejmenším nedostatečné a omezené.
Jedním z ústředních bodů knihy je vysvětlení příčin „vybojované cesty“, jak v jedné z kapitol autoři nazývají proces od 2. poloviny 19. století do 70. let 20. století s vrcholem po r. 1945. Domnívají se, že k pokrokové změně vedla syntéza působení přesměrování technologií, vyvažujících sil a politicko-institucionálních změn. Přesměrování technologií zjednodušeně znamená, že se technologie mohou použít alternativně, tj. tak, aby prospívaly většině lidí.
Dvojice profesorů je toho názoru, že k tomu postupně začalo docházet v uvedeném období s gradací po 2. světové válce. Avšak jejich způsob vysvětlení příčin změn se nejlépe zračí v odůvodnění ústupu pokroku od 70. let 20. století. Uvádějí příklady jiných koncepcí rozvoje a použití digitálních technologií a automatizace, které navrhovalo několik jednotlivců (hackeři MIT z počátku 60. let, Grace Hopperová, Lee Felsenstein, Norbert Wiener ad.). Citují jejich návrhy a přístupy, ale vlastně nevysvětlují, proč se neprosadily. Zřejmě se domnívají, že vysvětlení plyne ze základní logiky knihy. Dobrá, pokusme se o to: Přístupy neměly dostatečnou moc přesvědčovat, resp. tou disponovali silnější hráči, politicko-institucionální prostředí takovému směru nepřálo a neúspěch souvisí také s ústupem vyvažovacích sil. Stačí čtenářům takové vysvětlení? Mně nikoliv! Co tvoří moc přesvědčovat, jak funguje, v čem byla u alternativců jiná než u vítězných návrhů? Jaké společenské síly a zájmy za oběma stály? Jaká byla sociálně-třídní struktura, kultura a formativní působení politicko-institucionálního prostředí (včetně státu, monopolů, oligopolů a jejich vztahů), jak v tomto případě působilo? Jaká byla podoba a zájmy “vyvažovacích” sil, jejich napojení na moc přesvědčovat a politicko-institucionální prostředí? Jakou pozici zastávaly všechny zmíněné složky ve vztahu k oběma možnostem, věděly o nich vůbec? A nakonec – jak vypadaly metabolické ekosystémové vztahy, nedocházelo v nich k zásadním změnám? Další otázky si odpustím, ale nabízejí se…Doplním jen, že alternativy byly formulovány ještě v období, kdy vyvažující síly a politicko-institucionální prostředí dle autorů přálo pokroku…O to spíše by měli vysvětlit jejich neúspěch.
Autoři proto „dokazují tvrzením“, že jiné návrhy, jiné cesty existovaly a byly možné, pouze se nevyužily. Zde se dostávají blízko ke stanovisku subjektivního idealismu – jako by ve vývoji záleželo na čisté esenci individuálního rozhodnutí a prosazování.
Vyvažující síly
Přesměrování technologií chápou D. Acemoglu a S. Johnson zřejmě v souvislostech s rozvojem vyvažujících sil, institucí a politiky. Ve skutečnosti je však nevysvětlují jako komplex, systémové provázání, ale jde o eklektické spojení, které je zároveň nejasné, rozplizlé a zdánlivě se prolínající, zároveň izolující jednotlivé složky.
Zastavme se krátce u konceptu vyvažujících sil. Jejich popis je rozporný, nedostatečný a vykastrovaný – považují za ně odbory, různé svazy zaměstnanců, zemědělců, spotřebitelů i zaměstnavatelů. Je sice pozitivní, že uznávají vliv lidových sil, nicméně z jejich popisu se zcela ztratilo socialistické a komunistické hnutí – s výjimkou specifického příkladu švédské sociální demokracie. Jejich dějiny lidového hnutí končí u chartistů, vliv První, Druhé a Třetí internacionály ani nezmiňují, stejně tak význam Říjnové revoluce, příklady zemí budujících socialismus (za to si neodpouštějí přízemní antikomunismus, jež nafukují z dávno vyvrácených zdrojů – např. R. Conquesta), ale velmi okrajově se zmiňují i o masových, třídních či reformistických odborů v USA. Přitom pozitivní vliv těchto faktorů na zlepšení životních podmínek a práv širších vrstev obyvatelstva zejména v zemích západní Evropy přiznávají také mnozí buržoazní autoři (mezi mnohými např. U. Beck).
Vedle neurčitých odborů, jejichž názvy autoři většinou nezmiňují, považují za implicitně důležitější různé aktivisty – investigativní novináře počátku 20. století v USA nebo ochránce práv spotřebitelů v 60. letech v USA (Ralph Nader). Hovoří o nich jako o osobách, ani v druhém případě nezmiňují širší lidové hnutí, jež za jejich návrhy stálo (jinak by se neprosadily). Považovat aktivisty či individuální bojovníky za ochranu čehokoliv (jakkoliv čestné a pokrokové) za sociální subjekt změny je vskutku bizarní.
V případě vyvažujících sil však autoři zmiňují jednu závažnou skutečnost, potvrzenou z jiných zdrojů, o které je třeba přemýšlet a vyhodnotit ji. Popisují roli reformistických (žluťáckých, prokapitalistických) odborových svazů USA, ale také Německa a Švédska, které s kapitálem spolupracovaly na vzdělávání zaměstnanců dle hesla „společných bezrozporných zájmů kapitálu a práce“, na prosazování technologických zájmů kapitálu mezi dělníky a v obnovení této spolupráce vidí příslib do budoucna. Vůbec nechápou, že kapitál využil a uplatil vedení a funkcionáře těchto odborů v době, kdy je potřeboval, ale také tehdy, kdy mohl kolaborací s kapitálem diskreditovat odborové hnutí jako takové. Ve chvíli, kdy kvůli klesajícímu zisku přestával mít zájem i na těchto drobcích ze stolu, tedy od 70. letech 20. století, postupně vliv odborů eliminoval, jejich práva nejprve fakticky pošlapal, poté je i legislativně omezil a opakovaně proti nim tvrdě v USA a ve Velké Británii zasáhl. Špičky některých žlutých odborových svazů se také zapojily do korupčních afér, což bylo důsledkem jak jejich zájmů a charakteru, tak rostoucí roly černé (kriminální) ekonomiky ve světovém hospodářství. Její vliv ostatně autoři nezmiňují vůbec. Realističnost své touhy vrátit se k historicky specifické a neopakovatelné kolaboraci dokumentují příklady současného Německa a Švédska. Aniž by chápali, že v obou zemích jde vývoj vztahů kapitálu, práce a reformistických odborů podobou cestou jako v USA, jen padají z vyššího základu.
Nevalná automatizace
Ocenit lze rozhodně přístup pánů profesorů k automatizaci – nepřijímají ji apriorně pozitivně, ale přistupují k ní diferencovaně. Kritizují zejména tzv. nevalnou automatizaci, tj. automatizaci, která je motivována pouze nahrazením dělníků, nikoliv zvýšením produktivity (používají slovník neoklasiků – „zvýšení mezní produktivity – zde ho ponecháme bez komentáře) výroby. Poměrně přesvědčivě dokumentují nepřesvědčivé výsledky této automatizace na tvrdých datech vývoje posledních desetiletí.
Naopak upozorňují na to, že k rozvoji a pokroku vede automatizace, která zvyšuje produktivitu, vytváří nové úkoly, organizace, obory lidských činností, přístupy, profese. To je nepochybně pravda a je skutečností, že příčinou pomalého a nerovnoměrného zlepšování postavení dělnické třídy a lidových vrstev v západní Evropě v poslední čtvrtině 2. poloviny 19. století byla skutečnost, že postupně klesající průměrná míra zisku donutila kapitalisty v Anglii a v dalších zemích k poznání, že vyšší nadhodnotu z dělníka nedostanou pouze drilem či jeho náhradou za stroj, nýbrž i tím, že bude žít v částečně lepších podmínkách, v lepší kultuře a za určitých jistot pro sebe i rodinu (mírné zvyšování mezd, postupné omezování dětské práce, zavádění úrazového, nemocenského, postupně i sociálního pojištění atd.). Toto vysvětlení je však má interpretace jejich slov a je otázkou, zda dospěli k obdobnému poznání jako já a jiní autoři, nebo vidí příčiny určitého zlepšování v jiných zásadních skutečnostech.
Jisté je, že autoři neberou v potaz, že se zlepšování životních podmínek určitých složek proletariátu dialekticky proplétalo s jejich zhoršováním, ačkoliv se tato skutečnost zmiňuje málokdy – například masovým zaváděním práce přes noc, ženské práce, trváním dětské práce, rostoucím výskytem válek, plundrováním přírody atd.
Oba laureáti Nobelovy ceny téměř ignorují jednu z hlavních příčin částečného zlepšování životních podmínek lidových mas – urychlení, rozšíření a dokončení brutální kolonizace zejména Afriky, ale také východní Asie a dalších částí světa kapitalistickými státy v čele s Anglií a Francií. Naznačují sice tyto vlivy na několika stránkách o Indii, ale význam tohoto krvavého zdroje hodnot byl mnohem větší.
Přeci jen technonaivismus?
Na začátku textu jsem vyzdvihl kritiku technonaivismu ze strany obou autorů. Ale také v tomto případě zůstávají v důsledku zvolené metody na půli cesty. To se projevuje zejména v případě vysvětlování příčin konce 30 slavných let (jak říkají ve Francii) po válce – vidí je zejména v digitálních škodách a v nevalné automatizaci. Tím se ovšem sami lapili do pasti technonaivismu – jak může být hlavní příčinou zpátečnictví ve společnosti vývoj techniky?
Příčin konce tohoto specifického období ve vývoji kapitalismu byla celá řada. Jedním z viditelných je vliv neokolonializace rozvojového světa a v jeho důsledku záměrný vývoz výroby a kapitálu vůbec do těchto zemí za levnými zdroji, pracovní silou a do zemí téměř zcela ovládaných. Autoři ho až na pár slov v podstatě opomíjejí. Nepojednávají ani o klesající ziskovosti kapitálu v západní Evropě a USA od poloviny 60. let.
Ve stejném nebo v podobně kritickém duchu by se daly načrtnou také limity dalších důležitých principů fungování společnosti a možné změny dle obou autorů – například institucionálního a politického rámce či moci přesvědčovat. Už tak narostl tento rozbor knihy Moc a pokrok do větších rozměrů, než jsem plánoval. Spokojme se pouze s oceněním analýzy rozdílů mezi lidskou inteligencí a umělou inteligencí – zde je přínos autorů jedním z největších.
Závěr
Závěrečná doporučení D. Acemoglu a S. Johnsona se nesou v duchu stejných představ, které podle autorů vedly k poválečnému růstu a zlepšení života širokých vrstev lidí – obnovení vyvažujících sil (ale nejen odborů a vůbec ne stran), subjektivistické přesměrování technologií, změna zákonů, změny ve vzdělávání, daně z reklamy, mírné zvýšení zdanění kapitálu, posílení občanské společnosti, změnu narativů atd. Přestože některé jejich návrhy považuji za dílčím způsobem prospěšné – například snížení daní ze mzdy – celkově by taková opatření k žádné ani znatelnější změně nevedly. Jako tato a podobná opatření nevedla k dílčímu a draze vykoupenému pokroku v západní Evropě a USA po konci 2. světové válce.
Výše uvedený text může působit až odsudečně, přestože autor těchto řádků četl knihu se zájmem. Zájem plynul zřejmě ze zkušeností s literární produkcí k tématu, která v českých zemích a na Slovensku vychází. Namnoze je až na výjimky mnohem horší kvality než hodnocené dílo. Že na tom má svůj podíl postupný úpadek lidového a dělnického hnutí a jeho teoretické činnosti a tvorby, je nasnadě. Kritické poznámky vyplývají z poznání, k němuž již pokrokové osobnosti dospěly, ale nebylo jich využito, ale také z možností poznání rozvíjet a rozšiřovat. Té autoři dostatečně nevyužili a vzhledem ke svému zájmovému zakotvení ani využít nemohli.
Daron Acemoglu a Simon Johnson nepochopili základy přírodně-společenského vývoje, příčiny technologického pokroku a využívání jeho plodů pro zlepšování života většiny lidí. Správně postihli pouze střípky z vývoje a rovněž pravdivě si uvědomili, k čemu pokrok techniky a technologií automaticky nevede. Bez základů poznání nemohli porozumět příčinám určitého zlepšování životních podmínek většiny lidí v západní Evropě a USA od konce 19. století, čí zásluhou a na čí úkor probíhalo. Proto nemohli pochopit ani poválečný hospodářský zázrak a dílčí a často idealizované zlepšení životních podmínek zejména v západní a severní Evropě jakožto manévr kapitalismu, který byl specifický a v kapitalismu neopakovatelný. Dnes už by manévru nebyl schopen, ani kdyby chtěl. Proto působí návrhy autorů jako vzpomínky starých zbrojnošů natřené nejnovější barvou.
Petr Konrád