Mezi lidmi na pravici, zejména mezi libertariány – tj. lidmi, kteří chtějí zrušit státní výdaje až na policii a armádu, se často mluví o Argentině. Tam vládne již rok a půl libertariánský prezident Javier Milei, který ve své předvolební kampani velmi často hovořil o svobodě, a dokonce se převlékal do kostýmu „generála anarchokapitalisty“. Podívejme se tedy na to, jak se Mileiova slova o svobodě naplnila a jak svobodní jsou tedy lidé v Argentině.
Základním předpokladem pro to, aby lidé mohli být svobodní, je zajištění základních potřeb jako je bydlení, teplo, dostatek pitné vody a jídla. Značná část lidí v Argentině se bohužel o tyto potřeby každý měsíc strachuje, a to kvůli inflaci, která začala strmě stoupat již za předchozí peronistické vlády (peronismus – specifický argentinský směr v některých ohledech podobný sociální demokracii) a jež v roce 2024, již za Mileiovy vlády meziročně dosáhla až 200%[1].
Inflace dlouhodobě patří k problémům argentinské ekonomiky, zejména pak cyklická hyperinflace, která v Argentině naposledy nastala před dvaceti lety. Avšak tento problém se zdaleka netýká jen Argentiny. Pokusy zastánců kapitalismu spojovat inflaci ve stejné míře s celými lidskými dějinami jsou naprosto chybnou konstrukcí, která má běžným lidem vnutit názor, že je inflace něco přirozeného. Drtivá většina lidských dějin je spojena s nepeněžní ekonomikou. Se vznikem peněz, například v období otrokářského řádu nebo za feudalismu sice známe příklady růstu cen, ale měly do značné míry jiné příčiny než současná inflace – především znehodnocení měny snižováním obsahu kovu v minci. Dějiny inflace na základě podobných příčin, jaké známe dnes, začínají se zrodem kapitalismu po původní akumulaci a se zámořskými obchody 16. století. Ovšem až do 20. století se inflační vlny objevovaly jen v mimořádných, například válečných situacích, byly sice systémovou záležitostí a dopadaly na zbídačovanou většinu lidí, nepředstavovaly však chronický problém. Tím se inflace postupně stává ve 20. století, zejména s nástupem imperialismu, financializace systému a se zesílením závislosti neokolonií a polokolonií na mocenských centrech. Proto je velmi často spojena s rozvojovými zeměmi či polokoloniemi USA či EU. O stále aktuálnější téma jde v 2. polovině 20. století, především od 70. let.
Inflace je stěžejní téma neoliberálních ekonomů a politiků, kteří ho využívají po krachu keynesiánství a neokeynesiánství, resp. různých zdánlivě hybridních modelů třetích cest atd. Neoliberálové si neuvědomují a ani si nemohou uvědomit, že „vysvětlují“ typický produkt stádia kapitalismu, jehož doktrínu reprezentují, protože tato doktrína vznikla na základě potřeb onoho stádia. Keynesiánství, jeho varianty v různých sociálně demokratických tzv. třetích cestách (např. Venezuela) nebyly schopny ani ochotny odstranit kořeny inflace v rozbujelém zbožně-peněžním hospodářství, zamezit financializaci, spekulaci ve prospěch bank a finanční oligarchie, ale naopak se soustředily na odvrácením kolapsu systému tvorbou nových institucí, orgánů, legislativy, dotací, což s sebou nese náklady, korupci, nepotismus, bujení buržoazního státu. Součástí jeho bytnění byla často také militarizace a financování stále rozsáhlejšího represivního aparátu. Podobně postupuje většina buržoazních vlád včetně těch, hlásících se k liberalismu. Největší výstřelky kapitalismu se sociální demokraté snažili „řešit“ narůstajícími výdaji do sociální politiky, což ale opět zvyšovalo množství oběživa. Tato opatření vedla a stále vedou k roztočení spirály inflace, jež opakovaně vytvářejí podhoubí pro příchod fanatických neoliberálů a „reforem“ dle receptů MMF. Výsledky takového vývoje vidíme na příkladu Argentiny.
Inflace byla jedním z hlavních předvolebních témat Mileiovy kampaně při jeho prezidentské kandidatuře. Jeho hlavním oponentem byl zástupce tehdejší vlády ministr financí Sergio Massa. Ve volbách také kandidovala trockistická Dělnická levicová fronta, která ovšem nezvládla výrazněji oslovit širší masy pracujících, a nakonec dostala pouhá 3% hlasů. Milei se tedy díky slibu, že inflaci sníží (a zčásti díky značné podpoře velkých medií) dostal k moci. Tento slib se mu nakonec povedlo splnit a měsíční inflace klesla na 2%[2].
Prudký pokles byl ovšem dosažen mimo jiné tím, že lidé již neměli dostatek peněz na to, aby si mohli dovolit za vysoké ceny kupovat zboží a firmy tak byly nuceny ceny snížit. Mileiova politika také značně přispěla ke ztrátě kupní síly obyvatel, zejména tím, že propustil desítky tisíc státních zaměstnanců a uvrhl je tak do chudoby. V chudobě se ostatně podle oficiálních statistik nacházelo až 52% obyvatel, neoficiální statistiky dokonce uváděly až 73% obyvatel[3]. Pětina obyvatel dokonce živořila v extrémní chudobě, jež je definovaná neschopností mít alespoň jedno jídlo denně[4]. Vysoké ceny potravin donutily mnoho lidí vybírat jídlo z popelnic, jen aby se uživili[5]. Milei dostupnost potravin ještě zhoršil, když zrušil financování vývařoven z důvodu jejich údajné netransparentnosti. Vývařovny představovaly pro mnoho lidí často jediný způsob, jak mít alespoň jednou denně teplé jídlo, avšak po Mileiových škrtech byli tito lidé odkázáni na pomoc sousedů a blízkých, nebo v horším případě na již zmíněné vybírání zbytků jídla z popelnic[6].
Pracující a jejich rodiny ale nejsou jediní, kdo tvrdě pocítili inflaci a Mileiovy drastické škrty ve výdajích. Další velmi postiženou skupinou byli staří lidé, kterým Milei opakovaně odmítl zvýšit důchody tak, aby odpovídaly zvýšené inflaci. Lidé se však odmítli Milleiovým důchodovým škrtům podřídit a vyšli za spravedlivější důchody demonstrovat. Demonstrace pořádali také vysokoškolští studenti, kteří nesouhlasili se škrty ve veřejném školství a zejména pak s obrovským snížením financí pro Universitu v Buenos Aires, která byla dlouhodobě považována za jednu z nejlepších v celé Jižní a Střední Americe[6]. Dále demonstrovali například odboráři, kteří se stavěli proti Mileiově propouštění desetitisíců státních zaměstnanců[7]. Proti těmto demonstrantům, kterými v mnoha případech byli důchodci, bylo téměř vždy použito násilí a demonstrace byly násilně rozehnány policií[8]. Tolik ke svobodě shromažďování za Mileiovy vlády, která bude nejspíše ještě více potlačovat shromažďovací svobodu vzhledem k navyšování rozpočtu pro armádu a policii (zde Milei očividně není zastáncem štíhlého státu)[9]. Milei ostatně slibuje navýšit rozpočet na armádu z 0.5% HDP v roce 2024 na 2% HDP, což v absolutních číslech znamená nárůst o zhruba 9,5 miliard USD[10]. Kromě armády pak Milei přidal i další složce represivního aparátu, kterou jsou tajné služby, jimž se zvýšil rozpočet o 7 miliard argentinských pesos[11].
Dalším z Mileiových předvolebních slibů bylo zajištění vyrovnaného státního rozpočtu a snížení státního dluhu. Tento slib se mu povedlo dodržet jen z části, protože sice argentinský rozpočet už není ve schodku, čehož Milei dosáhl díky své antilidové politice drastických škrtů veškerých státních výdajů (tedy kromě těch, které pomáhají Mileiovi a kapitalistické třídě v udržení u moci, jak je uvedeno výše), na druhou stranu se však státní dluh astronomicky zvýšil z 64 miliard USD v roce 2022 na 533 miliard v roce 2025. Navyšování státního dluhu samozřejmě začalo i za předchozí peronistické vlády a bylo především poháněno inflací. Další dluh, který se zvýšil, byl vnější dluh, a to o osm miliard USD za poslední 3 roky. Jedním z největších věřitelů argentinského vnějšího dluhu je pak Mezinárodní měnový fond (MMF). Argentina dokonce patří mezi státy, které jsou u MMF nejvíce zadlužené[12]. Následky tohoto zadlužení dopadají převážně na pracující a lidové vrstvy, protože půjčky od MMF je možné dostat pouze po přistoupení na takzvané strukturální úpravy, které znamenají privatizaci, omezení práv pracujících a daňové škrty pro korporace. Suma sumárum většina obyvatel – pracující a lidové třídy – byla za Mileiovy vlády připravena o další části už tak omezené a často formální svobody ve většině oblastech života.
Kdo se naopak za Mileiovy vlády cítí svobodněji? Kapitalisté, ať už domácí, či zahraniční. Zahraniční kapitalisté zejména ocení Mileiovy sliby reformovat zákoník práce a důchodový systém, které dal Mezinárodnímu měnovému fondu výměnou za půjčku 20 miliard USD[13]. Domácí kapitalisté zase ocení privatizaci zbytku státních podniků. Milei se obecně nijak netají svou podporou kapitalistů a není proto divu, že za jeho vlády se z Argentiny stává otevřená diktatura buržoazie. Zatímco Milei mluví abstraktně o svobodě, svobodu pro argentinské pracující a lidové vrstvy neustále omezuje.
Stále větší množství obyvatel Argentiny si ale naštěstí uvědomuje útoky na sociální výdobytky, které si v minulosti vybudovali, a proto se začíná stále více organizovat proti Mileiově politice a neoliberálnímu kapitalismu vzdoruje. To ale nestačí. Návrat zpět k peronistické praxi dříve či později povede ke scénáři, kterým většina Argentinců aktuálně trpí. Lidové a dělnické hnutí proto musí změnit celou systémovou logiku, překonat ji a vybudovat systém na logice zcela jiné, spravedlivější, ale také mnohostranně efektivnější. Věříme, že bude boj obyvatel Argentiny za základní práva úspěšný a mějme se také u nás v ČR na pozoru před lidmi, kteří slibují, že stačí škrtat státní výdaje a zrušit všemožné regulace a všichni budou svobodnější. Avšak jedinou svobodou, kterou mají na mysli, je svoboda vykořisťovat, dobývat rentu, rozkrádat veřejné zdroje a obchodovat.
Zdroje:
1. https://www.statista.com/statistics/316750/inflation-rate-in-argentina/
2. https://tradingeconomics.com/argentina/inflation-rate-mom
3. https://peoplesdispatch.org/2024/08/20/milei-promised-prosperity-yet-70-of-argentinas-population-now-lives-in-poverty/
4. https://www.batimes.com.ar/news/argentina/extreme-poverty-soars-to-affect-six-million-in-argentina-study-shows.phtml
5. https://www.reuters.com/world/americas/poverty-hit-argentines-rummage-food-even-economic-outlook-improves-2025-03-31/
6. https://www.aljazeera.com/news/2024/2/28/a-growing-hunger-argentinas-soup-kitchens-battle-mileis-spending-cuts
7. https://peoplesdispatch.org/2024/10/17/students-take-over-university-buildings-in-argentina-to-demand-funding-for-education/
8.https://peoplesdispatch.org/2024/03/21/argentine-trade-unions-warn-that-60000-state-workers-may-lose-their-employment/
9.https://peoplesdispatch.org/2025/08/01/argentine-pensioners-face-heavy-repression-in-weekly-march/
10. https://www.spectator.co.uk/article/why-is-javier-milei-spending-more-on-argentinas-army/
11.https://www.batimes.com.ar/news/argentina/amid-the-adjustment-the-presidents-secretarys-office-increases-its-budget-by-219-percent.phtml
12. https://www.fdiintelligence.com/content/091c7d50-1b0c-5b7c-a28b-30017b57c589
13. https://peoplesdispatch.org/2025/04/16/milei-takes-on-usd-20-billion-in-imf-debt-and-lifts-the-exchange-rate-cap/
14 .https://peoplesdispatch.org/2025/06/06/mileis-chainsaw-economics-met-with-working-class-unity/
(AVG)