Původní zdroj: Cahiers du Bolchevisme, 11. ročník, no. 12, 15. června 1934;
Přeložil: pro marxists.org Mitchell Abidor;
Celostátní sjezd strany se bude konat za několik dní. Na programu je jediná otázka: organizace jednotné fronty antifašistického boje.
Komunistická strana hodlá sloužit především jednotě dělnické třídy. Národní konference umožní zintenzivnění jednotných snah komunistů. Přispěje to k posílení touhy po jednotě, základní síle, kterou dělnická třída staví proti postupu fašismu.
Fakta nyní hovoří sama za sebe pro unitární politiku komunistů a odsuzují štěpící politiku vůdců sociálně reformních organizací.
Dlouhé roky bojů za uskutečnění jednoty v akci mají dnes šťastné odezvy v řadách socialistických a odborových pracovníků.
V rostoucím zmatku Socialistické strany dominuje jedna skutečnost: je upřímným přáním socialistických dělníků, aby se obrátili k Moskvě, aby na revolučním základě realizovali proletářskou jednotu v akci. Socialističtí dělníci ignorovali opakované zákazy a při mnoha příležitostech bojovali bok po boku s komunistickými dělníky proti fašistickým bandám. V současnosti, správně nedůvěřujíce pokryteckým slovům těch vůdců, kteří přijetí jednoty v akci jen předstírají, chtějí socialističtí dělníci vstoupit do výborů jednotné fronty antifašistického boje. Zejména požadují připojení k Hnutí Amsterdam-Pleyel (mírové, protiválečné a antiimperialistické hnutí založené z iniciativy R. Rollanda a H. Barbusseho r. 1932 na světovém kongresu v Amsterodamu, PCF – Komunistická strana Francie a Komunistická internacionála sehrály při organizaci hnutí vedoucí roli – pozn. red.), sabotovaného a bojkotovaného Socialistickou stranou.
Mezi železničáři bylo ustaveno 40 akčních výborů a 12 sjednocených odborů mezi konfederovanými (tj. socialistickými – pozn. red.) a unitárními (tj. komunistickými – pozn. red.) odbory. Delegáti konfederovaných svazů se zúčastnili sjezdu unitární federace. Železničáři, projevujíce iniciativu, zahájili fúzi na základně, kterou dlouho požadovala CGTU (komunistické odbory vzniklé r. 1922, r. 1936 se opět sloučily s CGT – pozn. red.) a konkrétněji komunisté.
Konfederovaní zástupci PTT (Pošty, telegrafy a telefony – francouzská státní společnost – pozn. red.) a ostatní delegáti mluví o svém přání společné akce a vypískali Jouhauxe na jejich federálním kongresu. Zpívali „Internacionálu“ v reakci na projev soudruha Gourdeauxe na kongresu jejich národního svazu.
Je to jasné, formální a naléhavé: dělníci chtějí jednotu
Chtějí jednotu, aby mohli bojovat proti fašismu, potlačit ofenzívu decret-lois (dle francouzského právní tradice dekret-zákon, kdy parlament předá vládě zmocňovacím zákonem pravomoci vydávat některá rozhodnutí vlády s platností zákona – pozn. red.), zkrotit politiku takzvané vlády národní jednoty, která připravuje fašismus uvnitř a válku navenek.
Rostoucí nespokojenost socialistických a konfederačních dělníků vůči jejich šéfům a jejich organizacím, které se štěpí a ztrácejí vliv, svědčí o nespokojenosti mas a jejich protestu proti politice rozdělení Socialistické strany a CGT (Všeobecná konfederace práce – odbory ovládané socialisty – pozn. red.).
Úzký vztah komunistických a unitárních pracovníků k jejich vůdcům a jejich organizacím, které se upevňují a získávají vliv, svědčí o spokojenosti mas a jejich souhlasu s unitární politikou komunistické strany a CGTU.
Máme povinnost reagovat na naděje pracujících a dělat stále více, abychom zajistili triumf věci jednoty.
* * * *
Za prvé – členové strany a organizace se musí za všech okolností snažit navázat kontakt se socialistickými a reformními dělníky s cílem organizovat společné akce. Nejde o to, abychom se oddali planému tlachání o jednotě obecně.
Jde o to vypracovat plán pro každou odpověď – útočnou nebo obrannou – na útoky buržoazie a jejích fašistických skupin. Jde o to realizovat, podle vzorce přijatého třetinou kongresu v Toulouse, jednotu v jednání proletariátu na revolučním základě. Jde o to stanovit přesný a omezený cíl pro požadavky společné pro dělníky všech tendencí a založený na heslech dokonale přijatelných pro socialistické dělníky.
Zájmy pracujících vyžadují, aby jednotná fronta, realizovaná za těchto podmínek, byla upevněna, především v podnicích, prostřednictvím výborů demokraticky zvolených všemi pracujícími, povolanými k rozhodování a realizaci akce.
Zájmy pracujících požadují, aby pod kontrolou mas byla provedena ostrá kritika všech, kdo brání, sabotují nebo rozbíjejí jednotnou fronty antifašistického boje.
Proti těmto dvěma podmínkám povstali sociální reformisté
Přímo během samotných akcí je užitečné ukázat socialistickým a konfederovaným dělníkům – kteří nemají důvod těmto postojům odporovat, ba je často i podporují – jak jsou tyto postoje oprávněné. Důkazem toho jsou například ti, kdo působí ve výborech Amsterdam–Pleyel, nebo ti, kdo nadšeně tleskali čestnému prohlášení zástupce jednotné poštovní federace na konfederačním kongresu zástupců PTT. Ano, soudruzi, kritizujeme všechny činy, které jdou proti zájmům pracujících.
Za druhé – komunisté v unitárních odborech a v konfederovaných a autonomních odborech by měli bez výhrad podporovat ty iniciativy, které uspíší realizaci odborové jednoty. Jsme pro okamžitou fúzi na základně a bez jiných podmínek než praktikování třídního boje. Železničáři z Vitry-sur-Seine, Limoges a dalších míst prosadili jednotu odborů vytvořením svých sjednocených odborů. Jakýkoli formalismus, jakákoli omezenost, jakákoli zdrženlivost – odraz sektářského strachu z mas – by poškozovala věc jednoty a sloužila by politice rozdělování, jíž praktikují reformističtí vedoucí představitelé. Ti z federace železničářů, kdo odsuzují sjednocené odbory, stejně jako odsuzovali akční výbory a každou jinou formu jednoty mezi železničáři. Ti, kdo zorganizovali rozkol v roce 1920, aby za každou cenu zachovali organizační základnu s buržoazií, jsou nevyléčitelní protivníci sjednocené unie, sjednocené federace, sjednocené CGT.
Pokud však dělnické třídě budeme poctivě a loajálně pomáhat, masy samy odstraní všechny překážky. Vedení se pak ujmou ti, kdo prokážou svou iniciativu, oddanost a revoluční schopnosti.
Je třeba upřímně říci, že určité sektářské a anarchosyndikalistické zbytky brání plnému rozvoji naší unitární politiky.
Teorie zastupujících menšin má stále své následovníky, ať už vědomé nebo ne. Vede to k pohrdání reformistickými a socialistickými pracovníky. Vyvolává organický odpor k práci v konfederovaných a autonomních odborech. Nedovoluje koncipovat a realizovat bratrskou a loajální spolupráci s těmi pracovníky, kteří nejsou zcela v souladu s našimi zásadami, kteří zcela neschvalují náš program.
* * *
Za třetí – komunisté musí překazit pasti nepřátel jednoty, demaskovat manévry těch sociálně reformních šéfů a organizací, které jsou od přírody nepřátelské jednotě dělnické třídy.
Blumové a Jouhauxové dříve stavěli organickou jednotu proti jednotné frontě. Paul Faure odpověděl na naše návrhy pěti dopisy. Nyní, když masy díky úsilí komunistické strany a CGTU přijaly taktiku jednotné fronty, Jouhaux hovoří o současném splynutí odborů a jeho společníci Blum a Paul Faure poučují o jednotě v akci. Ale tito muži zůstávají protivníky jednoty v akci a vlastně i jednoty, tečka.
To je důvod, proč odmítají praktickou organizaci společné akce; proto nevynechají žádnou příležitost k rozdělení proletářské fronty. Bylo to vidět u zdi [Mur des Fédérés – místo posledního vzepětí komunardů v roce 1871], stejně jako je to vidět v případě návrhu každé stávky nebo antifašistické demonstrace. Blábolit, ohlupovat dělnickou třídu, částečně ji udržovat pod svým vlivem – tedy pod vlivem buržoazie, pro kterou jsou a zůstávají hlavní sociální oporou – to je cílem sociálně reformních vůdců a organizací.
Nejdůležitější role v této pokrytecké politice určené k oklamání patří takzvané „levici“ a „přisluhovačům“ jako Farinet a jejich trockističtí a PUP (Strana proletářské jednoty – trockistická strana, vznikla r. 1930 z iniciativy vyloučených členů PFC, Komunistické strany Francie, r. 1937 se sloužila se socialistickou stranou – pozn. red.) agenti. Museli cynicky uznat, že jejich cílem není sloužit věci jednoty, ale demonstrovat špatnou víru bolševiků. Není zbytečné zdůrazňovat tuto špinavou práci, o kterou se pokoušejí, zejména v centrech, kde je vliv naší strany hluboce zakořeněný v masách. Ve vhodných formách přebírají a šíří pomluvy proti naší straně, prezentují ji jako sektářskou, proti sovětské revoluci, proti Moskvě. Čím více socialističtí dělníci postupují k Moskvě, tím více levice a odpadlíci, jejich spojenci, agitují proti komunismu. Čím více se blíží hodina bitvy, tím více se snaží roztříštit, snížit síly proletariátu.
Zločin soudruha Doriota spočívá právě v podpoře, kterou v současnosti poskytuje nikoli socialistickým a reformním dělníkům, kteří se orientují na Moskvu, na jednotnou frontu antifašistického boje, ale naopak sociálně demokratickým vůdcům, kteří pracují všemi prostředky, aby zabránili tomuto vývoji socialistických dělníků a rozbili jednotnou frontu boje.
Zločin soudruha Doriota spočívá právě v jeho hanebném spojenectví s věčnými rozdělovači dělnické třídy a v jeho pokusech rozdělit komunistickou stranu, zastánce a organizátora jednoty dělnické třídy.
* * *
Za čtvrté – komunisté mají bezpochyby právo být hrdí na povzbudivé výsledky své jednotné politiky. Musí si však uvědomit, že tyto úspěchy jsou jen začátkem – vyžadují další pokrok a s tím i nové úsilí.
Současný pokrok jednotné fronty neodpovídá možnostem ani potřebám dělnické třídy. Ta si uvědomuje, že právě její jednota jí může umožnit porazit fašismus. Stejně tak si buržoazie dobře uvědomuje, jaké nebezpečí pro ni tato jednota představuje – a proto aktivně prosazuje ofenzívu proti pracujícím masám. Do boje nasazuje ty, jejichž úkolem je dělnickou třídu rozdělovat.
Jsou naše jednotné snahy a pokrok, snahy a pokrok dělnické třídy k její jednotě tlačeny vpřed stejně jako snahy buržoazie směrem k fašismu?
Je třeba uznat, že můžeme udělat více a že od této chvíle závisí postup jednotné fronty boje v podstatě na aktivitě komunistů.
S tímto cílem musí komunisté bezpodmínečně zlepšit svou masovou práci a přistoupit ke skutečnému obratu ve své organizační práci.
Pouze silná a dobře organizovaná strana, která se opírá o správnost svého programu, dokáže vést masy – jak v každodenních bojích, tak v rozhodujících střetech o moc.
Od února strana získávala nové členy ve všech regionech – s výjimkou oblasti Paříž–Sever, konkrétně Saint-Denis, kde obrana stranické jednoty proti rozkladné činnosti soudruha Doriota bránila rozvoji náboru. Celkově se však nepodařilo přivést dostatek nových členů. Přetrvává obava z mas, zakořeněná v sektářském myšlení, která brání otevřenosti vůči novým lidem. Nábor není systematicky organizován. Dělníci často nenacházejí stranickou organizaci na své straně. A ti, kteří si cestu do strany doslova prorazí, nedostávají potřebnou podporu. Chybí dostatek vzdělávacích rozhovorů a školení. Byrokratické postupy, které stále přetrvávají, brání efektivnímu náboru i udržení aktivních členů.
Tato práce se nerozběhla tak, jak by měla. Někdy je nový člen rozdrcen zadanými úkoly. Někdy zůstává neaktivní. Obecně není problém práce pro každého komunistu vyřešen. Ale aby se vytvořila strana nového typu, o které mluvil Lenin – revoluční strana organizující a vedoucí akci mas – je nutné, aby každý komunista ve své továrně, ve své vesnici, ve svém svazu byl organizátorem a vůdcem.
Předpokladem pro to, aby mohl každý člen strany pracovat, je pravidelné fungování buněk v rámci členské základny, především buněk na úrovni továrny. Pokrok je na této cestě příliš pomalý. To je způsobeno chybnými metodami stranických výborů na všech úrovních. Stranický výbor zatím nepovažuje praktickou pomoc při práci buněk v podnicích a komunistických frakcí v masových organizacích za svůj zásadní úkol.
Nevíme ani, jak vhodně zajistit uvážlivý výběr kádrů a pravidelnou kontrolu výkonu rozhodnutí.
Soudruh Stalin ve své zprávě na XVII. sjezdu bolševické strany prohlásil: „Po správné politické linii rozhoduje o všem organizační práce. Včetně osudu samotné politické linie, její realizace či jejího selhání.“
Za páté – aby komunisté úspěšně splnili své jednotné poslání, musí jednotu horlivě střežit. Strana nikdy nebyla tak jednotná. Ústřední výbor nikdy nepoznal takovou autoritu uvnitř i vně strany. Prestiž Komunistické internacionály, jejímiž jsme přesvědčení a disciplinovaní bojovníci, nikdy nebyla mezi proletáři ve Francii tak velká.
Boj vedený soudruhem Doriotem a zbytkem skupiny Barbé-Celor proti straně a jejímu ústřednímu výboru poškodil stranu a sjednocenou frontu antifašistického boje. Rozštěpení a anti-unitární politika soudruha Doriota způsobila na chvíli problémy mezi socialistickými dělníky a zpomalila jejich přechod ke komunismu. Ale strana vyjde z tohoto boje, který na ni byl uvalen, větší než kdy jindy.
Strana s rozhořčením demaskovala pokusy soudruha Doriota, který tvrdil, že ukradne naši vlajku jednoty a zakryje se jí pro potřeby štěpící politiky nepřátelské bolševismu.
Strana odkryla sociálně demokratický a trockistický obsah platformy, kterou otevřeně hájil soudruh Doriot za potlesku všech nepřátel komunismu.
Strana ve svém boji proti trockistické skupině Barbé-Celor stále více asimilovala principy leninismu. Díky své vlastní zkušenosti lépe pochopila, co Stalin řekl od roku 1924 o návrhu kontrarevolučních koncepcí Trockého, které se dnes setkávají s koncepty soudruha Doriota: „Trockismus je nedůvěra ve stranického ducha bolševismu, v jeho jednotu, v jeho nepřátelství k oportunistickým prvkům…trockismus je nedůvěra k vůdcům bolševismu, vůle je zdiskreditovat, očernit.” (Stalin, Říjnová revoluce)
Strana pokročila na bolševické cestě. Prokázala stranického ducha bolševismu. Pevně a rozhodně chránila svou ideologickou a organickou jednotu. Projevila energické nepřátelství vůči oportunistickým prvkům.
Národní konference, mající za výchozí tyto mimořádně příznivé předpoklady, vypracuje směrnice, které straně umožní urychlit organizaci jednotné fronty antifašistického boje, vést francouzské proletáře k vítězství nad fašismem a k sovětské moci.
Zdroj: marxists.org
Odkaz: https://www.marxists.org/reference/archive/thorez/1934/united-front.htm
Zdroj obrázku: Commons.wikimedia.org (public domain)
Vybrala, přeložila, upravila a poznámkami opatřila redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu