25. ledna vysílala Česká televize dvouhodinový francouzsko-britsko-belgicko-americký film z roku 2017 s českým názvem „Smrtihlav“, v originále „The Man with the Iron Heart“, „Muž se železným srdcem“, mající pojednávat o nacistickém válečném zločinci Reinhardu Heydrichovi (1904-1942). Příběh, který film líčí, má se skutečným příběhem nacistického kata toho jména málo společného.
Období od 90. let se v domácím i zahraničním televizním vysílání (přinejmenším v zemích na západ od nás, odkud především se přebírá program k nám) vyznačuje zvláštní posedlostí po dokumentárních i hraných filmech o období hitlerovského nacismu a zvláště o jeho jednotlivých vedoucích představitelích. Ačkoli žádné z těchto děl přímo nacistické masové vrahy neobhajuje a jejich činy neomlouvá, připadá mi, že svou bulvární posedlostí po líčení jejich osobních a intimních životů a přebíráním dobových propagandistických záběrů jim vtiskuje jakousi „lidskou tvář“, zvláště před mladší generací.
Tak je tomu i s filmem „Smrtihlav“. Filmů o skutečných hrdinech máme za posledních 30 let velmi málo, a hodnotné a historicky pravdivé skoro žádné. Zato příběhy se zavrženíhodnými zločinci v hlavních rolích se to jen hemží. Nevím, čemu než zlehčování Heydrichových zločinů může sloužit snímek, ukazující ho jako pohledného, urostlého a fyzicky silného muže a dokonce schopného znalce erotických hrátek, což první pornografická scéna ukazuje hned po začátku filmu, takže ve „veřejnoprávní“ České televizi běžela ve 20 hodin 12 minut. (Je to normální…? Dnes zjevně ano.) Rovněž jeho krásná, vzorně upravená a oděná (někdy, pravda, i neoděná) manželka přispívá spíše k dojmu, který Charlie Chaplin vyjádřil v roce 1957 ve skvělé parodii „Král v New Yorku“ reklamou na fiktivní americký film: „Vrah má duši. Zamilujete si ho.“
„Smrtihlav“ svádí diváky k podpoře Heydricha, protože je to „prostě frajer“.
Film se nenatáčel v Praze ani na dalších reálných místech činu, což sice lze pochopit, ale bohužel ani v jakkoli jim podobných lokalitách a kulisách. Parašutisté z Operace Anthropoid, shození na území protektorátu ve skutečnosti nad území středních a východních Čech, procházejí ve filmu na cestě do Prahy územím zasněžených Alp. Lidice stojí pod mohutnými horskými štíty. Praha je plná domů z červených neomítaných cihel, po ulicích jezdí žluté tramvaje, auta parkují náhodně vlevo i vpravo, jako by si filmaři nebyli jisti, jestli platil levostranný nebo pravostranný provoz (ostatně ve skutečnosti tehdy skoro žádné automobily na ulicích neparkovaly, což autoři netuší), plakáty a vývěsní štíty nabízejí bizarní češtinu (ne však dvojjazyčné nápisy s větší němčinou na prvním místě, o tom autoři filmu zjevně neslyšeli), v jednom případě dokonce velký nápis na obchodě „Klenotnictví – Jewellery“ (česko-anglicky)! Nacistickou okupaci Prahy líčí jako celkem idylku, na zdech jsou dokonce napsána antifašistická hesla, na jednom je vidět „Slovensko“, asi má jít o heslo na podporu ČSR. Jako by v roce 1942 kdekdo psal v Praze na hlavních ulicích protirežimní hesla za blahosklonného přihlížení SS a Gestapa. Při domovní prohlídce po atentátu na Heydricha Češi povykují na německé ozbrojence, „co si to dovolují“…
K atentátu na Heydricha dojde na rušné ulici a atentátníci pak utíkají v davu, zatímco kobyliská zatáčka byla tehdy na okraji města a ani dnes zde v 10 hodin dopoledne moc lidí nepotkáte. Historických nepřesností a vyložených nesmyslů je tolik, že by jejich soupis vydal snad na knihu, a to jistě nevím zdaleka o všech. Největší kuriozitou je návštěva Heydrichovy manželky v nemocnici, kde Heydrich leží po atentátu zkrvavený na lůžku ve vojenské uniformě a lékařský personál stojí v uctivém odstupu. I pokud by manželka byla informována o atentátu bezprostředně po něm (mobilem z místa činu…?), z Heydrichova sídla v Panenských Břežanech by se na Bulovku nedostala dříve než za půl hodiny. Že by za tu dobu lékařský personál za dohledu ozbrojených nacistů ani nesvlékl Heydricha z uniformy a neošetřil mu rány?
Čeští recenzenti právem vyčítají filmu „Smrtihlav“ nedostatek emocí. Skutečně, scény masového vraždění v Polsku a později v Lidicích jsou natočeny jako typický „krvák“ amerického stylu, kde se střílí na všechny strany a krev a vnitřnosti stříkají proudem, ale takové scény vzbudí hnus spíše svým zpracováním než zobrazenou historickou skutečností, která v tomto případě v základě odpovídá. Nechybí ani zobrazení mučení, ale kdo zná takové drastické scény z filmů ze socialistického období, je mu rozdíl hned jasný. Zatímco staré válečné filmy například sovětské nebo československé produkce při takových scénách jistě vženou slzy do očí i méně citlivým divákům, ve „Smrtihlavovi“ jsou spíš fraškou.
Odtržení od reality podtrhuje fakt, že parašutisté se často oslovují samotným příjmením a vojáci nadřízené oslovují samotným slovem „pane“ bez hodnosti jako v USA. Jeden z parašutistů dokazuje své „vřelé vlastenectví“ sněním o tom, že se po válce usadí v Americe. Při výcviku v Anglii českoslovenští vojáci halekají v hospodě československou hymnu. Halekat po hospodě „Kde domov můj“, to je snad možné jen v apokalypse.
Zatímco na většinu hrdinů českého a slovenského protinacistického odboje se zapomíná, případně jsou dokonce hanobeni (Julius Fučík a komunistický odboj obecně), filmy typu „Smrtihlava“ glorifikují parašutistický výsadek z Anglie, který se provedením atentátu odsoudil k smrti, aniž by domácímu odboji jakkoli pomohl. S ohledem na následující represe byl efekt jejich činu přesně opačný. (Tak to hodnotila i KSČ, dokud byla ještě revoluční stranou.) Kat Heydrich unikl spravedlivému soudu na konci války, ale český a slovenský lid byl utlačován a vražděn jinými fašistickými katy až do osvobození slavnou Rudou armádou a jejími spojenci. Kdy budou české televizní stanice vysílat oslavný film o nich? Kdy bude vysílán film například o 1. československém armádním sboru v SSSR, kde sloužilo 60 tisíc mužů a žen? (Poněkud nesrovnatelný počet i zásluhy s parašutisty z Anglie, čímž nesnižuji jejich osobní statečnost…) Neptám se ani, kdy o nich bude natočen nový, protože kdyby v dnešní atmosféře vznikl, dosahoval by zřejmě kvality „Smrtihlava“. A to už je snad lepší zapomnění než takové zhanobení…
Leopold Vejr