Pokračují spory o novelu českého zákoníku práce, která by měla umožnit lékařům sloužit až 832 hodin „dobrovolných“ přesčasových hodin ročně. Odborníci z oboru upozorňují, že tato „dobrovolnost“ by byla jen iluzorní, což je ostatně problém i v jiných povoláních. Ostatně sám výkon povolání je rovněž jen dobrovolný.
Rok 2023 má 250 pracovních dnů. Pokud by lékař s 832 hodinami přesčasů pracoval jen v pracovních dnech, mohl by denně pracovat o 3,3 hodiny déle, tedy zhruba 11,5 hodiny, nebo by mohl odpracovat 104 osmihodinových směn navíc, tedy pracovat po 8 hodinách 354 dní v roce z 365 a míst za rok 11 volných dní, tedy ani ne jeden volný den v měsíci. K tomu dodejme, že 8 hodin práce po šesti dnech v týdnu by znamenalo 2496 pracovních hodin, tj. 496 přesčasů. Za požadavek osmihodinové pracovní doby šest dní v týdnu manifestovali například účastníci prvních oslav Svátku práce v roce 1890, před 133 lety, mimo jiné i pod heslem „osm hodin práce – osm hodin volna – osm hodin spánku“, netušíce, kolik z těch osmi hodin volna zabere mnohému zaměstnanému člověku po více než stovce let cesta do práce a zpět…
Osmihodinová pracovní doba byla schválena v Československu 19. 12. 1918, před 105 lety. Nyní by zdravotníci mohli legálně pracovat o 336 hodin ročně nebo hodinu denně po šest dní v týdnu více.
V dalších oborech, potýkajících se s dlouhodobým nedostatkem pracovníků a vyžadujících nepřetržitý provoz, panují podobné podmínky a tendence, byť dosud ne zcela legálně, například formou povinných či „dobrovolně povinných“ neplacených přesčasů a stylem práce „neomezeně dlouho až do splnění úkolu, avšak při zaplacení jen osmi hodin“.
Spor je veden také o 24hodinové směny, dosud běžné v nepřetržitém provozu ve zdravotnictví (ale nelegálně i leckde jinde), které zakazuje Evropská komise. Současně s tím čelí obory s nezbytností nepřetržitého provozu a zodpovědného výkonu služby stále se prohlubující personální krizi, způsobené částečně demografickým vývojem, částečně chybnou orientací vzdělávání od 90. let, morálním rozkladem společnosti a negativním vztahem velké části společnosti k poctivé práci. V této situaci dává velká část zejména mladé a střední generace přednost méně náročným a zodpovědným povoláním, ne-li přímo zahálce.
Smutnou úlohu sehrává také nízká odborová organizovanost, roztříštěnost a neakceschopnost odborových organizací a často jejich přímé přisluhování zaměstnavatelům. Na velké části pracovišť, zejména v soukromém sektoru, je zákoník práce jen cárem papíru, a kdo se odváží to kritizovat, zpravidla hořce pocítí následky svého počínání.
V systému orientovaném na zisk, osobní prospěch a sobectví nelze tyto zásadní společenské a hospodářské potíže uspokojivě vyřešit.
Redakce