Dnes se pochoduje za demokracii. To je správně. Jsou v pochodu demokraté? Pochodují proti tomu, co dusí? Proti oligarchii? Proti jejich stranám? Proti jejich politickému spektru? Proti špíně za jejich nehty? Proti jejich zlodějským rukám? Těžko říct. Ale co není, může být. I kdyby to mělo být v příštím díle.
Na události roku 39 se zapomnělo. Dnešek je přehlídka prezidentských kandidátů s věnci a svíčkami. Některé porodilo lůno Listopadu, jiné normalizační kontakty, fotr na dobré pozici, jiný se prostě vyskytl tam, kde se bralo nebo kde má poslední zavřít dveře. Marketingové agentury se už klepou na to, z koho udělají tvář do známky. Pozadu nezůstávají ani sázkaři. Tím adrenalin končí.
Není co slavit. Především tehdy, kdy jsou pronášeny patetické projevy a roní se krokodýlí slzy a my si uvědomujeme, že brány kapitalismu, ve kterém bohužel žijeme, pomáhali otvírat i ti, kteří o tom skvělém socialismu namluvili tolik hezkého. To je prohra. I oběť museli dodat tito jidáši. Došlo ke kardinálnímu ztrapnění hnutí, které se v budoucnu nevyřeší výměnami šachových figurek, ale celé šachovnice. Sedmnáctého se jen tlesklo a všichni (nerozhodno ze kterého pólu) vyměnili beze slova odporu (čest výjimkám) místa, nevědomi si ztráty respektu. Budoucí laciné boje za „marxistický charakter“, vlastenčení a kritické skuhrání dvacet či třicet let poté, sklízí svůj úspěch i na poli totální nedůvěryhodnosti a výsměchu i ze strany těch, kteří by rádi prapor zvedli. Šlo často o revanš za ztracené funkce, za odcizené výsluní, nikoli o boj za lepší svět. Prostě volnočasová záležitost v podnikatelském mezičase.
Nikdo z této „levice“ se třídně orientovaných odborů neúčastnil. Nikdo z nich tam není ani dnes. To není pingpong názorů kavárenské žvanírny, to není recitace angažované poezie či sladkobolný sraz u olšanské zdi. Proč nešli s lidmi, když se na jejich zádech vyškrábali ke korytům? Také proto, že podnikatelům 90. let s modrou košilí a různém intelektuálům „z rozhodnutí strany“ běžní pracující smrděli. Prostě „když neměli na chleba, měli jíst koláče“ – a „dvůr je vždycky dvůr“. Proto jsme ještě nedávno viděli „levici“ servilně se klanět oligarchům a selskorozumní hlavě státu a cenzurovat jakékoli úšklebky k minulosti i současnosti svých partnerů. To vše kryli sociální demagogie a pseudonacionalistické bláboly a snaha umetat tu třetí cestu, kdy se vlci nažerou a koza snad zůstane celá. Nedávno se nosili na klopách lvíčci místo hvězd, ale chování nositelů mělo blízko k té Brettschneiderově dvouhlavé orlici.
Mnozí z nás si vysnili báje o principiálnosti předchůdců. V rozhovorech Paměti národa došlo i na kariéry chlapců z podniků zahraničního obchodu. Jeden z nich řekl, že se lidem po Listopadu nevede nejlépe, že dost z nich tratilo, že dost z nich si pohoršilo. Moderátor se jej zeptal, zdali i on si pohoršil. Ihned odpověděl: „To néééé, v žááádnééém případě!“ Zbohatl. A to je konec této nostalgické pohádky. Analyzujme. Ale vždy s chladnou hlavou.
Návraty se nekonají, ty končí v šuplíku. Podstatné je co bude. Je kapitalismus. Demokracie? Kolik si jí užijete na pracovišti, při rozhovoru s nadřízeným, ve finanční tísni, jak moc si užijete deklarovaných možností a především svých práv (ani nemluvě o právu na odpor)? Je kapitalismus a životy lidí jsou jen to, co kapitalista potřebuje pro zisk. Nic jiného. Jsou krásná slova o státě blahobytu, o sociálním státě, o třetí cestě. Srovnejte s realitou. Se životem. Jsou to bláboly. Jsou to lži.
Kdo chce hovořit o pracujících, ten už musí tuto kapitolu uzavřít. Věnců se položilo až příliš, popsaly se stohy papíru, výsledek se blíží nule. Lidé nejsou jen na Václavském náměstí či na Národní třídě. Jsou všude jinde. I navzdory minulým ambicím těch, kteří se na ně vždycky vykašlali. Jsme v sociální a hospodářské krizi a nepomohou nám nosy nahoru a žraločí úsměvy strejců, kteří si bezpáteřně „poradili“ v každé době. Na ty není vhodný ani recyklovaný odpad.
Dost se ještě o tomto výročí napíše. Pochod za demokracii skončí u Hladové zdi. Ale já na závěr připomenu jiný den. Je to devátého. Ne před třiatřiceti lety. Ale tento rok. Před týdnem a dnem. To byla generální stávka v Řecku. Za věci, za které se musíme prát i tady. Jenže s požadavky vystoupili ti, kteří jdou s lidmi, nikoli pro prezidentskou kandidaturu nebo pro pohlazení po hlavě od hlavy státu. Řekové vzdorují, tady je zatím falešná svěrákovská selanka nad předraženými vajíčky. Nezmění to ti, kteří se klepali jako sulc, aby se nedejbože nikoho nedotkli. Změní to jen ti, které pálí.
Martin Peč
výkonný tajemník Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska (OS ČMS)