Ne, nezbláznili jsme se, skutečně píšeme o 70. výročí vlády britské královny a uveřejňujeme článek, který byl původně publikován v Challenge Magazine, oficiálním orgánu Mladé komunistické ligy Británie (YCL), pod názvem „Sedmdesát let bolesti“. Autorem je James Meechan, člen pobočky YCL v Glasgow. Článek uveřejňujeme proto, že považujeme z důležité pochopit, jak chápou a vysvětlují mladí britští komunisté institut monarchie, jak reprodukují historii své země, jak reflektují epochální změny, jakou byla např. anglická buržoazní revoluce. Jak vidí budoucnost Británie i svoji vlastní.
Slovo má Jame Meechan:
„Ozbrojení strážníci se shromažďují ve Westminsteru; Policejní drony a vrtulníky poletují na obloze; Bezdomovci Jejího Veličenstva jsou vyklizeni z ulic. Tom Cruise si dává pauzu z propagace nového filmu Top Gun: Maverick, aby se pustil do televizního královského cirkusového představení. Strnad nádherně poletuje nad vyhublými hlavními ulicemi. Uprostřed nejhlubšího znechucení posledních 40 let se vyjímá významná okázalost, procesí a paráda. Zasrané platinové jubileum!
Bylo by jen „rozumné“ a „správné“, abych si nechal komentáře pro sebe a poblahopřál královně k její vládě 70 zastaralých let – ohromující úspěch, když si člověk uvědomí, že britská monarchie zemřela tři století před její korunovací.
Já vím, zním absurdně. Vyslechni mě. Je zřejmé, že Spojené království má královnu a její královskou rodinu, která sídlí v honosných palácích. V námořnictvu je ‘královský’ pobočník, také v letectvu. Máme Vězení Jejího Veličenstva. Je tam všechno královské – přístřešek zahalený do naší smrtelně neoliberální říše, jako nevkusný středověký zábavní park vybudovaný z potravinových bank a studentských dluhů. Ale nic, co by se dalo srovnat s Aristotelovou monarchií, jeho ideálem vlády jednoho.
Královna může sedět na trůnu, slova státní hymny mohou být o ní, její podobizna může být označena na měně, ale hlavní město bylo dlouho předtím, než její předkové vůbec dorazili z Hannoveru l’éminence grise britské země.
Vlády existují, aby sloužily třídním, nikoli individuálním zájmům. Jako symbolické jádro státu královská rodina nepanuje nad vládnoucí třídou, ale spíše se se jí plazí u kolen. Toto fraškovité a anachronické ústavní uspořádání je výsledkem historických třídních vztahů, které daly vzniknout britskému kapitalismu.
Stejně jako ve Francii byl feudalismus násilně uzurpován v jednom revolučním okamžiku, tak absolutní monarchie zemřela sto let před koncem Ludvíka XVI., při královražedném vyvrcholení nejbrutálnější občanské války v historii. Jak napsal Karl Marx, Cromwellovo anglické společenské bohatství bylo založeno na „(trvalém) spojenectví mezi buržoazií a velkou částí vlastníků půdy, na alianci, která představuje hlavní rozdíl mezi britským kapitalismem a Francouzskou revolucí.“
Protože se naše vládnoucí třída zformovala na základě symbiózy buržoazie a aristokracie, jejich ideologický nástroj se vymodeloval do hrůzné podoby konstituční monarchie, formy liberalismu, který toleruje historickou kocovinu feudalismu. Naproti tomu čistě buržoazní revoluce namířené proti celé třídě vlastníků půdy, ke které došlo ve Francii, podnítila republikánskou verzi liberalismu, která se nakonec v této společnosti zbavila všech feudálních nánosů.
Takže zatímco frakce aristokratických vlastníků půdy britské vládnoucí třídy obnovila krále, jejich buržoazní parťáci dobře věděli, že monarcha zůstane už jen ceremoniální slupkou. Obě strany se shodly na tom, že systém parlamentních frakcí bude pro neodvolatelný britský kapitalismus vhodnější než systém centrálního řízení – zvláště bez vměšování sebechvalných králů. „Monarcha stěhovavý“ zůstal de facto služebníkem vlastníků půdy a buržoazie dodnes – zajatý vzácný exemplář vyplňující ústavní prázdnotu ve státě, který mu byl odebrán.
Vládnoucí třída Británie zůstává rázovitým buržoazně-aristokratickým hybridem, shnilou kastou společnosti. Imatrikulují v Etonské college, ubytovávají se ve svých povýšených studentských kolejích v Oxbridge a sdílejí rituál dospívání spálením 50£ bankovky před svými heilóty. Poté dozrávají jako součást koktejlu oligarchie – žurnalistika, politika, finance, obchod a think-tanky – v nejvěrnějších službách skutečného suveréna Albionu: kapitálu.
Ale královská hodnost téměř čtyři staletí chřadla. De jure základní pilíř celého politického a právního systému, a přesto zcela irelevantní pro fungování systému de facto. V mysli průměrného Joea vede zemi předseda vlády; parlament přijímá zákony; vlády s přenesenými pravomocemi mají ve svých příslušných zemích samostatné mandáty.
Takže, co vlastně královna dělá?
Liberálové budou často obviňovat socialistické společnosti, jako je Sovětský svaz, že udržují „totalitní kulty osobnosti“ a argumentovat, že k udržení pořádku v takových „dystopických“ společnostech si stát vynutil děsivou oddanost jednotlivým vedoucím představitelům vládnoucí strany, jako byl Josif Stalin.
Skutečnost, že Stalin sám byl zuřivým kritikem kultů osobnosti, naši proslulí kritici předvídatelně opomíjejí. Stalinova nechuť k tomu, co považoval za patolízalské, „fanboyské“ chování, přineslo několik zajímavých myšlenek o tom, jak je „oddanost“ nespolehlivým jedincům línou náhražkou skutečného marxistického studia. Jeho kritika byla stručně vyjádřena takto: „Teorie „hrdinů“ a „davu“ není bolševická, ale sociálně revoluční teorie. Hrdinové tvoří (formují) lid, to tvrdí sociální revolucionáři. Ale je to naopak: lidé tvoří hrdiny, to odpovídají bolševici sociálním revolucionářům.“
Britský kapitalismus je vybaven svou vlastní, těžkopádnou, konzervativní formou kultu osobnosti. Politická třída má ke královně a její „neocenitelné službě“ naprosto šílenou úctu. Navenek ji chválí za nadbytečné státní činy, jako je udělení statutu města – jako by se lidé ve městech opuštěných kapitálem radovali, že konečně díra, kde žijí nezajímaví pro další kapitalistické drancování, je z královské vůle konečně městem.
Existuje však skutečná, neocenitelná užitečnost královské rodiny jako ideologické zbraně kapitalistické třídy. S každým bezcitným projevem, s každou banální reklamní lahůdkou, s každou osobní událostí, jako je narození jejich dětí – ve skutečnosti dokonce i jejich početí – zachycenými a šířenými v éteru a na milionech stránek novinového papíru, udržují vysokou úroveň emocionální sounáležitosti poměrně širokého spektra britské společnosti.
Ano, jako třídně uvědomělí socialisté jsme vůči této pantomimě odolní. Nesmíme však přehlížet ohromnou připoutanost, kterou mnozí lidé cítí ke královské rodině, a v širším smyslu propagandistickou hodnotu, kterou tak může vládnoucí třída využívat a podkopávat tak třídní vědomí a stabilizovat náš stále více deprivovaný národ.
Britská královská rodina je kultem sentimentality. Politici mohou vidět, jak jejich osobní popularita přichází a odchází, navždy z rozmaru čtyř miliardářských zpravodajských magnátů, kteří ovládají naše národní zpravodajské publikace. Ale vznešená postava královny zůstává – zapouzdřující veškerou emocionální plodnost postaršího národního „matriarchy“.
Je to zvrácená mutace toho, co Stalin kritizoval. Každý člen královské rodiny je ten nejprominentnější, nejnepříznivější „hrdina“, jakého si lze představit. Namísto toho, aby kohokoli inspirovali k boji za jinou společnost, která slouží potřebám pracujících lidí, stojí jako mazliví maskoti britského neoliberalismu a ujišťují masy, že „všechno je just all right“.
Ve své roli veřejných osobností běžně zívají banální fráze na aktuální světová témata – neduhy způsobené kapitalismem, a hasí všechny transformativní diskuse udržujíce fantazii, že jediná „řešení“ světových krizí budou pohodlně existovat vedle sebe. A to s rozmařilostí nesmírného soukromého bohatství.
Ať už je to periferní malthusiánský environmentalismus prince Williama nebo Harryho filozofie „péče o sebe“, neocenitelný přínos královské rodiny britské společnosti je součtem jejich životů hrající ta nejprázdnější, nejnepravdivější, nejurážlivější, nejnudnější a nejomamnější gesta z pozic nejnápadnějšího přepychu.
Královnina důstojná fasáda získala znepokojivou auru poté, co zaplatila výkupné z veřejných prostředků, aby zachránila prince Andrewa od nedůstojnosti beznadějné právní bitvy s americkým prostým občanem, který ho obvinil ze sexuálního napadení. Stalo se tak poté, co se její vnuk a jeho manželka stali prvními v historii královské rodiny, kteří opustili rodinný podnik, přičemž v přelomovém rozhovoru pro veřejnoprávní televizi prezentovali neuvěřitelný – a zároveň naprosto uvěřitelný – královský rasismus a osobní zneužívání.
Uprostřed skandálů rasismu a sexuálních útoků zevnitř rodinného podniku se zdá, že mocný windsorský PR stroj slábne. Minulý rok se Barbados stal poslední bývalou kolonií, která zrušila roli monarchy a stala se republikou. Dlouhodobé vyhlídky královské rodiny jako instituce nebyly nikdy tak tristní.
Johnsonova vláda se kvůli skandálu #Partygate (skandál okolo nedodržování protikovidových opatření vysoko postavenými politiky v době nejtvrdších lockdownů – pozn. překladatele) setkala s přílivovou vlnou nenávisti. Jedním detailem, který se objevil, bylo, že – před svým jmenováním zástupcem šéfredaktora The Sun – premiérův bývalý šéf komunikace James Slack si při odchodu z Downing Street vychutnával Saint Augur a Tattinger (luxusní francouzský modrý sýr a šampaňské – poznámka překladatele), čímž porušil vlastní vládní nařízení o COVID -19 omezení v té době. I když je duplicita naší politické elity stejně urážlivá, jako nepřekvapivá, rád bych od toho udělal krok zpět a zaměřil se na to, co to vypovídá o vládnoucí třídě.
Za prvé, skutečnost, že zástupci národního tisku byli čestnými hosty na večírku konaném v sídle britské buržoazie, docela dobře ilustruje incestní vztah mezi politiky a novináři. Za druhé, sezení se odehrálo v předvečer pohřbu prince Phillipa – zjevně v době „národního smutku“ – a slouží jako tupý odraz skutečného postavení královské rodiny.
Stejná mediální parta předstírala znechucení nad neúctou vůči královně v době zármutku a přitom radostně zveřejnila fotografie prince Harryho, jejího vnuka, s jeho korunovačními klenoty v plné parádě, již v roce 2012. V podstatě titíž jej a jeho manželku minulý rok dohnali do exilu. Jejich přisluhovači paparazzi, a to říkám vážně, dohnali jeho matku k smrti v pařížském tunelu.
Královský život a smrt odehrávané v národních médiích, přiblíží každého člověka, aby skutečně žil v Truman Show (film, ve kterém se obyčejný občan stane tématem reality show – pozn. překladatele). Neexistuje žádné soukromí, žádný oddech, žádné slitování ze strany posmívajících se bulvárních plátků, pošklebujících se kameramanů. Abych to řekl jasně: Nemám žádné pochopení pro situaci královské rodiny, ale evokuje to, co popisuji, status vitae necisque potestas (moc života a smrti – vysv. překladetele) nebo vychrtlého psa vydaného na pospas?
Dům Saxe-Coburg a Gotha byl zkostnatělý v sentimentálnosti, zredukován na okázalý průvod čuňat bez brady, na které je třeba zírat. Je ironií, že nejsilnějšími a nejdynamičtějšími nositeli pochodně pro královskou rodinu byli pravděpodobně Harry a Meghan. Unikli zlověstné auře Britannie do slunečnějších zemí s přátelštějším tiskem.
Změnili značku. Je to progresivní mladá rodina ze Silicon Valley, která vám říká, že vaše pocity jsou platné. Jedí bioprodukty, které si koupili na trhu bez GMO, ne bažanty, které okázale stříleli jednoho krásného odpoledne na svých statcích. Ušlechtile zvyšují povědomí o duševním zdraví, zvedají meč proti toxicitě, a přestože Harry téměř jistě během své vojenské kariéry bombardoval afghánské ovčáky, někteří zoufalci mají drzost prohlašovat, že je nutná náprava dědictví britského kolonialismu. Jsou tím, čím by královská rodina měla být, aby se zavděčila mladší, sociálně uvědomělejší generaci, jejíž celebrity pečlivě hashtagují všechny správné kauzy a zesilují všechny ty správné marginalizované hlasy.
Ale kult sentimentality je prostě příliš artritický, příliš zakořeněný v tradici a lapálii. Ať už ze strachu z uslintaných bulvárních plátků nebo z upřímné zloby vůči členům vlastní rodiny, dovolili mediální třídě, aby od nich sebrala dvě osobnosti, které mohly královskou rodinu oživit. Starodávná instituce se nedokáže přizpůsobit a bezhlavě sklouzává do chladné prázdnoty bezvýznamnosti.
Budoucnost samotné královské rodiny po odchodu královny vypadá přinejlepším nepříznivě. Přinejmenším další dva králové jsou totální vysavači charismatu. Budou oslovovat stále se zmenšující část veřejnosti a na oplátku tak rozvíjejí diskusi o významu koruny v 21. století.
Je zřejmé, že republikánská ústava pro britský stát je postupně demokratičtější než fraškovitá monarchie, kterou máme nyní. Žádná socialistická společnost, je samozřejmé, nemůže tolerovat takovou groteskní kocovinu feudalismu. Měli bychom jednou provždy podpořit zrušení monarchie jako akt základní politické hygieny. Ale nemůžeme se držet nějaké nedůtklivé víry, že taková povrchní revize kapitalistického státu magicky změní naše životy k lepšímu.
Ať už je naší zvolenou hlavou státu prezidentka Emma Watson, nebo David Attenborough či Ant and Dec (britští televizní konferenciéři – pozn. překladatele), pokud budeme mít slavnostní repre hlavu státu, pak bychom mohli mít alespoň i nějaké zdání volby a očekávat, že každý kandidát může získat náš hlas.
Hlavním argumentem proti královské rodině je, že mít hlavu státu, byť čistě ceremoniální, s dědičnou rolí, je v naprostém rozporu s konceptem demokracie. To je naprosto, 100% pravda. Ale nemůžete ani nazývat Británii svobodnou, demokratickou společností, pokud zrušíme monarchii, ale ušetříme výsady plutokratů – miliardáři kontrolovaná masmédia, jejich lobby a think-tanky.
Tyto instituce ovládají naši společnost mnohem více než zchátralá monarchie a ani nepředstírají, že mají mandát – lidový nebo božský – pro nesmírnou moc, kterou mají. Tito páni kapitálu mají de facto pravomoci ovlivňovat, jak je řízena naše ekonomika, kdo vyhraje volby, zda půjdeme do války nebo ne.
Každá ústava formulovaná třídou kapitalistů nakonec ustanoví a zabetonuje nespravedlnost, vykořisťování a zbídačení, které je kapitalismu vlastní, ať už existuje dědičná hlava státu nebo volená. Jedinými republikami, které tím nejsou spoutané a které vybudovaly hmatatelně demokratické státy, které chrání práva a živobytí obyčejných lidí, jsou socialistické společnosti – například Kuba.
Budu pokračovat v živení svého srdce a duše nadějí, že s nevyhnutelným koncem monarchie se možná dočkáme radostného konce bláznivého kultu sentimentality. To by si opravdu zasloužilo oslavu. Prezidenti přicházejí a odcházejí; nejsou dostatečně usedlí, aby hromadili pavouky a pavučiny.
Státní úředníci a účetní pověření likvidací majetku koruny zpět do státní pokladny, začnou trhat měděný drát z Buckinghamského paláce. Raději hned začněte prodávat rodinné upomínkové předměty Azincourtu (místo bitvy stoleté války, kde Anglie pod vedením Jindřicha V. v roce 1415 porazila na hlavu francouzskou armádu – pozn. překladatele) sběratelům se stařeckými skvrnami.
Jednoho dne vezmu své děti na královské skládky, aby žasly nad velkolepou horou přebytečného pamětního nádobí. Na úpatí hory bude osamělý podstavec pro potomstvo a na něm tato slova: Jmenuji se Ozymandias, král králů; Pohleď na má díla, ty Mocný, a zoufej si! (verše romantického básníka Percy Bysshe Shelleyho, 1818 – pozn. překladatele).“
Ve dnech oslavy 70. výročí vlády Alžběty II., byly patolízalsky její podobizny projektovýny na památník Stonehenge z doby bronzové (památka UNESCO). Převzato ze CNN (https://edition.cnn.com/style/article/stonehenge-queen-elizabeth-platinum-jubilee-2022/index.html)
Překlad redakce KOMINTERNet-Dialogu