Autor: Nikos Mottas
4. dubna uplynulo 75. výročí od podpisu Severoatlantické smlouvy 12 zeměmi ve Washingtonu DC. Záminkou pro založení Severoatlantické aliance (NATO) byla ochrana před „sovětskou agresí“ i – domnělé – upevnění míru na evropském kontinentu těžce zraněném druhou světovou válkou. Jak však historie ukázala, skutečné důvody vzniku aliance neměly nic společného s obranou nebo mírem.
Přestože NATO bylo oficiálně vytvořeno v roce 1949, myšlenka jeho zrodu byla připravena již před několika lety. Winston Churchill ve svém emblematickém projevu ve Fultonu ve státě Missouri 5. března 1946 ve skutečnosti položil základy pro vytvoření antikomunistické vojenské „Svaté aliance“ proti Sovětskému svazu a socialistickým zemím. Když Churchill mluvil o „železné oponě, která leží napříč Evropou“, zdůraznil, že „komunistické strany nebo pátá kolona představují rostoucí výzvu a nebezpečí pro křesťanskou civilizaci“ (1).
O rok později, 12. března 1947, v projevu před Kongresem USA, prezident Truman představil svou slavnou doktrínu o americké zahraniční politice, která se zavázala „americkou podporu demokraciím proti autoritářským hrozbám“. Pokud jde o význam Trumanovy doktríny, notoricky známý Henry Kissinger napsal: „Kdyby sovětští vůdci byli více informováni o americké historii, pochopili by zlověstnou povahu toho, co prezident říkal. Trumanova doktrína znamenala předěl, protože jakmile Amerika odhodila morální rukavici, druh reálpolitiky, kterou Stalin nejlépe pochopil, bude navždy u konce a vyjednávání o recipročních ústupcích by nepřicházelo v úvahu. Od nynějška mohl být konflikt vyřešen pouze změnou sovětských cílů, zhroucením sovětského systému nebo obojím“ (2).
Dny před oficiálním založením Severoatlantické aliance Sovětský svaz varoval před agresivním charakterem aliance. Dne 31. března 1949 v memorandu adresovaném vládám Spojených států, západní Evropy a Kanady Sovětský svaz poukazoval na následující závěry (3):
1) Severoatlantická smlouva nemá nic společného s cíli sebeobrany smluvních států, ale naopak má jednoznačně agresivní charakter a je namířena proti SSSR.
2) Severoatlantická smlouva nejenže nepřispívá k posilování míru a mezinárodní bezpečnosti, což je povinností všech členů Organizace spojených národů, ale je v přímém rozporu s principy a cíli Charty OSN a vede k podkopávání Organizace spojených národů.
3) Severoatlantická smlouva je v rozporu s několika dohodami podepsanými mezi Sovětským svazem, Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Francií v letech 1942, 1944 a 1945, podle nichž se signatářské strany dohodly „neuzavřít žádnou alianci a nezúčastnit se v jakékoli koalici namířené proti jedné ze smluvních stran. (3)
Ze své strany USA a jejich spojenci nikdy neposkytli odpověď na sovětské obavy ohledně skutečného charakteru NATO. Naopak spustili mnohostrannou propagandu prezentace Severoatlantické smlouvy jako „projektu míru“. Lord Hastings Ismay, první generální tajemník NATO, je považován za autora výroku, že účelem NATO bylo „udržet Sovětský svaz mimo, Američany dovnitř a Němce dolů“.
Na základě výše uvedeného vyvstává zřejmá otázka o založení NATO následující: Pokud Severoatlantická smlouva skutečně vznikla jako protiváha kapitalistických států k „sovětské hrozbě“, proč tedy nebyla sama rozpuštěna po rozpadu Sovětského svazu a faktickém zrušení Varšavské smlouvy?
Jaký byl smysl existence NATO po roce 1990, kdy zanikl socialistický tábor? Odpověď je jednoduchá: NATO nikdy nebylo „obrannou aliancí“, ale imperialistickou organizací, jejímž cílem bylo chránit a rozšiřovat zájmy svých kapitalistických členských států po celém světě. V roce 1916, více než čtyři desetiletí před založením NATO, V.I. Lenin popsal perspektivu imperialistické aliance: „Imperialistická tendence k velkým říším je plně dosažitelná a v praxi se často dosahuje ve formě imperialistického spojenectví suverénních a nezávislých – politicky nezávislých – států. Takové spojenectví je možné a setkáváme se s ním nejen ve formě ekonomické fúze finančního kapitálu dvou zemí, ale také ve formě vojenské „spolupráce“ v imperialistické válce“ (4).
Vítězství kontrarevoluce v Sovětském svazu a východní Evropě na začátku 90. let poskytlo „zelenou“ nové, agresivnější roli NATO. Imperialismus vedený Spojenými státy a jejich spojenci postoupil do nové fáze intervencí a válek, což bylo vyjádřeno v nechvalně známém „Novém světovém řádu“, který vyhlásil americký prezident George H. W. Bush. Tento „nový řád“ v podstatě odrážel společnou strategii buržoazních tříd USA a západní Evropy sklízet plody kontrarevoluce, rozšířit vládu monopolů v nových regionech, najít nové přírodní zdroje a novou levnou pracovní sílu pro vykořisťování.
Diktatury a fašistické převraty
Krvavá historie NATO není poznamenána pouze imperialistickými válkami. Organizace Severoatlantické smlouvy, která je údajně založena mimo jiné na ideálech „demokracie“ a „liberalismu“, nese významnou odpovědnost za podporu nebo alespoň tolerování nastolování fašistických režimů v řadě států, včetně některých jejích členové! Případy Portugalska, Řecka a Turecka jsou orientační.
Portugalsko již bylo pod diktaturou „Estado Novo“, kterou vedl premiér Antonio de Oliveira Salazar, když se v roce 1949 stalo jedním ze zakládajících signatářů NATO. Navzdory hluboce autoritářskému charakteru Salazarovy diktatury portugalská vláda nezažila izolaci od západních kapitalistických států. Naopak, uznaly roli portugalské diktatury jako spojence ve studené válce proti komunismu a ta se stala jedním z 12 zakládajících členů NATO.
Řecko, které bylo ohniskem Trumanovy doktríny, se stalo členem NATO 18. února 1952. Zavedení sedmileté junty po vojenském převratu v dubnu 1967 vůbec neovlivnilo členství země v NATO. Kromě toho imperialistická aliance tolerovala, ne-li nepřímo podporovala, tureckou invazi na Kypr v červenci 1974, která vedla k rozdělení ostrova.
Stejně jako Řecko i sousední Turecko vstoupilo do NATO v únoru 1952. Pro USA a jejich západoevropské spojence bylo Turecko cenným spojencem především díky své strategické poloze v měkkém podbřišku Sovětského svazu. To vysvětluje, proč NATO mlčelo vůči následným autoritářským vládám, včetně vlády Adnana Menderese a vojenského převratu v roce 1980 generála Kenana Evrena.
NATO rozhodně není bez viny za sérii imperialistických angažmá, vedených především Spojenými státy, při vynucených změnách režimu v různých zemích. Některé z případů zahrnují: Kongo-Leopoldville (1960-65), Dominikánská republika (1961), Brazílie (1964), Indonésie (1965-66), Chile (1973), Angola (1975-91), Východní Timor (1975- 1999), Argentina (1976), Čad (1981), Nikaragua (1981-90), Grenada (1983), Panama (1989-94) atd.
Imperialistické barbarství „od Vancouveru po Vladivostok“
V den 50. výročí NATO, Washingtonský summit konaný v dubnu 1999, v době vrcholícího zločinného bombardování Jugoslávie, ratifikoval revidovanou verzi „Strategického konceptu“ aliance. Podle tehdejšího generálního tajemníka Javiera Solany byl washingtonský summit založen „na ponaučení NATO z řízení komplexních krizí, jako jsou ty v Bosně a Hercegovině a nedávno v Kosovu. Bude odrážet zkušenosti, které jsme získali při vývoji vysoce komplexních modelů komunikace a spolupráce doslova se všemi zeměmi nacházejícími se v euroatlantickém regionu, který sahá od Vancouveru po Vladivostok. Ve skutečnosti nová Strategická koncepce rozšířila činnost NATO daleko za „bezpečnost Evropy“ a proměnila alianci v globálního šerifa imperialismu.
Na jaře 1999 NATO spáchalo poslední masakr 20. století; imperialistický zásah a bombardování Jugoslávie, kde bylo zabito více než 2000 civilistů. O dva roky později poskytly teroristické útoky z 11. září 2001 ve Spojených státech nezbytnou záminku („Válka proti terorismu“) pro imperialistický útok v Afghánistánu, válku, která trvala téměř 20 let a vedla k tisícům mrtvých civilistů, milionům vysídlených lidí a zničení celé země. Po dvou desetiletích ničivé vojenské přítomnosti NATO v Afghánistánu Taliban v roce 2021 znovu dobyl Kábul. Další zemí, která zažila imperialistické barbarství Severoatlantické aliance, byla v roce 2011 Libye. Válka si vyžádala více než 30 000 mrtvých, 4 000 pohřešovaných a více než 50 000 zraněných civilistů.
Proces transformace NATO v globálního hlídače zájmů západního imperialismu se promítl do rozhodnutí několika důležitých summitů; na pražském summitu v roce 2002 bylo sedm států včetně Estonska, Lotyšska a Litvy pozváno k zahájení přístupových rozhovorů, zatímco aliance vytvořila základ pro plánování sil rychlé reakce NATO (NRF). Následující summity, zejména ty v Istanbulu (2004), Rize (2006) a Lisabonu (2010), přispěly k dalšímu posílení agresivních vojenských schopností NATO vypracováním a konečným přijetím revidované „Strategické koncepce“.
Neustálé rozšiřování NATO na východ vedlo k rychlému vyostření meziimperialistické konkurence s Ruskem a Čínou, což jsou dvě hlavní mocnosti formujícího se eurasijského imperialistického tábora. Probíhající válka na Ukrajině je odrazem této konkurence, zatímco NATO nadále soustřeďuje vojenské síly a provádí vojenská cvičení ve východní Evropě, severských zemích a Baltském moři, čímž přilévá další olej do ohně konfrontace. Nedávné přistoupení Švédska do aliance je rozhodně extrémně negativním vývojem, jehož dopady se projeví v nadcházející budoucnosti.
Vedoucí mocnosti NATO také nesou obrovskou odpovědnost za krveprolití, které se v současnosti odehrává na Blízkém východě, zejména povzbuzováním a skutečnou podporou masakru izraelské vlády v Gaze, který od října 2023 vedl k více než 32 000 mrtvým Palestincům. Extrémně nebezpečná situace, která se vytvořila pro národy regionu je výsledkem imperialistických plánů pro „Nový Blízký východ“, které po léta připravovaly euroatlantické mocnosti.
Neústupný boj proti NATO
Dnes, 75 let od založení NATO, je boj proti imperialistické alianci aktuálnější než kdy jindy. Stále více lidí v Evropě a ve světě chápe, že NATO není silou, která produkuje „mír a demokracii“, ale ozbrojenou rukou euroatlantického monopolního kapitalismu. Boj proti NATO by proto neměl být pouhým heslem, ale současným a nezbytným revolučním úkolem nejen komunistů, ale každého poctivého pracujícího muže a ženy, kteří milují mír a lidskou prosperitu.
Tento revoluční úkol by v žádném případě neměl být předán různým reakčním skupinám, jako je Taliban nebo Hizballáh, které jsou tak či onak spojeny s imperialistickými zájmy, nebo s buržoazními, antikomunistickými režimy, jako např. Putinovo Rusko nebo Chameneího Írán. Pracující masy nesmí být uvězněny v hluboce mylných, oportunistických, antileninských teoriích, které považují imperialismus za agresivní zahraniční politiku a záměrně podceňují, nebo dokonce ignorují jeho ekonomickou podstatu, kterou je monopol.
Vnímání „podpory nejméně agresivního imperialisty“ je do očí bijící překroucení Leninovy teorie a proti zájmům lidu. NATO je skutečně nejzločinnější, nejbarbarštější imperialistickou aliancí od druhé světové války s desítkami krvavých intervencí na Blízkém východě, na Balkáně a v severní Africe. Vlády USA se spoluúčastí EU skutečně byly a zůstávají nepřítelem číslo jedna pro lidský mír. Ano, boj proti imperialistickým aliancím NATO a EU je aktuálnější a potřebnější než kdy jindy. To vše ale nepopírá například objektivní roli kapitalistického Ruska jako mocné imperialistické velmoci, která konkuruje euroatlantickému bloku. A jako takové, jako imperialistická mocnost, Rusko je také nepřítelem zájmů lidu.
Současný boj proti NATO a euroatlantickému imperialismu nemůže mít zobecněný a vágní „antiimperialistický“ kontext zaměřený pouze na zahraniční politiku, ale musí obsahovat antimonopolní, antikapitalistický směr. Nelze to oddělit od třídního vykořisťování. Pouze organizovaný boj pracujícího lidu za svržení kapitalistického barbarství může vést k porážce imperialismu. Ve 21. století zůstávají Leninova slova aktuálnější než kdy jindy: „Pouze proletářská komunistická revoluce může vyvést lidstvo ze slepé uličky vytvořené imperialismem a imperialistickými válkami. Bez ohledu na to, s jakými obtížemi se revoluce může setkat, a přes dočasné selhání vln kontrarevoluce je konečné vítězství proletariátu nevyhnutelné. (5)”
(1) Iron Curtain Speech, 5/4/1946: https://winstonchurchill.org/resources/speeches/1946-1963-elder-statesman/the-sinews-of-peace/
(2) Henry Kissinger, Reflections on Containment, Foreign Affairs, 01/05/1994: https://www.foreignaffairs.com/articles/united-states/1994-05-01/reflections-containment
(3) Text of the Soviet Memorandum on the Atlantic Pact, https://archive.nytimes.com/www.nytimes.com/library/world/global/040149nato-soviet-text.html
(4) V.I. Lenin, A Caricature of Marxism and Imperialist Economism, The Example of Norway, 1916, https://www.marxists.org/archive/lenin/works/1916/carimarx/4.htm
(5) The 1919 Lenin Program of the CPSU (Bolsheviks). https://www.marxists.org/history/etol/newspape/isr/vol22/no04/rcpb.html
Překlad redakce Kominternetu