Dnes 4. května 2025, probíhala médii jihoslovanských národů a sociálními sítěmi zpráva, že uplynulo 45 let od smrti maršála Josipa Broze Tita, generálního tajemníka Svazu komunistů Jugoslávie a doživotního prezidenta SFRJ. Titova osobnost se jeví v bahně šovinismu a korupce dnešních „banánových republik“ federace, kolonizovaných EU a dalšími imperialistickými centrálami, jako značka nezávislosti a pokroku, který byl zastaven nástupem nacionalismu a separatismu.
Ačkoli je hodnocení období éry socialistické Jugoslávie značně komplikované a neubránilo se řadě zjednodušení, považujeme za dobré si tuto osobnost připomenout ne opakováním jeho biografie, ale poukázáním na pozitivní i negativní body jeho éry.
Titův aktivní politický život začíná jak v odborářském boji, tak v účasti na ruském porevolučním dění (působil jako rakouský válečný zajatec v Omsku, kde se i na čas usadil), podobně jako po návratu do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v účasti na komunistickém hnutí a odporu proti královské diktatuře (vězněn v chorvatské Lepoglavě). Tito byl později důležitým představitelem Kominterny a povedlo se mu zabránit frakční činnosti v KS Jugoslávie, jíž byl od roku 1937 generální tajemník. Nejdůležitějším obdobím Titova života je však jeho role vůdce národně osvobozeneckého boje národů Jugoslávie, které vyvrcholilo řadou vojenských úspěchů, ustanovením budoucí rovnoprávné federace na konferenci AVNOJ a respektem, který k maršálovi chovala nejen komunistická a prosovětská část odboje, ale i západní spojenci. S koncem války se stala Jugoslávská lidová armáda jednou z nejmasovějších ozbrojených složek antifašistické koalice.
Bohužel politické vedení KSJ kvůli absenci padlých a umučených kádrů a dalším okolnostem podlehlo řadě chyb, které s sebou přinesl překotný vývoj směrem k socialismu, mimo jiné určité levičácké tendence v otázce urychlené kolektivizace i přecenění významu a stupně vlastního vývoje cesty k socialismu s ohledem na převážně agrární charakter země a značné škody zaviněné válkou. Toto přílišné sebevědomí vedlo ke konfliktu s ostatními zeměmi středo a východoevropského socialistického tábora, k zastavení socializačních tendencí a ke ubližování s kapitalistickými zeměmi s ideologickými a ekonomickými pochybeními z toho plynoucími.
I když se vztahy se socialistickým táborem postupně zklidňovaly (ve vzestupných ale i sestupných turbulencích let 1955, 1956, 1968 a 1979), podstata jugoslávské zahraniční politiky zůstala spjata s lavírováním mezi kapitalistickými a socialistickými zeměmi. Určité oportunistické praxi nepomohla ani Titova upřímně míněná mírová iniciativa v Hnutí nezúčastněných zemí, která s odstupem času zčásti ignorovala nebezpečí imperialismu a doplácela na chyby politik „mírového soutěžení“, na politiku détante, která de facto znamenala postupné odzbrojení socialistických sil dovršené pozdější perestrojkou.
V oblasti vnitřní politiky nedošlo díky závažným ekonomickým pochybením a nedostatkům v oblasti pochopení politické ekonomie k dorovnávání životní úrovně jednotlivých republik a regionů a k dalšímu postupu v budování základny pro socialismus. Došlo spíše k labouristickým opatřením – oceňujeme sice řadu kroků v oblasti industrializace, avšak tolerování problému nezaměstnanosti, „vyvážení“ nezaměstnaných do kapitalistických zemích, výrazné rozdíly mezi platy dělníků a manažerů atd. jsou záležitosti, které by měly být – podobně jako vychvalovaný systém tzv. samospráv a úvěrová politika federace – podrobeny realistické analýze a ostré kritice.
Zavádění stále více tržních prvků zbrzdilo hospodářský rozvoj a prosadilo i v politické oblasti řadu maloměšťáckých tendencí, které naprosto přirozeně vyvrcholily výbuchy šovinismu.
Národy jugoslávské federace, antifašisté i obyvatelé rozvojových zemí si připomínají 35. výročí úmrtí Josipa Broze Tita, který do dějin vstoupil především jako vrchní velitel Jugoslávské lidové armády, partyzánské armády, která spolu s Rudou armádou zvítězila nad nacisty a fašisty v oblasti Balkánu. Titovo jméno se v okupovaných zemích stalo vedle jmen Stalina a Dimitrova symbolem odporu proti fašismu a nadějí na jeho totální porážku. Tito byl rovněž podporovatel porážky kolonialismu, o čemž svědčí i jeho zvýšená obliba v zemích tzv. Třetího světa. Významná byla i jeho podpora emancipace arabských zemí, arabskému socialismu (Egypt, Libye, Sýrie, Irák) a jeho vystupování proti sionistické agresi a za práva palestinského lidu.
Titova politika nebyla prosta závažných pochybení. Země federace mohly více naplnit svůj potenciál a socialismus bez tržních deformací mohl poskytnout národům daleko větší možnost rozvoje se skutečnou jednotou a větší sociální rovností. Přesto je éra let 1945 – 1980 v poměru k dnešní situaci zlatou érou jihoslovanských zemí, vrcholem civilizace. Titovo jméno je rovněž symbolem odporu k restaurování reakčních ideologií – četnických, kolaborantských a ustašovských tradic i odkazu monarchistické antikomunistické represe, podobně, jako je dobrým protiargumentem k současné fašizoidní italské politické reprezentaci a její revizi partyzánské historie včetně zločinů fašistů v okupovaných částech Jugoslávie.
Na závěr je ještě vhodné zdůraznit přátelství Josipa Broze k českému lidu, který důvěrně poznal během doby před první světovou válkou, kdy jako zahraniční dělník pracoval v Plzni a v Jincích – Čenkov.
Redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu
(Obrázek z wikipedie)