Postřeh ruských komunistů, že Ukrajina je nyní dějištěm zástupné války mezi Ruskem a NATO, je přesný – i když představa, že to nějak ospravedlňuje ruskou invazi k sousedovi, z něho nevyplývá.
Ukrajina se rozhodně stala bitevním polem, v němž Rusko testuje svou schopnost zatlačit proti proamerické orientaci Kyjeva, a Spojené státy a jejich spojenci testují svou schopnost ji zastavit dodávkami nejmodernější výzbroje. Náklady na tento souboj se platí v ukrajinských a ruských životech.
Pentagon minulý týden informoval, že na Ukrajině plánuje „vleklou válku“, a předvolal osm největších amerických zbrojařských firem, aby jednaly nejen o zvýšení dodávek, ale také o „rozvoji nových modernizovaných kapacit“.
Na Ukrajině má Washington arénu, v níž hodnotí výkon své nejnovější výzbroje proti technologicky vyspělé konkurenční armádě, což jestřábí komentátoři už označují za přípravnou fázi „skutečného dramatu: boje s čínským kolosem“ (Edward Lucas ve The Times).
Přímé zapojení NATO do války je stále zřejmější: pravicové listy dělají senzaci z úlohy, již agenti SAS hrají „v terénu“.
NATO dostalo posilující injekci do paže. Dlouhodobě neutrální země jako Švédsko a Finsko vážně uvažují o vstupu do vojenské aliance vedené USA. A co je možná ještě důležitější, dlouholeté požadavky USA, aby jejich podřízení partneři zvýšili své vojenské výdaje, dnes plní jedna země za druhou, přičemž Německo, zdaleka největší evropská ekonomika, souhlasí s obrovskými nárůsty.
Strukturální integrace evropských armád prostřednictvím unijního programu Pesco neohrožuje operační kontrolu USA, vykonávanou prostřednictvím NATO: USA se loni připojily k projektu vojenské mobility Pesco, jehož cílem je „bezproblémový“ průjezd jejich jednotek napříč Evropskou unií.
Jestliže po americké porážce v Afghánistánu zaznívaly z Francie výzvy k nezávislejší evropské vojenské politice, ruská válka vrátila země EU pevně na oběžnou dráhu Washingtonu a evropská militarizace pomůže USA tím, že jim umožní „obrátit se k Asii“.
To vše je negativní vývoj.
Spojeným státům nabízejí pobídky k pokračování dlouhé války tím, že zaplaví Ukrajinu zbraněmi a odradí od jednání; Washington se od začátku války neúčastní mírových rozhovorů mezi Kyjevem a Moskvou, stejně jako loni v zimě zavrhl myšlenku poskytnutí bezpečnostních záruk Rusku, aby se vyhnul válce.
Nic z toho nezbavuje Vladimira Putina zodpovědnosti za invazi. Avšak americký zájem na pokračování války činí dosažení míru, který je skutečně otázkou života a smrti, obtížnějším.
To je jeden z důvodů, proč má zdejší mírové hnutí pravdu, když se nehlásí za politiku „vyzbrojení Ukrajiny“ westminsterského aparátu, kromě jeho dalších nevýhod, mezi něž patří opuštění odporu vůči místu Británie v srdci globálního obchodu se zbraněmi a zásobování vlád zapojených do brutálních konfliktů včetně Izraele a Saúdské Arábie.
Další je, že to, co USA klidně pokládají za vleklou válku, vyvolává už tak značné riziko, že by se válka mohla vyhrotit i mimo Ukrajinu.
To se nemusí stát jako přímočaré šíření ukrajinské války směrem ven: v Evropě existují další doutnající křivdy, které by mohly být zažehnuty, jak jsme svědky v Bosně a Hercegovině, kde etnicky srbská Srbská republika prosazuje nezávislost s ruskou podporou a proti EU a Úřadu vysokého představitele ovládanému USA. Je zde potenciál pro nekonečný konflikt, statisíce mrtvých, začarovaný kruh směřující k větším zbrojním rozpočtům na úkor veřejných služeb nebo řešení změny klimatu.
Kurz, jimž se ubíráme, nemá pro dělnické vrstvy na Západě, v Rusku ani na Ukrajině žádnou světlou stránku. Levice musí vyzdvihnout potřebu jiného přístupu, založeného na dosažení příměří a poté míru prostřednictvím rozhovorů, a to navzdory pomluvám a útokům, kterým jsme za tyto argumenty vystaveni.
Redakční sloupek britského komunistického deníku The MorningStar, 2. května 2022
překlad Vladimír Sedláček
