30. březen 1976 byl v Tamře zamračený, chladný den. Mezi mraky se mísily lehké přeháňky. Toho rána jsem stál několik metrů od hlavní ulice vesnice Galilej, kde se shromáždily desítky lidí. Mladí členové izraelské komunistické strany se marně pokoušeli shromáždění rozehnat, tvrdili, že stávka, která tuto skupinu svedla dohromady, vyžaduje, aby zůstali uvnitř svých domů nebo v jejich blízkosti, ale nic víc.
Mezi oběma skupinami vypukly slovní spory, ale to je neodradilo od toho, aby si všimli autobusů odjíždějících z vesnice bez cestujících – jasné znamení masové oddanosti stávce. Najednou si mladí muži začali mezi sebou šeptat a jejich počet se zvýšil.
Pak jsme se dozvěděli o krvavých událostech, které se odehrály ve vesnicích Sakhnin, Arraba a Deir Hanna, kde izraelská policie a vojáci zaútočili na demonstranty a nechali za sebou šest palestinských občanů mrtvých.
Krátce nato se od západního vchodu do Tamry objevila policejní auta a obrněná vozidla a mladí muži na ulici prchali na východ směrem do centra vesnice. Tam, nedaleko hlavní mešity a hřbitova, vypukla bitva mezi kameny rozzuřených mladíků a kulkami vojenských sil – takové, jaké mladíci nikdy neviděli a dospělí nezažili od roku 1948.
S příchodem zprávy o šesti mučednících dosáhly spalující zuřivost a smutek bodu varu. Toho dne jsme pochopili, že stojíme před bezprecedentní událostí v dějinách Palestinců, kteří po Nakbě z roku 1948 zůstali uvnitř Izraele. Tehdy jsme si ale neuvědomili, že to bude také základní okamžik pro veškerý palestinský lid.
Vítězství pro sebe
Pozadí událostí prvního Dne země před 47 lety sestávalo ze čtyř hlavních prvků. „Jomkipurská válka“ z roku 1973 obnovila velkou část arabské národní cti, která se rozpadla po zlomu války z roku 1967, kvůli níž Arabové v celém regionu ztratili víru v sebe sama, ve své vedení a ve schopnost reagovat na výzvy té doby. V tomto smyslu byla válka z roku 1973 vítězstvím spíše pro sebe než vítězstvím nad druhou stranou.
Ihned po válce začala stoupat hvězda Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Arabský summit v Rabatu v roce 1974 uznal OOP jako jediného zákonného zástupce palestinského lidu, po čemž následoval slavný projev předsedy Jásira Arafata „olivová ratolest“ na Valném shromáždění OSN v listopadu téhož roku.
Mezitím Národní fronta, která byla založena na územích obsazených Izraelem v roce 1967, vedla rozsáhlé lidové boje napříč Západním břehem Jordánu a Pásmem Gazy. Tempo těchto bojů se v následujících letech zvyšovalo a jejich rozsah se rozšiřoval. Vedly mimo jiné k tomu, že Izrael vyhnal významné národní osobnosti za hranice historické Palestiny, což následně vyvolalo zuřivou reakci Palestinců na okupovaných územích.
Uvnitř Izraele se v roce 1975 odehrály dvě důležité události. První bylo zřízení Výboru pro obranu země, který vytvořil vedení, jež mělo vzdorovat zločinné politice izraelské vlády, včetně jejích plánů vyvlastnit další palestinskou půdu, zejména v Kufr Qasem, Sakhninu, Arrabě a Deir Hanně; právě tento orgán měl následující rok vydat výzvu ke generální stávce na Den země. Druhým je vítězství Nazaretské fronty vedené Tawfiqem Zayyadem v komunálních volbách v arabském městě v zimě roku 1975 – jen pár měsíců před Dnem země, v němž měl Zayyad sehrát ústřední roli.
Ale nejdůležitější ze všeho, první Den země byl úspěchem mladé palestinské generace té doby, narozené po Nakbě v roce 1948, která začala zvedat hlavu a reagovat na jejich politickou výzvu, připravená zaplatit cenu – i když ta cena byla v krvi. Je to tato nová generace mladých palestinských žen a mužů, kteří bojovali v bitvách v roce 1973, prosazovali status OOP, přivedli Zayyada do starostování, zaručili odhodlání k úderu 30. března 1976 a stáli s kameny a hrudí proti izraelským kulkám toho dne.
Nevídané odhodlání
Den země byl pro Palestince v Izraeli společenským a politickým zemětřesením. A jako po každém zemětřesení, i po něm následovaly další otřesy.
Po tomto dni už vztah mezi palestinskými občany a státem nebyl nikdy stejný. Na jedné straně se snížil strach ze Shin Bet (česky Šabat, izraelská vnitrostátně bezpečnostní služba a kontrarozvědka; pozn. překl.) a dalších represivních orgánů a na druhé straně získali Palestinci více odvahy postavit se za svá práva a svou národní identitu.
Krátce poté vznikla Demokratická fronta pro mír a rovnost – v hebrejštině častěji označovaná jako Hadaš nebo v arabštině jako Jabha – jako odnož izraelské komunistické strany vedená Araby, která se na celá desetiletí stala jednou z nejdominantnějších politických sil v palestinské společnosti v Izraeli.
Dále se radikálně změnil i vztah mezi Palestinci v Izraeli a širším palestinským národním hnutím. Prvně jmenovaní sloučili své zájmy s národními cíli a bojem, jak je prosazovala OOP, a národní hnutí je na oplátku přivítalo a přijalo za své. Nacionalistické hnutí Abnaa al-Balad („Synové vlasti“) také posílilo své postavení mezi Palestinci v rámci Izraele.
Byl jsem mezi účastníky generální stávky na ten první Den země před téměř pěti desítkami let. V té době jsem byl středoškolským učitelem v Tamře a studentem na Haifské univerzitě. Cítil jsem a na vlastní oči viděl bezprecedentní odhodlání a nadšení mých palestinských vrstevníků, navzdory vážným obavám z hněvu, jemuž by mohli čelit ze strany státu.
Dva dny před Dnem země dorazil do školy předseda tamranské místní rady šejk Zaki Diab, který pohrozil, že potrestá každého učitele nebo studenta, který protest podpoří nebo se ho zúčastní. Stejné výhrůžky pronesl o dva dny dříve na schůzi předsedů arabských místních rad, kde Tawfiq Zayyad s hromem v hlase dal velmi jasně najevo, že „lid se rozhodl stávkovat“.
Paradoxně to byl právě Diab, kdo byl mezi prvními potrestán poté, co ho jeho koaliční partneři v Tamře sesadili jen pár dní po Dni země. Diab bohužel nechápal rozdíl mezi odvahou a lehkomyslností a nechápal důsledky plavání proti proudu dějin. A příliv byl zdrcující.
Po tomto prvním Dni země se Palestinci v Izraeli stali statečnějšími, odvážnějšími a ochotnějšími obětovat se za svá práva a identitu. A to jim zůstalo dodnes.
Článek vyšel na Arabs48 v arabštině a v Local Call (Místní volání; www.mekomit.co.il ) v hebrejštině.
Dr. Said Zeedani je docentem filozofie na palestinské Al-Qudské univerzitě (Východní Jeruzalém). Je bývalým vrchním ředitelem Nezávislé palestinské komise pro lidská práva.
vydáno v Portside: 3. dubna 2023
Autor: Said Zeedani
Datum původního vydání: 30. března 2023 v +972 (www.972mag.com)
https://portside.org/2023-04-03/foundational-moment-palestinians-remembering-first-land-day
překlad Vladimír Sedláček
