Je 7. dubna 2020, 8 hodin ráno, karanténa. Píšu a piju cappuccino, otec sedí v křesle, pije čaj a sleduje zahraniční televizi ze satelitu. Je to BBC, která v jednom spotu ukazuje, co se v dnešní datum stalo. Pohřeb Martina Luthera Kinga, letecké neštěstí v Heathrow, svržení sochy Saddáma Husajna…. a den, kdy zemřel jeden z největších matadorů moderního umění Pablo Picasso.
Denně v knihách i na sociálních sítích procházím jeho dílo. Byl zázračné dítě. Ovládl akademickou malbu, byl by i vynikajícím secesním malířem, lyricky primitivizujícím melancholikem růžového a modrého období. Ale stal se dravcem, který pro pravdu umění a výzkum výtvarné formy odvrhl vše naučené a začínal znovu a znovu, inspirován africkými řezbami nebo rustikální španělskou plastikou. Vynalezl kubismus, ale dokázal být i pozoruhodným klasicistou – nikdy ale akademikem. Viděl jsem v Římě výstavu z jeho italského období, kresby Ďagileva, Stravinského, obrazy Picassovy manželky Olgy a syna Paula. I Tanečníky z newyorského muzea. Bylo to úžasné. Tak citlivé, tak mistrovské a živé, ne v přepisu podoby, ale ve virtuozitě dát podobě výtvarnou formu, opravdový tvar. A nebát se oscilovat mezi lehce nalomenou a přepjatou realitou a radikálním modernismem, kterému bylo úzké i původní kubistické dogma.
Neviděl jsem pařížskou ani milánskou výstavu k Picassově tvorbě z roku 1932, hedonistickému okouzlení mladou partnerkou Marie Therese Walterovou, mistrovským dílům lyrického kubismu nabitým smyslností.
Mrzí mě, že mi v Madridu i v Paříži unikla velkolepá výstava k výročí Guerniky, především řada studijních obrazů a kreseb. Toho díla si ohromně vážím. Nejen pro historické konotace. Ale pro jeho symbolickou formu, jinotaj a účinnou stylizaci, která jej i do budoucna povýšila nad jiné.
Až poslední cesta do Paříže mi poskytla možnost vidět poprvé Picassovo muzeum. Byla tam výstava Mistrovská díla. Kvůli rekonstrukci muzea jsem viděl jen něco z původně obrovské sbírky. Ale stačilo. Raná plátna, skicáky s kubistickými pokusy, velká Koupající se kreslená uhlem, bronzové odlitky soch ze zámku Boisgeloup a nakonec výběr děl z výstavy v Avignonu roku 1968.
Klauzura a určité osamění posledních let umožnila vznik pozdních květů, vulkánu jeho posledních děl, dosud těžko pochopitelných, neuvěřitelně dravých, někdy dost divokých improvizací, které – pokud před ně přijdete osobně – vůbec nepostrádají sílu výtvarné formy.
Tvář jeho manželky Jacqueline pronikla do děl posledních dvaceti let. Jako ona, jako alžírská žena, jako postava Manetovy Snídaně v trávě. Jako někdo, kdo jej s péčí doprovodil na konec jeho dlouhé životní cesty a podobně jako jeho někdejší partnerka Marie Therese jeho odchod neunesl.
Právě včera mi kurýrem přišla jeho malá monografie zabývající se díly válečných let. Byla vydána Zervosem v roce 1946 v Bruselu. Je to 26 reprodukcí. Vynikajících. Stran okupanty utlumeného a ostrakizovaného výtvarného života, mimo výstavy a ocenění, tvoří a tvoří svým nemilosrdným štětcem, v portrétech Dory Maarové, v zátiších u radiátoru či v pohledech na notoricky známá místa u Notre Dame zobrazuje dobu okupace, kterou však nejlépe postihla jeho bronzová plastika lebky a verše Paula Éluarda vydané ve sbírce Zbraně bolesti.
M.