Několik poznámek ke stávce v ČR, stavu školství a odborům
Základní informace o průběhu
V pondělí 27. 11. 2023 se mnoho pracovišť v České republice zastavilo kvůli stávce zaměstnanců různých odvětví. Jejím jádrem byla stávka zaměstnanců mateřských, základních a středních škol. Dle údajů hlavního organizátora, Českomoravského odborového svazu pracovníků školství (patří k reformistickým, prokapitalistickým odborům ČMKOS), se do ní zapojilo 74% škol a školských zařízení. Někteří tuto sociální akci podpořili skutečnou stávkou, tj. nepracovali celý den, jiné školy nebo někteří zaměstnanci stávku podpořili odlišnými formami – symbolicky, verbálně, pořádáním vzdělávacích či veřejných aktivit.
Příčiny stávky dle oficiálních i kritičtějších odborů
Oficiální příčinou stávky bylo vyčlenění nižších finančních prostředků (v reálné hodnotě zcela jistě, pravděpodobně i absolutně) pro regionální školství v příslušné kapitole státního rozpočtu pro příští kalendářní rok. To mimo jiné znamená snižování nominální hodnoty již tak tragicky nízkých platů nepedagogických pracovníků o 2%, méně prostředků na hodiny věnované výuce, tedy tlak na propouštění učitelů, výrazné snížené možnosti dělit výuku do menších skupin (i tak vzhledem k podmínkám ve školství ČR nedostatečné), omezené prostředky pro nákup pomůcek a učebnic a v neposlední řadě plán výrazně snížit prostředky plynoucí do škol v rámci tzv. inkluze, zejména v podobě plánovaného výrazného snížení počtů asistentů pedagoga ve školách. To jsou oficiální důvody představené režimními odbory, které však v žádném případě nevyjadřují ani z větší části hloubku problémů školství ČR.
Do stávky se zapojily také jediné třídní odbory ČR, Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska, tedy jejich základní organizace. Jedna z nich vyjádřila příčiny stávky lépe než režimní odbory, když napsala: „Odboráři požadují více peněz do rozpočtu školství na příští rok nikoli kvůli navýšení platů učitelů, ale udržení platů ostatních pracovníků škol na současné výši. Jedním z problémů je nedostatek finančních prostředků na financování nepedagogických pracovníků jako jsou kuchařky, údržbáři, uklízečky, ekonomové, účetní atd. Cílem stávky je zajistit, aby platy nepedagogických pracovníků a ostatních pedagogů v roce 2024 neklesly a aby z prostředků na platy nebyly uhrazovány dávky v nemoci. Další kroky vlády vedoucí ke snižování úrovně školství v České republice odmítáme tolerovat a z tohoto důvodu se naše organizace připojuje k protestní stávce. Dalšími důvody stávky jsou: Plánované nastavení financování ve školství, snižování zaměstnaneckého benefitu FKSP o 50%, plánované propouštění nepedagogických pracovníků, lživé proklamace vlády, že pedagogičtí zaměstnanci dosáhnou na 130 % aktuálního průměrného platu v ČR.
Základní a dílčí příčiny pro stávku dle redakce Kominternet Dialogu
Z hlediska názorů redakce Kominternet Dialogu je problém mnohem rozsáhlejší a jeho příčiny vězí v hlubinách dekadentního systému pozdního kapitalismu. Zahnívající systém plodí stále větší společenské problémy, jejichž oběťmi jsou často děti a mladiství. Patří mezi ně nárůst výskytu sociálně patologických jevů, psychických a jiných problémů, poruch a nemocí. S nimi úzce souvisejí sociální potíže zvětšujícího se množství chudnoucích rodičů včetně uprchlíků a cizinců, jejichž počty v posledních deseti letech prudce narostly. Kapitalismus a jeho stát nemá univerzálnější státní nástroj, na kterého by mohl „řešení“, a tím pádem i částečnou zodpovědnost za něj přenést, než je především základní školství. Proto se základní školy plní metodiky prevence, sociálními a speciálními pedagogy, školními psychology, školními logopedy, učiteli češtiny jako druhého jazyka, ukrajinskými asistenty, lze očekávat také tlak na zavádění funkcí školních zdravotníků a dalších pozic. Tito zaměstnanci již mnoho let přebírají část agendy, kterou v minulosti neměli téměř vůbec na starosti. Společenské problémy však nemají „řešit“ jenom oni, ale přenášejí se na celé spektrum pedagogických pracovníků. Systém těmito kroky učinil především ze základních škol (ale stále více také ze škol mateřských a zprostředkovaně ze středních) univerzálního léčitele společnosti z nemocí pozdního kapitalismu. Zmíněné školy však nemohou tyto problémy ze své podstaty řešit, protože: 1) Výchovně-vzdělávací činnost nemá takové formativní účinky, jak současná převládající ideologie tvrdí; 2) Samotné školy jsou v podstatě systémového charakteru, navzdory píli, umu a společenského vědomí mnohých zaměstnanců.
K tragickému stavu přispívá také skutečnost, že zmínění zaměstnanci nemají a nemohou mít odborně, kompetenčně a kapacitně na to, aby se těmto problémům věnovali kvalifikovaně byť dílčím způsobem. A tak současný režim plodí další a další legislativní opatření, metodické pokyny, vymýšlí nové pozice, přenáší je do decentralizovaného školství, ale školy na tyto pozice systémově nemají finance, není dostatek absolventů zmíněných oborů, tím méně zkušených kvalifikovaných odborníků. O systematické podpoře ze strany veřejných úřadů nemůže být v decentralizovaném školství (nejvíce v EU) vůbec řeči. Konečná zodpovědnost padá na školy a jejich zaměstnance, kteří jsou přetížení, deprimovaní a deprivovaní, což má v konečném důsledku dopad jak na žáky a studenty, tak na kvalitu hlavního poslání základní školy – vzdělávání. Jedná se také o jednu z příčin úpadku autority a kvality školství – „jste za řešení problémů zodpovědní, ale selháváte v tom, kromě toho máte zajišťovat vysokou úroveň vzdělání, ale také tuto roli neplníte. Vaše odpovědnost je neoddiskutovatelná!“ Řekl by buď neobeznámený, nebo naopak dobře režimu sloužící praktik selského rozumu.
K souvislostem hloubky krize současného školství náleží rovněž stav a vývoj v tzv. servisních organizací. Máme na mysli odborníky z oborů dětské psychiatrie, klinické psychologie, ústavní a ochranou výchovu a středisek výchovné péče (SVP), orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), školská poradenská zařízení (ŠPZ – pedagogicko-psychologické poradny a speciálně pedagogická centra), ale také speciální školy. V rámci tlaků vládnoucí moci na šetření v současném tzv. veřejného sektoru, resp. na jeho privatizaci, financializaci a individualizaci, v podmínkách vstupu ČR do organizací mamutího kapitálu jako je EU je desítky let (zdaleka ne od dob začátku tzv. inkluze r. 2016) postupně likvidováno speciální školství, zhroutil se systém dětské psychiatrické péče, ŠPZ a OSPOD jsou podobně jako školy totálně přetížené, ambulance klinických psychologů praskají ve švech a není výjimkou čekací doba půl a více roku. Ústavní a ochranná výchova a SVP zažívají útoky a osekávání stejně dlouhou dobu a chystaná reforma v této oblasti jejich likvidaci výrazně urychlí. V těchto podmínkách se základní školy často nemají na koho obrátit, zůstávají samy, bez opory, pravomocí, příslušné kvalifikace a zkušeností.
V prostředí postmodernistického iracionalismu a voluntarismu a na základě škodlivého pseudoaltruismus se některé školy často vrhají do „řešení“ problémů s heslem „každý může zvládnout všechno, stačí jen chtít, mé povolání není zaměstnání, ale poslání“, čímž někdy v dobré víře působí více škody než užitku. Do těchto „ztečí složitých problémů“ ženou zaměstnance většinou ředitelé škol patřičně zmasírovaní v příslušných manažerských vzdělávacích kurzech a fanatici inkluze a progresivismu z různých neziskových organizací, některých vysokých škol a subjektů typu Učitelská platforma či Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání. Ve své podstatě jde tedy o systémovou, buržoazní iniciativu.
Nebohé zaměstnance tato praxe ještě více přetěžuje, aniž by jim v této oblasti mohly vedení škol či neziskovky poskytnout patřičné pracovní podmínky a případně i právní ochranu. Dodejme jen na závěr této části, že heslo „pedagogické povolání není zaměstnání, ale poslání“, se stalo falešným vědomím vládnoucí třídy v hlavách pedagogů, které je desítky let pomáhá udržovat v poslušnosti, konformismu a stavu stále většího vyčerpání. Podobně jako např. zdravotníky či sociální pracovníky.
Platové a pracovní podmínky ve školství
V dané situaci totálního přetížení pedagogických zaměstnanců (dle aktuálního výzkumu Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik – SYRI trpí pětina českých pedagogů psychickým a fyzickým vyčerpáním, 6% splňuje diagnostická kritéria syndromu vyhoření), nárůstu neoficiální pracovní doby prudce klesají několik let po sobě reálné příjmy. O nepedagogických pracovnících, jejichž platy činí cca 20 tisíc čistého při plném úvazku a jsou tak totálně ožebračováni státem, je třeba mluvit ještě hlasitěji. Bez nich školství v současné podobě existovat nemůže.
Tento vývoj probíhá v kontextu deklaratorního schválení zákonné povinnosti učitelského (ne pedagogického!) příjmu ve výši 130% průměrné hrubé mzdy. Jako redakce jsme nepodporovali a ani nepodporujeme, aby kterákoliv profese byla formálně zvýhodňována vládnoucím systémem, protože tento krok je za současných podmínek věcně nesprávný (není definováno, proč zrovna tito zaměstnanci a ne jiní ve veřejném sektoru, tím méně o tomto kroku probíhala společenská diskuze na pracovištích a v různých veřejných organizacích, na což jsme si v buržoazní demokracii nejen my zvykli), formální, protože konec konců obecně neplatí, a prohlubující příkopy mezi jednotlivými vrstvami proletariátu. Původně ani nevzešel z řad učitelů, a ve svých počátcích ho neiniciovaly dokonce ani režimní odbory. Až posléze se k němu připojily. Nicméně předchozí i současná vláda na něm trvají a honosí se, že je naplněn.
Média hlavního proudu, která se tradičně pustila do rozeštvávání jedněm zaměstnanců vůči druhých, krmí veřejnost statistikami ministerstva školství o průměrném platu ve školství ve výši asi 48 000 Kč. Je snad již všeobecně známo, jak falešným ukazatelem je průměrný plat či mzda v současné společnosti, když na ni cca 2/3 lidí nedosáhne. Školství či zdravotnictví je však „inovátorským“ příkladem toho, jak se dá manipulovat i se statistikami zaměstnanců, tj. dnešním žargonem osob v závislé činnosti. Podívejme se na tento příklad konkrétně, protože se týká zprostředkovaně nejen pedagogů a zdravotníků. Základní masu zaměstnanců regionálních škol tvoří učitelé základních škol. Ti jsou většinou zařazeni 12. třídy platové tabulky. Učitel v nejvyšším sedmém (tj. s praxí 32 let a více) stupni 12. platové třídy dosáhne na 42 780 Kč měsíčně, ve 13. stupni, který odpovídá většinou středním školám, na 46 260 Kč, v mateřských školách o více než 10 tisíc méně. Začínající učitel základní školy vydělá 32 820 Kč – vše viz https://www.edulist.cz/clanek/jake-jsou-platy-ucitelu-v-roce-2023/
Záměrně jsme uvedli lépe placenou část pedagogů, je však třeba zmínit například asistenty pedagoga (při plném úvazku činí měsíční plat začínajícího asistenta zařazeného obvykle do 8. třídy platových tabulek 25 040 Kč, v nejvyšším sedmém stupni 31 800 Kč hrubého), nebo vychovatelů (zařazených obvykle do 9. třídy tabulky, kteří začínají stejně jako učitelky mateřských škol na 31 290 Kč, a pokud vydrží v daném oboru 32 let a více, dosáhnou na 36 130 Kč hrubého měsíčně). Asistenti pedagoga i vychovatelé často nepracují na plné úvazky a ředitelé je účelově, protizákonně, ale pod tlakem finanční situace, zařazují do nižších platových tříd.
Kde se tedy bere průměrný plat 48 000 Kč, který záměrně vévodí titulkům režimních, tj. ze své podstaty protizaměstnaneckých médií? Vzniká tak že se do průměru započítávají platy a odměny vedení škol, opět plánovitě řádově vyšší (zejména v odměnách od zřizovatelů) než řadových učitelů, nadpočetné hodiny, odměny, příplatky za vedení atd. Ty sice jsou součástí příjmu, ale nikoliv každého průměrného zaměstnance, protože mezi nimi existují v rámci škol ČR podstatné rozdíly. Deklarované navyšování prostředků pro nadtarifní odměňování se, jak je z praxe dobře známé, ve srovnání s minulostí v žádném obecném ani průměrným zvýšení příjmů nejširší masy učitelů neprojevilo (reálně zcela jistě ne, pokud absolutně, tak nepatrně). Mohlo prospět jen některým školám ČR (např. v bohatších regionech), případně vedení škol.
Podrobnější informace ke stávce
Skutečnost, že nestávkovali jen zaměstnanci školství, demonstrovala zřejmě hlavní veřejná událost pondělí 27.11. – pochod stávkujících z Náměstí Jana Palacha kolem budovy ministerstva financí na Malostranské náměstí. Mezi více než pěti tisíci účastníky nebyli zdaleka jen zástupci mateřských, základních a středních škol. Shromáždění svou účastí podpořili zaměstnanci vysokých škol, muzeí a knihoven, desítky zdravotníků, policisté, hasiči a dělníci z průmyslových závodů. Demonstrace končila projevy představitelů žluťáckých odborů a různých dalších figurek na Malostranském náměstí. Jejich provázanost se současným systémem je dobře známá, ale není nikterak menší a jejich vystoupení bizarnější, než halasných kritiků z řad stále bulvárnějších a služebnějších médií hlavního proudu, nebo obskurních, udavačských a agresivně-fašizujících plátků typu Fórum 24. Ti spustili své výkřiky proti vystoupením ihned po jejich skončení, aniž by zapomněli v rámci své agentománie a fízlovské mentality označovat řečníky za proruské kolaboranty a agenty. Jakkoliv se s politickým charakterem řečníků zásadně rozcházíme, považujeme obsah této kritiky za bezprostředně nebezpečnější než slova, která zazněla na Malé Straně. Jedná se však o dvě strany téže úpadkové, kapitalistické mince.
V některých médií zazněl také výsměch nad počtem demonstrujících. Jistě, ve srovnání s demonstracemi v západní a jižní Evropě, nebo v jiných zemích světa nesnese srovnání. Ale musíme vycházet také z domácích podmínek a z toho, že se nejednalo primárně o demonstraci, ale o stávku, tedy řada stávkujících protestovala v místech svého pracovního působení. Pokud porovnáme tuto veřejnou demonstraci doprovázející stávku s minulými, jednoznačně uvidíme, že účast na ní byla násobně vyšší. Nejen tento moment značí určitý posun ve vědomí lidí.
Kromě školství se do stávky zapojili rovněž zaměstnanci katastrálních a finančních úřadů a sociální správy. Většina z nich však opustila svá pracoviště jen na hodinu v době oběda. Takový protest musíme i v podmínkách nerozvinutého společenského vědomí v českých zemích považovat za hrubě nedostatečný.
Jen o málo znatelnější byl protest zaměstnanců všech závodů Škoda Auto, který trval dvě hodiny. Demonstraci a výstražnou hodinovou stávku uspořádali také zaměstnanci firem Vítkovice Steel, Třinecké železárny, Letov Kovohutě Příbram, Bosh Jihlava a plzeňského Panasonicu. Ve všech případech postupu stávkujících zaměstnanců soukromokapitalistického sektoru je třeba pozastavit se nad tím, proč v současných tristních podmínkách, které ohrožují existenci všech jejich provozů, volí pouze výstražnou stávku? Ta by byla vhodná možná před několika lety. Kromě toho jsou sice často oprávněně kritičtí k této či předchozí vládě, ale zcela opomíjejí či dokonce podporují majitele firem, v nichž pracují, tj. korporátních oligarchických skupin. Jejich zájmy jsou jádrem současné krize. Vlády pouze vykonávají roli poslušného strážce veřejného pořádku (tj. kontroly a represe) za peníze pracujících, ale v zájmu zmíněného kapitálu.
Příklady posunu ve společenském vědomí
Přes nezáviděníhodnou situaci lidového a dělnického hnutí ČR přinesla stávka několik konkrétních příkladů pozitivního posunu společenského vědomí v naší zemi. Měli bychom je studovat a pokoušet se v jejich rámci působit, posouvat je dál, rozšiřovat a prohlubovat. Zvláště, potvrzují-li je stále častěji další obdobné zkušenosti nebo alespoň indicie.
Prvním příkladem je rozsáhlost stávky – šlo o největší protest v českém školství od r. 1989. Dále je třeba zmínit krok školských odborů, které se pod tlakem řadových odborářů a jejich zkušeností rozhodly před stávkou oslovit rodiče a vysvětlit jim příčiny stávky. Učinily tak sice „po svém“, ale přeci jen tím částečně otupily tradiční výkřiky režimních médií a velké části reprezentantů vládnoucího režimu. Ten se opět pustil do obviňování stávkujících z nezodpovědnosti, že si berou žáky a studenty za rukojmí, měli by chápat nutnost šetřit, nemělo by jim jít o peníze, neboť jejich povolání je přeci posláním… Nejen účinek podobných řečí byl oslaben, ale dokonce se objevilo několik rodičovských iniciativ a peticí, podporujících stávku, pod nimiž se shromáždily tisíce podpisů. To se stalo od r. 1989 poprvé.
Třetím příkladem je iniciativa středoškolských studentů. Ti založili s podporou České středoškolské unie uskupení Studenti pro školství. Sešli se v inkriminovaný den na Jungmannově náměstí a v průvodu, který čítal asi dva tisíce osob, odevzdali na ministerstvu školství svůj protestní dopis ministrovi. Nejde zdaleka o první signál zásadně se měnícího společenského vědomí mezi mladou generací, která je ve velké části „opozičního hnutí“ v ČR všemožně, až nepochopitelně ostouzena. A která např. kroky současných mladých lékařů dává najevo, že na sobě nenechá štípat dříví jako její starší kolegové.
Limity stávky a několik doporučení pro budoucí praxi
Stávka skončila, ale my jako členové odborů a zaměstnanci ji nepovažujeme za konec, nýbrž za jeden z počátků rozvoje lidového (tedy i odborového, dělnického, studentského) hnutí v českých zemích. Abychom se poučili z chyb během stávky, musíme je umět nejprve pojmenovat. Některé jsme již naznačili, ale doplňme další.
Za jednoznačnou chybu považujeme formální stávkování, tj. podporu stávky různými plackami, deklaracemi, oblečením. Stávka, která se zaměstnavatele, tj. v tomto případě konec konců státu, nedotkne, nemá valného smyslu. Nedivme se pak, že jsou reformistické odbory často terčem posměchu – mimo jiné i kvůli této praxi Královny Koloběžky první. Lidové hnutí, zaměstnanci musí směřovat dál, systémově za horizont žluťáckých odborů. Přitom výše zmíněný požadavek není sám o sobě nikterak revoluční – konstatoval ho například v nedávné době liberální ekonom prof. Jan Švejnar v online pořadu ČMKOS Rachota.
Aby měla stávka patřičný socializující, mobilizující, agitační a sociálně terapeutický účinek, je třeba začít v době stávky pořádat regionální, spíše však místní shromáždění nebo veřejné iniciativy, na nichž by stávkující veřejnosti představovali a vysvětlovali své požadavky, zapojovali by ji do svých aktivit. Vyhnuli by se také kritice, že stávku využívají jako dovolenou.
To úzce souvisí se zásadní, solidarizující rolí, kterou musí podobné aktivity a budoucí třídní odbory hrát. V rámci jejich působení se musí permanentně solidarizovat s dalšími zaměstnanci a lidovými vrstvami, a to nejen slovně, ale konkrétními činy a společnými aktivitami. A to i v případě, jsou-li tito zaměstnanci sami pasivní. Běží nám o sociálně-třídní jednotu, která je podle našeho názoru a praxe nadřazena stranické, náboženské či voličské příslušnosti dalších zaměstnanců (s výjimkou rasistů, šovinistů a fašistů, s nimi nic společného mít nechceme). Takový postup také výrazně otupí „argumenty“ různých pomocníčků současného režimu, kteří proti stávce uvádějí příklady jiných zaměstnanců s výrazně nižšími příjmy, které v kapitalismu vždy najdou. Nebude obtížné odpovědět, že o jejich zájmy také bojujeme a uvést konkrétní příklady. Protože podle nás panují naprosto skandální pracovní podmínky nejen v případě nepedagogických pracovníků, ale také zaměstnanců muzeí, archivů, knihoven, galerií, pošt, Českých drah, dělníků a řadových úředníků ve státem vlastněných firmách, přepracovaných zdravotníků a sociálních pracovníků atd. atp. Záměrně hovoříme o zaměstnancích veřejných podniků, protože na jejich pracovní podmínky má stát a tzv. veřejný sektor větší vliv. Avšak stejně tak se solidarizujeme s dělníky a zaměstnanci soukromokapitalistického sektoru na bázi třídní, nikoliv profesní organizační jednoty bez ohledu na velikost podniku – včetně zaměstnanců často tak idealizovaných drobných, malých a středních (v konzervativním pojetí ještě českých) podnikatelů.
Posledním požadavkem je postupné vytváření stávkových fondů, abychom byli připraveni na větší stávkovou aktivitu, již tímto momentem tlačili zaměstnavatele k ústupkům a mohli pomoci těm, které výpadek příjmů v důsledků stávky existenčně zasáhne.
Hlasitěji a praktičtěji, na základě zkušeností musíme ukazovat a dokazovat, že bez organizovaného, vzdělaného a akčního lidového a odborového hnutí bychom dnes neměli právo na odborovou organizovanost, stávku, formálně osmihodinovou pracovní dobu, pětitýdenní pracovní týden, nárok na dovolenou včetně zdravotního, úrazového a sociálního pojištění či volební právo. A že právě v důsledku rozpadu lidového hnutí nejen u nás postupně o tato práva přicházíme.
Redakce Kominternet Dialogu