Rozhovor s bývalým generálním tajemníkem SOF George Mavrikosem

původně vydaný v »REBELIÓN« (část I, II a III)

 

10. 10. 2022

 

Dnes uveřejňujeme tři části rozhovoru s George Mavrikosem, bývalým generálním tajemníkem Světové odborové federace (mezinárodně WFTU, dále SOF; pozn. překl.), jenž vedl Luis Miguel Busto Mauleón a vyšel v elektronickém časopisu „Rebelión“ , https://rebelion.org/ .

Překlad do angličtiny pro https://www.theoryandpraxis.eu Maria Baroutiová

 

George Mavrikos se narodil na řeckém ostrově Skyros před 72 roky. Už od dětství chápal, že vykořisťování je základem pracovních vztahů v kapitalistickém systému a že řešení emancipace dělnické třídy vyžaduje tento zločinný systém překonat. Vzdělán na socialistických zásadách byl ve své vlasti, v Řecku, coby odborový předák propuštěn ze sedmi společností za obhajobu své třídy a proto, že byl velmi významným odborovým kádrem. Jeho prozíravá internacionalistická vize byla základem pro jeho práci ve Světové odborové federaci coby místopředseda a nakonec, v letech 2005 – 2022, jako generální tajemník.

Letos v květnu pořádala SOF v Římě 18. sjezd a George Mavrikos opustil svou funkci, jak předtím oznámil na 17. sjezdu v Durbanu. Neznamená to, že by úplně odešel, protože tentýž sjezd přijal jeho nominaci na čestného předsedu SOF.

V tomto rozhovoru chceme nepostradatelnou úlohu, již sehrál dělník a odborář zrozený na maličkém egejském ostrově, a přispěl tak k vývoji dělnické třídy. Kdyby se dělnická třída ve věčném třídním boji postavila do čela proti buržoazii, nebylo by pochyb, že jméno George Mavrikose by figurovalo v panteonu velkých mužů našich dějin.

 

Část první: »Odborový předák není kouzelně „zrozený“ jako Aténa z Diovy hlavy, je „ukován“ na Héfaistově kovadlině.« (vyšla 18. července 2022)

 

I. Ze Skyru do Atén

 

1 – Jaké jsou Vaše první zkušenosti v dělnickém a odborovém světě?

 

Na Skyrosu pracovaly všechny děti od útlého věku na polích, se zvířaty, v lesích. Ale o společenských požadavcích jsme nevěděli. Když jsem si například v osmi letech zlomil ruku, „léčitel“ mi ji svázal prkny a lany a museli jsme čekat 4 dny, než přijela loď, abychom mohli odjet do nemocnice v Aténách. Tehdy se to všechno našim dětským očím zdálo normální. Každý rok jsem sledoval, jak se otec hádá s obchodníkem, který přišel a koupil naše jehňata, aniž bych byl schopen pochopit příčinu téhle hádky. Poslouchal jsem svou matku – která nikdy nebyla ve škole – jak nadává obchodníkům, ale zůstal jsem v nevědomosti. Všechny tyto události se staly na tomto malém ostrůvku. Ve skutečnosti je to v těchto letech skála uprostřed moře o rozloze 210 km² a tenkrát se 2 000 obyvatel. Dnes jich má 3 400.

V roce 1965, ve čtrnácti letech, jsem odešel do hlavního města Atén. Otec mě chtěl udržet na ostrově, abych se stal pastýřem. Měli jsme stádo, já byl nejstarší syn a on chtěl, abych ho vystřídal v chovu zvířat. Moje matka, ač tolerantní a poslušná k otci ve všem, zuřila, když se dozvěděla, že její synové zůstanou na Skyrosu. Byla to jediná věc, kvůli které se postavila proti otci: „Zapomeň na to, žádné dítě tu nezůstane, aby trpělo to, co jsme vytrpěli my a naši rodiče…“

Usadil jsem se v malé místnosti o šesti metrech čtverečních a v červenci 1965 jsem se poprvé zúčastnil demonstrace. Vzal mě na ni jeden můj příbuzný. Toho dne policie zabila studenta Sotirise Petroulase, pro kterého velký Mikis Theodorakis napsal píseň, která se od té doby zpívá na všech dělnických demonstracích. To byla moje první zkušenost.

Takto jsem začínal. V letech 1966-1967 jsem po škole odpoledne pracoval na místní farmě, kde jsem kopal a sázel květiny. Tam nám staří zkušení dělníci otevřeli oči a uši.

V dubnu 1967 byla v Řecku vojenská diktatura. Ve škole jsem se účastnil všech studentských stávek.

V létě 1969 jsem tři měsíce pracoval v německém textilce HUDSON. Tam jsem vstoupil do své první stávky a byl jsem za tuto stávku poprvé propuštěn.

Následující rok, v létě, když jsem jel do Skyrosu pomáhat své rodině s domácími pracemi, mě policie poprvé zatkla, protože jsme v noci psali na zdi hesla proti diktatuře.

V roce 1973 následovalo povstání na polytechnické škole, kdy bylo zavražděno 27 radikálů.

Studoval jsem a zároveň jsem stále pracoval a rozvíjel odborovou činnost.

Na začátku jsem byl zvolen předsedou továrního výboru, poté předsedou podnikového svazu a později jsem byl zvolen generálním tajemníkem GSEE, místopředsedou SOF, koordinátorem její evropské oblastní kanceláře a nakonec generálním tajemníkem SOF.

Za svou odborovou, společenskou a politickou činnost jsem byl sedmkrát vyhozen, několikrát jsem byl zatčen policií a byl jsem souzen a odsouzen buržoazními soudy své země.

 

2 – Od začátku se prezentujete jako odborový předák. Jak vznikne odborový kádr?

 

Myslím, že tato otázka přesahuje trajektorii a odborovou zkušenost prostého bojovného, revolučního a třídního odboráře. Je to něco mnohem širšího, co má co do činění s velkým tématem, které se týkalo – a mělo by týkat – třídně orientovaných odborů po celém světě. Jinými slovy, jde o vlastnosti, které by měl mít revoluční, antikapitalistický a internacionalistický odborář, třídně orientovaný odborový předák a jak se tyto prvky „rodí“ v ohni třídního boje, v konfliktu s třídním nepřítelem, v každodenní práci v průmyslu, v oblasti, v prostředí dělnické třídy.

Zároveň se domnívám, že tato otázka má i rozměr toho, jak se tyto prvky rozvíjejí a udržují po celou odborovou trajektorii předáka tak, aby se sám předák stal lepším, účinnějším, pevnějším ve světovém systému revolučního boje dělnické třídy. Protože všichni víme, že třídní boj není „závod na 100 metrů“, ale „maraton“. Vzpomínám si na Brechtovu větu: Jsou muži, kteří bojují jeden den a jsou dobří. Jsou muži, kteří bojují rok a jsou lepší. Jsou muži, kteří bojují mnoho let a jsou ještě lepší. Ale jsou i tací, kteří bojují celý život: To jsou ti nepostradatelní.

Přezkoumáme-li charakteristiky, které dávají vzniknout třídně uvědomělému odborovému předákovi, vůdci a synovi hodnému třídy, která ho zrodila, podíváme se především na klíčový prvek: vědomí, že je veškeré jeho myšlení a jednání, veškerá jeho fyzická, duševní a duchovní síla jako odboráře a jako jednotlivce věnována boji za zrušení kapitalistického vykořisťování, za zlepšení životních podmínek jeho třídních bratrů a sester.

Toto vnímání však není jen názor, není to teoretický předpoklad. Naopak, takové vnímání samo o sobě vás nutí, pokud v něj věříte a přijímáte ho, jednat a rozvíjet specifické individuální charakteristiky:

– Mít víru v dělnickou třídu a její historické poslání. Víra vás činí odvážnými během bitvy, odvážnými v boji.

– Každý den zlepšovat své znalosti a svou ideologicko-politickou úroveň, protože se znalostmi se naučíte správně bojovat.

– Znát dějiny dělnického hnutí na místní, odvětvové, regionální, národní a mezinárodní úrovni.

– Plnit svou internacionalistickou povinnost především uvnitř vlastní země. Každý je posuzován především ve své zemi, sektoru a na pracovišti.

– Být internacionalistou, antifašistou a antirasistou a respektovat migranty a uprchlíky.

– Být posuzován podle výsledků své práce, podle svých činů a ne podle svých slov.

– Být odvážný a nebojácný tváří v tvář třídnímu nepříteli, vykořisťovatelům a jejich nástrojům. Nemilosrdně odhalovat pomlouvače autentických radikálů.

– Respektovat a milovat své druhy, své rodinné prostředí.

– Starat se o své duševní, psychické a fyzické zdraví, být připraven na boj a odolávat obtížím třídního boje.

– Mít horoucí srdce, chladnou mysl a čisté ruce.

Je snadné vidět, že tyto vlastnosti se nevyvíjejí ve sterilním prostředí, v izolaci, v narcismu, v introverzi a v plísni. Nezískává je byrokrat, který se plazí za svým křeslem, svým pohodlím a shovívavostí třídního nepřítele. Naopak, tyto prvky kvasí, rodí se a vzkvétají v konfliktu. Koneckonců, život sám „dýchá v konfliktu“. Dalo by se tedy říci, že odborový předák se „nenarodí“ zázračně jako mytická bohyně Athéna z hlavy Dia. Je „ukován“ především na Héfaistově kovadlině.

 

3 – Všeobecná konfederace řeckých pracujících a PAME. Myslíte, že v současném Řecku existují ve světě práce zvláštní podmínky?

 

Jsem pevně přesvědčen, a v mnoha svých projevech, spisech a textech jsem za ta léta zdůrazňoval, že člověk musí být velmi opatrný, když mluví o zvláštních okolnostech uvnitř země a jejího hnutí. V každém případě je to stejná historická zkušenost, která nás nutí být opatrní, zejména vezmeme-li v úvahu, že historicky velké ústupky, nepřijatelné kompromisy a ostudné ústupky z revoluční linie hnutí byly učiněny ve jménu „zvláštních okolností“ země. A vaše země, koneckonců španělský stát má bohatou zkušenost s precedentem eurokomunismu a recepty Santiaga Carrilla a spol., kdy bylo do vína hnutí nalito hodně vody a tím se změnila linie s výmluvou na národní zvláštnosti. Dělnická třída vaší země trpěla tragickými výsledky této politiky po desetiletí a vy to víte nejlépe.

Druhá skrytá past v takové diskusi o „zvláštnostech“ každého hnutí spočívá v šovinismu a touze vypadat důležitěji, než člověk je; takové chování může být některými hnutími přiživováno. Často říkám, že jednou z nejhorších věcí, která může dělnické hnutí potkat, je to, že se považuje za lepší než ostatní. A tady jsme vždy kráčeli velmi opatrně, zejména od doby, kdy PAME převzala vedení SOF v letech 2005 až 2022. Nikdy jsme se nepovažovali za absolutní učitele hnutí, nikdy jsme se mechanicky nesnažili přenést řeckou zkušenost na mezinárodní odborovou scénu, nikdy jsme neukazovali prstem na jiná hnutí, ale v atmosféře soudružství jsme se snažili přenést jakoukoliv zkušenost – pozitivní či negativní – našeho národního hnutí na mezinárodní úroveň, abychom se pokud možno vyvarovali chyb a opomenutí, vždy s cílem posílit třídně orientovaný proud v mezinárodním odborovém hnutí. To znamená, že jsme nikdy nevěřili, jako někteří, že by SOF měla fungovat jako ministerstvo zahraničních věcí jakékoliv země nebo hnutí.

Analýza řecké odborové organizace a politické reality je dnes věcí jiné kvality. Je pravda, že po rozsáhlých změnách v mezinárodní korelaci sil v letech 1989-1991 a kontrarevolučních svrženích jsme byli svědky celých hnutí, která spustila své rudé vlajky, hovořila o sociální spolupráci, uctívala principy Evropské unie, zřekla se své revoluční minulosti; celé organizace s historií bojů a obětí přestaly přes noc existovat nebo zmutovaly ve služebníky kapitálu. Samozřejmě, v mnoha zemích byly síly, které vzdorovaly; v některých zemích silnějším a v jiných slabším způsobem; někdy v lepších a někdy v horších podmínkách.

Příklad Řecka a jeho třídně orientovaného hnutí ukazuje – podle mého názoru – správný postoj s pozitivními reflexy. Síly, které u příležitosti kontrarevolučních svržení využily příležitosti a vyzvaly k třídní spolupráci, po intenzivním ideologickém a politickém boji odešly, byly izolovány, distancovaly se i z organizačního hlediska. Proto v té době začalo dlouhé a náročné období rekonstrukce, reorganizace a přeskupování, s výsledky, které dnes vidíte Takže bychom mohli říci, že rozdělení té doby pomohlo, neoslabilo hnutí. Posílilo ho, umožnilo mu být dělnickým a odborovým hnutím dělnické třídy a pro ni. Takže věřím, že výsledky jsou hmatatelné pro stejnou životní úroveň dělnické třídy v mé zemi. Velmi opatrně řečeno, lze pozorovat, že mnohá politika proti dělníkům, několik protilidových směrů Evropské unie bylo v Řecku opožděno ve vztahu k jiným evropským zemím, jejichž hnutí se hlásila k třídní spolupráci. Například směry, které již byly vidět v Maastrichtské smlouvě z roku 1992, reakční reformy, které byly avizovány v Bílé knize EU a dalších právních předpisech, byly v Řecku značně opožděny nebo schváleny za větší politickou cenu pro kapitál. Naopak v zemích, kde odbory „zbožšťovaly“ sociální dialog a třídní spolupráci, byly ztráty pro dělnickou třídu větší, rychlejší a do jisté míry i závažnější. Netvrdím, že v Řecku to byl jediný faktor, ale určitě to mělo příznivý účinek a zpozdilo proces demontáže výdobytků dělníků, jenž jinde přišel jako „parní válec“.

 

4 – Je zkušenost PAME vzorem k následování v novém odborářství?

 

Víte, já se domnívám, že odborářství je „nové“ jen tehdy, pokud nás přiblíží „novému světu“ dělnické třídy. Je mladé a svěží, jen pokud má opravdu pokrokové a třídní myšlenky, strategii a taktiku. Pokud brání naši třídu a zároveň organizuje svůj útok, aby z kapitálu vytěžilo více. Odborové hnutí je „nové“ jen tehdy, pokud nás přiblíží o krok a vydláždí cestu ke konečné emancipaci dělnické třídy. Zamysleme se, jaký povyk dělali kolem „nových“ odborových hodnot „nového“ světa, který vytvořili imperialisté po roce 1991. Tehdy nám bylo řečeno, že novou tváří odborářství je tripartita s bossy a vládami, „regulace“ práva na stávku, bratrství dělníků a bossů. Ve skutečnosti nic z toho nebylo nové; byly to zatuchlé vize přímo z bažiny reformismu a sociálnědemokratického kroku zpět, úpadku. A ve skutečnosti to byly tytéž názory, proti kterým stály důsledné dělnické síly v době Marxe, v době Lenina a v době Stalina atd. Jen jim teď slouží nový obal, který však nedokáže zakrýt jejich rozklad.

Základní linie uvnitř odborového hnutí země byly dvě: Boj mezi nimi spolupráce? Roztržka nebo kompromis? V tomto smyslu je a bude mezi oběma nesmiřitelný, dokud bude společnost nerozdělena do tříd, bez ohledu na sbližování mezi těmito dvěma tábory: zda je toto sbližování příznivé vůči radikálnímu táboru, jako v roce 1945 při zakládání SOF, nebo negativní jako dnes, s převládajícím reformním proudem.

Nyní abych odpověděl na jádro otázky, kdyby měl být následován model „PAME“ v třídním odborářství, s vlastnostmi, jež jsme definovali, je to v roce, mělo by se vzít v úvahu, že PAME vznikla coby produkt dělnických tradic, dějin třídního boje v Řecku, fungující s národní zkušeností dělnického hnutí.

To znamená, když samotné potřeby třídního boje v Řecku znamenaly úkol nezávislého zásahu třídně orientovaného proudu mimo reformní GSEE. Nicméně organizační forma PAME je volbou řeckého třídně orientovaného odborářství, jak se to odrazilo v mé zemi v určitém historickém okamžiku vývoje tohoto hnutí. Jinými slovy, PAME je forma, kterou si bojující řečtí dělníci zvolili, aby „oblékli“ své hnutí. Způsob, jakým se třídně orientované odborové hnutí každé země rozhodne organizačně postupovat, závisí na něm samotném, na jeho kolektivních procesech, na jeho dělnických tradicích a zvycích, na úrovni rozvoje třídního boje, na korelacích, na intenzitě státní represe atd. Co je však vždy v sázce, je obsah: obsah požadavků, roztržka s reformismem a sociální demokracií, střet s iluzemi a proudem poroby, který stále existuje v mnoha zemích a jejich hnutích. Jinými slovy, cílem je, aby třídně orientované síly rozvíjely činnost, která jim všude odpovídá, aby byly hodny svého jména a názvu „rudé odbory“, aby jednaly za všech okolností, za všech okolností. To je obsah, podstata toho, že je třídně orientované odborové hnutí. Jinými slovy, forma může být něco flexibilního, co se přizpůsobí potřebám života a podřídí se strategii dělnického a odborového hnutí. Ale otázka třídně orientovaného obsahu naší činnosti, ve smyslu antikapitalismu, boje proti vykořisťování, musí být společná proletářům celého světa. A v tomto obsahu nikdy nesmíme přijmout žádný ústupek.

 

ΙΙ. Z Atén do SOF

 

5 – 13. sjezd SOF v Damašku je zásadní pro budoucnost třídně orientovaného odborářství. Jaká byla podle Vás nejdůležitější přijatá opatření?

 

Budu k vám mluvit z hloubi svého srdce a jako očitý svědek toho, co se stalo v oněch listopadových dnech roku 1994 v Damašku, když jsem byl přítomen jménem řeckého třídně orientovaného odborového hnutí, jako tehdejší generální tajemník ESAK (Jednotného radikálního odborového hnutí) a generální tajemník GSEE (Všeobecné konfederace řeckých pracujících). Ve skutečnosti jsem se nedávno ve svých projevech na rozloučenou jako generální tajemník SOF v Římě zmínil o některých událostech rozhodujícího 13. sjezdu v Damašku. Skutečně věřím, že dalekosáhlý význam tohoto sjezdu pro světovou dělnickou třídu bude v budoucnu zkoumán a je mnoho těch, kteří přezkoumají jeho rozhodnutí a boj, který se tam odehrál. Události, které se v té době odehrály, zanechaly hlubokou stopu na budoucnosti světových odborů, definovaly nás a hluboce nás poznamenaly.

Všeobecný globální politický kontext, v němž se konal damašský sjezd, je víceméně znám. Globální geopolitická korelace moci mezi silami socialismu a kapitalismu byla právě svržena. Sovětský svaz a socialistické státy střední a východní Evropy již neexistují. Jejich masové odbory, které byly páteří SOF, přestaly existovat nebo zmutovaly. SOF se „zbavuje plevele“. Uprostřed laviny událostí někteří skrývají, že jsou členy SOF, zatímco jiní spěchají podepsat prohlášení o pokání ICFTU a ETUC a žádají o členství tam. Buržoazii to připadá jako výborná příležitost zbavit se jednou provždy SOF, vyrovnat staré účty, dát poslední ránu třídně orientovaným silám. Třináctý sjezd v Damašku je polem, kde byl tento boj vyjádřen, kde se posuzovalo, zda bude SOF nadále existovat. To znamená, že právě tam jsme viděli, jak se odvíjí organizovaný plán na rozpuštění SOF. Tam buržoazie, sociální demokraté a mezinárodní odborový reformismus věřili, že se mohou pomstít.

Operaci k rozpuštění SOF zorganizovali evropští oportunisté vedení tehdejší vedoucí skupinou francouzské CGT s pomoci italské CGIL a dalších zemí. V takovém klimatu rozpuštění bylo rozhodnuto svolat 13. sjezd SOF. Víte, výběr hostitelské země, jež by pokryla vysoké finanční potřeby celosvětového odborového sjezdu nebylo snadné. A zatímco v minulosti všechny země o pořádání sjezdu SOF soutěžily, tady se nikdo nenabídl.  o nepodmíněné kongresu WFTU, která byla dříve nabídka. Proto byla vybrána Sýrie, protože její vedení pod prezidentem Háfezem Al-Asádem souhlasilo se zorganizováním sjezdu a pokrytím veškerých výdajů.

Téměř o 30 let později můžeme říci, že mezinárodní antiimperialistické radikální hnutí má dluh z vděčnosti k syrské dělnické třídě a G.F.T.U., protože v podmínkách persekuce souhlasily se zorganizováním sjezdu v Damašku a společně s kubánskou C.T.C, indickou A.I.T.U.C. a vietnamskou V.G.C.L. vedly odmítnutí návrhů na rozpuštění SOF.

Na sjezdu v Damašku, který se konal ve dnech 22.-26. listopadu 1994, všichni očekávali, že život SOF skončí. Francouzští představitelé CGT si tím byli tak jisti, že dokonce vyzvali africké delegace, aby se sjezdu neúčastnily, protože, jak řekli, rozhodnutí o rozpuštění bude na shromáždění čistě formalitou. Avšak vzhledem ke kritické situaci přijeli do Damašku kromě oportunistů a odborové aristokracie západního světa i odboroví předáci z mnoha zemí světa, bez ohledu na to, zda jejich odbory byly členy SOF či nikoli. Byly to politické a odborové kádry, které každý večer během celého sjezdu i na zvláštních zasedáních analyzovaly situaci a určovaly taktiku pro další den sjezdu.

Na těchto zasedáních promluvil jako první Pedro Ross Leal, generální tajemník kubánské KSČ a člen Politického předsednictva Komunistické strany Kuby; pak to byl K. L. Mahendra z indického AITUC, a potom i další předáci třídně orientovaného hnutí. Také zkušený vietnamský komunista a generální tajemník V.G.C.L., Cu Thi Hau, syrský vůdce G.F.T.U. Iz Al-Din Nasser, Adib Miro ze Sýrie, libyjští odboráři a mnoho dalších, vynikali svým nesmlouvavým postojem. Damašský sjezd nakonec většinou hlasů rozhodl o pokračování fungování SOF a přijal opatření pro její posílení a modernizaci.

Generálním tajemníkem SOF byl znovu zvolen Alexandr Žarikov z Ruska a Indrajit Gupta z Indie byl zvolen na post předsedy. Kubánci a mnoho dalších delegátů navrhlo sesadit Alexandra Žarikova z postu generálního tajemníka, ale bez toho, aby předložili realistický jiný návrh. Proto, protože nebylo možné najít jiného ochotného odborového předáka, bylo nakonec odsouhlaseno znovuzvolení ruského soudruha, i když ruské odbory se již od SOF odcizily.

Obecně můžeme říci, že i když 13. sjezd nevyřešil – a do značné míry nemohl vyřešit – otázky, které i nadále trápily existenci SOF, položil základy protiútoku, vychoval generaci odborářů, „vyburcoval“ část našich sil a dal praktickou odpověď těm, kteří říkali, že třídně orientované hnutí je klinicky mrtvé. Zbývala ještě dlouhá cesta, ale základy byly položeny, nyní jsme mohli začít stavět od základů.

Ti z nás, kteří byli v Damašku v roce 1994 a spojili se se správnou stranou dějin třídního boje, dnes cítí lidské uspokojení ze současné úrovně SOF.

 

6 – Na 14. sjezdu v Dillí jste byl jmenován místopředsedou SOF a tajemníkem Evropské kanceláře (EUROF – po jeho zvolení gen. tajemníkem SOF ho v této funkci vystřídal Kypřan Cleanthes Cleanthous; pozn. překl.). Jaké cíle vedení jste stanovil?

 

Navazuji přímo na konec předchozí odpovědi, abych vám ukázal, že období mezi lety 1994 a 2000 nebylo jednoduché. Negativní korelace a důsledky kontrarevoluce tížily všude na světě stále více. Desítky odborových organizací se distancovaly od SOF a spěchaly se poklonit Mezinárodní konfederaci svobodných odborových svazů. Ve skutečnosti mnozí, ustrašení, se slabým srdcem a strachem o své zaměstnání, podepsali několik dokumentů odmítajících svou minulost a své dějiny. Tragické postavy lidí bez zásad a hodnot. Do roku 2000 se od SOF distancovaly odbory všech bývalých socialistických zemí východní Evropy, stejně jako mnoho afrických a asijských zemí.

Jednání, tedy roli prostředníka pro odtržení těchto organizací od SOF, stejně jako diskuse o jejich příslušnosti k ICFTU, převzaly tehdejší vedoucí kádry francouzské CGT, španělské CCOO a italské CGIL. Tímto způsobem tito vůdci dávali „zkoušky“ loajality a oddanosti svým šéfům. Stali se služebníky monopolů a nadnárodních společností. Tehdejší vedení francouzské CGT v letech 1993-1995, jisté si blížícím se rozpuštěním SOF, naložilo archiv organizace z pražského ústředí do dvou velkých nákladních aut a odvezlo je do Paříže. Později, když se ústředí SOF přestěhovalo do Řecka, byly zahájeny snahy o znovuzískání archivů, ale bohužel zatím bezvýsledně.

Za těchto okolností se tedy ve dnech 23. až 28. března 2000 konal v indickém Dillí 14. sjezd SOF. Tohoto sjezdu se zúčastnilo 421 delegátů a pozorovatelů z 65 zemí. (Za OSČMS Jaroslav Štrait a Petr Šimůnek; pozn. překl.) Skutečná členská základna v tomto období měla být kolem 30 milionů pracujících. Sjezd byl finančně podporován především indickými pracujícími, kteří sháněli peníze a shromažďovali potřebné finanční prostředky. Celá organizace sjezdu byla založena na práci AITUC a dalších přidružených a spřátelených organizací v této zemi.

Na druhé straně bylo pozitivním prvkem, že od převratů v období 1989-1991 již uplynulo devět let a postupně několik odborových předáků jasněji vidělo, že nová situace přináší světové dělnické třídě mnoho problémů; zpozorovali, že kapitalistická globalizace přináší mnohým velkou chudobu a několika velké zisky. V tomtéž období se znovu ukázalo, že ICFTU se nejen nezměnila, ale stala se také ještě věrnějším partnerem imperialistů. Otevřeně podporovala válku NATO proti Jugoslávii, podporovala a šířila propagandu ve prospěch bombardování Bělehradu, zatímco odborová vedení v Itálii v čele se CGIL tleskala italské vládě, která organizovala letecké údery NATO proti Srbsku z letecké základny Aviano. Navíc se ICFTU otevřeně postavila ve prospěch imperialistů během americké války proti Iráku a Afghánistánu. Ukázalo se, že za nových okolností reakční role této organizace, její činnost a praxe pomohly významnému počtu pokrokových odborových předáků uvědomit si pravdu a znovu vložit důvěru do SOF.

Na 14. sjezdu v Dillí byla přijata rozhodnutí týkající se veškerého mezinárodního vývoje ve všech oblastech. Všichni soudruzi z Indie přispěli a pracovali s nadšením a efektivitou. Navíc jejich přínos byl významný pro orientaci SOF směrem ke správnějším protiimperialistickým a antimonopolním postojům. Kromě toho se v Indii znovu diskutovalo o volbě nového generálního tajemníka. Indové a Kubánci trvali na jeho nahrazení. Ale nakonec byl znovu zvolen Alexandr Žarikov z Ruska, kterému je třeba připsat zásluhy za to, že pomohl udržet SOF při životě, a to i s nějakou silou. Kdyby byla bývala rozpuštěna, byl by průběh její rekonstrukce ještě obtížnější. Alexandr Žarikov byl politický kádr Komsomolu, s významným působením ve světovém studentském a mládežnickém hnutí, byl kultivovaný a dobře vzdělaný. Jeho kandidatura na pozici vůdce SOF byla představena a navržena v roce 1990, zejména kvůli zkušenostem, které získal na mezinárodní úrovni díky svým předchozím funkcím. Jeho zvolení generálním tajemníkem v roce 1990 se časově shodovalo s daným obdobím převratů. Proto, když se svět obrátil vzhůru nohama, neměl Alexandr Žarikov žádné předchozí zkušenosti s odborářským hnutím a jeho organizacemi. V důsledku toho SOF, přestože měla značnou sílu po celém světě, prostě sledovala, jak se věci mění.

Teď, v obecné analýze, můžeme říci, že období 14. sjezdu se shoduje s odhalením „nové éry“ ohlášené imperialisty po svržení a odhalení „brutální tváře“ nového řádu věcí. Sjezd „postrčil“ SOF ke správnějším pozicím a analýze a pomohl jí obnovit mnoho třídních charakteristik, které ztratila. Nový sjezd v Dillí tak dal SOF další polibek života, ale zůstal „zdráhavý“ ve změnách, ve kterých by dále povzbuzoval svou činnost a prohluboval svou intervenci. Byly stanoveny ambiciózní cíle, ale ve vhodnou chvíli pro organizaci našeho protiútoku s lepšími podmínkami byl ztracen cenný čas na zahájení vzestupného kurzu, jaký rozpoutal až havanský sjezd v roce 2005.

 

7 – V Havaně v r. 2005 jste byl zvolen generálním tajemníkem. V jaké situaci SOF tehdy byla?

 

Všimněte si, že i po sjezdu v Dillí stále existovaly některé mylné představy a iluze v části vedení a přidružených organizacích SOF. Někteří měli dokonce iluze o možnosti „spolupráce“ s ICFTU. Měl bych zmínit, že dokonce i setkání oficiální delegace SOF s šestičlennou delegací ICFTU (včetně jejího tehdejšího generálního tajemníka Billa Jordana) se konalo v jejím sídle v Bruselu v roce 2001, kde jsme se prostě dohodli, že… se neshodneme. Před tímto setkáním jsme my tři v delegaci SOF měli rozdílné pohledy na cíl i naši taktiku během setkání. Ale cíl… „společné akce“ se velmi rychle ukázal jako směšný, když na nás Bill Jordan začal útočit a SOF pomlouvat; proto, když jim A. Žarikov ukázal fotokopii ekonomické rozvahy CIA, která ukazovala některé částky, ze kterých ICFTU měla prospěch, ty žluté (odbory)… opravdu „zežloutly“ a začaly nás obviňovat, že nás financuje KGB. Takže ti, kteří měli iluze o roli vedení ICFTU, byli nuceni sestoupit na zem. Víte, že jsem dokonce zažil rozhovory s kádry SOF, kteří byli dychtiví vědět, jestli ICFTU pozve SOF na svůj příští sjezd!

Zároveň v období po 14. sjezdu v Dillí zůstala činnost SOF, zejména na centrální úrovni, velmi slabá. Byla nesmělá, introvertní a uzavřená do sebe. Kromě toho se od SOF distancovaly některé další organizace, například Kuvajt, Libye, Angola atd.

Mezitím se však situace na mezinárodní úrovni začínala vyjasňovat. Komunistické strany v koordinaci a spolupráci s třídně orientovanými odborovými hnutími začaly v nových podmínkách rozpracovávat svou strategii. Nové rozpracování a analýzy pomohly třídnímu hnutí k opětovnému vzestupu. V této souvislosti začaly diskuse o úloze, kterou by SOF měla hrát, o potřebě aktualizovat svůj program a o změně jeho vedoucí skupiny.

Podmínky pro pokračování v protiútoku pracujících a reorganizaci federace byly tedy již dostatečně zralé . Na zasedání Rady předsedů SOF, které se konalo v Aténách od 31. října do 1. listopadu 2004, se kubánská delegace jako první otevřeně chopila iniciativy v příslušných diskusích. To vedlo ke zvláštnímu setkání v Ženevě s odborovými předáky z Kuby, Indie, Řecka, Sýrie, Kypru a Francie. Kromě toho se v Damašku konala dvoustranná setkání mezi syrskou GFTU a řeckou PAME. Všechny organizace, které zůstaly přidružené k SOF, v bratrském a soudružském duchu jednomyslně považovaly změny na všech úrovních za nezbytné.

Nové podmínky si také vyžádaly nová opatření. Byla nutná akce a konkrétní iniciativy. V tomto smyslu se od 1. do 4. prosince 2005 konal 15. sjezd SOF v Havaně na Kubě za účasti 870 delegátů z 87 zemí světa. Během sjezdu proběhly vážné diskuse na samostatných oblastních setkáních delegátů z Asie a Tichomoří, Evropy, Latinské Ameriky, Afriky a arabského světa. Je dobře známo, že sjezd byl uzavřen schválením nového programu a změnou vedení. Ti z nás, kteří byli přítomni, si pamatují, že během zakončení 15. sjezdu panovala atmosféra nadšení; probudila se naděje na nové směřování SOF. Věřím, že mnoho závěrů o duchu té doby a prioritách, které jsme si jako třídně orientované odborové hnutí stanovili, lze nalézt v prvním oficiálním dokumentu nové etapy WFTU pod názvem: „10 nových priorit SOF“.

V tomto smyslu svědčí o novém směřování SOF první rozhodnutí přijatá novým sekretariátem: sídlo SOF se přestěhovalo z Prahy do Atén. Hlavním důvodem tohoto stěhování byla skutečnost, že v České republice byla tato organizace pronásledována státem a jeho službami a v zemi bohužel nebyla žádná odborová organizace, která by mohla SOF v jejím novém úsilí podporovat odborově a finančně. V důsledku toho bylo na základě jednomyslného rozhodnutí příslušných orgánů připraveno nové sídlo SOF s dobrovolnou prací řeckých pracovníků a finanční podporou federací přidružených k PAME. Od 1. ledna 2006 začaly v Aténách fungovat ústřední kanceláře s novým týmem a novými financemi. Začala nová éra.

 

Část druhá: „V současném světě, s velkými změnami a technickým pokrokem, stále existují dvě základní společenské třídy: vykořisťovatelé a dělníci.“ (vyšla 25. července 2022)

III. Z Havany do Říma

 

8 – Čeho bylo v SOF dosaženo od Havany?

 

Inu, „velkého skoku“, jak to nazval soudruh Quim Boix! (gen. tajemník TUI penzistů; pozn. překl.) Na tuto otázku jsme se snažili komplexně odpovědět ve stejnojmenné publikaci u příležitosti posledního 18. sjezdu SOF. Tam jsme v co největší možné grafické podobě poskytli panorama průběhu, který SOF sledovala v posledních 17 letech, s pokroky – úspěchy, jak říkáte – a růstem této velké třídně orientované rodiny světové dělnické třídy.

Aniž bych chtěl vyčerpávajícím způsobem opakovat čísla, stojí za zmínku, že ze 48 milionů členů, řadových pracovníků, které měla SOF v roce 2005, má SOF v roce 2022 110 milionů členů, tj. můžeme hovořit o nárůstu o 129 %. Zároveň lze říci, že tento nárůst není pouze kvantitativní, ale má také důležité kvalitativní prvky, neboť velké organizace velkého společenského významu a globálního dosahu se k SOF znovu připojily nebo se k ní připojily poprvé. Příklad COSATU z Jižní Afriky (jejíž existence byla vždy tak neoddělitelně spjata s SOF), která se vrátila do naší rodiny, mocné CITU z Indie, desítky federací a řadových svazů francouzské CGT, miliony zemědělských pracovníků FAC v Mexiku svědčí o tomto kvalitativním vývoji. Zároveň TUI – Mezinárodní odborové organizace SOF – ze čtyř, které byly před Havanským sjezdem, je jich v roce 2022 11 a skutečně jsou přítomny ve strategických odvětvích ekonomiky, kde současná dělnická třída pracuje a trpí (kovo, energetika, doprava, banky, hotelová turistika, důchodci a důchodci, textil, oděvy a kůže atd.). Jinými slovy, hovoříme o nárůstu o 63,6 %. Podobný obrázek vidíme na oblastních střediscích, kde v roce 2005 pracovalo 5 z nich, zatímco v roce 2022 jich je 7. Zároveň, zatímco před 15. sjezdem neměla SOF žádná sub-oblastní střediska, dnes jich má 6. Navíc byly zřízeny 4 mezinárodní výbory (pracující ženy, pracující mládež, uprchlíci a migranti, právní poradenství), které rozvíjejí bohatou činnost. Kromě toho byly zahájeny Mezinárodní akční dny SOF, které měly velký mezinárodní dopad a mobilizovaly miliony pracujících po celém světě na základě společných požadavků. Intervence SOF v mezinárodních organizacích, kde má stálý a všeobecný poradní status (OSN, UNESCO, FAO a ILO), byly znovu aktivovány na jiném základě a s jiným pohledem na věc; byly organizovány mezinárodní stávky, solidární kampaně s národy sténajícími pod imperialismem; byly tištěny knihy a vydávány různé ideologicko-politické odborové publikace; byly organizovány mezinárodní plakátové a knižní soutěže; byly pořádány mezinárodní mise do více než 100 zemí po celém světě; byla připomínána historická výročí dělnické třídy a podniklo se tolik dalších iniciativ, na které lze odkazovat…. Domnívám se, že každý z těchto aspektů činnosti by mohl být dokonce předmětem samostatné otázky a analýzy.

Obecně lze říci, že SOF se opět stala protivníkem, kterého by měla brát v potaz buržoazie a imperialismus. Dělnická třída opět „vytáhla drápy“ proti třídnímu nepříteli na světové úrovni a všichni společně v třídní rodině SOF jsme ukázali, že dějiny nekončí tak, jak někteří buržoazní „vědci“ spěšně předpovídali. A upřímně, pro mě byly hlavním kritériem, které SOF rozvíjela a navyšovala, kromě nesporných důkazů čísel také útoky, které SOF v posledních letech utrpěla: jak nepřáteli, tak „přátelskou palbou“.

Koneckonců, je klasickým pravidlem třídního boje, že být napaden nepřítelem není špatná věc, ale potvrzení, že cesta, kterou jste si zvolili, je správná; cesta, která znepokojuje a otravuje nepřátele společenského pokroku. A zatímco před rokem 2005 se o SOF téměř nikdo nestaral, po Havaně jsme slyšeli všelijaká obvinění: nejprve, že SOF je „nemocný muž“ na mechanické podpoře, který se brání odpojení, pak, že pěstujeme „hydroponický stalinismus“, že jsme pozůstatky minulosti, které jen vztyčují vlajky a vykřikují hesla, že jsme separatisté světového odborového hnutí, že jsme antidemokratičtí, že podporujeme diktátorské režimy, že podporujeme teroristy…

Naši vůdci byli uvězněni a zavražděni reakcionáři a buržoazním státem v Kolumbii, Mexiku, Guatemale, Indonésii, Paraguayi, Peru, Izraeli a mnoha dalších zemích. Radikálové SOF byli vyhazováni z práce po celém světě nebo stavěni před soud za své internacionalistické činy. Dokonce i členové týmu ústředních kanceláří SOF byli pronásledováni nebo jim bylo vyhrožováno v odborových misích v Kolumbii, Izraeli, Panamě a dalších místech…

A to vše proto, že jsme se nesklonili před imperialismem, protože jsme nevstoupili do „ministerstev“ imperialistických nástrojů Bruselu a USA, protože jsme se nestali „nevládní odborářskou organizací“ jako je dnes ITUC. Museli jsme udělat něco velmi jednoduchého a všechno by pro nás bylo „ložem z růží“: potvrdit, že třídní boj skončil a že kapitalismus je věčný. Kdybychom to ale řekli, nebyli bychom tím, kým jsme. Proto celý tento náš kurz vzbuzoval pýchu a morální a politickou nadřazenost vůči našim odpůrcům.

 

9 – Kdo byli během této doby vaši největší nepřátelé?

 

Jak jsem již řekl, hlavním nepřítelem SOF je hlavní nepřítel samotné světové dělnické třídy: buržoazie a její nástroje. Jinými slovy, definice našeho hlavního nepřítele vychází z marxisticko-leninské analýzy světa a ze základního rozporu, který existuje v naší epoše, která je epochou imperialismu, z parazitické existence globálního kapitalistického systému. Základní rozpor naší doby tedy zůstává mezi kapitálem a prací; mezi těmi, kteří mají všechno, a těmi, kteří nemají nic než svou pracovní sílu. Proto je pro dělnickou třídu „hlavním nepřítelem jejich vlastní země“, jak řekl Karl Liebknecht v roce 1915, uprostřed první světové války.

Takže celá ta léta buržoazie se svými mechanismy, mocnými prostředky, obrovskými sumami peněz, které utratila za protiodborovou propagandu a nákup svědomí, bránila, vyhrožovala, terorizovala a bojovala proti SOF, jak jen mohla. Někdy se dokonce uchýlila k přímým útokům, jako byl ten, který zorganizoval buržoazní stát v Itálii krátce před organizací 18. světového odborového sjezdu, s nájezdem carabinieri promyšleným způsobem a s vykonstruovanými obviněními v kancelářích USB, která byla také hostitelskou organizací Římského sjezdu. Zde mi dovolte také dodat, že tato taktika je obvyklá pro buržoazní státy, když se rozhodnou pronásledovat SOF a její třídně orientovanou linii. Připomínám, že Francouzský stát zorganizoval podobný druh přepadu v roce 1950 na tehdejší kanceláře SOF v Paříži, stejně jako Rakouský stát v roce 1956 na kanceláře SOF ve Vídni s nočním přepadením, rabováním archivů a dokumentů a konfiskací peněžních částek.

Nebyl zákaz mého vstupu do USA v mé funkci generálního tajemníka SOF v roce 2018 přímým útokem na SOF? Tím spíše, že důvody mé návštěvy byly čistě politické a odborové povahy a mým cílem bylo zúčastnit se akce OSN? Zde bych měl opět dodat, že buržoazní stát má kontinuitu jak ve svých praktikách, tak ve svém seznamu „nepřátel“. Zajímavé je, že americký stát vydal podobný zákaz italskému předsedovi SOF Giuseppe Di Vittoriovi – ve vaší zemi známému svou účastí ve španělské občanské válce – v roce 1952, když mu zakázal vstup do USA, aby vystoupil v OSN. Proto buržoazie velmi dobře ví, že jsme nepřátelé. Klíčové je, abychom na to nezapomněli.

Druhým nepřítelem byly a jsou imperialistické organizace, imperialistické nadnárodní svazy a aliance, které způsobily tolik utrpení lidstvu a národům celého světa. Bylo by možné, abychom nebyli zatrpklými nepřáteli imperialismu a jeho nástrojů? Rozdělují nás potoky krve, miliony mrtvých bojovníků, kteří padli se zbraní v ruce, bojujících od vietnamských džunglí až po řecké hory a kolumbijské „maniguas“. SOF má na „své kůži“ vyrytý antiimperialistický boj jako „mateřské znaménko“.

Připomínám vám čtvrté usnesení ustavujícího sjezdu SOF v roce 1945, týkající se jejího postoje k imperialismu a kolonialismu, kolem kterého byla velká polemika: „ Vítězství by bylo neúplné, kdyby národy kolonií a území všech zemí byly zbaveny práv sebeurčení a národní nezávislosti“. Stručně řečeno, naše hnutí vždy stálo na správné straně dějin, na straně skutečných tvůrců bohatství, na straně proletářů. Podívejte se na postavení SOF proti imperialismu všude: v Řecku, na Kypru, na Kubě, v Nikaragui, ve Venezuele, v Angole, v Mosambiku, v Jižní Africe, ve Vietnamu, v Koreji, v Afghánistánu, v Libyi, v Jemenu, v Sýrii, v Kuvajtu, v Iráku, v Libanonu, v Palestině a v tolika dalších zemích. Tam, kde imperialisté napadali národy, vytvářeli vlny vykořeněných, imigrantů a uprchlíků, aby překreslili hranice a vyplenili zdroje, SOF bránila tyto národy s internacionalistickou solidaritou v praxi, se svými pobočkami a kádry ve všech zemích a kontinentech v přední linii boje.

Třetího nepřítele, domnívám se, je třeba hledat v kolaborantech buržoazie, v jejích lokajích, v jejích reprezentantech v dělnickém hnutí: v dělnické aristokracii a v byrokratických odborářích. Tito jedinci, z nichž většina v životě nepracovala, se někdy jeví jako pokrokoví, někdy jako ekologové, někdy jako antisexisté, někdy jako humanisté, nebo dokonce předstírají empatii pro utrpení pracujících. Jsou to odboráři „ze zkumavky“, „vyrábění“ ve školách různých ministerstev a třídně kolaborantských nadací. Zkušenost vaší země se žlutými odborovými vůdci CCOO a UGT je fotografickým znázorněním toho, co popisuji. Na mezinárodní úrovni je tato tendence vyjádřena prostřednictvím ITUC: se zaručeně vysokými platy tito odboráři pouze podle jména nepatří do dělnické třídy a jejich hlavním posláním je transformovat odbory z masových dělnických organizací na mechanismy a služebníky kapitálu; snaží se omezovat dělnickou třídu, podmaňovat ji a dezorientovat její boje, propagovat „make-up“ kapitalistického systému a odmítat roli a poslání dělnické třídy. Ze všech těchto důvodů pociťují hlubokou nenávist vůči třídně orientovanému odborovému hnutí a radikálním odborářům. Vymýšlejí si různé falešné teorie, aby se jevili důležitými a užitečnými. Vytvářejí vazby s médii, vymýšlejí zprávy a využívají digitálního pokroku vědy. Na ideologické úrovni jsou jinými slovy nositeli buržoazní ideologie uvnitř dělnického hnutí, „páté kolony“ proti třídně orientovanému dělnickému hnutí.

Nakonec se vám musím přiznat, že je tu ještě jeden nepřítel, nebezpečnější a často neviditelný: jsou to naše vlastní chyby, naše vlastní přehlédnutí a omyly. Bez jejich konfrontace, bez jejich studia je pokrok našeho hnutí nemožný. Jejich existence je nevyhnutelná, ale jejich opakování nikoliv. Koneckonců uvažujme o tom, že velká část zkušeností dělnického a odborového hnutí je produktem chyb a poučení, které z nich čerpáme.

Dovolte mi uvést příklad: je či není povinností třídně orientovaného odborového hnutí být vždy soudcem úřadů z hlediska zájmů dělnické třídy? Nemělo by být „ABC“ dělnického hnutí obranou a zvyšováním životní úrovně dělnické třídy bez ohledu na ekonomický systém každé země? Neprochází dosažení tohoto cíle vždy kritikou z hlediska dělníků? Jakou kritiku dělaly odborové organizace socialistických zemí ohledně chyb, které před sebou viděly ve výstavbě socialismu? Například 11. sjezdu SOF ve východním Berlíně v roce 1986 se účastnily odbory ze 75 zemí. Byli tam nějací delegáti, kteří kritizovali perestrojku a blížící se obnovu kapitalismu?

Shromáždili se tam odboroví předáci s významnou rolí, kteří viděli, pochopili – samozřejmě s dobovými omezeními – co je špatně. Tak byla promarněna velká příležitost pro světovou dělnickou třídu poskytnout významnou pomoc Sovětskému svazu, otevřít frontu kritiky a odhalit skutečné cíle Perestrojky, proti metodicky připravené kapitalistické obnově. Takže, stručně řečeno, znalost dělnického hnutí není bez nákladů. Klíčem je využít ji, ocenit ji, vždy vědět, že ji dostáváme s obtížemi a těžkostmi.

 

10 – Co bylo podle Vás klíčové k velkému růstu SOF?

 

Jsem přesvědčený, že velký růst SOF, velký skok, o kterém jsme mluvili dříve, se nenachází v jediném faktoru, ale v kombinaci taktických a strategických cílů, specifických aspektů, které jsem sdílel i na nedávném sjezdu; jinými slovy, nachází se v kvalitativních i kvantitativních klíčích.

Za prvé, věřím, že toho bylo dosaženo s vírou, s hlubokým přesvědčením, že v dnešním světě dělnická třída potřebuje vlastní zbraň. Potřebuje svůj vlastní nástroj k propracování své strategie a taktiky; strategii a taktiku pro sebe jako společenskou třídu s určitým historickým posláním. Proti reformnímu, revizionistickému konceptu, který tvrdí, že dnes údajně žádná dělnická třída neexistuje a ztotožňuje dělnickou třídu s manuálními dělníky předchozích století, jsme odpověděli a odpovídáme vědecky, že v moderním světě s velkými změnami a technickým pokrokem zůstávají dvě základní společenské třídy: Kapitalisté, vykořisťovatelé na jedné straně a dělníci a zaměstnanci na straně druhé. Samozřejmě, dělnická třída se také vyvíjí, rozvíjí, získává více znalostí, je vzdělanější než dříve, nashromáždila více znalostí a zkušeností a její základní potřeby se neustále rozšiřují. Všechny tyto změny existují a bereme je v úvahu. Ale i přes všechny tyto změny zůstává základní kritérium: Vykořisťování. Produkce nadhodnoty a ukradený pot, který jde do kapes buržoazie. Takže jdeme kupředu s vírou, že v dnešním světě existuje sociální nespravedlnost, existuje sociální vykořisťování, které je ještě krutější a stále věříme, že současná dělnická třída se svými velkými znalostmi a zkušenostmi je sevřenější a drží spínač výrobního procesu ve vlastních rukou. Toto myšlení a uvědomění bylo „majákem“, základem, který nás vedl v rozvoji naší taktiky během těchto 17 let.

Druhý faktor souvisí s praktickou organizací, vnitřním formulováním našich sil a bojovným duchem, který charakterizoval naše bojovníky. Mluvím o kolektivnosti a společném radikálním postoji velké většiny našich členů a kádrů. To, čeho jsme dosáhli, nevzniklo jako výsledek jediné osoby. Vzniklo to hlavně jako kolektivní úsilí, společné úsilí a společný postoj nás všech. Toto povznesení jsme vybudovali společně. Neanulovali jsme roli osobnosti. Víme, že ve společenských dějinách osobnost určitě ovlivňuje vývoj. Ale jsou to masy, které píší vývoj, pokrok a posun vpřed; jsou to kolektivní skupiny, které to dělají, a ne králové, kardinálové nebo knížata.

Třetí faktor souvisel s důležitým pravidlem, které jsme striktně dodržovali v bojích, které jsme vedli: věnovali jsme pozornost základně a snažili jsme se neztratit kontakt se základnou; s našimi odbory, s dělníky, nezaměstnanými, přistěhovalci, uprchlíky, bezdomovci a vyloučenými. Posílili jsme vnitřní demokracii v naší činnosti. Osobně jsem za těch 20 let navštívil 87 zemí a některé z nich mnohokrát, mnohokrát. Členové sekretariátu a rady předsedů dělali totéž. Mnohem více našich TUI a kádrů oblastních středisek cestovalo a bylo blízko (členské) základny. Se všemi těmi kontakty jsme získávali sílu ze základny a povzbuzovali boje. Snažili jsme se mít uši a oči otevřené bojům a požadavkům základny. Tak si člověk získá důvěru základny a základna se stane bojovnější, agresivnější, protože si uvědomí, že ve svých bojích nejsou sami. Milovali jsme a podporovali základnu SOF a základna nám oplácí svou lásku a uznání. Koneckonců to byla statečná síla SOF, její každodenní hrdinové na svých pracovištích a v jejich zemích.

Čtvrtým klíčem k opětovnému oživení SOF, domnívám se, bylo použití kritiky, sebekritiky a překonávání, které jsou zákonem našeho pokroku a zlepšování na kolektivní i individuální úrovni. Jako kádry třídního a mezinárodního odborového hnutí musíme vždy objektivně analyzovat situaci. Musíme mít objektivní znalost reality v našem sektoru, v naší oblasti, v našem svazu i ve světě, coby vedení SOF. K dosažení této úrovně potřebujeme sebeuvědomění, kritické a sebekritické zkoumání našich rozhodnutí a činů. Máme povinnost podporovat v našich kádrech kolektivní emulaci, militantní ambice na zlepšení a globální osobnostní rozvoj. A především, naším základním zákonem byla a bude povinnost poučit se z našich chyb; studovat naše slabiny a naše chyby; analyzovat je. Inteligentní bojovník se učí ze svých chyb. Lehkomyslný nikdy!

Pátým faktorem je jistě studium dějin naší třídy a konkrétně samotné SOF. V tomto dvoudekádovém kurzu jsme kráčeli s využitím naší bohaté historie. S jejími kladnými a zápornými body, s jejími kroky vpřed i vzad; s jejími důstojnými kompromisy a nepřijatelnými ústupky; s jejími velkými úspěchy i s několika málo, ale existujícími chybami. Pro nás je dnes historická zkušenost, pozitivní i negativní, pozitivním přínosem a pozitivní zbraní pro současnost i budoucnost. Jak jsem již zmínil, historie je otevřeným oknem do včerejška a zítřka; k budování zítřka je třeba využít zkušenosti včerejška.

Užitečnost dějin odborového hnutí na sektorové, místní, národní i mezinárodní úrovni je dnes velká. A zároveň obrana sebe sama a protiútok proti špinavému pokusu přepsat historii je klíčovým úkolem. Bránili jsme historickou pravdu. Tak jsme to dělali se speciálními kurzy o historii odborového hnutí, tak jsme to dělali se speciálními semináři, s knižními a plakátovými soutěžemi, s publikacemi, články a projevy. Jak jsem řekl na 18. sjezdu, za 17 let jsme měli více než tři tisíce našich kádrů, hlavně mladých lidí, navštěvujících příslušné semináře.

Šestým faktorem, který SOF pozvedl, byl samotný zápal bitvy, samotná akce. SOF jsme převzali ve stavu paralýzy, takže bezprostředním úkolem byla akce. Proto jsme na 15. sjezdu Světových odborových svazů v Havaně na Kubě spustili slogan „Akce – Akce – Akce“. Nemohli jsme ztrácet čas introverzí, nečinností a nekonečnými diskusemi. Zdůraznili jsme, že SOF oživíme „v akci“. Prostřednictvím akce jsme dokázali, zda a čeho můžeme dosáhnout. A vyvinuli jsme všechny tyto bohaté akce, které všichni znáte, které jsou popsány v textech a hlavních dokumentech našeho sjezdu a jsou k dispozici v naší příručce „Statistika 2005 – 2022“, v našich videích a publikacích. Takže poučením a závěrem je akce, akce s našimi cíli a prioritami. V akci jsme v minulých letech organizovali odborové vzdělávání a mnoho školicích odborářských kurzů.

Sedmým „pilířem“ nebyl nikdo jiný než hospodářská politika, která charakterizuje třídně orientované odbory, odborovou organizaci podle a pro dělnickou třídu: finančně jsme se spoléhali pouze na naše pobočky, na základnu, na obyčejné dělníky. V prosinci 2005 jsme obdrželi SOF s finančním dluhem 200 tisíc dolarů. Do Říma jsme dodali SOF nejen bez jakéhokoliv dluhu, ale také se značným zůstatkem. SOF nedluží ani jedinou penny! Klíčovými aktéry tohoto úspěchu byly všechny organizace, které během všech těch let podporovaly SOF navzdory tomu, že byly „chudé“. Jejich podpora dodala SOF sílu a umožnila jí realizovat její třídně orientovanou činnost. Byla to jejich podpora, která umožnila, aby všechny výdaje 18. sjezdu byly pokryty z poplatků a finanční podpory výhradně od organizací sdružených v SOF. Finanční suverenita, fungující výhradně na základě příspěvků pracujících, je jak kritériem třídního charakteru organizace, tak i zárukou její oddanosti dělnické třídě. Kritérium „ukaž mi svého sponzora a já ti řeknu, kdo jsi“ je koneckonců obvykle správné…

 

11 – Došlo během období Vašeho vedení k nějakým chybám?

 

Je pravda, že v letech, kdy jsem měl hlavní odpovědnost při vypracování strategických a taktických možností SOF, jsme dělali chyby. V mé vesnici říkáme, že „hospodyňka, která myje nádobí, nádobí i rozbije“. Správný vůdce se musí z chyb poučit a neopakovat je.

Riziko chyb bude vždy existovat, a proto musí být vedení třídně orientovaných odborových organizací neustále ostražité. Chyby jsou buď praktické, nebo ideologické povahy. A zatímco chyby v praxi se snadno napravují, chyby ideologické jsou podstatnější, složitější a často kritické.

Dlouhá, živá historie mezinárodního odborového hnutí prokázala jak pravicové, tak levicové ideologické omyly. Nástrojem k omezení těchto omylů jsou hluboké teoretické znalosti vedení.

Za 50 let své odborové a politické činnosti jsem se setkal s pravými oportunisty, pravicovými reformisty, kteří vše odsuzují a charakterizují jako sektářství, a na druhé straně s levými oportunisty, sektáři, kteří ostatní odsuzují a charakterizují jako oportunisty a reformisty. Tento způsob interpretace situací se v marxistické teorii nazývá „voluntarismus“. Což v jednoduchém jazyce znamená, že vše posuzuji podle toho, co „chci“, a nikoli podle objektivní reality.

SOF a všechny radikální odbory musí vytyčit svou linii analýzou a syntézou objektivní reality, reálného obrazu.

V minulém století se odborové hnutí často obracelo k sektářským omylům. To se vysvětluje vzrušením, povznesením, popíráním sebe sama, které ovládaly vědomí pracujících. Zašli tak daleko, že spustili heslo „teď nebo nikdy“.

Po světových historických změnách v období 1989-1991, které zvrátily mezinárodní souvztažnost, s úpadkem bojů, obtížemi odborového hnutí, vznikem mnohotvárných nevládních organizací, agresivitou mezinárodní buržoazie a jejích vlád, je nebezpečí pravicových omylů, tedy oportunistických a reformních deviací, větší. Mezinárodní buržoazie využívá výhody dělnické aristokracie a pěstuje frustraci a poraženectví v částech světové dělnické třídy, které tlačí k oportunismu. Pak nestačí říci, že jsme chráněni před pravým a levým oportunismem a že jsme tak splnili svou povinnost. NE. Musíme analyzovat objektivní realitu. Například pokud se SOF pokusí změnit, pozměnit nebo zamaskovat své protisystémové vlastnosti a stát se partnerem systému, je jisté, že prohraje. Charakter SOF se utvářel od roku 1945 až do dneška jako povstalecký prapor; prapor, který mnohokrát jde proti proudu, vstupuje do konfliktu, má podvratnou strategii a radikální taktiku; neohrožený a statečný prapor tváří v tvář nepřátelům dělnické třídy a vždy na stejné straně. Vždyť v odborovém hnutí jsou na všech jeho úrovních, původní systémové, kterým kapitalismus důvěřuje a podporuje je; to všechno jsou štěkající psi, ale karavana jde kupředu.

 

Část třetí: „Strašidlo“ dělnické třídy opět prochází světem a způsobuje, že se dělnické boje zjevují buržoazii dokonce i dnes jako zlý sen.“ (vyšla 1. srpna 2022)

 

Třetí (a poslední) část rozhovoru se zabývá základními ideologickými pilíři SOF a Mavrikosovým stažením se do zadního voje dělnického hnutí.

 

IV. Řím, poslední místo

 

12 – 18. sjezd SOF skončil a Vy jste přestal mít na starost nejvyšší sekretariát. Problémy pracujících jsou stejné nebo se změnily?

 

Nadále existují tytéž příčiny, které po léta diktovaly postoje SOF k omezování životní úrovně dělnické třídy. Je zde vykořisťování člověka člověkem; je zde jádro kapitalistického vykořisťování, tj. získávání nadhodnoty z dělnické třídy; ukradený pot našich třídních bratrů a sester stále končí v kapsách buržoazie; imperialistické války a intervence jsou stále zde. Stručně řečeno, kořeny všech základních problémů dělníků světa zůstávají nedotčeny.

Dalo by se dokonce říci, že podmínky, za kterých světová dělnická třída prodává svou pracovní sílu, se do značné míry zhoršily nejen v takzvaných “rozvojových” zemích, ale i ve velkých kapitalistických centrech, kde měla dělnická třída tradičně relativně lepší životní úroveň. Stalo se tak buď v důsledku vážných a masivních třídních bojů, neustálých nároků, nebo v důsledku “ústupků” buržoazní třídy těchto zemí svým dělníkům tváří v tvář socialistickému systému, aby si zaštítila svou vlastní moc. Od roku 1991 docházelo k systematické “demontáži” – jak jsem již řekl – velkých úspěchů dělnické třídy, která byla vyvolána úpadkem třídně orientovaného proudu odborového hnutí, ústupem bojů, dominancí reformismu a iluzí ve velké části dělnické třídy.

Proto jsou problémy, kterým čelí dělnická třída v této fázi konečného rozkladu kapitalistického systému, ještě složitější, a přestože jádro těchto problémů zůstává nezměněno, jejich podoba se může změnit. Myslím, že typickým příkladem je diskuse o tzv. čtvrté průmyslové revoluci, která je vlastně ústředním bodem analýzy v mnoha diskusích o budoucnosti práce a dalších. Hovoří se o automatizaci, nepoužívání výrobních sil, úplném nahrazení lidského faktoru stroji a tak dále.

Je dobře známo, že výrobní síly a z nich odvozený výrobní potenciál jsou výsledkem nekonečného procesu, ve kterém se postupně vyvíjejí jak výrobní prostředky, tak i lidská práce, v závislosti na využití a zdokonalování existujících znalostí, informovanosti a schopností, vědy a techniky lidstva. Ani za kapitalismu se výrobní síly nepřestávají vyvíjet. A lidské poznání a informovanost a schopnosti, stejně jako nejpokročilejší a nejinovativnější výrobní prostředky (např. tolik zmiňovaná umělá inteligence) jsou neustále se vyvíjejícím sociálním procesem. “Nové” úvahy o vztahu dělnické třídy a techniky by měly osvětlit podstatu problému, kterým je rozpor mezi sociálním charakterem poznání, výrobními prostředky a technikami na jedné straně a individuálním vlastnictvím výrobních prostředků na straně druhé.

Jinými slovy, produkty vzniklé z tohoto výše zmíněného procesu jsou v rukou malé menšiny společnosti. Přitom existují možnosti, aby dělnická třída méně pracovala, byla lépe informována a více se podílela na politickém a společenském životě – zjednodušeně řečeno, žila lépe – ale vidí, že se její životní podmínky zhoršují. Proto, když se mluví o „nových problémech“ dělnické třídy, možná se zapomíná, že podobné problémy trápily dělnické hnutí i v jiných historických obdobích. Jistě si pamatujete na luddity, to hnutí v Anglii během průmyslové revoluce v letech 1810-1812, kteří rozbíjeli stroje a vyhazovali je na ulici, protože věřili, že za svou chudobu mohou ony a ne jejich zaměstnavatelé. Je tedy pro současnou dělnickou třídu velkým rizikem, aby nespadla do chyb minulosti, aby nepodlehla neo-luddismu (novodobému odmítání technického pokroku; pozn. překl.).

Stejná analýza umí vrhnout světlo na další nové jevy, které zhoršují obtížnou situaci dnešní dělnické třídy, jako je práce na dálku, která se rozšířila v období pandemie. Je jasné, že nové technologie byly opět využity k tomu, aby ještě více stlačily dělnickou třídu, k většímu vytěžení nadhodnoty. Na druhou stranu nesmíme podceňovat fakta; třídně orientované odbory mají povinnost analyzovat realitu našimi revolučními nástroji, vědecky na základě principů našeho světonázoru reagovat na nové jevy, které život nikdy nepřestane plodit; vždy je jasné, že pouze zrušení kapitalistického majetku, „vyvlastnění vyvlastňovatelů“ jednou provždy skončí kapitalistickým barbarstvím, které je hlavní příčinou těchto problémů.

 

13 – SOF se označuje za antiimperialistickou. Jak ovlivňuje imperialismus svět práce?

 

Antiimperialismus, antiimperialistický postoj třídně orientovaného hnutí je součástí jeho DNA. Není to jen teoretický předpoklad, není to „evangelická dobrá vůle“. Odvozuje se z konkrétního pohledu a analýzy světa a zároveň zapojuje třídně uvědomělé síly s konkrétním postojem a jednáním v řadě otázek. O antiimperialistickém boji lze říci, že je kritériem pro oddělení konzistentních třídně uvědomělých sil od reformních. Konsistentní třídně orientovaný postoj uznává, že imperialistické války jsou pokračováním imperialistické politiky vojenskými prostředky, to znamená, že je to druhá strana politiky kapitálu, která útočí na zisky pracujících. Ve skutečnosti jsem přesvědčen, že zkušenosti z první a druhé světové války jsou bohaté a užitečné. Sama SOF, jak jsme již uvedli, se zrodila jako plod antiimperialistické akce pracujících po velkém antifašistickém vítězství národů v roce 1945.

Ve skutečnosti dnes, kdy dokonce vzrůstá imperialistická agresivita a soupeření mezi mocnými imperialistickými bloky o kontrolu a využívání trhů, přírodních zdrojů a energovodů, imperialistická brutalita vyvolává víc negativních dopadů na pracující: více protidělnické a protilidové politiky, hladu, potravinových krizí, chudoby, soudobého obchodování s otroky. Nenutí všechny tyhle faktory nejméně 71 milionů lidí z celého světa – podle údajů OSN – aby opustili své domovy? Mezi nimi je nějakých 26 milionů uprchlíků a odhadem každou minutu 20 lidí opustí vše a prchá před válkou, persekucí a terorem.

Zvažme konkrétně, jaké utrpení přineslo imperialistické soupeření národům různých zemí: sankce, uvalené jedním imperialistickým táborem na druhý, jaké následky mají na národy Ruska, Venezuely, Íránu, Běloruska, Korejské lidově demokratické republiky atd.? Zvlášť každá otevřená válka, každá otevřená intervence vyvolaná imperialistickými zájmy, jaké situace vyvolala pro národy a dělníky těchto zemí? V Libyi, jež byla srovnána se zemí po intervenci NATO z roku 2011, v Jemenu se špinavou válkou, jež trvá víc než sedm let, v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Jugoslávii… Velká část jejich obyvatel, civilistů, v konfliktu zahynula a milliony byly přinuceny opustit svou vlast.

Imperialisté překreslují hranice krví národů pro své vlastní geopolitické zájmy; drtí země, ve kterých najdou výnosné pole vykořisťování pro své monopoly, až přijde čas „rekonstrukce“; zároveň vytvářejí celé armády zoufalých lidí, které tvoří uprchlíci a přistěhovalci, kteří budou sloužit jako levné rezervy pro kapitalistickou produkci. Od svých prvních kroků kapitalismus vykořeněné vykořeněné využívá jako levnou pracovní sílu v bídných a nebezpečných pracovních podmínkách a platí jim pár šupů, když chce zvýšit produkci.

Ale budoucnost, kterou imperialisté připravují pro národy, vypadá všelijak, jen ne růžově: Strategie NATO 2030, „Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU“, „Strategický kompas pro silnější bezpečnost a obranu EU“ a „Globální brána EU“, válečné plány a zaměření imperialistického zájmu na rozlehlý indo-pacifický region, role QUAD (USA-Japonsko-Austrálie-Indie) a AUKUS (Austrálie, Velká Británie a EU) jsou plány, které by se měly týkat pracujících po celém světě. Zároveň se v řadě zemí množí „ožehavá místa“, zatímco závody ve zbrojení překonaly všechny rekordy, v roce 2021 bylo utraceno 2,1 bilionu dolarů!

Právě z tohoto důvodu, tváří v tvář tak složité realitě, má správný výklad imperialismu obrovský význam pro práci a činnost samotného třídně orientovaného odborového hnutí. Protože pokud nechápeme ekonomické kořeny tohoto fenoménu, pokud nebereme v úvahu jeho politický a společenský význam, nemůžeme udělat jediný krok při definování praktických úkolů odborového hnutí. Analýza, která redukuje imperialismus například na agresivní zahraniční politiku USA nebo mocných států EU a vylučuje ostatní kapitalistické státy, eliminuje základní kritérium, tj. nadvládu monopolů, ekonomický základ imperialismu. Tato analýza, která lpí na nerovných vztazích vzniklých nerovnoměrným vývojem systému, neosvobozuje pouze buržoazní třídy států, které nejsou na vrcholu imperialistické pyramidy, ale také roli buržoazních států, které vyjadřují své zájmy, čímž nutí dělnické hnutí táhnout za buržoazní třídu každé země a vede ji velmi nebezpečnými cestami. Tyto postoje tvoří základ tzv. „multipolárního světa“, který je založen na logice „špatných“ a „dobrých“ monopolů a kapitalistických států; jejich kritériem je jejich postoj vůči USA. Takové postoje tedy ponechávají stranou podstatu imperialistických antagonismů a vedou celá dělnická hnutí na stranu toho či onoho imperialistického centra. Zkrátka se domnívám, že tato linie je slepou uličkou a způsobuje velké škody dělnickému hnutí. Je nutné dále zintenzivnit boj proti těmto pozicím, bojovat proti iluzím, které vytvářejí, a uvědomit si rozhodující význam monopolů, které tvoří buňku ekonomické základny imperialismu, vztahu mezi ekonomikou a politikou.

 

14 – Je také antikapitalistická. Je podle Vašeho názoru kapitalismus na sestupu nebo právě prožívá své nejlepší okamžiky?

 

Tato otázka je na teoretické i praktické úrovni neoddělitelně spjata s otázkou předchozí. Je to sama leninská teorie imperialismu, která vědecky dokazuje, že imperialismus jako nejvyšší stupeň kapitalismu je érou konečného rozkladu systému, který už nemá lidstvu co nabídnout. V monopolním kapitalismu se zostřují všechny rozpory, které charakterizovaly kapitalistickou společnost od jejího zrodu. Ačkoliv kapitalistický monopol „nevyhnutelně vyvolává tendenci stagnace a rozkladu“ vede zároveň k nejrozsáhlejší zespolečenštění výroby a je nejlepší „materiální přípravou“, posledním krokem před revolučním svržením kapitalismu. Jinými slovy, nadvláda velkých akciových společností v kapitalistické ekonomice funguje jako předchůdce nové společnosti, jako důkaz, že materiální podmínky pro překonání kapitalismu dozrály.

Vše kolem nás svědčí o tom, že kapitalismus není schopen překonat své rozpory. Stále můžeme říci, že ještě nepřekonal důsledky své krize ze sedmdesátých let, a přestože je v delším úpadku, odmítá zemřít. Kontrarevoluční svržení v devadesátých letech mu zajisté poskytlo prodloužení, nádech života, s novými poli zisku, novými „panenskými“ trhy, které zůstaly více než půl století mimo kapitalistickou ekonomickou sféru. Globální a synchronizovaná krize roku 2008 otřásla kapitalismem a u příležitosti pandemie už světová kapitalistická ekonomika vstupuje do nového cyklu krize, hlubšího a ostřejšího, jak připouštějí samotné buržoazní analýzy.

Proto kapitalismus každým dnem více a více ukazuje svou zpátečnickou a starou tvář, stejně jako svou neschopnost řešit základní otázky přežití lidí. Viz například období pandemie, kdy padl „fíkový list“ mocných kapitalistických států a ukázalo se, že král je nahý; když jsme viděli kolaps zdravotních systémů USA, Itálie atd., pacienti umírali na chodbách nemocnic, „spojenecké“ státy si navzájem kradly ventilátory a lékařské vybavení… Ale také na druhou stranu, co ukázal průběh očkování dál? Například fakt, že africké státy neměly žádné vakcíny a trpěly téměř nulovou mírou proočkovanosti, neukazuje selhání kapitalismu? Víte, to mi připomíná skvělou frázi Fidela Castra: “Mluví se o selhání socialismu, ale kde je úspěch kapitalismu v Africe, Asii, Latinské Americe?”

Viz i nejčerstvější příklad pokryteckého zájmu buržoazie o světovou potravinovou krizi, kterou „objevili“ po válce NATO-Rusko na území Ukrajiny. Je faktem, že Ukrajina a Rusko jsou významnými vývozci obilí a hnojiv (dohromady tvoří asi 30 % světového vývozu pšenice a 20 % vývozu kukuřice, zatímco Rusko tvoří 14 % světového vývozu hnojiv) a samozřejmě válečné operace na ukrajinském území, blokáda ukrajinských černomořských přístavů, koordinované euroatlantické sankce proti Rusku a ruská protiopatření mají na kritický potravinářský sektor vícenásobné důsledky. Souběžně s tím je však ve všech mezinárodních zprávách zaznamenán neustálý nárůst počtu hladovějících lidí. Konkrétně se uvádí, že „počet (hladovějících) se zvýšil o 80 % od roku 2016, kdy zhruba 108 milionů lidí ve 48 zemích čelilo akutnímu nedostatku potravin a potřebovalo naléhavou pomoc“, zatímco „počet (hladovějících) se mezi lety 2016 a 2021 téměř zdvojnásobil poté, co vzrostl z 94 milionů na 180 milionů“. Představte si tedy absurditu systému, který tak bezostyšně odsouvá na okraj potřeby lidí: ve stejné době, kdy bohatí magnáti odlétají do vesmíru ve svých soukromých kosmických lodích, ve stejné době, kdy výrobní kapacity dosáhly nebývalé úrovně, lidstvo stále diskutuje o tom, zda existují lidé, kteří mají hlad. Kapitalismus dýchá z posledního a to mi velmi připomíná frázi římského filozofa Cicera, když řekl, že „čím blíže je zhroucení impéria, tím bláznivější jsou jeho zákony“. V našem případě, tím větší absurdita systému…

 

15 – Jak bojuje světové dělnické hnutí proti fašismu?

 

V posledních desetiletích se skutečně znovu objevila potřeba antifašistického boje odborů. Vzestup xenofobie, rasismu, neonacismu, živeného a pěstovaného penězi EU a USA na úrodné půdě krize, bídy, masového zbídačování a poklesu masovosti odborů vrátil na pořad jednání otázku antifašistického boje v řadách odborů.

Dějiny dělnického hnutí ukazují, že v historických obdobích, v nichž se kapitalismus cítí ohrožen, má buržoazní třída schopnost být pružná (přizpůsobivá) v taktice, vyvolávat nové politické představitele a prodávat je jako něco „čerstvého“; stejně tak tlačí do buržoazní politické arény politické síly, které dříve vegetovaly ve tmě. Charakter fašismu jako buržoazní politické síly jasně ukazuje jeho vlastní historická zkušenost, která by neměla být zapomenuta. Po převzetí vládní moci v Itálii a Německu, s velkorysou podporou monopolního kapitálu, fašismus přikročil k mnohostranné podpoře zájmů kapitalistů, rozdrtil dělnické hnutí a pokusil se o kontrarevoluční ozbrojené svržení předvoje světového dělnického hnutí, sovětské moci.

Na druhé straně hnutí, jak u nás, tak u vás, velmi dobře ví ze své historické zkušenosti, že existence fašismu plní jinou funkci, méně zřejmou, ale pro systém velmi důležitou: sociálně-demokratické strany využívají strachu z „ultrapravičáků“, aby si zajistily podporu pro svou vlastní politiku řízení systému, a prezentují se tak jako takzvané „menší zlo“ pro lidové vrstvy. Koneckonců, v mnoha zemích jsme tento scénář viděli již mnohokrát.

Nicméně v podstatě jsou všechny fašistické síly součástí systému a všude aktivně a rozhodně prosazují hlavní osy buržoazní strategie kapitalistického rozvoje. Obecněji řečeno podporují diktaturu kapitálu. Podporují třídní spolupráci ve jménu jednotného národního zájmu, zastírají rozpor mezi kapitálem a prací a snaží se rozdrtit dělnické hnutí tím, že prezentují dělnické boje a požadavky jako zodpovědné za vysokou nezaměstnanost. V průběhu let krize si podvodná „antiplutokratická“ a „vlastenecká“ rétorika těchto organizací klade za cíl dezorientovat a polapit nespokojenost lidu, přičemž nechává na pokoji skutečného nepřítele, buržoazní třídu, a jako viníky prezentuje přistěhovalce, určité spekulanty a bankéře atd.

Proto je boj dělnického hnutí proti fašistickým formacím nepostradatelnou podmínkou pro protiútok dělnictva, o němž mluvíme. S touto perspektivou si musí třídně orientované odborové hnutí uvědomit, že fašismus je synonymem kapitalismu, „masem jeho masa“ a jeho zlatých rezerv. Pak je autentický antifašistický boj také bojem proti kapitalismu. Brecht to charakteristicky uvedl ve svém textu „Psaní pravdy: Pět obtíží“:

„Ale jak může odpůrce fašismu mluvit pravdu o fašismu, pokud není ochoten vystoupit proti kapitalismu, který jej přináší? Jaké budou praktické výsledky takové pravdy?

Ti, kteří jsou proti fašismu, aniž by byli proti kapitalismu, kteří naříkají nad barbarstvím, které vychází z barbarství, jsou jako lidé, kteří chtějí sníst své telecí, aniž by porazili tele. Jsou ochotni sníst tele, ale nemají rádi pohled na krev. Jsou snadno uspokojeni, když si řezník před vážením masa umyje ruce. Nejsou proti majetkovým vztahům, které vyvolávají barbarství; jsou jen proti barbarství samotnému. Zvedají hlas proti barbarství a činí tak v zemích, kde převládají přesně stejné majetkové vztahy, ale kde si řezníci myjí ruce před vážením masa.“ (autentická citace; překlad z anglické verze VS)

Proto jakýkoli přístup, který odděluje fašismus od systému, který ho plodí, je odsouzen k neúspěchu a bankrotu. Odborový boj, který se zaměřuje na fašismus jako teorii a jako praxi ve službách kapitálu, tak může vyjít vítězně.

Zároveň se omlouvám za dlouhou závorku, kterou se chystám pronést, ale chci zdůraznit užitečnou poznámku o něčem, co ubírá impuls antifašistickému odborovému boji: toleranci vůči sociální demokracii, která historicky mnohokrát fašismus živila nebo s ním spolupracovala. Nejen, že fašismus do značné míry sdílí historický původ se sociální demokracií v tom smyslu, že mnoho jejích hlavních představitelů v meziválečném období pocházelo ze sociální demokracie (Mussolini – bývalý šéfredaktor novin „Avanti“, ústřední orgán italských socialistů, Piłsudski – bývalý předseda Polské socialistické strany, Mosley – bývalý ministr v druhé MacDonaldově labouristické vládě); navíc ideologie fašismu vychází především z linie, kterou vypracovala sociální demokracie. Ideologie sociální demokracie byla vlastně živnou půdou pro fašismus v meziválečném období. Sociální demokracie vyšla z války se dvěma jasnými charakteristikami: Za prvé, vyrovnání každé strany s jejím vlastním „národním“ – tj. imperialistickým – státem a odmítnutí všech druhů internacionalismu kromě toho neškodného. Za druhé, třídní spolupráce ve formě spojenectví s vládou a konsensu odborů s cílem pomoci budovat kapitalistickou prosperitu jako nezbytnou podmínku prosperity dělnické třídy. Bude vidět, že tyto základní principy se již blíží základním principům „národního socialismu“.

Po první světové válce se sociální demokracie chopila dvou úkolů: Za prvé porazit revoluci dělnické třídy; za druhé pomoci obnovit poškozenou strukturu kapitalismu. První úkol přivedl sociálnědemokratické vedení do úzkého spojenectví s reakcionářskými, militaristickými a Bílými gardami a „vycvičil“ je tak, aby převzalo vládní odpovědnost za likvidaci radikálních dělníků. Druhý úkol obnovy kapitalismu, jakmile skončilo období přímé občanské války, vyžadoval stále užší spolupráci sociální demokracie a odborů s monopolním kapitalismem.

Zároveň sociální demokracie historicky pomohla jak fašismu v mnoha případech dostat se k moci, tak reakcionářským živlům rozdrtit činnost třídně orientovaného dělnického hnutí. Vzpomeňme na zrádcovskou roli německých sociálnědemokratických vůdců v německé revoluci v listopadu 1918, kdy ve spolku s reakcionářskými ozbrojenými skupinami zmasakrovali vůdce německého proletariátu Karla Liebknechta a Rosu Luxemburgovou a rozdrtili revoluci. Proto musí být fronta proti sociální demokracii postavena do popředí naší antifašistické akce. Stalinův závěr, že „není možné skoncovat s kapitalismem, aniž by se skoncovalo se sociálnědemokratickou ideologií v dělnickém hnutí“, není náhoda.

 

16 – V posledních letech se také znovu zrodil boj žen za rovnost žen a mužů a proti patriarchálnímu systému. Povznesla se SOF k této příležitosti?

 

V posledních letech a u příležitosti kampaně ILO za ratifikaci Úmluvy č. 190 o násilí a obtěžování na pracovišti se začalo intenzivně hovořit o „rovnosti pohlaví“ a „patriarchálním systému“. Někteří lidé si tedy automaticky kladli otázku: jakou roli v tom mají hrát odbory? Jaký by mohl být jejich přínos k takovému boji?

Nejprve mi dovolte říci, že pro SOF nebyla otevřena žádná nová debata; boj pracujících žen nebyl „znovuzrozen“, jednoduše proto, že pro nás boj za rovnost žen, za skutečnou rovnost mezi oběma pohlavími, nikdy nezemřel. Pro nás ve SOF, v třídně orientovaném odborovém hnutí, je úloha pracujících žen zásadní. Role pracujících žen v pracovním procesu, v odborech, v politickém boji, může dát další sílu lidovým bojům současnosti a budoucnosti. Třídně orientované odborové hnutí vždy zastávalo pevný postoj a neustále bojovalo za rovná práva pracujících žen, za rovnost v práci i ve všech aspektech života; bojovalo za ukončení otroctví a obchodování se ženami, za volební právo žen, za jejich právo účastnit se odborů, v politických stranách, za jejich přítomnost ve vládních a státních funkcích, stejně jako za účast žen ve společenských a kulturních aktivitách. Mnohá z těchto práv se stala realitou v socialistických zemích, kde pracující ženy měly postavení, které si zasloužily. Tyto úspěchy žen v tehdejším Sovětském svazu a zbytku socialistických států vytvářely sociální sílu a tlak na prosazování určitých výdobytků i v kapitalistických státech. V posledně jmenovaných státech se například udělení všeobecného volebního práva dospělým ženám výrazně zpozdilo, ne proto, že by to byl prvek neslučitelný s kapitalistickým fungováním, ale proto, že přežití kapitalismu je také založeno na mobilizaci-integraci předkapitalistických reakčních sil, například mechanismů manipulace lidových sil vlastněných náboženskými vyznáními a jejich církevními strukturami.

Bohužel po kontrarevolučních převratech v období 1989-1991 a změně mezinárodní korelace sil byla odebrána mnohá práva a výdobytky ženám i mužům. Dnes jsou pracující ženy ve všech kapitalistických zemích vystaveny neúnavnému vykořisťování. Mají většinou zaměstnání na částečný úvazek, na dobu určitou a nejistou. Jsou placeny méně než muži a mají přístup k nižším důchodům. Pracující ženy přicházejí o práci jako první. V mnoha zemích je násilí páchané na ženách na vzestupu, šíří se sítě prostituce a obchodu s lidmi, ekonomická migrace odděluje mnoho matek od jejich dětí a manželů. Pracující ženy mají dnes stále omezenější právo na přístup ke vzdělání, kulturní aktivitě a volnému času.

Takže dnes, v průběhu třetí dekády 21. století, se v mnoha zemích dostáváme do bodu, kdy vidíme neuvěřitelnou společenskou degradaci žen, jejich závislost na mužích, tmářské vnímání a praktiky, mnohostranné násilí na ženách ze strany mužských členů rodiny atd. Reakce na výše uvedený jev ze strany teoretických feministických proudů a hnutí, především z evropských zemí a USA, je často doprovázena chybným vysvětlením tohoto jevu: je interpretován jako důsledek globalizace, tj. importu kapitálu a – tedy – expanze kapitalistických vztahů, které mají rozpouštějící účinek na zemědělskou komunitu (jako hlavní produktivní jednotku ženské práce); navíc, podle těchto přístupů, je tento účinek doprovázen expanzí násilí na ženách a posilováním mužské moci; režimu, který charakterizují jako „patriarchát“. Tato vize idealizuje předchozí situaci, i když správně zdůrazňuje kapitalistické násilí, které je samozřejmě praktikováno nejen na ženách, ale i na mužích. A tak na tomto základě zveličuje roli feministického hnutí a dokonce ho odděluje od třídního přístupu, od dělnického hnutí jako nositele boje proti kapitalismu.

Tato vize si zároveň klade za cíl dezorientovat dělnickou třídu, rozdělit ji, podněcovat pracující ženy k boji proti pracujícím mužům a naopak. Zastírá také skutečnost, že ne všechny ženy mají stejné problémy, což často skrývá třídní podstatu problému. Hovoříme-li o „genderové otázce“, narážíme na dodatečné vykořisťování, jemuž jsou ženy ve společnosti vystaveny v důsledku svého pohlaví (tj. hovoříme o kombinaci sociální a genderové diskriminace). Tato diskriminace má psychické, kulturní a morální dopady, neboť ženám je bráněno v plném a rovném rozvoji jejich schopností. Jádro problému však spočívá v tom, že tyto negativní dopady se týkají především žen z dělnické třídy, dříčů a osob samostatně výdělečně činných. Na druhé straně ženy z buržoazní třídy nacházejí prostředky a možnosti k řešení svých problémů.

Řešení a východisko tedy leží ve společných bojích žen a mužů proti společenskému systému, který plodí vykořisťování muže mužem. Třídně orientované odborové hnutí má přece za úkol bojovat za malé i velké problémy až do konečného osvobození naší třídy. To byl také kompas, kterým se řídila SOF, se zvláštním zřetelem a pozorností k organickému začleňování žen do bojů třídně orientovaného odborového hnutí, ne jako dekorativní prvek, ale jako nedílnou součást a podmínku konečného triumfu dělnické třídy.

Jako SOF jsme bojovali proti anachronickému vnímání, bojovali jsme za vytvoření ženských výborů v lidových odborech, organizovali jsme světové sjezdy pracujících žen, bojovali jsme za zastoupení našich třídních sester ve vedoucích orgánech odborů, otevřeli jsme frontu proti buržoazním a reformním představám o roli ženského hnutí, založili jsme Světový výbor pracujících žen. Vždy s ohledem na to, že na transparentech a vlajkách SOF byly napsány nejpokrokovější požadavky, nejpokročilejší postoje k podstatné emancipaci žen; v „Chartě odborových práv“ SOF jsou ztělesněny touhy, naděje a požadavky žen naší třídy.

 

17 – Národní i mezinárodní zaměstnavatelé, buržoazní vlády, žluté a kolaborantské odbory… není těch nepřátel trochu moc?

 

Otočím otázku a budu se ptát: není příliš mnoho nepřátel, kterým musí čelit buržoazní třída a její imperialistické mechanismy? Vezměme si 250 milionů dělníků, kteří v roce 2020 vstoupili do stávky v ulicích Indie a paralyzovali tuto obrovskou zemi, s odbory, členy a kádry SOF v čele jejích organizátorů. Vzpomeňme si znovu na 110 milionů členů SOF po celém světě, kteří žijí, pracují a bojují za budoucnost naší třídy. Vzpomeňme si na velké boje stávkujících dělníků ve Francii, Řecku, Španělsku, Turecku a mnoha dalších zemích. Kdybyste byli v pozici buržoazie, nebáli byste se, že vaše království je ohroženo třídou, která už jednou historicky vykořisťování zrušila?

Pravdou tedy je, že buržoazie má strach, a proto podniká svá opatření. Proto utrácí miliony v represivních mechanismech, v nových technikách represe, v nevládních organizacích, které korumpují svědomí. Proto propagují všechny druhy „nadací Friedricha Eberta“, které budou působit jako „hasiči“ pro „hašení“ třídních bojů. Proto přepisují a falšují dějiny, proto rozdělují dělnickou třídu tak, jak jsme o tom hovořili, proto podporují žluté odbory, proto investují do propagandy „příští generace“ se sociálními sítěmi a „falešnými zprávami“, tedy do hybridního zásahu nových mechanismů ideologické represe. Jinými slovy, „strašidlo“ dělnické třídy znovu pronásleduje celý svět a buržoazii umožňuje vidět i dnes boje dělníků v jejich nočních můrách. Naděje pro svět dělnické třídy spočívá v bojích, které se neustále odehrávají ve všech koutech planety.

Proto jsme coby třídně orientované odborové hnutí optimističtí, pokud jde o budoucnost. Nepřátel, kteří s námi bojují, je skutečně mnoho a jsou zjevně mocní, po zuby ozbrojení, mají nespočet zdrojů a mechanismů. Ale budoucnost patří nám, budoucnost patří třídě, která přijde jednou provždy zrušit vykořisťování. A co nám v tom pomáhá, je náš stabilní kompas, skutečnost, že víme, kam chceme jít. Protože chceme přinést skutečně nové, které se dnes rodí, do každé malé nebo velké stávky, do každé malé nebo velké manifestace. Chceme společnost, kde prosperita, tvořivost, produktivita a solidarita nahradí rozklad zisků, imperialistické války a vykořisťování člověka člověkem. Chceme společnost, kde je u moci pracující lid, společnost, kde slovo „vykořisťování“ zmizí ze slovníků. A víme, že zvítězíme.

 

V. SOF jedenadvacátého století

 

18 – Jak hodnotíte 18. sjezd v Římě?

 

SOF po celé své dějiny oslavovala ty nejvelkolepější odborové sjezdy.

Zúčastnil jsem se 13., 14., 15., 16., 17. a 18. sjezdu. Všechny to byly sjezdy s ideologickým i společenským obsahem. Na rozdíl od sjezdů ICFTU-ITUC, které jsou sjezdy bojů o křesla, vyjednávání, finančních očekávání, vedení a sdílení moci, na našich sjezdech byly a vždy budou střety o teoretických otázkách každé epochy a o tom, jak budou naše teoretická a ideologická rozhodnutí uvedena do praxe.

Takže 18. sjezd byl ovládán, na základě marxistické teorie, analýzou současného světa a praktickými úkoly, které z něj vyplývají, s cílem bránit pracující a posílit třídní vnímání v odborech na základní úrovni.

Takže hlavním úspěchem 18. sjezdu je, že jsme projednali, rozhodli a odhlasovali důležitý text „Priority 2022-2027“, pod názvem „Římská deklarace“. Tento dokument je úspěchem.

Druhým důležitým aspektem tohoto sjezdu je, že ačkoliv se jednalo o běžný sjezd, ve skutečnosti měl rysy mimořádného. Omezení mezinárodních letů, přísné hygienické protokoly všech zemí a miliony obyčejných lidí, kteří přišli o život během pandemie COVID-19, nás donutily omezit počet delegátů na 450; někteří z nich mluvili virtuálně a mnozí se účastnili elektronického hlasování.

Takže mezi těmito a mnoha dalšími omezeními se nám podařilo uspořádat bojovný, demokratický a sjednocující sjezd.

Třetím prvkem 18. sjezdu je, že poprvé po mnoha desetiletích došlo k hladké změně vedení. Volba nového generálního tajemníka proběhla tajným hlasováním, které shromáždilo 92 % voličů. Povinností nás všech je podporovat radikální linii a nové vedení.

Osobně cítím potřebu vyzvat všechny kádry SOF na všech úrovních, aby podpořili principy třídní linie a pomohli novému generálnímu tajemníkovi. A při této příležitosti chci vysvětlit, že samozřejmě přebírám odpovědnost, protože to byl můj nápad a rozhodnutí navrhnout soudruha Pambise Kyritsise jako kandidáta na tuto konkrétní pozici. Někteří z mých drahých soudruhů vznesli kritiku a řekli, že nový generální tajemník je z malé země a z malého svazu. Vysvětlil jsem jim a nyní veřejně dosvědčuji, že během posledních sedmi let jsem diskutoval a navrhoval lidi speciálně z velkých odborů v Asii, Africe a Evropě. Z jejich vlastních důvodů tyto odbory reagovaly negativně.

Kromě volby nového generálního tajemníka jsme však měli také volbu mnoha nových kádrů, z nichž většina je také mladého věku. A také máme opět v sekretariátu ženu.

Vše výše uvedené, vše dohromady kumulativně, ukazuje, že za mimořádných okolností, s kolektivem, tvrdou prací a vytrvalostí, jsme dosáhli cílů 18. sjezdu. Jeho úspěch byl také zásluhou členů, přátel a lídrů italského USB, kteří byli výbornými hostiteli.

 

19 – Jaké jsou největší problémy před novým vedením SOF?

 

Složité problémy a nové potřeby nikdy neustanou. Vodítkem jsou dokumenty odhlasované v Římě a zároveň vše nové, co události a život přinášejí.

Konstantou radikálních odborů jsou vždy požadavky pracujících týkající se jejich platu, sociálního zabezpečení, důchodového a pracovního práva. Klíčovými otázkami jsou také imperialistické války a vnitroimperialistické soupeření, stejně tak jistě problémy života, životního prostředí, civilizace a kultury. Osobně se domnívám, že problémem, který se zhorší, je drastické omezení demokratických a odborových svobod vůči dalším generacím pracujících. Musí hlasitě zazvonit varovný zvonek, musí se spustit výzva k přeskupení, všeobecná výzva k boji za obranu a rozšíření demokratických svobod, respektování soukromého života, osobnosti a specifických vlastností každého z nich.

Mám důvěru ve členy a přátele SOF, kteří se mohou postavit těmto výzvám, protože je zde rozvinutá citlivost a opravdový zájem o všechny současné otázky; zároveň máme velmi dobrá zpracování, například o vodě a podzemních vodách, o pracovním prostředí a současných potřebách, o otázce potravin, o kulturních otázkách, jako je potřeba vrátit ukradené kulturní statky do zemí jejich původu, stejně jako o kulturní otázce ochrany mateřských jazyků a konkrétních dialektů. Pro každé nové vedení, které převezme tak velkou, masovou odborovou organizaci, existují tři hlavní možnosti:

Za prvé, dále rozvíjet a zlepšovat kvalitativní a kvantitativní charakteristiky organizace. Za druhé, vstoupit do období stagnace a za třetí, ustoupit a rozplynout se.

SOF má úctyhodné bojovníky na všech úrovních, a všichni budeme spolupracovat na posílení SOF; na početním a kvantitativním, ale zároveň i kvalitativním upevnění a posílení. V posledních 20 letech se kromě kvantitativního zlepšení, které je také nezbytné, vyhrávaly zásadní kvalitativní boje, jako toto velké přeskupení založené na principech třídně orientovaného boje, odmítání teorií třídní spolupráce, jako smělý a odvážný postoj v rámci mezinárodních organizací, jako dobytí lepší úrovně demokratického fungování, jako otevřené ideologické odmaskování role ICFTU-ITUC, ETUC a jejich byrokratických vedoucích skupin, jako naše analýzy a postoje k tzv. nevládním organizacím, pracovní aristokracii, sociálním problémům korupce v rámci odborů a mnohému dalšímu.

Podle mého názoru tato vlastnost přinesla masovost, hrdost a spokojenost našim pobočkám a kádrům. Na závěr mi dovolte poukázat na existující riziko. Protože chudoba, nezaměstnanost, nehlášená práce atd. rostou a vstupují – právem – do přední linie každodenní činnosti, je třeba bdělosti, aby se odbory nenechaly nachytat jednoduše v rutině. Náš boj a třídně orientovaný boj musí mít vždy v první linii boj za emancipaci dělníků, za jejich osvobození od kapitalistického otroctví. Mnohokrát každodenní stres zvětšuje a absolutizuje přítomnost a zcela zakrývá před očima dělníků nutnou budoucnost. V tomto případě se odbory stávají spolusprávci systému a pak se rizika pro zájmy dělníků a pro poslání odborů zvyšují.

 

20 – Jaká bude od nynějška Mavrikosova úloha?

 

Veřejně jsem oznámil, že už nebudu kandidátem na generálního tajemníka. Vysvětlil jsem to z pódia 17. sjezdu v jihoafrickém Durbanu před všemi sjezdovými delegáty. Žádám o pochopení všechny ty kolegy a soudruhy, kteří sbírali podpisy a zahájili kampaně za to, abych zůstal. Ti, kteří mě osobně znají, vědí, že oznámení, které jsem učinil v Durbanu, bylo produktem realismu, reflexe i uvědomění.

Za více než 50 let, co se angažuji ve společenských bojích, jsem tvrdil, že vůdci by měli odejít včas, pomoci novým vůdcům se vynořit a nenechat čas a věk, aby je porazily. Vždy jsem to podporoval slovy a nyní je čas to podpořit svým osobním příkladem. Ve svém závěrečném projevu na 18. sjezdu jsem toto téma vysvětlil podrobněji.

Na tuto změnu ve svém životě jsem se psychicky, emocionálně i politicky připravil. Byl jsem připraven. Nepřekvapilo mě to, i když změna ve způsobu každodenního „provozu“ je veliká. Padesátileté zvyky se nedají jen tak zvrátit.

Samozřejmě, že „nejdu domů“, nejdu „pařit“. Vědomě zaujmu své místo v „zadním voji“ jako prostý voják, ale se zbraní po ruce. V posledních letech jsem už vedl rozhovory s bojovníky SOF ze všech kontinentů a rádi bychom pomohli mladším bojovníkům teoretickými, ideologickými a odborářskými školicími semináři; nestat se učiteli, ale pomáhat pomocným způsobem, jak to dělá „logistika“ (týlové zabezpečení) v armádě.

 

21 – Z Říma na Skyros?

 

Skyros je místo, kde jsem se narodil a kde se formovala moje povaha; místo, kde jsou mé vzpomínky z dětství a mládí a kde je hrobka všech mých předků, mých rodičů a mé ženy. Nikdy jsem nezapomněl na Skyros a své kořeny. Jsem připoután k jeho lidem, jejich životům a bojům, jejich kulturním tradicím, zvykům a zvyklostem. Snažil jsem se nikdy nevynechat z událostí a potřeb ostrova a vždy jsem byl ve Skyrosu, kdykoliv jsem mohl. Jednoho dne jsem cestoval z Dillí v Indii do Atén a jakmile letadlo přistálo v Aténách, odjel jsem na ostrov přímo z letiště. A dokonce jsem mluvil, měl jsem projev na setkání ostrovanů po telefonu, když jsem byl v Jižní Africe.

Skyros mi tisíckrát vrátil lásku, kterou chovám k němu a jeho lidem. Byl jsem velmi dojat, když jsem v jednom ze svých projevů jako člen řeckého parlamentu hovořil o požadavcích chovatelů dobytka Skyros a stovkách obyvatel, kteří se shromáždili, aby sledovali můj projev v televizi, zvedli mou matku do náruče, objali ji a políbili. Takových projevů vděčnosti nebylo málo.

Jedním z důvodů, proč jsem přednesl své poslední dva projevy na římském sjezdu v řečtině, bylo také to, že mě o to požádali moji krajané na ostrově a někteří přátelé tam prakticky sledovali můj poslední projev na rozloučenou. Zpět z Říma jsem strávil na ostrově dva dny a za týden se chystám zůstat dva měsíce. Cítím se divně, že tam zůstávám 60 dní. Moje návštěvy byly vždy 5, 10 nebo maximálně 20 dní. Naposledy jsem strávil dva měsíce na ostrově v roce 1971, to je před 50 lety!

Moji přátelé, příbuzní a bývalí spolužáci se chystají zorganizovat, jak říkají, závěrečnou zprávu; říkají mi, že musím před nimi podat zprávu o tom, co jsem za ty roky udělal. A vím, že jsou na mě všichni milí, ale přísní. Všichni jsme se dobře znali a nikdo nikoho neoklame.

Mou nejpřísnější soudkyní během mého osmiletého mandátu člena parlamentu byla moje matka. Dvakrát nebo třikrát týdně mi volala, abych si stěžoval na zemědělské důchody, zvyšování cen, náklady na zemědělské vstupy, nutnost, aby ministerstvo zdravotnictví poslalo na ostrov druhého venkovského lékaře atd. Bohužel, teď, když je můj syn ve Skyrosu jako venkovský lékař, už nežije.

1. května 1999 zemřel můj otec ve věku 88 let. Než zemřel, požádal mě, abych neprodával 30 koz, které měl. Se sourozenci jsme jeho přání respektovali. Takže teď se musím nějak postarat o kozy. Moji příbuzní si oprávněně stěžují. Starali se o ně tolik let, teď bude řada na mně! I kdyby jako pomocník…

Takže až do 4. září budu na Skyrosu; budu v kontaktu s dalšími soudruhy, abych připravil nějaké mezinárodní odborové semináře pro školení svobodných odborů; budu pokračovat ve sportovní střelbě v horách Skyrosu a na podzim možná znovu požádám o vízum do USA. Mám bratra, který emigroval do USA, neviděl jsem ho mnoho let a jak stárneme, rád rád bych ho viděl.

Na závěr, jsem šťastný a šťastný, že mám možnost být ve své vlasti častěji. Cítím se šťastný, že jsem naživu i náhodou, protože bych se nikdy nemohl vrátit do své vlasti, kdybych například v roce 2012, jako cestující v letadle, které po výbuchu muselo nouzově přistát v Teheránu, neměl takové štěstí; nebo v roce 2003, kdy mě izraelská armáda zatkla spolu s 8 dalšími drahými soudruhy a nechala nás stát celou noc v potoce s rukama nad hlavou a mířit lasery na naše hlavy; nebo dokonce v roce 2007, kdybychom se náhodou nevyhnuli výbuchu polovojenské bomby v Bogotě v Kolumbii, protože jsme se o pár minut opozdili na místo setkání s vůdci kolumbijského třídně orientovaného hnutí, věci by byly jinak. Takže ze všech těchto důvodů se cítím šťastný, především proto, že na naší straně, v bojích, někteří položili i své životy; z jejich smrti jsme se naučili, že revolucionář musí být ochoten obětovat svůj život v příští minutě pro boj a zároveň plánovat a rozvrhovat boje budoucnosti, jako by mu zbývaly ještě dva životy.

* * * * *

 

překlad anglické verze rozhovoru Vladimír Sedláček, listopad 2022

P.S. Jakékoli šíření nebo kopírování rozhovoru je doporučeno a vítáno, jen prosím o uvedení zdroje https://www.theoryandpraxis.eu