Nynější situace v Bělorusku je velmi komplikovaná, zastřená do značné míry mediálními šumy různého kalibru, téměř úplnou blokádou pravdivých informací. Příčinou stavu není pouze propaganda, vykonstruované působení dominantních buržoazních médií, ale také často přesně opačná propaganda buržoazních médií konkurenčních (označovaných za alternativní), dále stanoviska tzv. pokrokových politických sil, jež jsou tak či onak spřaženy a navázány na tyto hlásné trouby vládnoucí třídy (z jedné strany západní „nová“ levice a na ně navázané struktury, z druhé strany různé státotvorné, nacionalistické až šovinistické organizace včetně některých běloruských a ruských). Abychom se dobrali alespoň částečné pravdy, musíme čerpat střípky z těchto zdrojů, z vyjádření osob působících v Bělorusku či jinak obeznámených se situací, ze zkušenosti a našich teoretických poznatků.
Na události v Bělorusku se musíme dívat mimo jiné prizmatem proběhnuvších tzv. barevných revolucí z nedávné minulosti – v Gruzii, Kyrgyzstánu, Arabského jara a zejména opakovaně na Ukrajině – a důsledků těchto převratů. Na základě našeho poznání můžeme konstatovat, že v současné době v Bělorusku probíhá pokus o tzv. barevnou revoluci. Lze předpokládat napojení sociálních tříd a jimi reprezentované opozice na různé tajné služby (nejen zahraniční, objevují se také informace o napojení na určité struktury běloruské KGB – nebylo by to v historii poprvé), nadace, neziskové a jiné organizace, politiky či firmy zejména z EU, Ukrajiny, ale také z Izraele či Gruzie. První zprávy o jejich přímém zapojení už se objevují. Ignorovat tuto skutečnost, jak často činí tzv. nová (imperialistická) levice a jí inspirované politické subjekty, znamená opakovat přinejmenším chyby (ne-li jiné zájmy těchto stran) z období počínajícího už koncem 80. let 20. století. Tehdy tyto politické síly oslavovaly pád reálného socialismu jako akt pokroku, jež otevírá cestu k lepší budoucnosti. Stejná slova se opakovala v době tzv. Arabského jara či nacionalistického a fašizoidního puče na Ukrajině. Vývoj jednoznačně ukázal, jak falešné byly tyto předpovědi.
Na druhou stranu odmítáme intepretaci těchto dějů jako pouhé invaze zvnějšku. Naopak, domníváme se, že tzv. barevné revoluce jsou v prvé řadě zapříčiněny vnitřními problémy těchto režimů, kterých zahraniční interventi pouze využívají a zneužívají. Bylo by chybou nepoučit se z osudu takto svrhnutých či ohrožených vládnoucích mocí také v tomto ohledu. Velkou část z nich lze hodnotit jako státní kapitalismy různého typu, prostoru, fáze vývojového stádia a třídního (vnitřní i mezinárodně) kontextu. Jejich osud v posledních desetiletích (Kaddáfí, Sádát, Chávez, Asad, Janukovyč) jasně ukázal, že je tento systém dlouhodobě neudržitelný, přestože znamená v určité situaci a čase pro vlastní obyvatelstvo i obecněji pokrokovější variantu.
Dlouhodobější praxe zřetelně potvrzuje, že tyto režimy postupně tíhnou k neoliberálním změnám, politice, privatizaci, zapojení do imperialistických struktur, dochází ke ztrátě podpory lidí, k jejich odcizení a zmatení. Hlavním iniciátorem tohoto posunu je rozhodující část vládnoucí oligarchie, která touží po větších pozicích a ziscích na mezinárodním trhu a prostřednictvím soukromokapitalistického vlastnictví. V tomto ohledu jsou Lukašenkovy kroky posledních let zákonité – závislost na ropě z USA, Izraele a Saudské Arábie, prezidentovo podlézání MMF kvůli úvěrům, neoliberální reformy pro chystaný vstup do Světové obchodní organizace, byrokratizace a obrat vedení běloruských oficiálních odborů k prokapitalistické Evropské odborové konfederaci apod.
Změny poslední doby pouze posílily procesy, které probíhaly postupně celá desetiletí. Běloruský státní kapitalismus je do jisté míry specifický. Vznikl r. 1994 na základě poučení z tragédie po rozpadu SSSR a jeho součástí bylo zastavení privatizace. Státní a veřejný sektor kontroluje tedy na 70-80% hospodářství, což je ve srovnání s jinými typy těchto režimů bezprecedentní. Vládnoucí oligarchie a byrokracie vycházela poměrně dlouho z tohoto poučení, ale také z tlaku poměrně vysoké míry uvědomění běloruského lidu. To mělo pozitivní dopad na sociálně-ekonomickou oblast života většiny společnosti, na jejich základní lidská práva, investice, vzdělávací soustavu, omezení sociálně-patologických jevů, kvalitu sociálních služeb, obecně životní úroveň. Naše zkušenosti z návštěv Běloruska tento fakt jednoznačně podporují – jsou viditelné na každém kroku. V Bělorusku byla od r. 1994 vybudována moderní dopravní infrastruktura, budují se velké bytové domy, veřejná infrastruktura včetně sportovišť, kulturních a volnočasových zařízení. Množství bezdomovců je nízké, podobné úrovně zaznamenává i nezaměstnanost.
Na druhou stranu jsou tyto vymoženosti postupně rozleptávány neoliberálními opatřeními. A především – žádná dlouhodobější třetí cesta mezi kapitalismem (i státním) a budováním socialismu a komunismu zkrátka neexistuje. V tomto ohledu se v Bělorusku nic zásadního nezměnilo – vykořisťování státními i soukromými kapitalisty, byť menší než v okolních zemích, pokračovalo, většina obyvatel měla stále menší vliv na řízení a kontrolu podniků, klesala také postupně její moc politická. Tím také mizel mobilizační potenciál mas lidí. Z druhé strany postupoval růst ekonomické i politické moci zejména vládnoucí státní oligarchie, byrokracie a jejích spojenců (maloburžoazie a maloburžoazní inteligence včetně novinářů, část inteligence, mimo jiné i ta s emigrační či zahraničně-obchodní zkušeností, část studentů a mládeže). Motivace a aspirace těchto sociálních subjektů byly částečně zmíněny, v případě maloburžoazie jde o americký sen ne nepodobný např. tomu z Československa po r. 1989 (který se pak utopil v kruté realitě monopolního kapitalismu, ve které by bez pomoci veřejného sektoru maloburžoazie téměř nemohla existovat). V případě studentů, novinářů a části inteligence jde o aspirace vytěžit z otevření, resp. podmanění Běloruska Západem a ze svého kvalitního vzdělání a kontaktů mnohem více, než je možné za současného stavu. Dlužno dodat na základě např. naší zkušenosti, že se to určitému množství těchto lidí skutečně může povést – avšak na úkor ostatních lidí, neúspěšných a méně úspěšných, většiny obyvatel své země a nepřímo i na úkor vykořisťovaných tvůrců hodnot ze zemí třetího světa.
Za chybné a nevědecké považujeme tvrzení řady představitelů či následovníků tzv. nové levice, kteří tvrdí, kterak je v západních imperialistických státech vyšší úroveň lidských práv a svobod. Uznáváme, že rozsah některých nadstavbových práv a svobod (svoboda projevu, shromažďování) může být na Západě mírně větší, ale základní, reprodukční práva a svobody související s uchováním a rozmnožením lidského života, jsou pro většinu lidí konec konců větší v Bělorusku. Nesrovnatelné s Ruskem, tím méně s Ukrajinou, Pobaltím a ostatními, srovnatelnými státy.
Tvrdit, že ze současných protestů může vzniknout pozitivní obrat, je minimálně nepoučené, naivní a nezodpovědné. O zaměření běloruské opozice toho mnoho nevíme. Víme ale, že v jeho čele nyní oficiálně stojí Svjatlana Cichanouská, žena bez politických zkušeností, programu, jasně deklarovaných politických názorů. Mimo jiné však ve volbách zastupovala bankéře Viktara Babaryka, který skončil ve vězení za ekonomické trestné činy. Vliv tohoto reprezentanta finanční oligarchie se mimo jiné zračí v tom, že Cichanouská prosazuje amnestii nejen politických, ale také ekonomických vězňů. Zkušenosti z minulosti by nám měly také umožnit snadněji rozklíčovat její politické záměry – volání po „svobodných a spravedlivých“ volbách na všech úrovních, po zrušení represí, po nezávislosti země, jejím otevření – to vše řečeno v obecné rovině. Podobná slova známe z vlastní zkušenosti – z let 1989-1990, ale zaznívala i později. Kam vedla, víme dobře. Taková politická reprezentace je především snadno ovladatelná.
Z výše uvedených důvodů považujeme za jedinou možnou cestu pozitivního, pokrokového a na imperialismu nezávislého řešení obrat doleva, směrem k zastavení neoliberálních procesů, omezení a postupné destrukci moci oligarchie a byrokracie, zapojení proletariátu do kontroly a rozhodování zejména ve státních podnicích (nejen), obecně v hospodářství, výrazné změny ve státní správě a samosprávě, v posílení politické moci proletariátu a lidových vrstev. Jeho programem by mělo být zrušení státního kapitalismu a jeho státu, institucí a začátek budování socialismu. Velká část současné vládnoucí třídy v Bělorusku k tomu jistě nebude ochotná. Mělo by proto být součástí přístupu pokrokových, vlasteneckých organizací. Z nich je však většina zdiskreditována spoluprací s Lukašenkem a jeho oligarchií. Iniciativa však může vzejít také z řad proletariátu a dalších obyčejných lidí, malých organizací, částí stran a odborů, jež mohou například vyzvat prezidenta k organizování setkání ve výrobních a jiných podnicích, kde mu bude představen a projednán zmíněný program. Dále by mohla spočívat v zapojení těchto lidí, odborových a dalších pokrokových organizací do vysvětlování hrozeb, pozic a alternativ mezi lidmi, organizování kroků na obranu země před imperialismem v rámci lidové aktivity a kontroly, uskutečňování, bude-li politicky a bezpečnostně možné, protidemonstrací a shromáždění ve vztahu k aktivitám opozičních sil atd. Základem by však měly být kroky a aktivity na pracovištích, v různých místech, samosprávách a organizacích země.
Bělorusko je v současnosti bezprostředně ohroženo několika hrozbami. Tou největší je ovládnutí země západním imperialismem a následný sociálně-ekonomický a politický pád jejich obyvatel do naprosté závislosti a sklízení všech plodů klasického liberálního kapitalismu. Příklad Ukrajiny je známý, byť v Bělorusku snad bezprostředně nehrozí fašizoidní režim. V oblasti životní úrovně by však šoková terapie byla pravděpodobně mnohem hrozivější – rozdíl mezi životní úrovní předpřevratové Ukrajiny a nynějšího Běloruska je zásadní. Potlačit demonstrace pouze silovými prostředky by jednak ještě více odcizilo Lukašenkovi další skupiny lidí, jednak by nevyřešilo základní rozpor, jenž by jako bumerang podobné problémy v blízké době vrátil. Tentokrát zřejmě s minimální šanci na pozitivní vyústění. Volání po ruském vpádu naprosto ignoruje roli ruského imperialismu také v běloruské krizi, ruská vojska by se navíc v tomto ohledu na rozdíl od Ukrajiny nepostavila proti fašistické hrozbě. Základní rozpor by tento scénář rovněž nevyřešil, pravděpodobně by znamenal po ovládnutí běloruského hospodářství jen mírnější pád životní úrovně lidí, vedle toho jinou, byť zřejmě menší závislost na zahraničním imperialismu. Hledat v této cestě menší zlo považujeme za určitý výraz zoufalství, beznaděje, krize komunistického a dělnického hnutí. Tento případný krok bez prokazatelného souhlasu velké části běloruského lidu odmítáme. Preferujeme vyřešení běloruské krize vlastními silami země, bez zasahování zahraničního imperialismu, cestou demontáže oligarchického režimu a jeho změny směrem k budování socialismu.
Z těchto důvodů odmítáme také lokajskou úlohu a aktivity české vlády, této reprezentantky polokolonie imperialistické EU, jakož i všech imperialistických sil z celého světa (z nejmenovaných zejména USA).
Redakce Dialogu