Úvod redakce: Na konci června zaslal doc. Zdeněk Košťál, náš soudruh a spolupracovník, redakci Kominternet-Dialogu k posouzení a případnému využití svůj článek o válce SSSR s Finskem r. 1939-1940. Text jsme podrobně prostudovali a předkládáme ho našim čtenářům. Považujeme však za nutné připojit k němu několik poznámek.
Výklad historických souvislostí tzv. zimní války, jejích příčin, průběhu a následků, který je zaměřen především na politické a mocenské souvislosti, považujeme za pravdivý, přesný a přínosný. Plně se s ním ztotožňujeme. Můžeme jen doplnit, že i buržoazní zdroje včetně českého tisku hlavního proudu před více než deseti lety zveřejnily informaci o tom, že tehdejší Finsko válku záměrně vyprovokovalo, protože mělo od nacistů přislíben zisk rozsáhlých území v rámci připravované invaze do SSSR. Viz https://www.novinky.cz/zahranicni/clanek/archivy-finsko-valku-s-moskvou-vyprovokovalo-40104170
Dlužno dodat, že pár let poté se objevily další informace odvolávající se na archivní prameny, jež dokonce opět pronikly na české weby hlavního proudu, byť tradičně velmi rychle a jistě účelově zapadly. Dokazovaly, že Finsko dostávalo od nacistického Německa ústní záruky vojenské a další pomoci ještě před konfliktem a bylo motivováno k tomu, aby nepřistoupilo na nabídky SSSR. Příznačné je, že tyto zprávy jednoduše nelze na internetu dohledat. Pokud by laskavý čtenář disponoval zdrojem těchto faktů, budeme rádi za jejich zaslání.
Zmíněné údaje do značné míry potvrzuje výstava ruských a běloruských archivů k tématu vývoje v předvečer Velké vlastenecké války (22. 6. 1941), která byla otevřena v loňském roce a zpřístupněna také na webových stránkách. Obsahuje oskenované archivní dokumenty v ruštině s částečnými překlady do anglického jazyka. K tématu tzv. zimní války je naleznete zde https://nakanune.rusarchives.ru/en/soviet-finnish-talks-october-november-1939 a zde https://nakanune.rusarchives.ru/en/winter-war-finland-and-its-outcome-november-1939-may-1940
Rádi bychom vyjádřili své stanovisko k analogiím mezi sovětsko-finskou válkou a současnou válkou na Ukrajině. Máme konkrétně na mysli autorovu větu: „Jistě, může být namítnuto, že každá analogie kulhá, s čímž lze obecně souhlasit. Ale neplatí to vždy zcela absolutně, jak to potvrzuje daný příklad.“ Mimochodem hlavní buržoazní média nejen v ČR tyto dva konflikty zcela absolutně srovnávají.
Mezi oběma konflikty spatřujeme dílčí analogie, ve své podstatě se však jedná o odlišné války. Mezi dílčí analogie náleží fašizoidní charakter Finska a fašizoidní charakter Ukrajiny (byť zřejmě více než Finska – samozřejmě ve zcela jiných podmínkách – a stále narůstajícím způsobem), jeho spojenectví s historicky i momentálně nejagresivnějšími imperialistickými zeměmi (Německo, ale také Velká Británie a Francie, jakkoliv je nechceme vnitropoliticky srovnávat v případě Finska, USA a NATO v případě Ukrajiny). Určitou podobnost je možno vidět i v rovině národního ohrožení fašismem na sovětském území, které spočívalo v tužbách Finska ovládnout rozlehlá sovětská území, obývaných rozličnými národy a národnostmi. Ostatně po přepadení SSSR nacistickým Německem r. 1941 se Finsko těchto území skutečně zmocnilo a mělo na svědomí odesílání tisíců zajatých rudoarmějců, komunistů, židů a dalších národů do Německa, kde skončili smrtí ve vyhlazovacích táborech.
Jaké jsou ony zásadní, podstatné rozdíly mezi oběma konflikty? Sovětský svaz byl zemí budující socialismus, ve které vládla většina společnosti. Současné Rusko je oligarchickým, kapitalistickým a pravděpodobně i imperialistickým státem, kde je většina společnosti ovládána a pokrokové hnutí je utlačováno. Válka je součástí meziimperialistického soupeření, které v posledních dobách přerůstá stále častěji v otevřené války. Patrné je to z postupu ruského státního a soukromého kapitálu zejména v postsovětském prostoru posledních desetiletí, z praxe ruského vedení nejen od Majdanu r. 2014. Rovněž ve vztahu k lidovým republikám Donbasu (v r. 2014 svým charakterem minimálně částečně lidovými byly), ukrajinskému vedení, ale také z dílčích cílů války, jak se jeví po jejím začátku (např. ovládnutí pobřeží Azovského moře), čteme imperialistické zájmy Ruska. Ve srovnání s tím byly pokusy SSSR dohodnout se s Finskem snahou oddálit další útok mezinárodního imperialismu proti zemi Sovětů, připravit se na něj. Nakonec tzv. zimní válka byla dílem útoku spojené fašistické i formálně demokratické buržoazie, která proti Sovětskému svazu ukula brutální zbraň německého a s ním spojeného fašismu. Toto spojenectví se SSSR podařilo právě v letech 1939-1940 diplomaticky i vojensky odrazit, otupit a narušit, načež se agresivní a militantní německý fašismus vrhnul po krku jednomu ze svých tvůrců – západoevropskému kapitálu, kterému nakonec ve stádiu vážného ohrožení vlastního panství a zejména pod mohutným tlakem zdola nezbylo nic jiného než se s první zemí socialismu načas spojit.
Uzavřeme redakční úvod popisem příkladu dílčí shody a fundamentálního rozdílu mezi oběma válkami, jenž tolik mate vědomí i všem poctivým, ale nedostatečně dialekticky uvažujícím lidem. Válka na současné Ukrajině nese jisté prvky národně obranného (resp. osvobozujícího) boje, tedy prvky pokrokové, a to v případě obrany lidí žijících zejména na Donbase. Zde vidíme dílčí shodu s tzv. zimní válkou. Avšak zároveň a v celkovém vyjádření, souvislostech, poměru sil, praxi i potenciálu vyústění a dlouhodobějších následků je válkou imperialistickou. Podobně hodnotil V. I. Lenin válku Srbska proti Rakousku-Uhersku v době první světové války. Jak s tímto složitým rozporem naložit, je otázkou pro současné revoluční hnutí. Žel to je zřejmě v nejhorším rozpoložení od časů svého vzniku.
Redakce Kominternet-Dialogu
V situaci, kdy začala druhá světová válka a zostřila se mezinárodní situace, vyvstal naléhavý úkol zabezpečení severozápadních hranic SSSR, neboť zde existovalo nebezpečí, že kterékoliv z nepřátelských, imperialistických seskupení využije území kapitalistického Finska jako výchozího nástupiště k agresi proti SSSR.
Bylo to dáno i stále větším sbližováním Finska s imperialistickými mocnostmi – nejen Německem, ale i Velkou Británií a USA. Zvláště nebezpečnou byla narůstající spolupráce mezi reakčními finskými a německými vládnoucími kruhy. V létě 1939 navštívil Finsko náčelník německého generálního štábu Halder, aby se seznámil s průběhem vojenských příprav finské armády. Přitom projevil zvlášť velký zájem o leningradský a murmanský strategický směr.
Později napsal Urho Kekkonen (od r. 1956 prezidentem Finska, v letech 1936 až 1937 ministrem spravedlnosti, 1937 – 1939 ministrem vnitra, 1944 – 1946 opět ministrem spravedlnosti, 1948 – 1950 předsedou finského parlamentu, 1950 – 1956 s menšími pauzami předsedou vlády aj. – Z. K.): „Koncem třicátých let padl na naši zem Hitlerův stín; finská společnost jako celek nemůže popřít, že se k tomu stavěla dosti blahosklonně.“
Finská politická reakce byla v té době zaslepena nacionalistickými idejemi „Velkofinska“, jež mělo být vytvořeno na úkor sovětského území. Kdy se mělo realizovat za pomoci imperialistických velmocí. Pher Svinhufvud, který byl v letech1931 – 1937 prezidentem Finska prohlásil: „Každý nepřítel Ruska musí být vždy přítelem Finska.“ Tak na válečné přípravy vydala finská vláda přes čtvrtinu finského státního rozpočtu. Tyto přípravy se konaly za pomoci imperialistických států. Jenom z Anglie byly do Finska v letech 1935 – 1938 poslány zbraně, bojová technika a střelivo za 222 milionů finských marek, tedy 36 % veškerého britského vývozu válečného materiálu.
Do začátku roku 1939 byla za pomoci německých odborníků zřízena ve Finsku letiště, schopná přijmout desetkrát více letadel, než jich mělo finské letectvo. Vojenští instruktoři z Německa a Anglie řídili na základě tajných dohod výcvik finského velitelského sboru a dohlíželi na stavbu a vybavování vojenských opevnění poblíž sovětských hranic. Na Karelské šíji, 32 kilometrů od Leningradu, dokončovalo Finsko za pomoci zahraničních odborníků stavbu a vybavování opevnění známých jako Mannerheimova linie. Vedla od Finského zálivu k Ladožskému jezeru a měla tři pásma, sahající do hloubky téměř 90 kilometrů, kdy zde vedle 670 pevnůstek byly vytvořeny protitankové překážky v délce 136 kilometrů atd. Mannerheimova linie sloužila jako opěrná čára vedení války. Tak ve dnech 7. až 13. srpna 1939 byly na Karelské šíji uspořádány největší vojenské manévry v dějinách Finska.
Protože sovětská vláda považovala vojenské přípravy na svých hranicích v bezprostřední blízkosti Leningradu za nebezpečné, pokoušela se mnohokrát o zlepšení vztahů, ale marně. Sovětská vláda rozhodla, aby se pro případ provokace finské reakce, připravil plán činnosti okruhu, podle něhož měla sovětská vojska v případě agresivních akcí finské armády, zasadit jí rozhodující protiúder.
Z podnětu sovětské vlády se v říjnu a listopadu 1939 konalo mezi SSSR a Finskem jednání o problémech vzájemné bezpečnosti. Finská vláda zde neprojevila snahu najít nějaké konstruktivní, vzájemně výhodné řešení. Odmítla sovětský návrh, aby se jednalo o možnosti posunu sovětsko-finské hranice na Karelské šíji o několik desítek kilometrů na sever od Leningradu. Náhradou za území, které by připadlo Sovětskému svazu (2 761 km2), byla sovětská vláda ochotna postoupit Finsku dvojnásob velké území (5 529 km2) v sovětské Karélii. Sovětská vláda zároveň navrhla dohodu, podle níž by byl SSSR pronajat poloostrov Hanko k vybudování námořní vojenské základny, jež by v zájmu SSSR a Finska chránila vstup do Finského zálivu. Kromě toho SSSR projevil ochotu posílit záruky, obsažené v sovětsko-finské smlouvě o neútočení z roku 1932.“ (Druhá světová válka 1939-1945, sv. 3, Začátek války. Příprava agrese proti SSSR, Naše vojsko, 1978 s. 345)
Přesto se finská vláda na uzavřené dohody neorientovala, a tak jednání ztroskotalo. Zásadní vliv na tento negativní přístup, rozbití jednání se Sovětským svazem, podstatným způsobem ovlivnily od samotného počátku vládnoucí kruhy nejen fašistického Německa, ale i Anglie, Francie a USA. Finové byli přesvědčováni, že se nemusí Sovětského svazu bát, že „mohou jít směle do války“. „Finové válkou jenom získají,“ řekl jeden německý diplomat vůdci fašistického hnutí ve Finsku, Karlo Karesovi. V případě nezdaru, ujišťoval jej diplomat, že si Finsko v případě nezdaru „za pomoci Německa později vynahradí eventuální územní ztráty.“ Americký ministr vnitra Harold Ickes si do zápisníku poznamenal, že „aristokratické a finanční kruhy Anglie a Francie využívají Finska k tomu, aby způsobily Rusku co nejvíce škody.“ (Tamtéž, s. 344 – 345)
Z Helsink a mnoha dalších měst, tak jako i z Karelské šíje bylo evakuováno obyvatelstvo. Začala všeobecná mobilizace a vojska se rozvinula podél sovětských hranic. Člen zahraničního výboru parlamentu Carl Frietsch, který koncem října 1939 objížděl vojska rozmístěná na Karelské šíji, dospěl ke zcela jednoznačnému závěru: „Finsko je na válku připraveno.“
Negativní militaristická a nacionalistická propaganda šířená z vládních kruhů, intenzivně zapůsobila na jednotky finské armády, které byly vysunuty až k hranicím Sovětského svazu. Tak došlo k tomu, že finské dělostřelectvo 26. listopadu 1939 ostřelovalo sovětská vojska u Leningradu. Na sovětské straně byli mrtví a ranění. Sovětská vláda již ten den vybídla finskou vládu, aby ihned stáhla svá vojska 20 – 25 kilometrů od hranic Karelské šíje a zabránila tak případnému opakovaní provokací. Finsko na to reagovalo požadavkem, aby byla na stejnou vzdálenost stažena i sovětská vojska, což by znamenalo zbavit Leningrad jakékoliv ochrany. Mezitím ozbrojené provokace Finska pokračovaly. 28. listopadu byla sovětská vláda nucena finské vládě prohlásit, že ruší smlouvu o neútočení. Druhý den … nařídila „okamžitě mařit eventuální další výpady finských militaristů“.
Výpady na sovětské území neustávaly. Sovětské vládě nezbylo než vydat 30. listopadu 1939, vojskům Leningradského vojenského okruhu rozkaz, aby se postavila agresivní finské soldatesce na odpor. Tento finsko-sovětský konflikt oživil naděje Anglie, Francie a USA na možnost střetnutí Sovětského svazu s Německem a odhalil jejich úmysl připojit se ke společnému tažení imperialistických států proti SSSR. Proto ne náhodou napsal list New York Post, 30. prosince 1939, že finsko-sovětský válečný konflikt „můžeme docela dobře vést k vytvoření jednotné fronty proti Sovětskému svazu.“ (Tamtéž, s. 346)
Válečné plány Finska počítaly s podporou uvedených imperialistických velmocí, slovy tehdejšího finského ministra obrany Juho Niukkanena, který napsal, že „Finsko nikdy nepůjde proti žádné velmoci.“ Finské velení mělo přitom v úmyslu poutat hlavní síly sovětských vojsk na uvedené Mennerheimově linii, vyčerpat je a později, až mu budou poslána na pomoc vojska a zbraně, přenést bojovou činnost na území Sovětského svazu. V souladu s tímto plánem soustředilo finské velení své hlavní síly na Karelské šíji (leningradský směr). Zde bylo rozmístěno 7 z 15 pěších divizí, 4 pěší a jedna jezdecká brigáda, jakož i posilové jednotky atd.
Sovětským vojákům, jež přešli 30. listopadu 1939 do útoku, bylo uloženo zahnat nepřítele od Leningradu, zajistit bezpečnost státních hranic v Karélii a Murmanské oblasti a tím přimět kapitalistické Finsko, aby upustilo od provokací proti SSSR.
… První etapa bojové činnosti trvala do 10. února 1940, kdy se se projevila nedostatečná připravenost sovětských vojsk k bojové činnosti v zalesněném a bažinatém terénu, při 40-45 stupních mrazu a vysoké sněhové pokrývce, jak zdolávat hustě zaminovaný terén, mohutná železobetonová opevnění atd. 11. února začala druhá, závěrečná etapa tohoto ozbrojeného konfliktu, dle nového plánu operace, schváleného velitelstvím severozápadního frontu, podle něhož měla sovětská vojska rozdrtit hlavní síly finské armády na Karelské šíji, kdy hromadné nasazení sil a prostředků na rozhodujícím směru umožnilo rychlou porážku nepřítele.
Přestože finské vedení doplňovalo své jednotky lidmi, a také ze zahraničí dodávanými zbraněmi, střelivem a jiným válečným materiálem a finská vláda byla neustále pod tlakem, naléháním Anglie, USA a Francie, aby pokračovala ve válce, si toto velení uvědomovalo kritickou situaci a přistoupilo na návrh SSSR k zahájení mírových jednání. Dne 12. března 1940 byla mezi SSSR a Finskem uzavřena mírová smlouva, podle níž se vojenské akce 13. března ve 12 hodin zastavovaly.
Pokud jde o vojenskou pomoc západních velmocí, vyšlo později najevo, že předaly Finsku 350 letadel, 500 děl, přes 6000 kulometů, asi 100 000 pušek, 650 000 ručních granátů, 2,5 miliónu dělostřeleckých nábojů a 160 miliónů nábojů do ručních zbraní, Ze Skandinávie, USA a dalších zemí přijelo do Finska 11 500 „dobrovolníků“. (Tamtéž, s. 347 – 349)
* * *
Severozápadní hranice SSSR se měly stát jedním z reálně možných nástupišť v připravované agresi vůči této zemi. V této věci bylo fašistické Německo s imperialistickou Anglií, Francií a USA na „jedné lodi“. Proto od samého začátku, ve víře, že Hitler napadne SSSR, tyto státy nejen trpěly a tolerovaly jeho nástup k moci (př. nereagovaly na obsazení Porůří, anšlus Rakouska, uzavřely Mnichovskou dohodu v říjnu 1938, a pomáhaly při jeho vyzbrojení!).
Dnes rovněž analogický blok imperialistických mocností (v NATO, dříve EHS a následně v EU) nejen pomohl Gorbačovovi, Jelcinovi a spol. v rozbití Sovětského svazu, ale od samého začátku, zvláště pak od roku 1998, začal s politikou bezohledného a zjevného obklíčení Ruska vojenskými základnami, při vtažení většiny (téměř všech) bývalých socialistických zemí, členů Varšavské smlouvy, do paktu NATO.
Jistě, může být namítnuto, že každá analogie kulhá s čímž lze obecně souhlasit. Ale neplatí to vždy zcela absolutně, jak to potvrzuje daný příklad.
Zdeněk Košťál, červen 2022