Komentovaný týden byl velmi bohatý na události. Na první pohled by se mohlo zdát, že spolu nesouvisí, že se prostě staly v rámci vlastního kontextu, ale skutečnost je úplně jiná: všechny jsou součástí základní dialektiky epochy, ve které žijeme, vyvěrají z ní, determinují je shodné vztahy. Žijeme v období imperialistické fáze kapitalismu (a to přesto, že ne všechny státy mohou být charakterizovány jako imperialistické na základě dosud nepřekonané Leninovy analýzy), kterou hlavně určuje rozpor dvou kapitálových center USA a Číny. Tento rozpor se následně nejzřetelněji materializuje ve válečném konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. Projevuje se však prakticky ve všem, co se odehrává na zeměkouli. Generální tajemník KS Řecka ve svém projevu minulý týden v Soluni správně uvedl, že EU je beranidlem USA a Rusko Číny. Polem jejich střetu je Ukrajina.
Minulý týden začal prohlášením vlády o rozhodnutí zastropovat ceny energií. Bylo by zbytečné čtenářům Kominternetu analyzovat, že tento krok je velmi výhodný pro producenty elektrického proudu, burzovní obchodníky, distributory a spekulanty všeho druhu. Důležitou otázkou je, proč vláda nedrží slovo. Vždyť na začátku tvrdila, že jakékoliv zastropování je „socialistické“, proti zásadám svobodného trhu a že trh řeší problémy vysokých cen automaticky. Interpretace, že jsou ve vládě hloupí lidé, neobstojí. Vláda změnila názor během pár dní několikrát od nezastropovat – zastropit podle našeho – udělat, co a jak chce EU. Z toho vyplývá, že v dané fázi kapitalistického vývoje nemohou vlády závislých zemí realizovat jakoukoliv vlastní politiku. Jsou ve vleku velkých kapitálových zájmů a jejich reprezentantů v podobě států nebo nadnárodních organizací. Jakékoliv proklamace o nutnosti realizovat prolidovou politiku a zároveň politiku ve prospěch „českých“ podniků v dané fázi je úplně mimo reál, jak vyplyne mnohem plastičtěji z následujících analyzovaných událostí.
Dalším momentem byla tisková konference prezidenta Ruské federace, který oznámil, že Rusko nevypíná tok plynu do Evropy z nějakých revanšistických důvodů. Popsal situaci s plynovodem vedoucím přes území Ukrajiny. Ujistil, že kapitál nemá vlast ani ideály, a že Gasprom pošle každému, kdo objedná a kolik si objedná, tedy i do zemí EU. Také vysvětlil, že oprava turbín plynovodu Nord Stream 1 neproběhla proto, že kompetentní firmy sídlí v zemích, které na základě vyhlášeného protiruského embarga nepřistoupily k opravě. Zde je třeba odpovědět na několik lapidárních otázek: Proč naše vláda nechce ruský plyn, když máme nedostatek? Proč nezajistila plyn (třeba jinde), když bylo zřejmé, že konflikt s Ruskem eskaluje? Proč plyn neobjedná, když Gasprom prodává? Opět vynecháme informace o přeposílání plynu přes německé distributory apod. a rovnou odpovíme, že nedostatek plynu v Evropě je velmi výhodný pro KAŽDÉHO, kdo s plynem obchoduje. Zvyšující se cena zajišťuje pohádkové zisky rozhodně vítané v době hluboké kapitalistické krize. Ani ostatní potencionální dodavatelé plynu (norské nebo americké firmy) se nehrnou Evropě pomoci. I jim zvýšená poptávka po plynu, vysoké ceny a neklid na trhu hraje do karet. Pak je pochopitelné, že americkým firmám posílily pozice na trhu s plynem. Naše vláda je tedy i zde ve vleku zájmu velkého kapitálu. Možnost změnit názor, jít vlastní cestou je i zde nereálné řešení (v rámci kapitalismu).
V našich zemích neočekávanou a výjimečnou událostí byla demonstrace organizovaná KSČM na Václavském náměstí v sobotu 17. 9. V porovnání s posledními dvěma desítkami let byl počet několika stovek, nebo i dvou tisíc lidí, jak uvádějí některé zdroje, hlásících se ke KSČM opravdu neočekávaný a precedentní. Odráží to skutečnost, že současná ekonomická, politická i sociální situace je alarmující. Lidé mají obavy o svoji budoucnost, mají strach, jak budou nadále zvládat nebo případně už dnes situaci nezvládají. Snaží se tedy v politické aréně uplatnit svá práva na důstojný život. Nebojí se jít do ulice, postavit se za svoje právo, požadovat jeho řešení. To je rozhodně posun v uvědomění lidí. Postup KSČM však vyvolává řadu otázek: Co se změnilo, že strana, jejíž představitelé a většina členů systematicky potlačovaly jakékoliv snahy vystoupit veřejně s marxistickými, revolučními, dělnickými požadavky, najednou shledává demonstraci účelným prostředkem? Její členové buď byli vytlačeni na okraj strany, nebo úplně mimo její rámec v případě použití rudých vlajek, symbolů komunistického a dělnického hnutí, v případě vystupování s jasnými marxistickými revolučními názory. Byl prosazován přístup dialogu s buržoazií a jejími stranami; argumentováno bylo neupozorňováním na sebe, neriskováním „existence“ strany, potřebou dialogu, přínosností mírných ústupků ze strany buržoazie apod. Tato politika stranu vyvedla mimo parlament, totálně destruovala členskou základnu. Obáváme se, že se za nespokojenost lidí, disciplínu hrstky věrných členů schovává ctižádost některých jedinců uspokojit vlastní ambice, dostat se do parlamentů, mít dobře placené posty, ukojit ego vlastní důležitosti, mít se fajn. Nespokojenost lidí je k tomu momentálně vhodná nástupní plocha.
Projev Kateřiny Konečné obsahoval mnoho, s čím je možné souhlasit. Např. vysvětlení, jak je obchodováno s energií, že život lidí je ekonomicky a sociálně mnohdy neúnosný, že chceme mír. Ale ani jednou nezaznělo slovo pracující, nebo snad dokonce dělník. Ani jednou nebylo použito slovo socialismus nebo vůbec možnost mířit tímto směrem. Nebyla byť jednou zmíněná možnost vystoupení z NATO nebo EU. Vina na energetické chudobě byla přičítána výhradně Fialově kabinetu. V jedné větě, kdy Konečná vyzývala k volbě kandidátů KSČM, hodila (správně) do jednoho pytle všechny buržoazní strany. Konstantně bylo operováno s občany a českými podniky. Pokud by měla být určena stranická příslušnost mluvčí, aniž bychom věděli, že jde o K.K., netrefili bychom ani tzv. levou stranu politického spektra. Je to další známa, že představitelé KSČM chtějí zůstat součástí vládnoucího statu quo, že se chtějí mít podíl z přerozdělování kapitalistického zisku. Otázkou zůstává také, jak věřit političce, která opakovaně hlasovala pro protilidové zákony na půdě evropského parlamentu, prosazovala svým hlasováním zájmy NATO a nezpochybňuje naši účast v imperialistických uskupeních EU a NATO.
Není to pro nás nic nového. Např. velmi podobně zneužila řecká Syriza nevoli lidí v prvních letech memoranda uvaleného na Řecko. Dokázala mobilizovat a přesvědčit ohromné masy lidí (nesrovnatelně větší než pár tisícovek na Václaváku), a když byli lidé připraveni postavit se proti zájmům mezinárodního kapitálu, podtrhla jim koberec pod nohama s elegancí vlastní „moderní levici“; dala za pravdu reprezentantům kapitálu a uvrhla lidové vrstvy dosud nepřekonané bídy (i přes formální ukončení memoranda letos v srpnu je situace v Řecku neutěšená).
Do vlastních řad třeba říci, že neexistence akce schopné marxistické, revoluční strany pracujících, která by měla vliv na pracovištích a v odborech, vzdaluje pracující České republiky od možnosti zlepšit svou životní úroveň, a oddaluje je od perspektivy kvalitativních společensko-ekonomických změn.
V pondělí předstoupil před občany premiér ČR Fiala, aby předvedl další z cvičení stylu „dřevěný panák“. Ale ani jeho vystoupení není možné pro zlehčení situace hodnotit jako komické nebo bezvýznamné. Přesto, že nesdělil nic zásadního a pouze se snažil chlácholit, že vláda je připravená na zimu, že máme plyn, energii, zastřešené ceny a že musíme chápat složitou situaci, jeho vystoupení má politickou hodnotu. Fiala a jeho kabinet si dobře uvědomují, že občané, pracující, lidové vrstvy jsou ve varu, že volby jsou na spadnutí (v době editace článku probíhají). Je jim jasné, ať už si to uvědomují přímo nebo ne, že jejich jediným reálným nebezpečím je lid. Právě proto se opakovaně Fiala snaží komunikovat s veřejností a přesvědčit, že je vše pod kontrolou.
Nevynecháme ani další událost minulého týdne, kterou je pohřeb anglické královny. Opět se na dění kolem něho podíváme z poněkud odlišné perspektivy. U rakve královny se utvořila fronta, ve které se čekalo i 24 hodin. Miliony lidí sledovaly mnohahodinový pohřeb Alžběty II. v přímém přenosu, statisíce, možná miliony byly v ulicích Londýna. Lidé zveřejňovali na sociálních sítích milióny fotek veselé „babči“ zároveň elegantní, moudré, klidné, laskavé, nedotknutelné, téměř pohádkové panovnice bez poskvrnky jako nakonec každá modla.
Přiznejme si, že se často stává marxistickým analytikům, že chápou chování jednotlivců a mas jako velmi jednoduchou zákonitost na principu binárního vztahu 0 nebo 1, ano – ne. Často se setkáme i s názorem, že bude-li hůř, tím více lidí bude mířit k revolučnímu pólu společenské vůle. Ano, lidské chování na úrovni jednotlivce, skupiny, society, vrstvy, třídy i celku má své zákonitosti. To bylo mnohokrát doloženo nejrůznějšími vědeckými výzkumy, ale lidské uvažování a chování není přímočaré. Analogické podněty mohou vyvolat různé reakce. Studium lidského chování je nutné a není méně důležité než studium kapitalistických výrobních vztahů. Nad výzkumy současné kulturní antropologie, behaviorálních věd, psychologie, vývojové biologie, kognitivních věd nemůžeme mávat rukou. Nedokážeme úplně přesně analyzovat, proč je královna tak oblíbená. Určitě budou hrát roli pocity potřeby cítit sounáležitost, věřit, že existuje někdo, kdo nám rozumí, zastane se nás, a kdyby nebyl tak dokonalý, byl by prostě jedním z nás. Tento image královny a celé rodiny je léta systematicky budován samotnou britskou buržoazií a rozhodně přesvědčení, že monarchie se svým kapitalistickými vztahy je vhodný model a pokud zrovna neposkytuje vhodné podmínky k životu všem, mohlo by to tak být a panovník-panovnice rozhodně usilují tímto směrem. Tento nekritický vztah ke královně je rozhodně limitující pro dělnické hnutí v Anglii. Britští komunisté si jsou toho vědomi, jak vyplývá z jejich prohlášení v souvislosti se smrtí zmíněné dámy.
Na závěr poznamenejme, že snahy prezentovat některé představitele socialistických zemí (nejtypičtěji KLDR) jako budující pomník vlastní osoby, jako ty, kteří nestrpí lidovou kritiku, což dokládá jejich tiranské sklony a diktátorské postavení, jsou vedle cirkusu kolem pohřbu anglické královny bezpředmětné.
Sounáležitost s imperiální, feudální, mytologickou, hrdinskou (odkazy na 2. svět. válku) stránku Británie je velmi žádaný pocit v době hluboké kapitalistické krize.
Ve středu 21. září byla v Rusku vyhlášena částečná mobilizace. Došlo k další eskalaci válečných střetů na Ukrajině. Je zřejmé, že v rámci speciální operace nebylo dosaženo vytyčených cílů a dost pravděpodobně ani nemůže nikdy být. Nebezpečí šíření válečného konfliktu je velmi aktuální, počty lidí, kteří ztratili život, museli opustit své domovy, potýkají se s potravinovou krizí, nedostává se jim lékařské a sociální péče, narůstá geometrickou řadou. Na obou stranách konfliktu, na všech stranách konfliktu dochází pouze k bobtnání a šíření nacionalistických nálad. Válka, která nemíří proti kapitalismu, proti fašismu má vždy takový efekt. Nemůže přinést spravedlivý výsledek, nemůže přinést vítězství nikomu. Ať dopadne jakkoliv a kdykoliv, opět beze změny společensko-ekonomického řádu to bude pouze prodloužení kapitalistické agónie.
V takové situaci se schyluje ke komunálním a v některých regionech k senátním volbám.[*]) Situace ve volební aréně dokonale odráží indoimperialistické vztahy a antagonismy a totální chaos v uvědomění lidí. Vládnoucí uskupení jsou v pohodě a věří v sílu klientských vztahů ve velkých a menších obcích. Opozice je v pohodě, protože počítá s nespokojeností občanů. Malá a různá rádoby alternativní uskupení jsou v pohodě, protože počítají s tím, že lidé budou volit neokoukané, nepoužité, nekompromitované osoby. Občan se rozhlíží a ani nehledá, koho volit, naopak se snaží najít zdůvodnění pro svoji volbu, kterou směřují různé pocity od revanše až po totální nezájem voleb se účastnit. Výsledek tak jako tak bude NÁHODNÝM losem z osudí prosystémových matesů. Dostanou-li prostor „alternativci“, možná to velká uskupení trochu zarazí, ale následně je svojí ekonomickou vahou a politickou zkušeností zmanipulují „k obrazu svému“. Je třeba počítat spíše s menší účastí občanů ve volbách.
Opět a znovu: absence komunistického, revolučního hnutí s reálným vlivem mezi pracujícími, na pracovištích, v odborech představuje pro pracující velký hendikep. V nedávných článcích jsme psali o komunistických starostech a starostkách např. v Rakousku nebo Řecku. Něčeho takového se česká buržoazie ve volbách 2022 nemusí obávat.
Další událost, která k sobě přitáhla světovou pozornost je smrt mladé Peršanky Mahsy Amini, která si předpisově nenasadila povinný hijab. V Iránu to vyvolalo ohromnou vlnu protestů, v nichž hlavní roli mají ženy. Tato událost je opět prezentována velmi zjednodušeně, vytržená ze souvislostí regionu a dané země. Zastánci svobodné volby nenosit hijab mají i v tomto případě velmi výběrovou citlivost ignorujíce mnohem konzervativnější zákony, zákazy a restrikce namířené proti svobodám žen v zemích Arabského poloostrova. Možná souvislost se změnami v Iránu má prohlášení Izraele, že aktuálně uvažuje o uznání státu Palestina, byť by se dnes jednalo v podstatě o uznání ostrůvků palestinského osídlení na západním břehu, kdy palestinský stát připomíná díry v ementálu spíš než konzistentní zemi. Tomuto tématu (Irán, Izrael-Palestina) se budeme v těchto dnech intenzivně věnovat, abychom byli schopni přinést hlubší, dialektickou analýzu.
Na závěr shrňme, že události minulého týdne velmi plasticky a výmluvně zobrazují, že samostatná, nezávislá politika podporující malou část třeba národní buržoazie a zároveň prolidová, je naprosto nereálná v dané vývojové fázi. Ukazuje, že rádoby logické, tzv. zdravorozumové proklamace některých levicových politiků, mluvčích a mluvků o tom, že my dokážeme vyjednat plyn s Putinem, dokážeme zajistit lacinou energii, zabezpečit mír a dobré vztahy se všemi, jsou v lepším případě dobré nápady pro nějakou strategickou deskovku na dlouhé zimní večery. Pro pracující, pro lidové vrstvy jsou zavádějící, nebezpečné a jejich podpora rozhodně nevede ke zlepšení životních podmínek, k zajištění lidských práv.
Bezvýchodnost kapitalistické šlamastiky dnešních dnů naopak vyzdvihuje aktuálnost socialistické cesty, změny ve výrobních vztazích, ve vlastnictví výrobních prostředků směrem k lidovým vrstvám, cesty k socialismu. Ta není možná bez revoluční dělnické, skutečně komunistické strany, která bude faktickým akčním i myšlenkovým předvojem, není možná bez organizovaných pracujících v revolučních odborech.
Je nám líto, že dospíváme k zákonitostem, které se prokázaly jako pravdivé již před sto lety. Dodejme, že kdo se nepoučil z historie, musí si ji zopakovat.
[*] V době editace článku volby probíhají a právě teď, když článek pročítáte, už je po nich. Posuďte tedy, jak jsme odhadli jejich výsledek.
Připravila redakce KOMINTERNet-Dialogu.
Uzávěrka 22. 9. 2022 ve 20:00.