Na přelomu července a srpna letošního roku došlo k zatím největšímu zaznamenanému lesnímu požáru v historii České (potažmo i Československé) republiky. Požár trval zhruba 3 týdny a zasáhl zhruba 1060 hektarů v prostoru Národního parku České Švýcarsko s přesahem i do sousedního Německa. Do likvidace ohně se zapojilo postupně na 6000 hasičů (profesionálních a dobrovolných), 400 kusů techniky, včetně helikoptér a letadel ze zahraniční pomoci (Itálie, Švédsko, Slovensko, Polsko a Německo). Při likvidaci pomáhaly i další složky integrovaného záchranného systému a státní správy. V důsledku požáru došlo k evakuaci cca 500 lidí a poškození i obytných domů. Jenom odhad nákladů na zásah činil 300 milionů korun. Vláda schválila poskytnutí mimořádných prostředků pro pokrytí nákladů při zásahu v Hřensku. Suma 225 milionů korun zahrnuje odměny pro hasiče, dobrovolné hasiče, ale také peníze pro Ústecký kraj či Zdravotnickou záchrannou službu hlavního města Prahy. Odhad škod pro místní podnikatele živené především turistickým ruchem je kolem 150 milionů. Pro zatím nevyčíslitelné jsou škody na ekosystémech lokality. Odhaduje se také uvolnění až 150 kilotun CO2 do ovzduší. Takto rozsáhlý požár ohrožující mimo jiné životy obyvatel v hustě zalidněné kulturní krajině České republiky vyvolává řadu otázek o smyslu existence velkoplošných bezzásahových území u nás vůbec. K přehodnocení úlohy národních parků vyzval již např. saský ministerský předseda.
Zastavme se u specifik požáru v Hřensku. Viníkem je pravděpodobně člověk. Už tím se popírá první z argumentů ekoteroristů, kteří požár vítají jakožto přirozený proces. Za přirozený přírodní proces můžeme považovat požáry způsobené bleskem, ale nikoliv nedbalostí turistů, provozem železnic či žhářstvím. Ostatně sama přirozenost požárů jakožto součást přírodních procesů má v našich podmínkách své úskalí. Nežijeme v rozsáhlých pláních severní Ameriky či Sibiře, kde rostou druhy nejen tolerující oheň, ale k svému životnímu cyklu ho dokonce vyžadující. V našich podmínkách nastává nezbytně konflikt mezi obyvateli krajiny a zastánci totální bezzásahovosti vnímající krajinu bez historické a kulturní souvislosti.
K rozsahu požáru v Hřensku výraznou měrou přispěli právě zastánci bezzásahovosti. K faktoru dlouhodobého sucha se přidalo obrovské množství paliva ponechaného bez zásahu v tamějších lesích. Jedná se především o jehličnaté (smrkové) souše z doby, kdy se správa Národního parku České Švýcarsko rozhodla vzdát boj s kůrovcem a ponechat mu volné pole působnosti. Aktivita v ostatních částech republiky dokonce trestná, ovšem pro správce spadající pod Ministerstvo životního prostředí běžná a beztrestná. Vzhledem k provázanosti procesů v krajině nelze striktně oddělit bezzásahová a zásahová území. Kůrovec tuto umělou hranici nezná a tak jeden státní subjekt ohrožuje svým počínáním hospodaření druhého státního podniku a soukromých a obecních majetků ve svém okolí. Člověk nemusí být velký génius, aby pochopil, že ležící suché dříví svým množstvím významně napomohlo k rozsahu požáru. Navíc zde značně ztěžovalo zásah hasičů, kdy zneprůchodňovalo terén. Na toto byla správa parku upozorňována místní samosprávou a hasiči, ale bohorovně ani přes varování nevyklidila ani lesní cesty.
Zatvrzelost pracovníků správy také komplikuje běžné preventivní výjezdy tamějších hasičů, kdy každý vjezd do parku je nutno byrokraticky projednávat. O tom, že pak hasičům může chybět dostatečná a aktuální znalost terénů, není pochyb. Ležící a tlející dříví je samozřejmě nezbytné pro život a vývoj řady dnes již chráněných druhů organismů. Rizikové je však jeho ponechání v takovémto množství navíc v lokalitě ohrožené suchem, kdy nedochází k tak rychlému tlení a rozpadu dřevní hmoty jako např. na Šumavě. Vtíravou otázkou také zůstává hospodaření státu, který dovolí takovéto plýtvání cennou surovinou. Při odhadovaném objemu cca 2 miliony m3 takto ponechaného dříví při kalkulaci zisku cca 1000 kč/m3 si obrázek o našich hospodářích v Praze dovede udělat každý jistě sám…
Bohužel to není první a ani poslední případ, kdy díky prosazování ideologie tzv. ochránců přírody došlo k ohrožení lidí a krajiny. V nedávné době např. lesníci na Šumavě neuspěli se žádostí pokácení deseti životu nebezpečných souší v blízkosti turistické trasy. Oblast je tedy vedena jako zakázaná, bez možnosti přístupu turistů. Protože při možném úrazu bude postihován vlastník či správce lesa a nikoliv ochranář, který zakázal pokácet nebezpečné stromy. K podivným praktikám správců NP České Švýcarsko v nedávné minulosti také patřilo dokonce odstřelování smrkových souší trhavinou…
Lesy jsou naše národní bohatství a hazardovat s ním v rozsahu, jaký požadují tvrdí zastánci bezzásahové linie, je šílenost. V nedávné době byl oživen pokus o vyhlášení národní parku Křivoklátsko a chráněné krajinné oblasti Krušné hory. Další desítky tisíc hektarů kulturních lesů a krajiny má být podobně postiženo a člověk z nich po tisíci letech opět vytlačen. Jen aby získali obrovskou laboratoř pro své pokusy a granty?
Rozumné hospodaření v krajině zajišťuje trvalé udržitelnou produkci a zároveň není nikdy v rozporu s ochranou přírody. Dřevo, jehož význam jako stavebního materiálu bude nadále stoupat, máme podle těchto odborníků neprodukovat u nás, ale dovážet přes půlku světa např. z nelegálních těžeb v Rusku či z Amazonských pralesů? Pokud připustíme těžbu v neobhospodařovaných lesích, získáme nanejvýše vlákninové nebo palivové dříví, kulatinu jen výjimečně. Bohužel už nyní se v našem kdysi vyspělém státě výrobou a spotřebou palivového dříví přibližujeme rozvojovým zemím Afriky. O dříve nevídaném vývozu nezpracované kulatiny a nedostatku vlastních zpracovatelských kapacit nemluvě.
Pro zdárný rozvoj naší společnosti v dobách probíhající klimatické změny je nezbytné zodpovědné hospodaření, a nikoliv defétistická bezzásahovost. Velkoplošná chráněná území musí sloužit celé společnosti, a nejen hrstce bláznivých pseudoekologů. K zajištění správného hospodaření je nezbytné sjednocení vlastnických poměrů nejen v lesích, ale v celé krajině. Musí docházet k aktivnímu souladu všech celospolečenských zájmů a ne k výraznému upřednostňování jednoho. Kapitalisticky hospodařící stát a hrstka jeho elit není schopna zajistit trvale udržitelný rozvoj. Toho lze dosáhnout pouze zodpovědným celospolečenským vlastnictvím půdy. V současné době dochází k devastaci zemědělského půdního fondu dokonce za přispívání a tichého souhlasu či absolutního nezájmu státu. Stát se svým nezájmem o zemědělskou a lesní půdu nestává ani tichým pozorovatelem postupného zhoršování životního prostředí. Spoléhá na to, že situaci vyřeší trh. Ano, vyřeší, a tak můžeme jednou žít jako nomádi na poušti.
Josef Podhájský
Zdroje:
Lesnická práce 9/2022