Přeložená verze článku publikovaného na atexnos.gr.
V posledních měsících došlo ve Venezuele k rychlému vývoji (psáno v roce 2016, pozn. red.). Od loňského prosincového volebního vítězství pravicově-reakční opozice až po nedávný atentát na armádního generála ve výslužbě jsme byli svědky řady událostí, které vedly k destabilizaci vlády Nicolase Madura. Osmnáct let od nástupu Huga Cháveze k moci, v roce 1998, se „Bolívarovská revoluce“ nebezpečně chvěje, zatímco konzervativní opozice je v protiútoku a řada vnějších činitelů (vláda USA, OAS atd.) se snaží zasahovat do vnitřních záležitostí země.
Krize ve Venezuele má dvě stránky: Na jedné straně vláda a její lidé čelí multidimenzionálnímu útoku imperialistických center, jejichž cílem je vyostřit situaci do takové míry, že případná (vnější) vojenská intervence by byla oprávněná. Útok na Venezuelu je třeba prozkoumat jako součást širšího rámce meziimperialistických, meziburžoazních rozporů a antagonismů, které – podporované americkou politikou – se odehrávají v Latinské Americe. Vyplývá to i z vývoje v Brazílii (7. největší ekonomika na světě), kde meziburžoazní konfrontace a skandály vyvolávající politické orgie vedly k rezignaci prezidentky Roussefové.
Na druhé straně krize ve Venezuele souvisí s povahou samotné „Bolívarské revoluce“, stejně jako s povahou a charakterem širších levicově progresivních hnutí, která se v Latinské Americe během posledních desetiletí objevila. Vyvstávají proto konkrétní otázky: Jaká je třídní povaha bolívarského procesu i jiných radikálních levicových hnutí v zemích jako je Bolívie? Jak tyto síly reagovaly na situaci chudoby a sociální bídy, kterou zde desítky let trvající pravicové vlády zanechaly? Kam toto radikální hnutí, které se objevilo v Latinské Americe na konci 20. století, politicky a ekonomicky vedlo?
Není pochyb o tom, že během posledních dvaceti let došlo v Latinské Americe k pozitivnímu sociálnímu a politickému vývoji; vývoj a změny, po nichž následovalo očekávání a naděje, že lidé tohoto utlačovaného kontinentu mohou přetrhnout své imperialistické řetězy. Ve stejnou dobu však po stejných změnách následovaly iluze o způsobu, jakým by se masová a lidová latinskoamerická hnutí mohla přiblížit k socialismu. Tyto iluze našly živnou půdu v období, kdy marxismus-leninismus, historický socialismus 20. století, čelil neúnavnému ideologickému útoku zastánců eurokomunistických a oportunistických myšlenek. Ideologická válka proti socialistické výstavbě v SSSR a východní Evropě šla bok po boku se vznikem „nové“ ideologie – takzvaného „Socialismu 21. století“. Tato teorie se stala základem pro hnutí jako Bolívarská revoluce Huga Chaveze, Moralesova vláda v Bolívii, autority Rafaela Correy v Equadoru a dalších sil v Latinské Americe.
Problém „Socialismu 21. století“ se skládá ze dvou základních problémů: Za prvé, navzdory tomu, že se objevil jako relativně nová teorie, je ve skutečnosti směsí starých, antimarxistických ideologií. Za druhé, tato teorie nesouvisí se socialismem (se skutečným marxisticko-leninským přístupem), ale s modifikovaným druhem sociální demokracie. Přestože se tato teorie intenzivně objevovala během nedávné globální kapitalistické krize (2007-2008), její ideologická koncepce byla započata v roce 1996 německým sociologem Heinzem Dieterichem.
Antimarxistický soubor principů vystupujících jako „revoluční“ teorie
Teorie tzv. „Socialismu 21. století“ sleduje ideologické koleje „eurokomunismu“ (demokratická cesta k socialismu). Jeho iluze a oportunismus však jdou ještě dál. Teorie začíná přiznáním, že kapitalismus i historický socialismus mají velký deficit demokracie a nedokázaly poskytnout řešení naléhavých problémů lidstva. Stručně řečeno, Dieterichova teorie klade rovnítko mezi velké úspěchy historického socialismu a kapitalistické barbarství. Teorie socialismu 21. století, podpořená idealistickým, antimarxistickým vnímáním dějin, navíc popírá historickou roli dělnické třídy jako revolučního subjektu a odmítá diktaturu proletariátu. Podle teorie „Socialismu 21. století“ není nutné kapitalismus svrhnout, a proto je řešením smíšená ekonomika, kde je povoleno soukromé vlastnictví ve výrobních prostředcích.
Sám Heinz Dieterich veřejně přiznal, že podle jeho teorie je jedinou schůdnou cestou k socialismu smíšená ekonomika se třemi „složkami“: stát, soukromá iniciativa a veřejný majetek ve formě družstev.
To je ten druh „socialismu“, o kterém mluví pan Dieterich! Nic víc a nic méně než teorie, která v sobě zahrnuje ideologické prvky eurokomunismu a sociální demokracie, proložené antineoliberální rétorikou. Teorie „Socialismu 21. století“ je docela vhodná pro buržoazii a autoritu monopolů, protože šíří iluze velké části dělnických lidových mas jak v Latinské Americe, tak v Evropě.
Antimarxistický ideologický rámec „Socialismu 21. století“ měl v posledních desetiletích obrovský vliv na latinskoamerická hnutí. V různých obměnách jej jako „alternativní model“ proti neoliberalismu přijala řada latinskoamerických vůdců: Hugo Chávez, Evo Morales, Rafael Correa, Lula da Silva atd. Přesněji řečeno, ve Venezuele byla „Bolívarská revoluce“ postavena na tzv. ideologický základ této teorie (H.Dieterich působil jako poradce prezidenta Cháveze) ve snaze pokročit směrem k širokému přerozdělování bohatství umožněním ekonomické aktivity soukromého kapitálu.
Dva hlavní kádry PSUV (Sjednocená socialistická strana Venezuely), Ali Rodrιguez Araque a Alberto Muller Rojas, objasnili povahu bolívarského socialismu ve své knize „Socialismus ve Venezuele a strana, která jej bude podporovat“. O „Bolívarské revoluci“ mimo jiné píší: „Je to proces, který neomezuje ekonomické svobody, protože antagonismus považuje za demokratický za předpokladu, že je jasný a nevede k vytváření oligopolů nebo monopolů“; „nedělá chybu, když se domnívá, že může být vnucena diktaturou proletariátu“. (Kniha vyšla v Řecku v edicích ΚΨΜ, Atény, 2009).
Ideologické odkazy, jako jsou výše uvedené, nám připomínají známé a prověřené sociálně-demokratické politiky v Evropě a Řecku. Socialismus „Bolívarské revoluce“ – navzdory svým nepochybně dobrým úmyslům – byl a stále zůstává jakýmsi tržním socialismem; populární reformní agenda v rámci kapitalistického systému a soukromého vlastnictví ve výrobních prostředcích. Jak účinný (pro masy) však může být takový experiment, který se snaží přiblížit socialismu prostřednictvím sociálních projektů, posilování družstev, znárodňování sektorů ekonomiky, aniž by se dotkl jádra problému? Jak účinný může být pro dělnickou třídu takový experiment, který se snaží urovnat historické a nepřekonatelné třídní rozdíly tím, že ponechá nedotčené soukromé vlastnictví ve výrobních prostředcích a umožní dominanci soukromého sektoru v ekonomice?
Předvídatelný vývoj
Nedávný vývoj ve Venezuele není překvapením. Vznikl jako důsledek trasy samotného bolívarského projektu. Venezuelská buržoazní třída – která má úzké vazby s monopolními zájmy USA – čekala na vhodnou příležitost, aby mohla zasáhnout. Hospodářská krize v zemi, politická korupce ve vládnoucí PSUV a různé nevýhody bolivariské autority vytvořily pro místní buržoazii ideální podmínky k destabilizaci Madurovy vlády.
Krize ve Venezuele odhaluje něco víc: Ukazuje nesprávné vnímání zásadního problému imperialismu, které existuje v kruzích latinskoamerické (a evropské) levice. Je to vnímání, které považuje skutečně existující nerovné vztahy mezi zeměmi Latinské Ameriky a USA za téměř výhradní důvod nedostatečného rozvoje latinskoamerických ekonomik. Proto se velké množství progresivních latinskoamerických hnutí (včetně „chavismu“) zaměřilo na tzv. antikoloniální, antiimperialistický boj a snížilo roli místní buržoazie. V rámci výše uvedeného vnímání byla buržoazní třída rozdělena („vlastenecká“ nebo „proimperialistická“) podle svého postoje k americkému imperialismu. To je rozhodně mylné vnímání, pokud odděluje vztahy závislosti a vzájemné závislosti existující v imperialistické pyramidě od boje za svržení kapitalistického způsobu výroby.
A co buržoazie? Národní buržoazie obecně není schopna udržovat důsledný boj proti imperialismu. Ukazuje, že se lidové revoluce bojí ještě více než útlaku a despotické nadvlády imperialismu, který drtí národnost, kazí vlastenecké cítění a kolonizuje ekonomiku.
Velká část buržoazie se otevřeně staví proti revoluci a od počátku se neváhá spojit s imperialismem a vlastníky půdy, aby bojovala proti lidem a uzavřela cestu k revoluci. […]
Když mluvíme o získání moci prostřednictvím volebního procesu, naše otázka je vždy stejná: Pokud lidové hnutí převezme vládu v zemi vítězstvím širokého lidového hlasování a v důsledku toho se rozhodne zahájit velké společenské transformace, které tvoří vítězný program, nepřišel by okamžitě do konfliktu s reakčními třídami této země?
– Ernesto Che Guevara, Kuba: Historická výjimka nebo předvoj v antikoloniálním boji?, Verde Olivo, 9. dubna 1961.
Závěr: Buď socialistická revoluce, nebo karikatura revoluce
Globální kapitalistická krize vyzdvihla Latinskou Ameriku jako pole meziimperialistických rozporů a antagonismů. V tomto rámci byly více než kdy jindy odhaleny slabiny řízení kapitalistického systému – což se ukázalo v mnoha zemích včetně Brazílie a Venezuely. Je jasné, že nikdo nemůže předvídat výsledek krize ve Venezuele. Nedávné události i celý bolívarský proces však dokazují, že tzv. „Socialismus 21. století“ je jen latinskoamerickou verzí eurokomunismu; teorie, která podporuje iluzi, že kapitalistický systém lze „humanizovat“ a řídit ve prospěch zájmů národů. Experimenty levicových, progresivních, sociálně demokratických vlád v Latinské Americe dokazují to, co nás již historie naučila: že neexistuje žádná tzv. (tzn. buržoazní – pozn. red.) demokratická cesta k socialismu. Případy Jacoba Arbenze v Guatemale v roce 1954 a Salvadora Allende v Chile v roce 1973 jsou hlavními historickými příklady.
Naše solidarita s venezuelským lidem, stejně jako naše absolutní odsouzení barbarského imperialistického zásahu, je pevná, definitivní a mimo jakoukoli pochybnost. Potřebujeme spojit naši pevnou solidaritu s lidovými vrstvami Venezuely se správnými závěry.
Naše éra – éra kapitalismu ve své vyšší fázi – je érou přechodu od prohnilého kapitalistického systému k socialismu. Je to – a musí to být – éra proletářských revolucí. V tom nejsou povoleny žádné „třetí cesty“ a žádné iluze.
Zdroj: In Defence of Communism
Překlad redakce Kominternetu