Řada pozorných komentátorů se ptá na iniciativu Pás a Stezka lidové Číny a obecněji na zahraniční politiku ČLR.
Spolehliví levicoví pozorovatelé, jako je Ann Garrison, píšící v časopise Black Agenda Report, vyjádřili obavy ohledně čínských investic v Demokratické republice Kongo, a to na základě knihy Siddhartha Kary s názvem Kobaltově červená, Jak krev Konga pohání naše životy. Kara tvrdí, že Číňané se účastní brutální soutěže o získání suroviny nezbytné pro výrobu baterií a účastní se vysoce vykořisťovatelské praxe řemeslné těžby kobaltu.
V poslední době napadla Razan Shawamreh ekonomické vztahy ČLR s Izraelem. V článku pro Middle East Eye Shawamreh uvádí tři různé čínské státní společnosti, které silně investovaly do izraelských firem, jež obsluhují nebo působí v nelegálních osadách – ChemChina, Bright Foods a Fosum Group – které vlastní nebo mají většinový podíl v jedné izraelské korporaci. Obviňuje lidovou Čínu z pokryteckého veřejného odsuzování izraelské politiky, zatímco tiše napomáhá izraelským osadníkům.
22. května zveřejnila Kim Petersenová na Dissident Voice promyšlený a dobře zdůvodněný článek s názvem Palestina a svědomí Číny. Petersenová přesvědčivě chválí četné úspěchy lidové Číny. Je snadné zapomenout na století ponížení, které tato kdysi hrdá a vyspělá společnost utrpěla z rukou evropského imperialismu. Po 12 letech bojů proti japonským útočníkům a krvavé občanské válce, která si vyžádala desítky milionů obětí, je pokrok Číny od té doby – pod vedením Komunistické strany Číny – skutečně pozoruhodný.
V době, kdy lidová Čína oslavuje splnění svého cíle stát se „středně prosperující“ společností, je důležité vidět, jak daleko se dostala od roku 1949. Když se západní obhájci tržní ekonomiky chlubí celkovými ekonomickými zisky, které globální trhy přinesly rozvojovému světu, mluví převážně o Číně (a v poslední době i o Vietnamu a Indii).
Podle jakéhokoli měřítka spokojenosti občanů s jejich vládou podle mezinárodních průzkumů se ČLR trvale umisťuje na špici nebo blízko ní.
Zároveň Petersen vznáší otázky ohledně zdánlivé nekonzistentnosti hlasité kritiky izraelské genocidní politiky v Gaze a pokračující ekonomické angažovanosti Číny v Izraeli ze strany čínské vlády. ČLR se na izraelském dovozu podílí více než 20 %.
Petersen cituje profesora T. P. Wilkinsona: „Nevměšování je nejvyšším principem Číny – obchod je na prvním místě. Pokud existuje nějaká morálka, platí pouze v Číně.“ A právě čínské morální svědomí Petersen shledává nedostatečným.
Nick Corbishley v článku ze 6. června v Naked Capitalism dodává:
Ne každý se však v současné době snaží – nebo to dokonce předstírá – distancovat od Tel Avivu. Například Čínská lidová republika se ve skutečnosti snaží posílit své vazby s Izraelem.
Poté, co se Peking po 7. říjnu zpočátku postavil na stranu Palestiny (a Hamásu), se nyní snaží obnovit vazby s Izraelem. Pouhé čtyři dny předtím, kdy izraelské obranné síly podnikaly koordinované útoky na sklady humanitární pomoci, čínský velvyslanec v Izraeli Siao Ťun-čeng diskutoval s izraelským ministrem hospodářství a průmyslu Nirem Barkatem o „prohloubení čínsko-izraelské hospodářské a obchodní spolupráce“.
Jiní se ptají, proč se lidové Číně, která se sama označuje za socialistickou zemi, nepodařilo nahradit Sovětský svaz v zajištění ekonomické vitality malé socialistické Kuby – země sužované americkou blokádou a tvrdými sankcemi vůči každému, kdo tuto blokádu poruší. Je těžké sladit skromnou ekonomickou pomoc ČLR Kubě s ročním čínským exportem do proklamovaného Izraele ve výši 19 miliard dolarů.
Čínská zahraniční politika v retrospektivě
Čínská zahraniční politika je přímým odrazem politické linie Komunistické strany Číny, linie, která se v historii strany často mění. Na 10. národním sjezdu (srpen 1973) – posledním před Maovou smrtí – přednesl hlavní zprávu Čou En-laj. Prohlásil, že:
V posledních padesáti letech prošla naše strana deseti velkými boji mezi dvěma liniemi… V budoucnu, i poté, co třídy zmizí… budou stále existovat boje mezi pokročilými a zaostalými a mezi správnými a chybnými… existuje boj mezi socialistickou cestou a kapitalistickou cestou, existuje nebezpečí kapitalistické restaurace… Desátý národní sjezd Komunistické strany Číny (Dokumenty), str. 16 [moje zvýraznění]
Čou vysvětluje, že opozice na posledních dvou sjezdech – vedená Liu Shaoqi (v původní české transkripci Liou Šao-čchi – pozn. red.) a Lin Biao (v původní české transkripci Lin Piao – pozn. red) – prosazovala názor, že hlavním rozporem, kterému strana čelí, „nebyl rozpor mezi proletariátem a buržoazií, ale rozpor ‚mezi pokročilým socialistickým systémem a zaostalými produktivními silami společnosti‘“. Stručně řečeno, dvě linie, které stranu neustále zpochybňovaly, jak bylo vysvětleno na desátém sjezdu, byly linie „produkcionistů“ – těch, kteří dávali přednost rozvoji produktivních sil – a linie třídních bojovníků – těch, kteří dávali přednost politickému boji.
Neschopnost KS Číny současně rozvíjet produktivní síly a provádět konzistentní a komplexní třídní linii vysvětluje její často nekonzistentní zahraniční politiku.
Od „otevření“ – Tengových reforem, které začaly v roce 1978 – v Komunistické straně Číny dominovala produkční linie.
Od doby obnovy strany založené na venkovském rolnictvu po zničení její městské dělnické základny v roce 1927 se Mao postavil na stranu třídních bojovníků.
Dokonce i v éře jednotné fronty proti japonské agresi psal Mao v knize O nové demokracii (1940) o nutnosti kulturní revoluce, zaměření se na politický a kulturní boj oproti jiným formám:
Kulturní revoluce je ideologickým odrazem politické a ekonomické revoluce a slouží jim. V Číně existuje jednotná fronta v kulturní i politické revoluci… a kulturní kampaň vyústila ve vypuknutí Hnutí revoluční mládeže 8. prosince v roce 1935. A společným výsledkem obou bylo probuzení lidu celé země… Nejúžasnější ze všeho bylo, že kampaň Kuomintangu na kulturní „obklíčení a potlačení“ zcela selhala i v oblastech Kuomintangu, ačkoli komunistická strana byla ve všech kulturních a vzdělávacích institucích v naprosto bezbranném postavení. Proč se to stalo? Nedává to podnět k dlouhému a hlubokému zamyšlení? Právě uprostřed takových kampaní „obklíčení a potlačení“ se Lu Hsun (v původní české transkripci Lu Sün – světoznámý čínský spisovatel, který se postupně přiklonil na stranu politiky Komunistické strany Číny – pozn. red.), který věřil v komunismus, stal obrem čínské kulturní revoluce… Novodemokratická kultura je národní. Staví se proti imperialistickému útlaku a hájí důstojnost a nezávislost čínského národa. Patří našemu vlastnímu národu a nese naše vlastní národní charakteristiky… [moje zvýraznění]
Ústřední postavení kulturní revoluce pravděpodobně pramení z třídní základny, která formovala trajektorii čínského komunismu. Protože Kuomintang v roce 1927 vyhladil městská centra dělnické třídy KS Číny, strana se opírala o venkovské rolnictvo, jak Mao otevřeně připouští v knize O nové demokracii:
To znamená, že čínská revoluce je v podstatě rolnickou revolucí… Masová kultura v podstatě znamená zvyšování kulturní úrovně rolníků… A v podstatě jsou to rolníci, kteří poskytují vše, co udržuje odpor proti Japonsku a drží nás nad vodou. „V podstatě“ myslíme jednoduše neignorování ostatních částí lidu, jak vysvětlil sám Stalin. Jak každý školák ví, 80 procent čínské populace tvoří rolníci. Problém rolníků se tak stává základním problémem čínské revoluce a síla rolníků je hlavní silou čínské revoluce. V čínské populaci jsou dělníci co do počtu druzí hned po rolnících…
Kniha O nové demokracii naznačuje, že Mao klade primární důraz na boj za podporu rolnictva, boj, který má kulturní formu a národní rozsah. Ačkoli Mao zařazuje bitvy strany do světového revolučního procesu, nevidí je jako bezprostřední boj za socialismus, ale odděleně od něj, za národní osvobození Číny:
Toto je doba… kdy se proletariát kapitalistických zemí připravuje na svržení kapitalismu a nastolení socialismu a kdy se proletariát, rolnictvo, inteligence a další části maloburžoazie v Číně staly mocnou nezávislou politickou silou pod vedením Komunistické strany Číny. Neměli bychom si v dnešní době uvědomit, že čínská revoluce nabyla ještě většího světového významu? Myslím, že bychom měli. Čínská revoluce se stala velmi důležitou součástí světové revoluce… [moje zvýraznění]
Rozdíl mezi rolí proletariátu v kapitalistických zemích a „nezávislou“ rolí strany při formování vícetřídní síly nemohl být jasnější.
V Maově prohlášení o vizi z roku 1940 chybí jakákoli podpora širokých principů solidarity Komunistické internacionály. Strana místo toho fungovala podle Tří lidové principy, což je revize původních tří principů Sunjatsena ze strany KS Číny. Kniha O nové demokracii je definuje takto:
Tři velké zásady: spojenectví s Ruskem, spolupráce s Komunistickou stranou a pomoc rolníkům a dělníkům. Bez každé z těchto tří velkých zásad se tři lidové principy v novém období stanou buď falešnými, nebo neúplnými…
„Spojenectví s Ruskem“ (SSSR) se tak stalo ústředním bodem čínské zahraniční politiky a rozšířilo se i na spojenectví s dalšími socialistickými zeměmi. Po osvobození v roce 1949 ČLR tuto linii praktikovala tím, že pomáhala Korejské lidově demokratické republice, zejména při odrážení útoků USA a jejich spojenců při jejich invazi na území KLDR. ČLR bojovala v KLDR až do příměří v roce 1953. Při odporu proti invazi na sever zemřelo přes 183 000 Číňanů.
KS Číny navázala po korejské válce vazby s různými osvobozeneckými hnutími, přičemž čínský lid nabídl vojenskou pomoc a výcvik mnoha hnutím v Asii a Africe. Zároveň ČLR přijala Pět principů mírového soužití pro vedení zahraničních vztahů: respekt k území a suverenitě, neútočení, nevměšování se do vnitřních záležitostí, rovnost a spolupráce pro společný prospěch a mírové soužití.
Pět principů se nápadně podobalo doktrínám přirozeného práva, které přijali první merkantilističtí teoretici buržoazních mezinárodních vztahů; představovalo ještě méně robustní verzi osmi bodů Atlantické charty z roku 1941, kterou vytvořili Roosevelt a Churchill. Nicméně byly zakotveny v ústavě Čínské lidové republiky:
Čína prosazuje nezávislou zahraniční politiku, dodržuje pět principů: vzájemný respekt k suverenitě a územní celistvosti, vzájemné neútočení, vzájemné nevměšování do vnitřních záležitostí, rovnost a vzájemný prospěch a mírové soužití, drží se cesty mírového rozvoje, sleduje vzájemně prospěšnou strategii otevírání se, pracuje na rozvoji diplomatických vztahů a hospodářské a kulturní výměny s jinými zeměmi a podporuje budování lidského společenství se sdílenou budoucností. [moje zvýraznění]
Do konce 50. let 20. století KS Číny odmítla první ze „tří velkých politik“: „spojenectví s Ruskem“. ČLR se pustila do období hořkého konfliktu se SSSR, který vyvrcholil rozkolem v jednotě světového komunistického hnutí. Je zdrojem velké ironie, že mnoho obvinění, která KS Číny vznesla proti Sovětům v Maově éře, bylo a je rysem dnešní Číny, které vyvolaly stejná obvinění od některých zleva: Číňané útočili na sovětskou politiku mírového soužití s USA a posmívali se USA jako papírovému tygrovi; obviňovali Sověty z „sociálně-imperialistického“ úmyslu o globální hegemonii; Prohlašovali obnovení kapitalismu v Sovětském svazu; obviňovali Sovětskou stranu z revize marxismu-leninismu. To vše jsou obvinění, která rezonují s některými v současné politice Čínské lidové republiky.
Je obtížné sladit Pět principů s podporou amerických zástupců v bývalých portugalských afrických koloniích ze strany ČLR. Více než deset let se ČLR stavěla na stranu Jihoafrické republiky, Izraele, USA a falešných osvobozeneckých hnutí v Angole, Mosambiku a Guineji-Bissau a dodávala zbraně, výcvik a materiální podporu zástupcům bojujícím proti mezinárodně uznávaným bojovníkům za svobodu. Tisíce kubánských internacionalistů musely položit své životy, aby konečně zavřely dveře této ošklivé kapitole a otevřely dveře pádu apartheidu.
Je obtížné sladit Pět principů s invazí ČLR do Vietnamu v roce 1979, zdánlivě v reakci na svržení Rudých Khmerů Demokratickým Vietnamem – intervencí, i když primárně motivovanou vnějšími událostmi, kterou nelze sladit s hlasitým odsouzením angažmá Varšavské smlouvy v Československu v roce 1968 ze strany ČLR.
Je těžké sladit zvraty zahraniční politiky Číny s jejím kdysi radikálním odsouzením sovětské zahraniční politiky jako „sociálně-imperialistické“. Zesnulý, úctyhodný Al Szymanski – svědomitý badatel – se těmto obviněním vyjádřil velmi podrobně (Sovětský socialismus a proletářský internacionalismus, v knize Sovětský svaz: Socialistický nebo sociálně-imperialistický?, 1983) a ukázal, že sovětský „vývoz kapitálu“ mimo socialistické společenství byl minimální, z velké části omezený na zakládání podniků, které urychlovaly obchod. Sovětská pomoc byla téměř výhradně omezena na země mimo tyranii globálních trhů nebo unikající tyranii globálních trhů. Sovětský obchod byl minimální – Szymanski tvrdil, že se jednalo o nejsoběstačnější systém na světě (bezpochyby často v důsledku nucené izolace). Jeho dovoz surovin byl minimální: „Stručně řečeno, sovětská ekonomika, na rozdíl od všech západních imperialistických zemí… nemá… potřebu podřizovat si méně rozvinuté země, aby získala suroviny.“
Sovětský svaz také často platil za dovážené zboží vyšší ceny než tržní ceny. S odvoláním na Ashu Datarovou: „[Z] dvanácti hlavních zkoumaných exportních komodit… jich SSSR konzistentně nakupoval šest za vyšší než světové ceny, tři obvykle za vyšší ceny než ceny placené kapitalistickými zeměmi a dvě nakupoval meziročně, někdy nad a někdy pod světovou tržní cenou.“
Stačí říci, že Sovětský svaz podstatně dotoval obchod s bratrskými zeměmi, zejména v rámci socialistického společenství (RVHP), přičemž Kuba dostávala obzvláště štědré směnné podmínky.
Bylo by zajímavé porovnat současnou zahraniční politiku ČLR s internacionalistickými standardy stanovenými bývalým Sovětským svazem.
Nicméně lidová Čína – od vítězství produkční linie pod Tengovým vedením – je do značné míry silou stability v mezinárodních vztazích. Během posledních zhruba čtyřiceti let se ČLR snažila udržet mírové prostředí pro svou ekonomickou expanzi založenou na obchodu, zatímco USA a její kapitalističtí spojenci se pouštěli do jednoho krvavého imperialistického dobrodružství za druhým. Vstup na globální trh a přijetí do jeho tržně založených institucí bylo dobře provedeno její zahraniční politikou založenou na pěti principech.
Bylo by však naivní očekávat, že kapitalistické velmoci budou respektovat vznešené, osvícenské hodnoty pěti principů a jen přihlížet, jak ČLR povstává, aby zpochybnila jejich dominanci ve světové ekonomice. Od Engelsových raných spisů marxisté chápali, že konkurence je motorem zbožní ekonomiky. A od Lenina marxisté chápali, že konkurence mezi monopolními kapitály a jejich hostiteli plodí agresi a válku.
Stejně naivní – nebo neupřímné – je ztotožňovat Pět principů s proletářským internacionalismem, třídní solidaritou, kterou mezinárodní komunistické hnutí přijalo po celé dvacáté století. Od aktivit Kominterny, přes internacionalistické oběti přinesené za demokratické Španělsko, až po štědrou podporu osvobozeneckých hnutí a pomoc vietnamskému lidu, se militantní, principiální internacionalismus zásadně liší od neutrality ztělesněné v Pěti principech. Pět principů slouží světu bez nespravedlnosti, světu bez třídního boje, světu bez agrese a války.
Solidarita prosazovaná v ústavě ČLR – „Čína důsledně vystupuje proti imperialismu, hegemonismu a kolonialismu, pracuje na posílení své solidarity s lidmi všech ostatních zemí, podporuje utlačované národy a další rozvojové země v jejich spravedlivém boji za získání a ochranu své nezávislosti a rozvoj svých ekonomik a usiluje o ochranu světového míru a podporu lidského pokroku“ – je v jakémkoli realistickém smyslu v rozporu s neutralitou a nezasahováním do Pěti principů.
Zatímco neutralita mohla mít před vstupem ČLR na globální trhy jen málo důsledků, hluboké hospodářské vztahy Číny s prakticky každou zemí v 21. století důsledky obrovského morálního dopadu mají.
Stejně jako jiné země, které se ekonomicky angažují nebo se ekonomického angažmá zdržují (sankce, cla, bojkoty, blokády atd.), musí být ČLR posuzována podle tohoto angažmá.
Vzhledem ke každodennímu masakrování civilistů v Gaze nelze brutální činy Izraele oddělit od jeho obchodních partnerů: Číny, USA, Německa, Itálie, Turecka, Ruska, Francie, Jižní Koreje, Indie a Španělska, v sestupném pořadí podle objemu vývozu do Izraele v dolarech.
A nyní s drzým a nevyprovokovaným izraelským útokem na jeho údajného „přítele“ Írán je neutralita Pěti principů ještě méně obhajitelná. Strategie „win-win“ mnoha vůdců KS Číny a jejich spojenců je utopickým snem, který si sociální spravedlnost nemůže dovolit.
Greg Godels
mltoday.com
Zdroj: https://www.idcommunism.com/2025/07/does-china-have-internationalist-foreign-policy.html
Vybrala, přeložila a upravila redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu