aneb naše postoje k současnému stavu antikapitalistického hnutí
Úvod
Od vzniku a zahájení činnosti Kominternet-Dialogu zkraje jara r. 2020 jsme se jako redakce k otázkám týkajícím se komunistického, dělnického a pokrokového[1] hnutí záměrně tématicky nevyjadřovali. Ne že bychom v řadě článků jeho stav nereflektovali. Snažili jsme se však k této otázce přistupovat pozitivně – zabývat se aktuálními problémy, které se týkají sociálních tříd a vrstev, jež chceme oslovovat, navrhovat řešení a jaksi na okraj zmínit skutečnost, že současné hlavní politické síly považované za komunistické či pokrokové jakéhokoliv řešení nejsou schopny, resp. jsou přímo součástí problému.
V tomto roce si připomínáme sto let od vzniku komunistického hnutí v Československu – nejen KSČ (14. – 16. května 1921, zásadní slučovací sjezd KSČ a některých jinonárodních marxistických skupin 30. 10. – 2. 11. 1921), ale také např. Komunistického svazu mládeže (20. 2. 1921). Rozhodli jsme se, že je při této příležitosti, ale zejména v současné mezinárodní a domácí situaci nezbytné, abychom naše postoje k současnému stavu hnutí představili. Proč? Aby bylo patrné, že ve změti různých ve své většině zdánlivě antikapitalistických alternativ se profilujeme zcela odlišně, nabízíme jiné pohledy na problémy, spolupráci a východiska z dnešní všeobecné krize kapitalismu.
Jak jsme uvedli, tento text není stanoviskem. Na to jsou současné dění a stav hnutí příliš složité, příliš nedostatečně (resp. téměř vůbec) z pozic marxismu-leninismu analyzované včetně našeho záměrného dluhu v této oblasti. Soubor našich postojů, který představujeme, není sondou do minulosti, rekapitulací nesporných úspěchů komunistického hnutí, či pojednáním o příčinách jeho pádu. Takových kvalitních textů vzniklo v minulosti několik, ale zákonitě nemohly jít hloub než mírně pod povrch problému. Recyklovat podobné texty máme za zbytečné. Vědecky analyzovat příčiny proher komunistického hnutí v minulosti považujeme za důležitý úkol budoucích organizací, který však musí být vykonán, až k němu budeme mít možnosti. Nyní v takové situaci nejsme.
Obecná charakteristika situace ve světě
Jakoukoliv politickou sílu musíme vždy hodnotit dle podmínek její existence. Proto se nelze vyhnout stručné charakteristice současného sociálně-ekonomického a kulturně-politického dění a poměru pokrokového hnutí k němu. Bylo by absolutně neúplné a nesprávné pojímat tuto problematiku bez mezinárodní optiky, a to nejen s ohledem na objektivní[2], ale také subjektivní[3] faktory. Potřebnost tohoto přístupu není dána jen závislým postavením ČR v systému imperialismu, takový přístup je pro každou politickou sílu či skupinu, která chce vycházet z komplexní reality své existence, jednou z klíčových podmínek.
Žijeme ve světě, ve kterém jednoznačně dominuje kapitalismus ve svém nejvyšším stádiu – imperialismu. Tento systém se od dob, kdy ho mistrně charakterizoval V. I. Lenin, masivně rozvinul ve svých základních charakteristikách. Změny, které prodělal, jsou tedy kvantitativní, byť se často jeví jinak, a to v takové míře, že i mnohým marxistům natolik svítí do očí, že v něm vidí důkazy odlišné kvality systému, nové stádium.[4] Tyto postoje zásadně odmítáme.[5] Imperialismus je v současné době globalizovanější, agresivnější, méně formálně demokratický, kořistničtější, protinárodnější, více kolonialistický (používá mimikry neokolonialismu), antisociálnější, likvidátorštější ve vztahu k životnímu prostředí, dekadentnější v souvislosti s životním stylem, kulturou a uměním než kdykoliv předtím. Jeho dominantní vládnoucí třídou je stále finanční oligarchie, hlavní institucí nadále velkobanka jako jádro mamutích monopolů, základními prostředky působení vykořisťování, spekulace, korupce, vymývání mozků, kolonizace, latentní násilí a válka. Imperialistický stát či nadstátní instituce jsou monopolistické – ovládané monopoly a jejich převodovými pákami (často tzv. neziskovými).
Obecná charakteristika mezinárodního protisystémového hnutí
Nynější mezinárodní komunistické a dělnické hnutí je vedle stádia, ve kterém působí, zásadně poznamenáno porážkou reálného socialismu z let 1989-1991. Od svého vzniku r. 1919 bylo v horším stavu pravděpodobně jen v 90. letech 20. století. Jaké spatřujeme příčiny tohoto stavu? Jsou dvojí – objektivní a subjektivní, přičemž jsou ve vzájemném dialektickém vztahu. Objektivně nedisponoval kapitalismu nikdy v minulosti takovou silou, jakou rozvinul po pádu reálného socialismu. V současnosti téměř absolutně ovládá tok informací, jejich obsah a formu, sleduje a kontroluje člověka na každém kroku, proniká hluboko do našeho soukromí. Prostupuje volný čas, díky moderním technologiím a infrastruktuře se mu prakticky nedá schovat.
Subjektivně – řečeno s velkým zobecněním a zjednodušením – jsou příčiny v podstatě stejné jako v případě pádu zemí reálného socialismu a úpadku komunistického a antikapitalistického hnutí v kapitalistických zemích. Všechny plynou z odklonu od základních principů marxismu-leninismu, resp. z jejich dezinterpretace[6]. V praxi se projevovaly větším či menším přechodem na pozice tzv. tržního socialismu a pojímáním tržních principů jako nepostradatelných, neschopností reagovat na vývoj imperialismu v podobě neokolonialismu, s ním spjaté deindustrializace v nejmocnějších kapitalistických zemích, z těchto procesů plynoucích změn třídní struktury i národnostního složení, z nedostatečného pochopení manévru kapitálu v podobě tzv. sociálního státu, příčin, pozadí a projevů nových výzev (ochrana životního prostředí, vědecko-technická revoluce) a z nezvládnuté potřeby alternativně na ně reagovat.
Ve většině případů nerozpoznalo komunistické a dělnické hnutí světa příčiny svých neúspěchů a hledalo je, případně si je nechalo vládnoucí mocí vnutit zcela jinde. Tato motivace vedla často k otevřené změně řady stran v sociální demokracie, jindy se sociálně demokratické, reformistické, revizionistické a oportunistické přístupy ve srovnání s obdobím před r. 1989 ještě vyhrotily, ale zůstaly skryty pod komunistickou či antikapitalistickou fasádou. Posud vyznívá tento popis natolik pesimisticky, že si čtenář bez vědomostí a zkušeností z této oblasti může klást otázku, kde bereme jako komunisté přesvědčení, že naše myšlenky a nápady mohou ještě někoho oslovit, je potřeba uvést také pozitivní příklady.
Po r. 1990 se v některých oblastech světa objevily, resp. u moci udržely politické síly, které se z debaklu komunistického a dělnického hnutí poučily. Ze států se jednalo v prvé řadě o KLDR, která více než tři desítky let přežívá za podmínek nejtvrdších sankcí zahraničního imperialismu, obklíčená, bez vlastního zavinění s nedostatečně rozvinutými výrobními silami. Její schopnost více než tři desítky let pokračovat zejména v hospodářské oblasti a v daném postavení na bázi společenského vlastnictví výrobních prostředků, služeb, obchodu a přírodních zdrojů bez zásadnějších ústupků k tržnímu socialismu jednoznačně dokládá životnost plánovitého socialistického systému. Důsledně antiimperialistickou pozici stále zastává Kuba, země, v níž jsou komunistické myšlenky nadále dosti silné. Další vládnoucí strany, které se nazývají komunistické (ČLR, Vietnam), jdou cestou posilování tržních principů mnohem více než země reálného socialismu před svým pádem, tudíž socialismus nebudují a komunistické jsou pouze názvem.
Kritickou reflexí nejen svého vývoje prošla počátkem 90. let 20. století Komunistická strana Řecka (KKE). Výsledkem tohoto procesu je růst masovosti strany, omlazení členské základny a důsledné rozvinutí její aktivity na všech frontách boje proti systému. KKE v praxi dokázala, že i v podmínkách malého kolonizovaného státu dneška je možné řídit se politikou přísně se držící komunistických principů. Z evropských zemí v poslední době sílí komunistické strany zejména v Turecku a Itálii, kvalitní masové organizace existují rovněž v Rusku, Indii, velkých úspěchů dosáhly antikapitalistické strany také v Nepálu či na Filipínách. Přes prokázanou aktuálnost komunistických myšlenek brzdí naše hnutí v současnosti nedostatečný rozchod s pohrobky porážky socialismu, tak či onak spolupracujícími s kapitálem. To se projevuje mimo jiné na mezinárodních setkáních komunistických a dělnických stran, jež se má stát platformou pro sjednocení hrozivě roztříštěného hnutí. Potřebné sjednocování revolučních organizací je nemyslitelné bez zmíněného rozchodu, jakož i bez zapojení jiných organizací a uskupení, která se prozatím setkání neúčastnila. Situaci současného mezinárodního komunistického hnutí nelze proto charakterizovat jako ideální – nachází se v určitém bodě stagnace, přeskupování sil před dalším postupem vpřed. Jednoznačně mu schází masový hegemon, ale pozitivní je, že v posledních letech nabývá na síle v tradičních oblastech, v nichž v nedávné minulosti vyklidilo pozice (zejména Itálie).
Třídní odborové hnutí reprezentované Světovou odborovou federací (SOF)[7] zažilo po r. 1990 podobný úpadek jako hnutí komunistické. V 90. letech z něj odešly některé zakladatelské masové odborové svazy (např. francouzská CGT), avšak zejména reálné potřeby existence třídních odborů v zemích třetího světa, opora o jejich svazy (např. kubánské či syrské) vedly k postupnému organizačnímu a ideovému očištění, zastavení úpadku a obrácení vývoje směrem ke kvantitativnímu růstu a zvyšování kvality. Počty členů SOF v poslední době atakují hranici 100 milionů osob, její vliv plynoucí z kreativního uplatňování a rozvíjení principů hospodářských bojů dle klasiků marxismu-leninismu realizovaných v dnešních podmínkách roste zejména v mimoevropských zemích (Indie, JAR, Írán, Bolívie). V posledním období však značně zesílila SOF také v Evropě (řecké PAME, italské USB, návrat některých svazů CGT, turecké či srbské odbory). Celkově lze říci, že se třídní odbory vypořádaly s vítězstvím kapitalismu na konci minulého století lépe než komunistické hnutí, že jejich praxe jednoznačně dokazuje aktuálnost a platnost zásad třídně orientovaného odborářství. Poměrně velký dluh v činnosti třídních odborů lze spatřovat přes všechna zlepšení zejména v Evropě (včetně ČR), kde je však objektivní a subjektivní situace zřejmě jedna z nejsložitějších.
Obecná charakteristika vývoje komunistického hnutí v ČR a na Slovensku od r. 1989
Abychom mohli představit naše postoje k současnému komunistickému a antikapitalistickému hnutí ČR, nestačí jen zmínit náš pohled na globální situaci a komunistické organizace ve světovém měřítku. Je třeba stručně popsat vývoj v ČR po r. 1989 ve vztahu k našemu hnutí.
Již na konci roku 1989 se vedoucí představitelé KSČ rozhodli jít cestou, kterou jsme výše charakterizovali jako vyhrocení sociálně demokratických principů zakrytých komunistickým názvem strany. Nutno dodat, že působili v nelehkých podmínkách, které se stále zhoršovaly. Československo, po jeho rozbití pak ČR i Slovensko se postupně přeměňovaly v polokolonie západního kapitálu a jeho institucí (EU, NATO, MMF, SB, OECD), a to v prvé řadě hospodářskou kolonizací, postupně také zákonitým odbouráváním politické, právní či bezpečnostní suverenity. Tento proces nadále pokračuje. Mnohem zásadnější zásah do základních lidských práv čekal většinu obyvatel země – jejich přeměněnou do závislého postavení levné pracovní síly. I v tomto případě proces nadále probíhá. Nejen v rovině vlastnické se ČR posunula na periferii nejmocnějších států – na základě svého koloniálního postavení se jí dostalo také „patřičné periferní úlohy“ v systému mezinárodní dělby práce. Role montovny, skladu, skládky či tranzitní cesty má určující vliv na kvalitu vzdělávací soustavy, životní prostředí a životní styl obyvatel. KSČ transformovaná v KSČS a KSČM prodělala od svého počátku také vlivem omezování politických práv stran a lidí masový exodus členů, část členů sama vyloučila, většina však utekla z konjunkturálních důvodů. Od samotného počátku byla programově budována podle vzoru sociálních demokracií sdružených do Socialistické internacionály, o čemž svědčí její dodnes platné základní dokumenty. Její „kvalita“ se obrážela mimo jiné v tom, že od r. 1990 živila iluze o existenci možnosti jít jakousi alternativní, nekapitalistickou cestou a několik let nebyla schopná pochopit, že se vývoj žene z hlediska tehdejšího uspořádání vnitřních i vnějších sil jednoznačně směrem ke kapitalismu. Svou chybnou činností či nečinností nejen v zastupitelských sborech měla na tehdejším i následném vývoji tragický podíl (přes drobné dílčí či kosmetické úspěchy).
Členská základna KSČM, která dominantně pocházela z původní KSČ, nebyla vlivem úpadku kvality KSČ ke konci 80. let na podobnou změnu poměrů vůbec připravena. Kromě dlouhodobého latentního násilí, které vůči ní vykonával polistopadový režim, byla oslabena také nuceným odchodem řady potenciálně v té době kvalitních členů strany z politických důvodů (oblast bezpečnosti, školství, justice, zákaz politicky se organizovat na pracovištích). Řadové členstvo se vedle výše zmíněných okolností a brutálního tlaku kapitalismu ocitlo pod vedením v podstatě třetiligové úrovně vedoucích představitelů, jejichž většina brzy zjistila, že se dá ze zapojení do nových struktur mnohé získat. Také na okresních úrovních zůstali po dalších vlnách odchodů funkcionářů do jiných stran či na lukrativní místa v rozhodujících pozicích často ti, kteří se jinde uplatnit neuměli (byť se o to v některých případech pokoušeli). Záhy řada z nich pochopila, jak může být etablování se jako „moderní levicové strany“ do kapitalismu pohodlné. Tak vznikl systém „okresních a krajských baronů“, částečně mající svůj původ již před r. 1989, který panuje dodnes a sehrál důležitou roli spojence (často nevědomě) vedení KSČM a současného systému při deformaci její členské základny. Nepopíráme, že na okresní úrovni existovaly četné funkcionářské výjimky, které ve straně zůstaly kvůli přesvědčení, konec konců jich však byla a je výrazná menšina. Tento proces akceptovala v té době řada dnešních představitelů tzv. levice[8] v KSČM, aniž by si ho uvědomovala, natož aby proti němu aktivně vystupovala. Tehdejší KSČM přitom měla nejpočetnější členskou základnu s množstvím členů v produktivním věku. Snahy o její změnu však byly v 90. letech spíše verbální, což znamenalo fatální ztrátu času, sil i budoucích možností.
Kromě dědictví kapitalizované a trhem stále více ovlivněné KSČ z období před r. 1989 a výše zmíněných příčin totiž na členskou základnu působil další objektivní faktor – stárnutí, ztráta kontaktů s reálným životem a úbytek sil. Není náhodné, že se částečně personálně pokryté, ale obecně nepřipravené snahy o změnu KSČM v komunistickou, revoluční stranu objevily až kolem r. 2005 – bez výraznějšího úspěchu. Polistopadový kurz byl opakovaně potvrzován každým dalším sjezdem, což nemůžeme považovat za náhodu, naopak. Vytváření tzv. levice v KSČM sice postupovalo vpřed např. v období kolem r. 2008 a poté, zdaleka však nestačilo tempu celkové degenerace strany, jejího posouvání doprava, stále většímu podřizování zájmům vládnoucího režimu. Většina tehdejších představitelů tzv. levice si neuvědomovala, že nejen systém, ale také sociální prostředí a aktivity KSČM deformují všechny, kdo se do jejího pole dostanou, včetně jich samotných. Naopak, za svůj úspěch vydávala některé dílčí personální změny, která však byly zapříčiněny katastrofálním rozkladem strany pod vedením V. Filipa, zoufalou snahou po personální, nikoliv ideové a organizační změně, ale také náhodným vybalancováváním mocenských pozic různých skupin ve straně. I kdyby byly dané změny sebekvalitnější, k celkovému obratu KSČM ke komunistickým principům by vést nemohly.
Než představíme váženým čtenářům naše postoje k dění v KSČM posledních let a k dnešku, vraťme se o pár desítek let zpět a telegraficky zhodnoťme, co se událo ve formálně komunistickém hnutí v českých zemích a na Slovensku mimo KSČM. Slovenská část KSČS se velmi rychle transformovala v sociálně demokratickou SDĽ. Její nepotřebnost se ukázala záhy a strana zmizela do propadliště dějin. Žezlo protisystémového hnutí se pokoušela převzít r. 1992 vzniklá Komunistická strana Slovenska (KSS). Verbálně, symbolicky se tato strana sice zdála být zásadovější než KSČM, hlásila se k řadě úspěchů minulosti, kritičtěji hodnotila současnost i přístup vládnoucí moci k minulosti, avšak konec konců šlo opět jen o fasádu, obsahově se o novou politiku ani nepokusila.[9] Velmi podobně lze charakterizovat i r. 1995 v českých zemích vzniklou KSČ. Oběma tvrzeními nepopíráme, že v těchto stranách působila a (byť stále méně) působí řada poctivých, čestných členů. Tyto předpoklady však na obnovení základů komunistického hnutí nestačí. Někteří představitelé zmíněných stran dokázali v rovině teoreticko-kritické a historické vytvořit a představit zajímavé a podnětné myšlenky, avšak ve vztahu k současnému dění a jeho systematickému poznání, které má být předpokladem pro praktickou organizaci i politiku, překročit svůj stín, plynoucí už z období deformací KSČ let 60., 70. a 80., nedokázali. Jiné strany či organizace podobného zaměření, které v uplynulých desítkách let vznikly a formálně existovaly, není nutné a ani možné právě v důsledku formálnosti jejich existence komentovat.
Obecná charakteristika současného hnutí v ČR a naše přístupy k němu
Na základě výše řečeného soudíme, že se komunistické a dělnické hnutí v českých zemích a na Slovensku nachází v historicky nejhorší etapě vývoje. Neexistuje zde žádná vlivnější revoluční organizace, ale ani masové, živelné dělnické (odborové) hnutí. Srovnávat současnou situaci s obdobím např. r. 1929, jak opakovaně zaznívá z KSČM, je naprosto nesprávným přístupem. Tehdejší zásadové křídlo KSČ mělo masové sociální zázemí, teoretické, částečně i organizační, vědecké a kulturní předpoklady pro změnu směru, navíc umocněné o spojenectví se SSSR. V současné době máme k dispozici pouze hluboce komplexní teorii a praxi zahnívajícího kapitalistického systému.
K situaci v komunistickém hnutí ČR dneška nepřistupujeme akademicky, bez zkušeností, jako pozorovatelé zpovzdálí. Drtivá většina z nás se na snaze změnit KSČM v principiální stranu dlouhou dobu podílela, byla součástí tzv. levice KSČM, má zkušenosti z mnoha organizačních složek strany (kromě vedení), ale za léta svých aktivit nasbírala zkušenosti také z kontaktů s KSČ či slovenskými organizacemi. Už r. 2012 někteří z nás dospěli na základě zkušeností k přesvědčení, že KSČM není možné v revoluční stranu změnit. Je fatálním omylem tzv. levice v KSČM tvrdit, že je tato strana komunistická členskou základnou a reformistická svým vedením. Tomuto tvrzení jsme oponovali již před řadou let, poukazovali jsme na jeho iluzornost. Jak? Mimo jiné tím, že v podstatě všechny sjezdy KSČM potvrdily daný kurz, což nemůže být náhoda. Nejen to – na členskou základnu a její orientaci v současnosti v prvé řadě negativně působila léta stále pravicovějších deformací před r. 1989. Následný vývoj spojený s vymýváním mozků novým systémem a naprostá neschopnost KSČM bránit se tomuto vývoji, resp. „schopnost“ nechat se unášet daným proudem vytvořily ve spojení se stárnoucí členskou základnou a její ekonomickou neaktivitou, nezkušeností zápalnou směs, jež postupně pohlcovala celou členskou základnu. Šmeralův výrok z ustavujícího sjezdu KSČ „tvoříce nové poměry, chceme tvořit také nové lidi“ lze dialekticky doplnit výrokem „tvoříce nové lidi, chceme tvořit také nové poměry“. KSČM včetně její tzv. levice nejen že zapomněla na tento výrok a tuto roli skutečné komunistické strany, zapomněla také na zásadní vliv vývoje a vědomí určujícího prostředí. Své „poměry“ tak dala plně do služeb současného systému, což by neuchránilo negativnímu vývoji ani mnohem původně kvalitnější členskou základnu.
Touto věcnou kritikou jsme léta apelovali na hlavní představitele tzv. levice v KSČM, přičemž nám šlo o to vytáhnout ze strany co nejvíce politicky zdravých sil, spojit je s nečleny KSČM a zahájit přípravné práce na budování nové organizace. Upozorňovali jsme na to, že deformačnímu vlivu jejího prostředí není uchráněn nikdo. Zůstali jsme ale nevyslyšeni a další vývoj, zejména spojený s migrační krizí a nástupem neokonzervativismu prokázal, jak tomuto vlivu postupně začali podléhat jednotliví představitelé tzv. levice, ba i její organizační složky. Tento proces nadále pokračuje, ale zároveň dialekticky vedl k tomu, že si řada kvalitních marxistů-leninovců uvědomila vážnost situace, z KSČM odešla či v ní přestala být aktivní a zapojila se do budování alternativní skupiny. Výsledkem tohoto procesu je právě existence Kominternet-Dialogu, ale k výraznějším pozitivním posunům došlo i v jiných organizacích. Mládežnické komunistické hnutí, které bylo dlouhou dobu jen verbálně radikálnějším derivátem KSČM či KSČ, prokázalo v posledních letech asi největší schopnost poučit se z chyb a přehodnotit od základu svou činnost. V poslední době pozitivně kvitujeme podobné signály z KSM. Lidsky, odborně i politicky kvalitní představitele vidíme také v Levé perspektivě. Rozhodně není naším záměrem se izolovat, naopak.
Co dělat? Kudy jít?
Z toho, co jsme výše popsali, jednoznačně plyne iluzornost veškerých snah o změnu KSČM. Nejen to. Tyto snahy mohou být pro budoucnost hnutí nebezpečné, protože budou podobně jako na Slovensku stále vázat velké množství času, energie a sil mnohých lidí, kteří by byli tolik potřební pro zapojení do perspektivních aktivit (a budou nesprávným směrem vázat pozornost také u části veřejnosti). Naším záměrem není lidi kolem tzv. levice v KSČM, sdružené do skupin obou Restartů, MLOKu apod. zatratit, přestože se v řadě fundamentálních otázek rozcházíme. Představy jejich špiček o působení komunistické strany se fakticky nevymykají z výše charakterizované činnosti Štěpánovy KSČ či slovenské KSS, jen jsou kvalifikovaněji podány, s líbivějším obalem, realizované za spojenectví s některými neokonzervativci a s větším podléháním překonaným tržním přístupům. Ani v tomto případě by však ke skutečné změně obsahu politiky KSČM nevedly. Jde nám o to sjednotit všechny komunisty nejen z KSČM či KSČ, ale i nečleny stran či členy jiných organizací, kteří nejsou politicky nebo lidsky zásadně poznamenáni balastem desítek let úpadku hnutí u nás, případně se s tímto vývojem dokázali kriticky vypořádat, pod jednu střechu, ve které zahájíme diskuze o prvních krocích na cestě k obnově komunistické strany u nás, případně i na Slovensku. Každou minutu vyplněnou snahami o změnu KSČM považujeme za ztracenou a pro nositele těchto snah za deformující, stejně tak je zbytečnou ztrátou času snažit se o formální změnu stylu symboliky a verbálního projevu bez zásadní obnovy obsahu politiky.
Obnova komunistického hnutí v ČR bude náročná, dlouhá a v mnohém bolestivá. Kdo žije falešnou nadějí, že hlavním úkolem dneška je udržet nebo dostat komunistické síly do parlamentu či zastupitelstev, ztrácí čas angažováním se ve ztracené bitvě. Komunistické hnutí u nás má před sebou mnoho zásadnějších úkolů a dílčích cílů. Jsme nejen o nich, ale také o obecnějších otázkách a problémech dneška připraveni diskutovat se všemi, kteří diskutovat chtějí (s výjimkou fašistů či rasistů) včetně zastánců změnitelnosti KSČM. Naše postoje jsou však zcela jiné, alternativní, vyrůstají z jiných třídních (životních, lidských) a politických zkušeností. S tím musí každý počítat. V řadě otázek ve vztahu k minulosti i kritických v poměru k současnosti se můžeme s tzv. levicí v KSČM, ale např. i lidmi z okruhu KSČ shodovat. Odmítáme však veřejnost klamat tím, že je možné navrátit komunistickému hnutí charakter zkratkou, rychle, snadno a téměř bezbolestně, že stačí vyměnit tváře, změnit slovník, vypracovat nový program a vystupovat jinak v médiích či parlamentu. Desítky let úpadku našeho hnutí nelze napravit za pár měsíců.
Redakci Kominternet-Dialogu jde o to spojit se v úsilí o obnovu hnutí s co největším počtem osobnostně i politicky kvalitních lidí, kteří s námi budou na tomto úkolu spolupracovat. Především jejich zájmu jsme více než otevřeni.
Redakce Kominternet-Dialogu
[1] Na základě vývoje terminologie a společenské praxe posledních let jsme nuceni rozlišovat mezi pokrokovým a pokrokářským. Za pokrokáře, progresivity se čas od času zejména v USA prohlašují (postupně toto označení přenesli do Evropy a také k nám zejména hlasatelé nekonzervativních názorů) zástupci tzv. Nové levice, různých environmentalistů, mnohých složek liberálů včetně některých neoliberálů, jež jsou politickým reprezentantem dominující finanční oligarchie, monopolů a oligopolů. Ti tvoří páteř současného systému. Právě oni nesou hlavní zodpovědnost za současnou situaci v českých zemích a ve většině států světa, protože v rozhodujících mocenských uskupeních třímají majoritní část ekonomické, politické, mediální a jiné moci. V rámci svého „pokrokářství“ prosazují jakožto „změnu“ ty nejúpadkovější projevy současného zahnívajícího kapitalismu. Takový postoj označují za posun vpřed a pokrok. Ve skutečnosti jde jen o krizové záchvěvy, příklady rozkladu společnosti a buržoazních institucí (to ovšem neznamená rozpad systému jako celku, jeho automatický odchod ze scény). Systému, který už veškerý svůj pokrokový potenciál vyčerpal. Naproti tomu za pokrokové považujeme takové hnutí a návrhy, které před společností otevřou nové obzory skutečného rozvoje.
[2] Stručně řečeno kvalita výrobních sil, jejich poměr k výrobním vztahům – stádium společenského vývoje a jeho nadstavba včetně institucí a mocenských bloků, domácího vývoje, postavení ČR v imperialistickém systému a jeho aktuálních podmínek existence.
[3] Třídní složení společnosti, poměr třídních sil, charakter a vztahy objektivně spojeneckých sociálních tříd a vrstev, jejich uvědomění (sociální subjekt), kvalita dělnického a komunistického hnutí (politický subjekt).
[4] Např. teze o ultraimperialismu plynoucí z učení Karla Kautského a přejímaná byť často nevědomě také různými tzv. sociálními neokonzervativci (směr, jenž se v posledních letech nejen v ČR vytvořil z řad některých formálně antikapitalistických či ke kapitalismu kritických představitelů, kteří se však ve většině základních otázek dneška shodují s nejdůslednějšími představiteli neokonzervatisvismu). Ti tvrdí, že svět řídí jedna globální vláda, napojená na různé skupiny (Bilderberg, svobodní zednáři, ilumináti), jíž jde o totální ovládnutí většiny světa a snížení množství populace na Zemi. Určitým způsobem se k ultraimperialismu jako k politické nadstavbě třetího stádia kapitalismu hlásil např. prof. Pavel Sirůček, viz KUBŮ, Eduard, ed., SOUKUP, Jindřich, ed. a ŠOUŠA, Jiří, ed. Fenomén hospodářské krize v českých zemích 19. až počátku 21. století: cyklický vývoj ekonomiky v procesu gradující globalizace. Vydání první. Praha: Nová tiskárna Pelhřimov, 2015. ISBN 978-80-7464-774-1, s. 42. Nové, od imperialismu odlišné stádium kapitalismu vidí v dnešním vývoji autoři Josef Heller a František Neužil. Nazývají ho globálním kapitalismem. Explicitně se sice proti Leninově pojetí nestaví, z obsahu jejich díla však toto stanovisko jednoznačně vyplývá. Viz HELLER, Josef a kol. Kdopak by se Marxe bál? 1. vyd. Praha: Futura, 2011. ISBN 978-80-86844-73-2, s. 71-94 i v jiných částech knihy nebo v jiných materiálech autorů.
[5] Nejen na základě zkušeností, které jsme v minulosti analyzovali a představili v některých článcích. Důkaz tohoto tvrzení podal pro konec 90. let 20. století indický autor působící ve Velké Británii Harpal Brar ve své knize Imperialismus – dekadentní, parazitující, odumírající kapitalismus. Situace se od té doby samozřejmě kvalitativně nezměnila.
[6] Zmíněný odklon můžeme konkrétněji charakterizovat jako vnášení prvků buržoazního myšlení do marxismu – revizionismus, a to včetně neschopnosti reagovat na zásadní společenské vývojové otázky tvořivým rozvojem marxisticko-leninské teorie, resp. vydávání přejímání různých „moderních“ trendů nejen z buržoazních společenských věd za tuto tvořivost. V praxi se revizionismus obrážel v široké paletě oportunismu od chruščovovsko-brežněvovského přes čínský, od eurokomunismu a jugoslávského modelu k vyhroceným verzím reformismu s podporou kapitalistických vlád ve Francii či Itálii, v podobě pražského jara či perestrojky. Netvrdíme přitom, že všechny zmíněné projevy měly stejně negativní důsledky. Souvislost mezi nimi je však zřejmá.
[7] Třídní odbory vycházejí z třídního složení společnosti, v rámci nějž bojují za zájmy vykořisťovaných a utlačovaných sociálních tříd a vrstev – dělnické třídy, zaměstnanců, rolníků a dalších lidových vrstev. Jejich ideové zásady jsou zcela jiné než u tzv. žluťáckých, většinou sociálně či křesťansko-demokratických odborů – chápou sociálně nerovné postavení vykořisťovaných a utlačovaných lidí ve srovnání s vládnoucí třídou, uznávají, že tuto sociální nerovnost a podřízení většiny menšině není možné změnit bez překonání kapitalistického systému. Z toho důvodu není jejich programovou zásadou přistupovat na kompromisy s buržoazií, kolaborací s ní udržovat sociální smír a za hlavní obsah činnosti považovat vyjednávání o kolektivních smlouvách. Třídní odbory se vyjednávání, řešení kolektivních smluv nevyhýbají, ale tuto oblast své činnosti zapojují do provázaného řetězce aktivit, jejichž výstavba a realizace je podřízena porážce kapitalistického systému. Organizačně jsou zakotveny na třídním základě – tedy v odborové organizaci je začleněn každý proletář bez ohledu na výkon svého povolání – což je v ostrém protikladu k profesním organizacím, rozbíjejícím jednotu lidí v různých žluťáckých odborech. V arzenálu třídních odborů jsou např. i takové prostředky jako je politická a v některých případech i okupačních stávka. SOF vznikla v rámci obrovského vzedmutí pokrokového hnutí r. 1945.
[8] Píšeme o takzvané levici z mnoha důvodů. Za prvé se tento směr fakticky nikdy organizačně, ideově, personálně a politicky v plném smyslu slova nevytvořil – až v posledních letech vzniklo několik skupin různých názvů, které však ani neusilují o sjednocení, částečně si vzájemně konkurují, jejich politické názory se dosti rozcházejí. Za druhé nelze ani tyto skupiny považovat za revoluční, marxisticko-leninské, byť se k tomuto zaměření slovně hlásí. Vycházíme ve svém hodnocení z návrhů jejich programů (oba Restarty), které lze považovat maximálně za národně socialistické. Také jejich představy o organizačních zásadách, agitaci a propagaci, odborové politice a politických prioritách zásadní změnu, novum neznamenají. Je ale třeba dodat, že v řadách těchto skupin stále působí mnohostranně kvalitní lidé, které by bylo možné využít pro budování komunistického hnutí v ČR mimo KSČM.
[9] Obsahově alternativní politika by – se značným zjednodušením řečeno – znamenala mnoho velmi složitých úkolů řešených provázaně, paralelně: aplikováním metodologie historického materialismu zpracovat i objevovat základní společenské problémy a navrhovat jejich řešení – to vše by měla mít na starosti skupina odborníků z různých oblastí pro rozpracovávání teorie, propojená s členskou základnou, sympatizanty, lidovým hnutím. Organizačně budovat stranu nového typu rostoucí zejména z životních podmínek cílových sociálních tříd a vrstev, vedenou na kapitálu nezávislými profesionálními revolucionáři. Taková struktura by měla být ukotvená zejména do blízkosti pracovišť a měla by navazovat na novou činnost strany nejen v třídních odborech, ale i v různých spolcích (žen, studentů, učňů, důchodců, ochránců životního prostředí, mírového hnutí atd.) Základní sférou působení takové organizace by pak byla mimoparlamentní činnost včetně aktivit na kulturním, tělovýchovném, zájmovém, vzdělávacím či sociálně-podpůrném poli. Složitost teoretických zjištění by pak zpracovával a do obecného povědomí dostával moderních agitprop – agitace a propagace nejen s využitím moderních technologií, ale také opřený o prověřené a bezpečné formy působení prostřednictvím tisku, letáků, plakátů a časopisů. Nezanedbatelným úkolem by byl také mezinárodní přesah, kontakty a intenzivní spolupráce.