Češi a Slováci by neměli být zaskočeni rozhodnutím slovenského parlamentu postavit mimo zákon jedno celé historické období. Už vůbec by je nemělo překvapit, že z celé dlouhé historie bylo vybráno právě období svržení kapitalistického barbarismu, že práce dvou generací socialistického Československa se ocitla mimo zákon, stejně jako jediná antifašistická masová organizace, která se postavila fašismu. Rozhodnutí slovenského parlamentu reprezentujícího buržoazní zájmy je plně sociálně-ekonomicky a politicky logické. Koneckonců fašismus, jak prokazuje sama historie a jak řekl Bertold Brecht, není ničím jiným než kapitalismem v krizi. Nemělo by nás mást, že demokracie je skloňována ve všech pádech, při každé příležitosti, a nenosí se vojenské uniformy. Nakonec ani Tiso, ani Hácha, ani jiní vrcholní představitelé fašistických států nenosili hitlerovské uniformy právě proto, že šlo o státy plně závislé na německém kapitálu a politicky se jednalo o pouhé loutky Berlína bez jakéhokoliv vlastního vojenského potenciálu. Současná parlamentní většina společně s prezidentkou, která zákon bez zaváhání podepsala, musejí být chápany jako současný moderní projev výše popsaných souvislostí.
Lid Slovenska z vlastních každodenních zkušeností i zákonů, které jsou přijímány a vůbec z reality, kterou prožívá v životním i státním prostoru své země, velmi dobře ví, zda je nebo není kapitalismus barbarským systémem. Uběhlo mnoho let od té doby, co se tehdejší nomenklatura rozhodla, že přehodí dresy, když jim situace již neumožňovala další bohatnutí plynoucí z práce a potu slovenského lidu.
Za uplynulých 30 let raketově vystoupal státní i soukromý dluh, byla zničena výroba (průmysl, zemědělství, infrastruktura), která byla vytvořena společnou prací, a ne na základě vykořisťování jiných zemí nebo lidí. Dodejme, že kvalita i kvantita nárůstu životní úrovně, HDP a vůbec všeho v poválečném Slovensku za vlády „zločinců“ bylo jednou z největších v celém tehdejším světě a nemá v historii obdoby.
Postupně bylo vynulováno právo zaměstnanců na demokratické účasti na rozhodování a vůbec možnosti vyjádřit se v rámci jednotlivých podniků. Byl rozchvácen veřejný majetek. Právo na vzdělání, zdraví, bydlení, práci se staly palivem pro bohatnutí skupinky jedinců, pro nadvládu bankovního kapitálu a kapitálu nadnárodních korporací, které ovládají životy lidí i přírodu na Slovensku.
Oběti pandemie a jejich třídní determinismus je výsledkem kapitalistického zpátečnictví a perfektně organizovaného státu chránícího zájmy kapitálu, a rozhodně ne zajištění potřeb lidu, ochrany lidských životů a bezpečnosti. Kapitalistický stát ani nechce ani není schopen, i přes některé účelové proklamace, jít tímto směrem. Má totiž jedinou možnou cestu: karanténu, další zintenzivnění práce, exekuce pro lid a na druhou stranu ještě větší uvolnění možností a dalšího prostoru pro koncentraci kapitálu. Oběti, zvyšování veřejného a soukromého dluhu nejsou ničím jiným než pomníkem cesty, kterou zvolily vládnoucí „elity“.
Samozřejmě mohou navrhnout a přijmout jakýkoliv zákon, ale nemohou lidem vzít právo vnímat prostředí, ve kterém žijí. Nemohou zakrýt obraz společnosti, který mají pracující a nezaměstnaní, to, co vidí každý den ve školách, nemocnicích, zdravotnických a sociálních zařízeních, v kultuře a znemožnit srovnání, kdy a za jakých podmínek byly vytvořeny.
Mohou si přejmenovat ulice, náměstí, mosty, školy, jak chtějí; mohou umístit nespočet tabulí EU ke svým příštipkářským projektům, zorganizovat nejrůznější fiesty, přetřít skutečnost veselými barvami, ale pravda zůstane jasná, protože je jasné kdy, jak a kým byly vybudovány.
Násilí směřované proti lidským potřebám charakterizuje kapitalismus a realizace takové politiky je úkolem současné politické reprezentace. Ať udělají cokoliv, i když posunou důchodový věk na 74 let, když ještě tak zvýší čas pro vykořisťování lidské práce, nebo nasadí náhubek všem pracujícím, i když zmanipulují demokracii volebního procesu, jak chtějí a dokáží, nemohou zakrýt objektivní skutečnost. Nemohou vytvořit nic bez vykořisťování a zvětšování veřejného a soukromého dluhu, který není ničím jiným, než ukradeným lidovým bohatstvím, které mu coby jeho tvůrci plně patří. Ale hlavně, nemohou dokázat vytvořit nic ve prospěch lidu, přírody nebo míru. Je to právě lid sám, který je solidární s ostatními a bez váhání poskytne pomoc, když je třeba. Současný stát, jenž současná politická nomenklatura tak urputně brání, jediné co velkoryse rozdává plnými hrstmi, je imperialistické násilí, zasahování do vnitřních záležitostí jiných států ve jménu zisků nadnárodních podnikatelských kolosů, je to násilí směrem k lidské osobnosti. Přitom se jedná o stejný národ, který ještě nedávno šířil pomoc a solidaritu ostatním.
Komunistům rozhodně nepadá čelist překvapením ze současné situace. Jasně si uvědomují dialektickou zákonitost historie, která mimo jiné říká, že vykořisťovatelské státní systémy se v době krize vyvíjejí do absolutistických systémů, které chrání zájmy úzké vládnoucí skupiny. Proto komunisté nikdy nepřijmou, jak bylo také historicky prokázáno právě v analogických obdobích fašismu a krizí, zákaz svobodného myšlení ani zákony, které očerňují život lidu. Naopak se postaví do čela vytvoření nutné společenské fronty za svržení násilného systému a diktatuře kapitálu věrní své vědecké teorii a tradicím dělnického hnutí.
Slovenská republika rad a Vítězný únor jsou kompasem.
Každé pracoviště, každá obec, čtvrť, ulice, se musí proměnit v pevnost solidarity mezi pracujícími, pevnost odboje proti kapitalistickému násilí a barbarismu.
Doba neměnných Mojžíšových zákonů skončila.
Bylo třeba milionů let, aby se člověk postavil na obě nohy a narovnal páteř. Nepadneme znovu na čtyři pro radost a zájmy kapitálu.
M. K.
Pingback: K antikomunistickému zákonu na Slovensku - Slovenská iskra