Před čtyřiceti roky se protest proti autoritářské vládě v Jižní Koreji změnil v povstání. Odkaz povstání je zpochybňován dodnes.
„Občané, napadají nás vládní jednotky. Jejich pušky a meče zabíjejí naše milované bratry a sestry. Přišel čas! Povstaňte a bojujte! Budeme bránit Kwangdžu do smrti. Nezapomeňte na nás. Budeme bojovat do posledního.“
Tato slova pronesl jedenadvacetiletý univerzitní student Pak Jong Son z korby náklaďáku v ranních hodinách 27. května 1980. Pak, člen propagační komise Výboru lidového vedení Kwangdžuského povstání, se vydal dobrovolně varovat obyvatele Kwangdžu před hrozícím vpádem jihokorejské armády.
Předcházejících 10 dní, od 18. do 27. května, obyvatelé Kwangdžu vzdorovali vojenské juntě Čon Tu Hwana, jenž se chopil moci v prosinci 1979 po říjnovém atentátu na vojenského diktátora Pak Čong Huia. Během oněch dnů obyvatelé Kwangdžu bojovali s jihokorejskou armádou. Pět dnů z toho bylo město Kwangdžu osvobozeným územím pod kolektivní kontrolou svých obyvatel.
Lidové povstání nakonec skončilo krvavou porážkou, když do města vtrhlo přes 20 000 vojáků, tisíce lidí byly zabity a další stovky jich zmizely. Nicméně Kwangdžuské lidové povstání se stalo hnací silou jihokorejského prodemokratického hnutí 80. let. Bylo to zatroubení na poplach, jež zahájilo další fázi lidového boje dělnické třídy a podnítilo tisíce lidí k akci proti Čonově diktatuře a americkému imperialismu.
Cesta ke Kwangdžu začala o 20 let dřív, v roce 1961, když se generál Pak Čong Hui chopil vojenským pučem kontroly nad zemí. Pak (otec zdiskreditované bývalé prezidentky Pak Kun Hje, která byla v letech 2017–2018 obžalována a uvězněna za korupci) vládl Jižní Koreji železnou pěstí příštích 18 let. V týdnu, kdy došlo k Pakově puči, byly rozpuštěny všechny politické strany a společenské organizace, byla zakázána všechna politická shromáždění a tisíce lidí byly zatčeny a obviněny z toho, že jsou sympatizanty komunistů.
Pakův puč vojensky i finančně podporovaly Spojené státy. Po osvobození Koreje od Japonců v roce 1945 převzaly Spojené státy kontrolu nad oblastí. Po korejské válce USA pokračovaly ve vykonávání operační kontroly jihokorejské armády. Od roku 1957 byla Jižní Korea největším příjemcem americké pomoci na světě, a od 60. let sem bylo dosazeno přes 500 amerických úředníků jako součást Operační mise USA. Jejich úkolem bylo z praktických důvodů dohlížet na- a utvářet ji- hlavní politickou, společenskou a hospodářskou politiku Jižní Koreje.
Po atentátu na Paka studenti a dělníci vyšli do ulic a vyzývali k demokratickým volbám a k ukončení represí. „Soulské jaro“ vyvrcholilo 15. května 1980, kdy 150 000 studentů a dělníků- navzdory stannému právu- uspořádalo na nádraží v Soulu protest proti Čonově vojenské juntě.
Ve Kwangdžu, hlavním městě provincie Jižní Čolla a převážně dělnickém městě s víc než 700 000 obyvateli, studenti pořádali prodemokratické protesty také. 17. května, poté, co dostali oznámení, že Washington se jim nepostaví do cesty s použitím vojska k potlačení protestů, Čon vyslal 3 000 výsadkářů ze zvláštních jednotek, vycvičených proti povstalcům, aby protesty ve Kwangdžu potlačili.
Ráno 18. května se shromáždilo 600 studentů k protestu před Čonnamskou národní univerzitou ve Kwangdžu. Narazili na Čonovy zvláštní síly, jež mladé demonstranty nevybíravě napadly. Když studenti přesunuli demonstraci do centra Kwangdžu, vojáci na studenty a občany svévolně zaútočili obušky a bodáky, přičemž několik z nich zabili a stovky z nich zranili.
Výsadkáři během dne napadali každého na ulicích: muže, ženy i děti, mladé i staré. Mladí muži byli zaměřováni, vytahováni z domovů, svlečeni, surově zbiti a odvlečeni. Jejich mrtvá těla se později našla naházena do mělkých hrobů nebo poházena nedaleko okrajů města.
Studenti i přesto pokračovali v bitvě s výsadkáři s pokřikem „Čon Tu Hwan je zrádce! Lidé, přidejte se k nám!“ Pozdě odpoledne počet demonstrantů vzrostl na víc než dva tisíce.
Následujícího dne vstoupilo do města víc vojáků a příslušníků zásahové policie. Uzavřeli části Kwangdžu a přes 4 000 studentů a dělníků, kteří pokračovali v demonstraci, postříkali slzným plynem. Brutalita byla otřesná: demonstranti byli zbiti, stříleni a upalováni, když vojáci použili plamenomety.
Jak se armádní násilí stupňovalo, stále víc dělníků, studentů i dalších lidí se přidávalo k demonstraci a nedalo se. Neustálé bitky probíhaly v městských ulicích; studenti a dělníci se ozbrojovali zápalnými lahvemi. Studentky se v místech střetů přidávaly k ženám z domácností a rozbíjely dlažební kostky, aby se daly snáze vrhat. Na jednom místě obyvatelé Kwangdžu polili auta benzínem, zapálili je a vráželi s nimi do vojenských zátarasů.
„Nikdo už neutíká“, napsal I Če Ui, v té době student Čchonnamské univerzity, v reportáži, již jihokorejští političtí badatelé a aktivisté považují za nejautoritativnější popis povstání. „Posedávali na křižovatce ulic Kumnan a Čungang a křičeli: »Zabijte nás všechny!«. Několik univerzitních studentů vedlo okupační protest. Jeden z nich promlouval o tom, proč bojují, a přečetl napsané prohlášení. Zpívali »Přejeme si sjednocení národa«, »Justice Song« (píseň skotského zpěváka Paula Haigha; pozn. překl.) a »Bojovou hymnu«. Dav se nejprve nepřipojil, ale lidé se rychle naučili slova, a když zpívali »Arirang«, populární lidovou písničku, muži a ženy začali plakat.“
Povstání pokračovalo i druhý den, s desítkami tisíc dalšími lidmi, kteří zaplavili ulice. Od večera 20. května přes 200 000 dělníků, studentů i obyčejných občanů aktivně vzdorovalo 20 000 příslušníkům pořádkové policie a vojákům, vyslaným k potlačení demonstrací.
Odpoledne přes 200 taxikářů přijelo protestovat proti vraždě tří řidičů z předcházejícího dne. Přidaly se i nákladní vozy a autobusy, z nichž pět bylo použito k útoku na vojenský kordon. Po 9. hodině večer bylo celé město kromě paláce provinční vlády a kwangdžuského nádraží pod kontrolou demonstrujících mas. 200 000 demonstrantů zůstalo přes noc v ulicích, kde se střetávali s vládními jednotkami. „Celé město se zdálo být v ohni“, napsal o noci I.
Příštího rána zaplnilo ulice dalších víc než 100 000 lidí a další zaútočili na záložní vojenskou zbrojnici. Vláda nutila sdělovací prostředky o povstání mlčet, ale dělníci a studenti byli vysláni, aby informovali v okolních městech. Po vyslyšení zpráv horníci v jednom městě přepadli sklad výbušnin a před cestou na demonstraci do Kwangdžu z něj vybrali dynamit a rozbušky. Jinde textilní dělnice vtrhly na policejní stanice a než se přidaly k demonstraci, sebraly tam pušky, pistole a munici.
V půl čtvrté odpoledne dorazily stovky ozbrojených demonstrantů do provinčního paláce a zformovaly Občanskou armádu. Nově zformovanou domobranu nejdříve tvořili dělníci ze stavenišť a z malých dílen, čističi bot, vetešníci, pouliční prodavači, číšníci a nekvalifikovaní dělníci. Přišli také vysokoškolští studenti a muži středního věku v uniformách záloh.
Toho večera provedla Čonova armáda strategický ústup z Kwangdžu. Demonstranti nad stažením vojenských sil zajásali a vyhlásili město osvobozenou zónou.
Během následujících pěti dnů, od 22. do 27. května, vytvořili demonstranti samosprávné společenství. Byl založen lidový řídící výbor, složený z dělníků a studentů, a stejně tak vznikaly v okolí lidové výbory složené z dělníků, pouličních prodavačů, univerzitních a vysokoškolských studentů, hospodyň, lékařů, sester, aktivistů a dalších lidí.
Lidový řídící výbor zodpovídal za koordinaci každodenních masových shromáždění, někdy i dvakrát denně, jež obvykle přitáhla 100 000 – 150 000 lidí. Účastníci mohli promluvit a plánovat činnost ve městě. O aktualizacích a návrzích, jež padaly před shromážděními, se hlasovalo.
Lidové výbory také operovaly demokraticky a kolektivně. Organizovaly úklid ulic a rozdávání potravin a přípravu jídla pro demonstranty. Byly sestavovány zdravotnické týmy, jež se staraly o raněné a shromažďovaly mrtvé, vysokoškolské studentky umývaly mrtvé a předkládaly je rodinám k identifikaci. Další založily výbor ke shromažďování zpráv a informovaly Občanskou armádu o pohybech vojska.
Studenti a dělníci, kteří tvořili propagační středisko, vydávali Zpravodaj bojovníků, noviny, každodenně informující lidi o akcích, shromážděních a hlasováních a jejich výsledcích.
Poslední celoměstská demonstrace proběhla ve 3 hodiny odpoledne 26. května, pouhých 12 hodin předtím, než město obsadily Čonovy vojenské síly. Ačkoli se armáda 21. května stáhla, zůstávala na okrajích města a účinně je oblehla a uzavřela. Jakmile americké vrchní velitelství dalo zelenou, Čon 27. května rozkázal 20 000 vojákům, ležícím na okrajích Kwangdžu, aby město dobyli.
Vstoupili tam v půl čtvrté ráno a k rozdrcení povstání potřebovali pouhé dvě hodiny. Ačkoli Čonova junta tvrdila, že při útoku zemřelo 161 lidí, ti, kdo Spojenými státy podporovaný masakr přežili, uváděli, že jich zahynulo téměř 2 000. Podle režimu bylo také 64 obyvatel nezvěstných, 2 948 jich bylo zraněno a 1 364 bylo zatčeno nebo zadržováno.
I když kwangdžuské povstání skončilo porážkou, jeho odkaz je stále živý. Byl to prubířský kámen pro jihokorejské prodemokratické hnutí 80. let. Boj a oběti kwangdžuských obyvatel, spolu se sílící krutostí Čonova režimu, jenž uvrhl přes 37 000 novinářů, studentů, dělnických organizátorů a státních zaměstnanců do „očistných táborů“ k „převýchově“, vyústily do rozsáhlého zlomu nejen v jihokorejském prodemokratickém hnutí, ale i ve hnutích dělnických a studentských.
Události v Kwangdžu také rozbily často zastávanou víru, že USA je jakýsi druh strategického partnera v boji za demokracii. Washingtonská podpora Čonovy junty a krvavých represí v kwangdžuském povstání novou generaci mládeže přesvědčila, že USA nejsou jejich spojencem ani zachráncem.
O sedm let později, když miliony Jihokorejců vyšly v červnu 1987 do ulic, aby svrhly Čonovu diktaturu, studenti a dělníci během devatenácti dnů protestů pokřikovali: „Vzpomeňte na Kwangdžu!“
Jihokorejský prezident Mun Če In ve svém nedávném projevu ke 40. výročí Kwangdžuského demokratizačního hnutí 18. května (jak je Kwangdžuské povstání oficiálně známo) vyhlásil novou misi k nalézání faktů k prozkoumání mnoha otázek kolem tehdy proběhnuvšího státního útlaku, jež stále zůstávají nezodpovězeny. Zametení tvrdého zákroku Čonovým režimem pod koberec znamená, že spousta krutostí se stále ještě nedostala na světlo. Kwangdžuské povstání zůstává i mezinárodně klíčovým okamžikem jihokorejských dějin a významným dějištěm studentského a dělnického boje za svobodu a demokratická práva, symbolizovaným „Pochodem za milované“, jenž každoročně zpívají davy na hřbitově v Kwangdžu.
Kim Bullimore, 17. června 2020 (překlad Vladimír Sedláček)
https://redflag.org.au/node/7232