Autor: Nikos Mottas.
Původně publikováno v atexnos.gr
Ernesto Che Guevara je nepochybně historickou postavou komunistického hnutí 20. století, která přitahuje zájem lidí z široké škály politických ideologií. V letech následujících po jeho zbabělé vraždě v Bolívii se Che stal revolučním symbolem pro různé marxisticky orientované, levicové a progresivní strany a organizace – od trockistů po militantní leninisty a od sociálních demokratů po anarcholibertariány. Značný počet těch, kteří obdivují argentinského revolucionáře, sebe identifikují jako „antistalinisté“, nenávidí a proklínají Stalina, zatímco často odkazují na takzvané „zločiny“ Stalinovy éry. Co je protimluv a ironie historie, je následující: Sám Che Guevara byl obdivovatelem Josifa Stalina.
U příležitosti 63 let (psáno v roce 2016, pozn. red.) od smrti velkého sovětského vůdce si připomeňme, co si Che myslel o Josifu Stalinovi, s přihlédnutím ke Guevarovým vlastním spisům a dopisům.
V roce 1953 v Guatemale, tehdy 25letý Che, ve svém dopise tetě Beatriz poznamenal: „Po cestě jsem měl příležitost projít panstvím United Fruit a znovu mě přesvědčilo o tom, jak hrozní jsou tito kapitalisté. Chobotnice jsou. Přísahal jsem před obrázkem starého a oplakávaného soudruha Stalina, že si nedám pokoj, dokud neuvidím tyto kapitalistické chobotnice zničené“ (Jon Lee Anderson, Che Guevara: Revoluční život, 1997).
Před lety po svém dopise z Guatemaly – uprostřed revolučního procesu na Kubě – Guevara znovu potvrdil svůj postoj vůči Stalinovi:
„V takzvaných Stalinových chybách spočívá rozdíl mezi revolučním postojem a revizionistickým postojem. Na Stalina se musíte dívat v historickém kontextu, ve kterém se pohybuje, nemusíte na něj pohlížet jako na nějakého surovce, ale v tomto konkrétním historickém kontextu. Přišel jsem do komunismu kvůli tátovi Stalinovi a nikdo mi nesmí říct, že nesmím číst Stalina. Četl jsem ho, když bylo velmi špatné ho číst. To byla jiná doba. A protože nejsem moc bystrý a člověk s tvrdou hlavou, čtu ho dál. Zvlášť v tomto novém období, teď, když je horší ho číst. Tehdy, stejně jako nyní, stále nacházím řadu věcí, které jsou velmi dobré.“
Zatímco chválil Stalinovo vedení, Che vždy poukazoval na kontrarevoluční roli Trockého a obviňoval ho ze „skrytých motivů“ a „zásadních chyb“. V jednom ze svých spisů zdůrazňoval: „Myslím, že základní věci, ze kterých Trockij vycházel, byly chybné a že jeho postranní chování bylo špatné a jeho poslední roky byly dokonce temné. Trockisté revolučnímu hnutí ničím nepřispěli; nejvíce se jim dařilo v Peru, ale tam se jim to nakonec nepodařilo, protože jejich metody jsou špatné“ (Komentáře ke ‘Critical Notes on Political Economy’ od Che Guevary, Revolutionary Democracy Journal, 2007).
Ernesto Guevara, plodný čtenář s rozvinutými znalostmi marxistické filozofie, zařazoval Stalinovy spisy do klasické marxisticko-leninské četby. To je to, co napsal v dopise Armandu Hartu Dávalosovi, trockistovi a prominentnímu členovi kubánské revoluce:
„Na Kubě se nic nepublikuje, pokud vyloučíme sovětské cihly, které přinášejí nepříjemnosti, že vás nenechají přemýšlet; strana to udělala za tebe a ty bys to měl strávit. Bylo by nutné vydat kompletní díla Marxe, Engelse, Lenina, Stalina [v originále podtrženo Che] a dalších velkých marxistů. Tady by přišli velcí revizionisté (pokud chcete, můžete sem přidat Chruščova), dobře analyzováni, mnohem hlouběji než kdokoli jiný, a také váš přítel Trockij, který existoval a zřejmě něco napsal“ (Contracorriente, č. 9, září 1997) .
Revizionistická cesta, kterou sovětské vedení následovalo po 20. sjezdu KSSS, se stala zdrojem intenzivního znepokojení Che. Politika takzvané „destalinizace“ a mylné, oportunistické představy o procesu budování socialismu, které Chruščovovo vedení zavedlo po roce 1956, měly svůj vlastní kritický dopad na Guevarův pohled na revoluci a socialismus.
Jeden z Guevarových životopisců, mexický politik Jorge Castañeda napsal (a přidal antikomunistickou příchuť): „Guevara se stal stalinistou v době, kdy tisíce lidí začínaly být rozčarovány oficiálním „komunismem“. Odmítl Chruščovův projev z roku 1956 odsuzující zločiny Stalina jako „imperialistickou propagandu“ a obhajoval ruskou invazi do Maďarska, která tam téhož roku rozdrtila dělnické povstání“ (J. Castañeda, Compañero: Život a smrt Che Guevary, 1997).
Čtyři roky po začátku Chruščovovy „destalinizace“, v listopadu 1960, byl Ernesto Che Guevara na návštěvě Moskvy jako oficiální představitel kubánské vlády. Navzdory doporučení tehdejšího kubánského velvyslance, aby se takové akci vyhnul, trval Che na návštěvě a uložení květinové pocty u Stalinovy hrobky v kremelské nekropoli.
Che hluboce obdivoval vůdce Josifa Stalina a jeho přínos při budování socialismu. A to proto, jak sám Che říkal: „Musíte se dívat na Stalina v historickém kontextu, ve kterém se pohybuje […] v tomto konkrétním historickém kontextu“. Tento historický kontext a extrémně nepříznivé a obtížné sociální, ekonomické a politické prostředí, ve kterém Stalin vedl Sovětský svaz, jsou utlumeny přívrženci antistalinismu. Tiše a záměrně ignorují skutečnost, že proces budování socialismu v Sovětském svazu probíhal v rámci zuřivého třídního boje s četnými – vnitřními i vnějšími (imperialistické obklíčení) – hrozbami, zatímco čelili masivnímu úsilí industrializace, reakci a rozsáhlým sabotážím (proces kolektivizace například čelil negativnímu postoji kulaků).
Josif Stalin jako osobnost a vůdce byl produktem působení mas v konkrétním historickém kontextu. A byl to Stalin, kdo řídil bolševickou stranu (VKS-B) a sovětský lid po 30 let, na základě solidního Leninova ideologického dědictví. Ernesto Che Guevara jako skutečný komunista, skutečný revolucionář – teoreticky i prakticky – tuto historickou realitu nevyhnutelně rozpoznal a ocenil.
Zdroj: In Defence of Communism
Překlad redakce Kominternetu